8. června 2016

Dračí píseň 9

S trhnutím se posadila a lapala po dechu. Něco černého dopadlo se zaškrábáním na podlahu a vedle postele se ozvalo ublížené zamňoukání. Žádný obrovský netvor, malé černé kotě. Balerion. Musel utéct Rhaenys, vydat se na průzkum hradu a nejspíš mu přišlo velmi zajímavé, když sebou házela během té šílené noční můry, tak na ni vyšplhal, aby se podíval blíž.
A když si protřela oči a rozhlédla se i ona, všimla si, že je stále šero, ale jiné než si pamatovala. Svíčky nehořely a přesto bylo v její komnatě víc světla než při rozhovoru s Varysem. Podívala se k oknu a zjistila, že už také svítá. Musela usnout i s vejcem. A přivodit si ten děsivý sen.

Pořád kolem sebe slabě viděla neskutečné černé plameny, tak vysoké, že by pohltily celý hrad, ale hlavně obličej její matky. Nebyla si jistá, jestli odpovídal skutečnosti, protože naposledy ji viděla jako malé dítě, sotva ve věku maličké Tyene, ale přesto měla onu vizi stále živě před sebou. A děsila ji, děsilo ji, jak se její obličej najednou stáhnul a ona vykřikla bolestí, která ji trhala na kousky. Jaenna nechtěla vidět víc a nechtěla si představovat víc. Vlastně byla Balerionovi vděčná, že ji tak drze probudil. Ještě pořád sotva popadala dech a třásla se. Nezdálo se jí poprvé, že padá, asi každý už někdy zažil nějaký pád, po němž se škubnutím skončil v posteli. A ani nebyl to nejhorší. To ten výkřik. Tak děsivý ještě nikdy neslyšela. Chtěla jí pomoct, chtěla na ni dosáhnout, ale nemohla vstát ani mluvit, ať se s ní dělo cokoli, musela ji nechat trpět a sama propadat zoufalství, dokud všechno nezmizelo.

Jenže její matka byla už dávno mrtvá a ona se musela uklidnit. Hloupý sen, nic víc. Hloupý, divný sen, který se jí zdál možná proto, že byla unavenější, než si myslela, a proto, že se jí Varys pokoušel pobláznit. Její matka netrpěla za hradbou plamenů. Byla mrtvá a pohřbená a pro ni i jejího otce už šlo o roky uzavřenou záležitost.
Spustila proto nohy na zem a protáhla se, aby konečně zastavila třas, ale pak se zarazila. Naposledy si pamatovala, jak uléhá i se svým vejcem, a vedle ní teď nebylo nic. Naopak, na stolku před postelí stál tác s jídlem a plášť, který nechala večer na zemi, byl pryč. Někdo byl v její komnatě... možná komorné, a viděl vejce! Někdo ho...
Okamžitě sklouzla z postele a začala freneticky rozhazovat polštáře a pokrývky. Třeba jen někam zapadlo, třeba ho skopla na podlahu. Jenže nic velkého, kulatého a tvrdého nenahmatala ani neslyšela upadnout. Zoufale se proto vrhla pod postel, ale ani tam vejce nebylo. Odsunula truhlici, v níž ho přivezla, aby dosáhla až dozadu, ale pořád nic. Až si všimla, že víko truhlice není zajištěné a když s ní pohnula, poskočilo.
Vytáhla ji proto ven na světlo, otevřela a vydechla ohromnou úlevou. Vejce trůnilo uvnitř a vedle něj ležel útržek papíru. Pohladila nerovný povrch zkamenělé skořápky a tiše se zasmála. Bylo v bezpečí.
„Už jsem myslela, že budu muset převrátit vzhůru nohama celý hrad,“ řekla a podrbala za ušima Baleriona, když se k ní přikradl a zvědavě vejce očichal. Ale asi se mu nelíbilo, protože se na něj zakřenil a odskočil.

Jaenna pak zvedla přiložený lístek.
'Buď opatrnější' stálo na něm bez podpisu, jen s kolem propíchnutým šipkou. Poznávala to písmo a i kdyby ne, tenhle znak pro ni byl jasnější než podpis sám. Kdykoli jí otec posílal dopisy z cest, místo svého jména nebo strohého „tvůj otec“ namaloval tenhle zjednodušený znak rodu Nymeros Martell. Nejspíš sem musel přijít, najít ji spát a postarat se, aby služebnictvo neobjevilo nic, co by je mohlo zajímat. I když teď už nepochybovala, že se rozhovoru s ním nevyhne, protože tím pádem musel najít i zkrvavenou dýku a plášť, vyslechnout si vysvětlení, které dala strážím, včetně náhlého výstupu kvůli nějakému nezvanému hostu, a jak bylo jeho zvykem, ničemu z toho nevěřit.

Rozhodně teď ale konečně potřebovala koupel, takže nechala zavolat komornou, aby ji připravila, a poslala i pro čerstvou snídani. Baleriona mezitím její už úplně nezajímavá ranní rutina znudila, takže utekl otevřeným oknem a po vnější římse zamířil kamsi dál do hlubin Rudé bašty, a Jaenna se svlékla a přemýšlela, co udělat s jejími šaty. Měla se vůbec pokoušet zbavit těch skvrn nebo je rovnou vyhodit? Nakonec se rozhodla nechat verdikt na pradlenách a hodila je do truhly s oblečením. Pro dnešek si hodlala vybrat jiné, víc princeznovské, protože se zrovna necítila na další vlnu pobuřování a bojů. Včerejší večer a noc jí přinesly vzrušení až příliš.

Po koupeli a snídani, což zvládla najednou, pak vyrazila z komnaty ven v tmavě modrých šatech z o něco pevnější látky, které sahaly pro jednou až na zem, jejich sukně se rozšiřovala v malou vlečku a jejich krátké nabírané rukávy jí spadaly z ramen, zatímco je jistily dvě stuhy zavázané za krkem. Měly také docela hluboký výstřih a kolem prsou stříbrnou výšivku, a i když modrá nebyla zrovna její barva, občas ráda obměnila všudypřítomnou oranžovou a žlutou. Důležité stejně bylo hlavně to, že jí i přes nutnou spodničku nebránily v pohybu. Také si potěšeně všimla, že muži držící stráž na chodbě jsou jiní než včera, takže se vyhnula otázkám, i když je požádala, aby se důkladně přesvědčili, že nikdo nevstoupí dovnitř, a zaklepala na protější dveře komnaty svého otce. Nikdo se ale neozval a jeden ze strážných ji pak upozornil, že princ odešel hned za svítání.
O to lépe, odsunul tak pokárání na později. Ačkoli pokud mu bude muset říct, co se stalo doopravdy, spíš ji pochválí za dobrou práci. Jenže mu nemohla říct o Varysovi a vejci. Nikam by to nevedlo, protože jí mohl nařídit vodit s sebou stráže, mohl jí zakázat opouštět komnaty bez doprovodu, kdyby se bál o její bezpečí, ale s možností, že Varys něco provede, nemohl ani tak udělat nic. Leda by ho napadla nějaká šílenost jako zamknout truhlu u sebe a natřít ji baziliščím jedem, jenže pak by se jí nemohla dotknout ani ona. Ne, musela vymyslet jiné řešení. Musela sehnat jinou pojistku a někoho, kdo by jí pomohl nebo alespoň všechno dosvědčil, kdyby Varys lhal. A napadla ji jediná možnost, s kterou však potřebovala přijít dřív než při dnešní večeři.

Nevěděla však, kde by ho našla. A zastavovat náhodné stráže, kolemjdoucí lady a sery nebo rovnou služebnictvo a vyptávat se jich, kde je zrovna korunní princ, znělo hloupě. Stejně tak bylo radno vyhýbat se podlažím s královskými komnatami a ona už netušila, kam se obrátit, když za sebou zaslechla těžké kroky pevných bot a slabý zvuk jako by něco lehce přejíždělo po plechu.
„Jestlipak to není má oblíbená praneteř!“
„Strýčku!“ otočila se a viděla, že za ní stojí rytíř Královské gardy ve své obvyklé bílé zbroji kromě přilby a v očích pod záplavou černých vlasů protkaných drobnými stříbrnými nitkami se mu vesele blýská. Vlastně to nebyl její strýc, ale strýc jejího otce, jenže si nikdy nepotrpěl na to, aby ho formálně oslovovala prastrýče nebo snad princi prastrýče, a když jednou za dlouhý čas přijel navštívit svou rodinu v Dorne, vyváděl s ní i s malou Arianne navzdory svému věku tak, že to ani princ prastrýc být nemohl. Vždycky jen strýček Lewyn. Rozběhla se proto k němu a objala ho i přes pevné brnění.
„Jistě, že je to tvá oblíbená praneteř. Moje sestry ani neznáš a na rozdíl od Arianne jsem ti nikdy nevytrhla hrst vlasů a nepokusila se je sníst, takže kdo jiný by měl být tvá oblíbená?“
Lewyn se zasmál nad vzpomínkou na dávné setkání s tehdy dvouletou Arianne, která si usmyslela chytit ho za vlasy a nepustila, dokud mu jich pěkných pár nevyškubla a nenacpala si je svými malými prstíky do úst. A Jaenna byla ráda, že ho vidí se smát, když to nebylo dlouho od doby, kdy sotva několik týdnů po sňatku Elii zemřela jeho sestra, Jaennina babička, Doran se stal princem Dorne a Lewyn přesto musel opustit domov a vrátit se po bok Šíleného krále. Doran sice smutek moc neprojevoval, i když ho cítil, a Jaenna svou babičku neznala příliš dobře, protože sama zůstávala většinou ve Vodních zahradách, kdežto ona jako vládkyně ve Slunečním oštěpu, ale Oberyn a hlavně Lewyn vypadali velice zničeně. Pouze když Oberyn odjel zapomenout svůj žal na Letní ostrovy, viděla Jaenna i Lewyna léčit svůj ve společnosti nějaké ženy. Ne že by se divila, čas od času zaslechla poznámku o údajné milence bílého rytíře, a pokud ho dělala šťastným, věděla, že jí do toho nic není. Ostatně chápala, proč by se gardisté neměli ženit a zakládat rodiny, ale slib úplného celibátu považovala za směšný.

„Jsem rád, že tě konečně vidím. Už jste tu několik dní a Oberyn si tě zatím nechával jen pro sebe a pro Eliu a ty ses také místo setkání s rodinou rozhodla raději vyvádět.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se opatrně, i když moc dobře tušila.
„Roznést našeho bratra z Královské gardy na kopytech není něco, co můžeš utajit. Zvlášť v hlavním městě,“ mrknul na ni.
„Ser Jaime... souhlasil s tréninkem a... je horší lukostřelec než já. A je navíc stejně starý jako já, tak proč by se to nemohlo stát, nesoutěžila jsem přece s Mečem jitra v šermu nebo někým takovým.“
Navíc věděla, že Meč jitra Arthura Daynea, dalšího slavného Dorna, by nikdy v šermu neporazila. A ani nechtěla porážet Dorny. Chtěla porážet všechny ostatní.
„Přesto teď chudák polyká pohledy všech, kteří o tom slyšeli a potřebují se mu smát. Ale neboj se, jsem na tebe samozřejmě hrdý, vždycky jsem věděl, že je v tobě hodně z tvého otce a jeho nadání. I když ani jemu by neškodilo trochu víc pokory.“
„Mluvíš jako strýc Doran. A byla to jen hra, jenom trénink. Vlastně mě vyzval on.“
„Však já ti to nevyčítám,“ přitiskl ji k sobě znovu jednou rukou. „Jak se vůbec mají tvé sestry? A Arianne? Doran psal, že zrovna není nadšená ze svého bratra.“
„To je pravda. Děvčata se mají dobře, myslím, že stráže vzpomínají na příjemně jednoduché časy, kdy jsem po Dorne běhala jen já. Ale Arianne... Paní Mellario říkala, že sourozenci se buď milují nebo spolu válčí do konce života, a že Arianne a Quent spolu asi budou válčit. I když doufám, že ne doslova,“ Jaenna přikývla. Arianne milovala společnost svých sestřenic, ale byla zvyklá, že je jedináčkem, a teď její území narušil malý vřeštící vetřelec. To Jaenna s tím nikdy problémy neměla. Její otec přivedl Obaru do Dorne, když byla přibližně stejně stará jako teď Arianne, jenže ani Obara už nebyla žádné miminko, a tak se začaly mít rády paradoxně právě přes válčení. Nym se navíc objevila nedlouho poté, zatímco Oberyn se ve svém cestování naopak nijak neomezoval, a Jaenna tak byla ráda, že je její rodina velká a ona si má pořád s kým hrát.
„Neboj se, tohle jsou jen dětské šarvátky, určitě z nich vyroste. Víš co? Pojď se se mnou projít, právě mi skončila služba. Kam jsi vůbec měla namířeno?“

Jaenna se kousla do rtu. Vlastně měla štěstí, kdo jiný než člen gardy by měl vědět, kde najde prince? Jenže jemu to zároveň nejspíš bude znít ještě nevhodněji.
„Chtěla jsem... potřebovala jsem najít prince Rhaegara.“
Lewyn kývl hlavou a zvědavě zvedl obočí.
„Prince Rhaegara?“
„Ano.“
„Neplánovala dnes večer Elia večeři pro vás všechny?“
„Ano...“
„A ty ho potřebuješ vidět teď, protože...?“ vyslýchal ji dál. Měla tušit, že když se zeptá, bude následovat zvědavý výslech. Kdyby se odhodlala zastavit nějakou služku, ta by jí se sklopeným pohledem prostě odpověděla a odběhla. A jemu pravdu říct nehodlala.
„Nechci mu podříznout krk, takže si Královská garda nemusí dělat starosti,“ pokusila se na něj usmát a ukončit to tím. Ale on se neusmál nazpátek.
„To nebylo vtipné.“
„Já vím, omlouvám se. Jen jsme... spolu o něčem diskutovali a já... přišla na další věc. Chtěla bych vědět, co si o tom myslí, tak pokud by měl čas se tím zabývat...“
„Víš co, půjdeme na hlavní nádvoří. Princ má nějakou záležitost se serem Darrym, jeden panoš mu ráno doručil vzkaz a princ odešel do zbrojnice. A pokud tam počkáš, určitě tudy bude muset projít zpátky, protože by se měl připojit k dnešnímu dopolednímu zasedání dvora.“

Společně tak došli k hlavnímu dlážděnému nádvoří, zatímco Jaenna líčila Lewynovi některé z nejnovějších událostí v její domovině. On pak chvíli trval na tom, že s ní na prince počká a bude jí dělat společnost, jenže ona si dobře všimla únavy v jeho očích. Nejspíš měl službu celou noc. Poslala ho proto jít si odpočinout a usadila se do jednoho z křesel v podloubí lemujícím celé prostranství. Kolem ní byl zatím všude klid. Občas přes nádvoří prošel nějaký sluha nebo panoš, někteří z nich se zvědavě podívali jejím směrem, jak tam tak o samotě seděla, ale ona si jich nevšímala. Pamatovala si z předešlého dne, kterým směrem je zbrojnice, a neustále hlídala, kdy odtamtud někdo vyjde.
Sluneční paprsky zatím šplhaly výš a výš po věžích hradu a přivlastňovaly si stále větší a větší kus nádvoří. Popínavé růže rostoucí z květináčů kolem načervenalých sloupů jim tak začínaly otevírat své květy a stále sílící hlasy ptáků se začaly mísit s rozpoutávajícím se lidským ruchem, jak se celá posádka v novém dni chápala svých povinností.

Jaenna však měla pocit, že buď čekání vzdá nebo usne. Rhaegar pořád nepřicházel a ona velmi rychle ztrácela trpělivost. Nakonec se prostě zvedla a rozhodla se dojít do zbrojnice sama. Neměla posílat Lewyna pryč.
Uhladila si proto sukně a vykročila. Ještě než se ale dostala přes celé nádvoří, proti ní se konečně vynořil Rhaegar ve své černé tunice a s vlasy zářícími v ranním slunci.
„Princezno,“ zastavil se po několika krocích a mírně se jí poklonil.
„Princi,“ usmála se Jaenna a oplatila mu zdvořilost.
„Co vás přivádí tak brzy ven z hradu?“
„Budete se divit, ale vlastně vy.“
Rhaegar se zatvářil nanejvýš překvapeně.
„Chci... si s vámi ještě jednou promluvit o... té záležitosti, o které jsme hovořili v trůní síni.“
„Oh jistě, prosím,“ Rhaegar hned vypadal zaujatě a pochopil, že to opravdu nebude vhodné téma k plánované večeři. Jen ho nenapadalo nic, co by ještě mohla dodat.
„Ne, raději bych někde... kde by neposlouchal nikdo nepovolaný. A kam bych za vámi mohla přijít, až si něco vyzvednu ve své komnatě.“
Rhaegar okamžitě věděl, co chce přinést. A i když si původně nemyslel, že by další mluvení o dracích mělo nějaký smysl, nabídku prohlédnout si její vejce a zjistit, co ona ví, nemohl odmítnout.

Po chvíli tak už pospíchala zpátky do své komnaty, kde vytáhla ony zakrvácené šaty ze včerejšího dne a zabalila do nich vejce tak, že stále vypadaly jako pouhý balík látky. Rychle si vymyslela, že kdyby ji kdokoli zastavil, řekne mu, že jde do královské prádelny zjistit, zda z nich půjdou vyprat skvrny, což by dál nemělo nikoho zajímat, a také se pro jistotu rozhodla nechat se pro tentokrát doprovodit jedním z otcových mužů. Tomu zase napovídala, že znovu narazila na páže, kterému rozbila nos – usoudila, že stejná lež bude nejlepší řešení – a to jí s dalším kumpánem vyhrožovalo odplatou, a že ona dnes nemá zájem o žádné boje, jen ať se podívá na její honosné šaty, škoda je poničit. Jen pro jistotu, aby se nemusela bát, že jí někdo zastoupí cestu.

Rychle pak došla do knihovny, kde měla najít malou zadní místnost, v níž se měli setkat. Rhaegar jí nemohl zaručit, že je tam opravdu nikdo neuslyší, nebo že se něčí špehové nedostanou až příliš blízko, ale byla to ta nejlepší komnata, kde se mohli odvážit probírat něco soukromého, pokud nechtěla přímo do princovy osobní ložnice. A to by bylo vrcholně nevhodné, stejně jako kdyby ho přivedla do své.
Strážného s kabátcem označeným probodnutým rhoynským sluncem proto nechala stát v knihovně za dveřmi do oddělené místnosti, aby neviděl, s kým se tam setká nebo co bude dělat, vklouzla dovnitř a pečlivě za sebou zavřela. Všimla si, že je uvnitř jen velmi málo světla. Jediné malé okno se krčilo u stropu a zbytek musely zjišťovat svíce, které Rhaegar rozžal, když přišel. Už na ni totiž čekal usazený v křesle u zaprášeného stolu.
„Doufám, že nečekáte dlouho. Vážně je to asi hloupé, ale... potřebovala jsem něčí pomoc a nenapadl mě nikdo lepší než vy.“
„To mi prokazujete čest, ale nevím, jestli vám pomoct můžu, dokud nebudu vědět, co přesně máte na mysli,“ zahleděl se na ne příliš úhledný a objemný balíček v jejích rukách. Jaenna proto neotálela, položila ho na stůl a ze záhybů zmačkaných šatů vysvobodila vejce. Temné, ve zdejším příšeří černé, s tenoučkými zlatými žilkami prosvítajícími mezi hrbolky na povrchu.
„Včera večer se do mé komnaty nějak dostal váš mistr našeptávačů a našel ho. Měl při tom divné řeči a... bojím se, že by se mohl o něco pokusit. Doufala jsem, že když vám ho ukážu, budete moci dosvědčit, že mi opravdu patří a že jsem ho tu měla. A navíc...“ podívala se trochu stranou, „chtěla jsem vám ho ukázat.“

Rhaegar se sklonil ke stolu a důkladně si vejce prohlížel. Jeho oči najednou ztmavly, možná šerem, možná něčím jiným, a rozšířily se překvapením a zájmem.
„Měla jste pravdu, je nádherné... a drak uvnitř musí být...“
„Nedokážu si ho moc představit, je těžké představit si draka, když nevím, jak doopravdy vypadali. Jejich kresby jsou v každé knize jiné a popisy taky.“
„Byl by zlatočerný. Většina spisů se shoduje, že drak má stejnou barvu jako skořápka jeho vejce. Černé šupiny, zlaté rohy... možná.“
Jaenna se pokusila představit si takového draka, ale zase selhala. Nechtěla ve svých snech vidět pouhou zubatou ještěrku s křídly a ani jejich lebky jí příliš nepomáhaly. Tušila však, že by byl velkolepý.
„Smím...?“ kývl princ k vejci a Jaenna svolila. Nikdy nikomu nedovolovala dotýkat se jejích věcí a už vůbec ne tak cenných. Nebo tak tajemných, u kterých si sama nebyla úplně jistá, co pro ni vlastně znamenají. Nějakou dobu ho měl v držení její otec, než jí ho přivezl, ale tomu jednak plně důvěřovala, jednak to byl dárek od něj a jednak on s ním necítil vůbec žádné spojení. Byla to pro něj jen věc, drahá věc, o níž věděl, že jí udělá radost a možná ji na nějakou dobu zabaví, ani netušil, co všechno by mohla ovlivnit. Jinak se ho ale nesměl chopit nikdo. Pravděpodobně o něm věděl strýc Doran a možná něco tušily její sestry, avšak neprojevovaly o něj vůbec žádný zájem. Pro Obaru je všechno boj a tretky a poklady ji nezajímají, Nym se sice tváří sladce, ale už od malička raději hází nože, než aby se zajímala o historii a svět – Jaenna už několikrát zadoufala, že je nehodí proti ní, až si uvědomí, že jediný rozdíl mezi její urozenou lady matkou z Volantisu a Jaenninou lady matkou z Lysu je svatba s jejich otcem a jen proto je jedna Písek a jedna Martell, Tyene byla ještě příliš malá, a nikdo další. Pro Rhaegara ale udělala výjimku. Ne, že by mu plně důvěřovala, ale cítila, že jeho zájem je skutečný a vážný. Byl první, s kým ji to pojilo.

Princ tedy po skořápce opatrně přejel prsty. Věděl, že ji nemůže rozbít, ani kdyby se velice snažil, ale víc než z opatrnosti jednal z čisté úcty zasuté někde hluboko v zapomenutém koutku duše společném všem dračím lordům.
Jaenna ho pozorovala, jak poté vejce uchopil a zvedl, i když na něj vůbec nereagovalo jako na ni. Nebo si doopravdy všechno to pulzování představovala? Ale ani reagovat nemuselo. Rhaegar ho naklonil k jedné ze svící a její plamen se zaleskl na jeho povrchu. Tentokrát se už nezdál úplně černý, ale pořád nešlo jasně říct, zda je temně modrý, sytě fialový nebo je oči klamou i teď. Pak ho opatrně položil zpátky na stůl. Nejspíš si toho, v čem vejce vlastně přinesla, ani nevšiml, nebo to úplně ignoroval.
„Cítil jste to?“ zeptala se ho trochu nejistě, když ho pokládal. Princ však zavrtěl hlavou.
„Neděje se to vždycky, jen někdy...“ přitiskla ke skořápce dlaň sama. Vejce teď nebylo horké a na okamžik si připadala jako hlupák. A Rhaegar si o ní určitě musel myslet totéž, protože na sobě cítila jeho pohled. Otočila se proto na něj, ale stále vypadal spíš zvědavě než jako někdo, kdo jí nevěří. A pak se to stalo.

„Teď, je to... cítím to, cítím to uvnitř skořápky,“ vydechla a Rhaegar okamžitě přitiskl svou dlaň vedle její. Nepoznala, jestli to vnímá i on, ale tvářil se stejně unešeně. Musel něco cítit. Chvíli tam takhle stáli, téměř bez dechu, přitisknutí vedle sebe a snažící se zachytit slabou ozvu možná dávno mrtvého draka, a pak posunul svou dlaň na její a stiskl ji, takže teď už nedržela dračí vejce, ale dračího prince. Ten pocit jí však nepouštěl tak rychle jak by měl. Ani jeho. A už vůbec ne, když ochutnala jeho rty na svých.

Žádné komentáře:

Okomentovat