Audiatur et altera pars 6

„Mluv, Rosalyn, řekni mi už konečně něco,“ vyzýval Eric Delko opakovaně svou sestru. Věděl, že výslech Jadena bude chvíli trvat, protože i kdyby neměl co říct, všechny formality zaberou spoustu času – to většinu policistů na výsleších rozčilovala nejvíc, hned po samolibém, nespolupracujícím frajírkovi na opačném konci stolu. Vzal proto Rosalyn pryč ze sterilní policejní chodby do bufetu v přízemí. Byl sice pro zaměstnance, ale on byl zaměstnanec, a když přišla Rosalyn s ním, nikdo si jí nevšímal. Tedy skoro. Měla úplně rudé oči a v ruce stále žmoulala kapesník, tudíž několik pohledů přitáhla. Usadil ji proto k jednomu ze stolků, donesl jí plastový kelímek se studenou vodou a znovu ji vyzval, ať mu to celé vysvětlí.
„Jsem… prostě blbá, víš? Měla jsem si dát pozor, ale oni mi nevěří, že to byla chyba, myslí si, že jsem to udělala schválně!“
„Obvinil tě ze zpronevěry? Jde o vaši banku?“
Rosalyn Delko pracovala jako bankovní úřednice v City National Bank of Florida a on věděl, že je na ni spolehnutí. Po střední škole chvíli studovala účetnictví a ekonomii a zdálo se, že s prací v bankovnictví je docela spokojená. Že ví, co dělá. A že by ji nikdy nenapadlo… banku vykrást. Všechny myšlenky ohledně jeho vlastního případu se mu pro teď vykouřily z hlavy a jeho zajímalo jen, jak mu tohle může vysvětlit.


„Podle toho detektiva ředitel naší pobočky oznámil, že jsem převedla na náš účet čtyři a půl tisíce, že jsem ty peníze ukradla!“
„A… je to pravda? Tys to udělala?“ teď byl Eric ještě zmatenější. Pokud se stalo to, co ředitel nahlásil, byla to krádež. Nebo zpronevěra. Záleží, o jaké peníze šlo. Slůvko je vedlejší, byl to prostě zločin. Rosalyn si jen složila hlavu do dlaní, roztřeseně se nadechla a dlouze vydechla ve snaze se uklidnit. Bylo toho na ni příliš. Znělo to tak složitě, přitom to ale bylo jednoduché. Za trochu jiných okolností i snadno napravitelné. Jenže ona prostě musela mít smůlu. A kde teď začít? Detektiv se jí ptal. Nezúčastněně po ní střílel otázky, měl svůj obrázek o situaci a ona, když si s hrůzou uvědomila, co si myslí, se ho jen zoufale snažila přesvědčit. Jak to ovšem nakousnout pro vlastního bratra, aby jí věřil?
„Já jsem… několik věcí se tu zamotalo dohromady, nevím kde vůbec začít…“
„Napij se a začni od začátku. Pomůže ti to. Věřím, že to musí být nedorozumění,“ pobídl ji Eric, a tak se Rosalyn dala do vyprávění. Nejdřív moc nerozuměl, kam směřuje, ale brzy pochopil.
„Víš, že Jaden zkoušel otevřít vlastní podnik a že mu to ztroskotalo,“ začala zeširoka a Eric přikývl. Podnikatelské schopnosti svého švagra nesoudil, sám by nejspíš neskončil o moc lépe. Ne každý nakonec má na byznys talent. „Vyřešili a zapomněli jsme to, přešla ho chuť to zkoušet znova. Ale očividně zapomněl nebo zatloukal jeden zbylý dluh. Zjistila jsem to až teď z papírů, co mi tu ukázali, fakt nevím, proč to nechal dojít tak daleko. Nebo jestli o něm nevěděl. Já určitě ne. Takže kvůli tomuhle dluhu na něj uvalili exekuci a včera nechal exekutor obstavit náš účet v CNB. Jenomže exekutor vždycky nejdřív kontaktuje banku a teprve pak dlužníka, to vím dobře, každou chvíli někdo překvapeně volá, že nemůže na účet! Takže jsem o tom ještě nevěděla. Normálně jsem šla do práce… pak přišly podklady od jednoho klienta k převodu peněz z úschovy, všechno jsem připravovala… a volal mi Jaden. Že má nějaký problémy s výběrem, že nemáme dost… kvůli té exekuci, jenže to on asi taky nevěděl. A jestli můžu převést něco z našeho spoření. Já se hned začala bát, že nám někdo vyluxoval účet, přestala jsem dávat pozor a místo abych ten převod úschovy shodila, jsem… musela zadat převod k nám. Nepřemýšlela jsem, bylo to automatický! Jenomže jak je ten účet zablokovaný, tak to nemůžu převést zpátky, nemůžu udělat nic, a podle banky jsem peníze ukradla schválně!“
Rosalyn zakončila svůj monolog naštvanou ranou do stolu a Eric si odevzdaně promnul oči. Zní to tak absurdně, až se nemohl divit, že jí nadřízení nevěří. Jenže co teď?


Yelina se znovu usadila proti Gabrielovi Jacksonovi ve výslechové místnosti. Znovu proti ní seděl sám, neboť než mu soud stihl přidělit advokáta, nezbytného v případě stíhání kvůli vraždě, osvobodili ho. Proto žádného nepotřeboval, a přestože při jejich prvním setkání tvrdil, jak nějakého chce, zatím se asi žádnému ani nedovolal. Nebo snad celou dobu věděl, že jako nevinný muž za něj utrácet nemusí? Na tom stejně nezáleželo. Ona tam ale tentokrát sama nebyla. Vedle ní se usadil Tim Speedle. Vypadali jako správná dvojka. Ona s tmavnoucím monoklem, on s blednoucí modřinou, proti násilníkovi. Sice ne vrahovi, nicméně Yelina si nemyslela, že by Horatio po všechny ty měsíce slýchal z pátého patra manželské hádky Olivie s někým jiným než manželem. Nemyslel si to ani Tim.

„Jak už vám jistě řekli, dobrá zpráva, Gabrieli. Jste volný,“ zahájil Tim výslech.
„Říkal jsem, že jsem ji nezabil.“
„Ale neřekl jste mi nic dalšího. Proč jste rovnou nepřiznal, že jste se ten den odpoledne vůbec nedostal domů?“ navázala Yelina na Tima i na to, kde naposledy skončili.
„Byl jsem… v šoku. Jel jsem z práce, zastavili mě policajti… třeba kvůli rychlosti, napadlo mě… a pak mě najednou vytáhli z auta s pistolema v ruce, nasadili mi pouta a řvali, že mě zatýkají pro vraždu. Nechápal jsem nic. Tohle asi zrovna není nejlepší způsob, jak to zjistit, ne?“
„Podezírali jsme Vás proto, že náš hlavní svědek slyšel těsně před vraždou z vašeho bytu hádku. Ne poprvé, prý jste se s Olivií hádal často. Proto se domníval, že jste to opět Vy. Hned po ní ji našel mrtvou.“
„Já jsem se s ní… někdy… hádal. Ano. Olivie umí být megera, asi jsme oba trochu moc výbušní.“
„Dostaly se někdy vaše hádky do fyzické roviny?“ zeptala se Yelina. Když pan Jackson konečně mluvil, ať už proto, že ho přešel šok, nebo že se přestal bát o svou svobodu, hodlala toho využít.
Gabriel chvíli váhal. I to byla odpověď. Kdyby ji nikdy nebil, okamžitě takovou možnost zavrhne.
„Občas. Ona to dělala taky, facky, strkání, když se rozjela, nebrala si servítky. A… já nejsem svatoušek, to prostě nejsem. Když mi někdo řve do obličeje, tak mu jednu vrazím, ženská nebo chlap. Teď mě asi sotva zase zatknete za to, že jsme si sem tam vyřizovali účty víc ručně, ne? Nikdy na mě policii nevolala, nikdy to nebylo třeba. Spíš jsem občas měl chuť udělat to já.“
„Vy jste chtěl volat policii,“ nechápal příliš dobře Tim. Gabriel byl o hodný kus vyšší než Olivie a taky o dost těžší. Mohl ji zpacifikovat snadno jednou ranou. Na druhou stranu, jestli byla agresivní a rozzuřila se do nepříčetnosti, nikdy nejde odhadnout, co takový člověk udělá. Na velikosti ne vždycky zrovna záleží.
„Někdy.“
„Byly u těch hádek vaše děti?“
„Snažili jsme se, aby si nevšimli, že máme problémy. Aspoň tolik rozumu ještě měla.“
„Jaké jste vůbec měli problémy?“ Jestliže někdo Olivii zabil tak osobním stylem, aniž by se vloupal do bytu, musela ho znát. Musela mít problémy i s ním.
„Prostě… naše manželství už nebylo k ničemu. Měli jsme se dost. Ani jsme nespali v jedné posteli, už dva roky,“ odpověděl Gabriel pomalu. Asi pro něj bylo těžké vyjádřit konkrétní problémy v záplavě znechucení jeden druhým.
„Proč jste se nerozvedli?“
„Viděli jste její matku? Kdokoli by nás u soudu dostal na starost, šlápla by mu na krk, abych se už nedostal k dětem. Nesnáší mě. Je to stejná megera, jako Olivie. Ale je to paní předsedkyně okresního soudu. Nebo byla, ale všichni se pořád tváří, jako by byla dál.“

„Takže Vy jste to odpoledne domů nedojel. Vaše žena ano. Měla kromě Vás potyčky ještě s někým?“ vrátil se Tim zase k jádru věci. Nemělo zatím smysl zabíhat do dalších detailů jejich pokaženého manželského života. Obrázek si udělali, nemusel s tím mít nakonec nic společného, a pokud měl, kdykoli se můžou vrátit.
Gabriel pokrčil rameny.
„Jak říkám, dokázala být protivná. Možná štvala někoho v práci… občas se pohádala s nějakou sousedkou kvůli pitomostem, ale to je asi normální. Že by ji chtěl někdo… ne, to… to ne, proč by… o tom nic nevím.“
„A Vy?“
„Nevím o nikom, kdo by mi chtěl ublížit. Její matka leda.“ A ta by se sotva pokusila ublížit zeti zabitím své dcery.
„Když jste Olivii viděl naposledy, bylo na ní něco zvláštního?“
„Ne. Odcházela do práce. Já vezl děti do školy, máme teď jen jedno auto a holka nestihla autobus,“ Gabriel znovu pokrčil rameny. „Nic neříkala. Ani nedělala nic neobvyklého.“
„Volala Vám během dne?“
„To nedělá.“
„A když jste odjížděl z práce? Neozvala se?“
„Ne, říkám, že to nedělá.“
„Přibližně v době vraždy jste ale telefon měl.“
Gabriel na to nic neřekl a díval se na detektivy, částečně, jako by se snažil si vzpomenout, a částečně, jako by ani nevěděl, co teď odpovědět.
„Volal Vám jistý Zach Hayes.“
„Jo… jo tohle… to je kamarád. Chtěl se domluvit na večer. Jenže pak jste mě sebrali.“
„Znala ho Olivie také?“
„Možná zběžně, proč se na něj ptáte? Jsme kamarádi, scházíme se pravidelně, chtěl se domluvit, ale když jste mě sebrali, tak na tom nesejde, nic víc!“
„Jen jsem se ptal, klid, pane Jacksone,“ usadil ho Tim. Zdálo se, že je pan Jackson ohledně svých přátel značně ochranitelský. Nebo už jich měl plné zuby. Snad pochopitelně.
„Hm. Můžu jít? Chci domů. Chci vidět děti.“
„Za moment. Domů Vás doprovodíme, provedeme ještě dodatečné ohledání bytu. Nemůžu Vám bránit byt dále užívat, proto ho provedeme hned. Co se týče dětí, jsou u rodičů Vaší manželky a v péči sociálního odboru. Budete se muset obrátit na ně. Prozatím si vyzvedněte Vaše věci a počkejte venku.“
Tim ještě viděl, jak Gabriel protáhl obličej. Tchyně mu děti jen tak nevydá. Na tom už Timovi ale nezáleželo. Nevinný nebo ne, bylo to pro ně už tak dost těžké. A vrátit se okamžitě k otci, jehož měli za monstrum, co jim zpřetrhalo rodinu?

„Na toho Zacha Heyese bude lepší se ihned podívat. Dřív, než mu stačí zavolat.“
„Taky se ti nezdá, jak vyjel?“
„Nevím, co se mi v tomhle případě má zdát. Jistota je ale jistota. Nechám si vytáhnout adresu a pojedu za ním. To Gabriel nemusí vědět. Ty ho vezmi domů,“ zaúkolovala Yelina kolegu.
Tim přikývl a podíval se na telefon, kam mu právě dorazila zpráva. Informace z patologie, že si má vyzvednout pitevní zprávu Olivie. Teď, když Horatio a Natalia odjeli vyslechnout děti a on se musí vypořádat s Gabrielem, sám, začal mít zase ten známý pocit, že by se potřeboval minimálně rozpůlit. Rozhodně potřeboval další pomoc. Vzal proto telefon a vytočil pár čísel.


Calleigh Duquesne seděla opuštěná u svého počítače. Měla ráda chvíle klidu, kdy mohla nerušeně pracovat, nechat své myšlenky volně se jí prohánět hlavou a nakonec chytit tu správnou, aniž by je někdo přerušoval mluvením nebo rachotem přístrojů. Jen ne v případech jako tento. Kdy před sebou měla hromadu čísel řízení vedených proti Martinu Saubersovi a musela je zadávat a ověřovat, zda v těchto věcech měl nějakého komplice, zda při nich došlo k velké škodě či újmě, za kterou by se někdo mohl mstít, kde se odehrály, a pokud si za ně Martin odpykal trest, tak kde a s kým se při tom hezky skamarádil. Byla to nudná úřednická práce, nepřinášela žádné vzrušení ani žádné objevy. S Ericem ji dělali už několik hodin od předešlého dne, jenže Eric někam zmizel po telefonátu jeho švagra, takže na to Calleigh zůstala sama. Nebo si to alespoň myslela, protože Jeanette Croftová se také dosud neozvala. Docela ráda se proto nechala vyrušit vlastním telefonem a volajícímu slíbila pomoc. Cokoli, co ji odvede od brodění se spisy. Však stejně největší naději prozatím vkládala do policie v Clewistonu, která snad z Martinovy matky vytáhne jeho současnou adresu. Domovní prohlídka bývá mnohem zajímavější než monitor a klávesnice. Jen se ani oni bohužel ještě neozvali. Nejspíš se zrovna nepřetrhnou.
Zvedla se tedy, shodila všechny otevřené složky, zamkla počítač a vyrazila zpět na patologii.

„Calleigh? Psala jsem Timovi, ať si přijde pro výsledky ke svému případu. K vašemu zastřelenému nemám žádné novinky,“ podivila se patoložka Woodsová, když se u ní Calleigh znovu objevila.
„Poprosil mě, ať pro ně převezmu zprávu. Prý teď nikdo z nich nemá čas.“
„Takže se tu Tim opět neukáže? Když jsem ho viděla naposledy, měl pěkně nateklou pusu. Chtěla jsem se ho zeptat, co prováděl.“
„Jo, odmítl o tom mluvit. Takže… asi prohrál. Chlapi,“ blonďatá kriminalistka protočila s úsměvem oči. Zdálo se jí, že jen Eric ví, co se stalo jejich kamarádovi. Ovšem musela by být úplný nováček a prospat akademii, aby si to nedokázala dovodit sama. I Alexx napůl tázavě a napůl velice vědoucně pozvedla obočí.
„Potom tady je pitevní zpráva,“ podala jí dokument. „Přesně, jak předpokládali, příčina smrti je uškrcení nabíjecím kabelem. Netrvalo to moc dlouho, asi jí ho obtočil kolem krku a potom sobě kolem dlaní, aby mu neklouzal. A utáhl tak, že jí kyslík odřízl okamžitě. To je dost osobní způsob zabití. A dost nenávistný. Podívej se na ten hladký, tenký kabel, musel vyvinout pořádnou sílu a ji to muselo pořádně bolet, i když jen chvíli. Pár vteřin se bránila, poškrábala si krk a třeba i pachatele, vzorky pod nehty jsem odeslala do laboratoře, tak snad. Nijak víc, podle toho, co jsem našla, se bránit nestihla. Najednou mám chuť vyměnit si nabíječku od telefonu za nanejvýš půlmetrovou.“
„Tim říkal, že původního podezřelého museli propustit, protože nestihl dojet na místo činu před její smrtí. Byl to její manžel. Nevím, jestli to může být úleva, když teď nemají nic, ale asi mi to připadá lepší než další děsivý vztah.“
„Ještě se neraduj. O tom, že si určitě užila své i před smrtí, nám pořád může vyprávět. Na nadloktí má modřinu ve tvaru lidských prstů, někdo ji musel velmi hrubě chytit nanejvýš před dvěma dny. Také jsem našla zhojenou zlomeninu ruky, což se samozřejmě mohlo stát jakkoli, ale oděrky na kloubech a téměř vybledlá modřina na rameni k tomu? Nechovali se k ní moc hezky, Calleigh, ať už to byl kdokoli.“
„Nějaké další stopy?“ všechno si ostatní přečtou ve zprávě a ona, když tento případ nevyšetřuje, nepotřebuje detaily znát, nicméně ji to zajímalo. Zdálo se jí zvláštní, že by přece jen docházelo k domácímu násilí, přičemž vrahem by nakonec byl někdo jiný. A také se jí zdálo, že je snad jediná, kdo se osobně s žádnou formou domácího násilí nebo alespoň nechutného chování nesetkal. Nebo možná jen u koho všichni partneři hodně rychle pochopili, že tudy cesta nepovede.
„Nic neobvyklého. Žádné známky po nedávné sexuální aktivitě, žádná čerstvá zranění, nebyla nemocná, měla minimálně jedno dítě, akorát podle zprávy od jejího praktického lékaře se dostávala do ohrožení kvůli vysokému tlaku. Víc ti o jejích problémech říct nemůžu.“
„Díky. Předám zprávu hned, jak se někdo z druhého týmu vrátí.“
„A ten váš zastřelený, sehnali jste už další dílek z jeho životní skládačky?“
Calleigh si povzdechla.
„Kriminálník, co nikomu nechybí? Nemám velké naděje, ale jsme na začátku. Ještě jednou díky, Alexx,“ a s tím odešla. Zpět k počítači a hledání správné myšlenky. A snad i k poznání, že pan Martin Saubers mohl chybět alespoň své matce. Natolik, aby byla ochotná policii z Clewistonu otevřít dveře.


Tim neměl tu nejlepší náladu, když zjistil, že jejich hlavní a jediný podezřelý není vrah. A že tedy vrah běhal na svobodě, zatímco oni měli ve vazbě možná mizerného, přesto nevinného muže. Trochu, i když zcela mimo pracovní důvody, ho potěšilo jen, když si před bytovým komplexem, kde Jacksonovi bydleli, všiml detektiva Croftové opřené o služební auto. Využil několika vteřin, než se k nim připojí i Gabriel ve vlastním navráceném autě, a pozdravil ji.
„Takže ty jsi moje dnešní policejní asistence?“
„No, když mi řekli, že jeden pohledný kriminalista si žádá pomoc, bylo mi jasné, o koho jde. Tak jsem nemohla odmítnout.“
„Vážně to řekli?“ to byl asi důvod, proč ho to potěšilo. V sérii neúspěchů, která je vrátila na nepříjemný začátek, promluvit s tou, s níž rozvíjí úplně jiný druh začátku.
„Frank se rozčiloval, jak Speedle zase otravuje, protože nemá lidi a chce posilu, a hodil to na mě. Prý akorát mě může postrádat,“ pokrčila Jaenette rameny, jako by mu říkala ‚pokud chceš méně poetickou pravdu, tady máš‘ a s pohledem za Tima shodila úsměv, aby ho nahradila profesionálním neutrálním výrazem. Už byli na místě všichni.

Tim, poté, co se dál výtahem dopravili do pátého patra a k zajištěným vstupním dveřím bytu Jacksonových, zkušeně roztrhl policejní pásku a celá jeho skupinka vešla dovnitř. Jeanette při tom pozorovala Gabriela. Na tomto případu nepracovala, nesetkala se s nikým z aktérů a snažila se přesvědčovat, aby si o něm nic nemyslela. Byl násilník nebo ne? Možná, ne vrah. Jestli svou ženu týral, nejspíš už nikdo neprokáže. Třeba ji ani netýral. To také nikdo neprokáže. A ji by to nemělo primárně zajímat. Jestli na něm má něco vypozorovat, nesmí se nechat stáhnout k myšlenkám na zástupy podobných či nepříjemný konec známosti s Oliverem Whitersem a rozhodně je nějak porovnávat. Oliver byl zpočátku milý muž, načež se stal nesnesitelně majetnickým a odmítl se smířit s jejich rozchodem. A poté oběť nesouvisející vraždy. Gabriel byl… vlastně velká neznámá. Sledovala proto jeho tvář a hledala známky jakýchkoli emocí. Aktivně prozatím nezasáhla. Tim znal případ lépe a v bytě už byl.
„Prosím, zatím se ničeho nedotýkejte, dokud ještě jednou neprohlédnu místo činu. Odvezli jsme jen několik drobností. Elektroniku, povlečení. Až řízení skončí, můžete si o to zažádat.“
„Povlečení?“ Gabriel nechápal, proč zrovna to.
„Našli jsme její tělo na posteli,“ vysvětlil mu Tim a zamířil k ložnici, čímž přiměl Gabriela, aby ho následoval. Dveře byly otevřené. Tim do nich vešel a stoupl si k nyní holé posteli.
„Ležela tu natažená s kabelem kolem krku. Nabíječka od jejího mobilu. Jako vražednou zbraň ji zpátky nedostanete už ani na vyžádání. Nejspíš šlo o nejbližší škrtidlo, jaké měl vrah po ruce.“
Tim Gabriela nešetřil. Jeanette si všimla, jak s vytřeštěnýma očima zírá na postel. Možná mu pracovala představivost a ukazovala mu mrtvou ženu. Možná se těžko sžíval s realitou, když měl teď před sebou hmatatelný důkaz, jak skutečné to celé je. Možná ho děsilo, na co všechno přišli? Podle jejího názoru tu ale v době vraždy skutečně nebyl. Podle toho, co jim na dodatečné otázky o bytu prozradil ve výtahu, s Olivií dlouho nespal. Používal gauč v pracovně. Možná v téhle ložnici nebyl už pár týdnů. A co se tu stalo, nevnímal zrovna dobře.

Bohužel, ani to ho však nepřinutilo prozradit jim cokoli dalšího. Jen mu vytrvale a zcela zřetelně čím dál víc ukrajovali z trpělivosti. Pokud něco víc vůbec věděl a pokud už neměl nervy k prasknutí kvůli ne zcela férovému pobytu v cele. Jeanette se ho různými způsoby znovu pokoušela ptát na možné nepřátele jeho ženy, na rivaly z práce, na bývalé či snad současné milence. Zda třeba nemá podezření na nevěru. Při této otázce sebou Gabirel maličko trhnul, alespoň tak jí to přišlo, ale kroutil hlavou. Jejich manželství sice bylo na úplném konci a přežívalo jen na přístrojích, ale Olivie a milenec je zřejmě absurdní představa i tehdy. A když se zeptala na jeho případnou milenku, pohár trpělivosti přetekl.
„Tak hele, já žádnou milenku nemám, od Olivie jsem nebyl s žádnou jinou a ani jsem neměl zájem být s žádnou jinou ženou! Ani teď, po tom, co se z Olivie vyklubalo, rozumíte? A už mě přestaňte těmi nesmysly štvát! Říkám, že ani jeden jsme nepřátele neměli, vlastně jsme byli nepřátelé jenom navzájem, ale řekli jste, že já jsem to udělat nemoh, takže tím to hasne a vy hledejte toho, kdo ano. Nebo si nakonec advokáta vážně najdu, vždyť jste mě neprávem zavřeli, můžu po vás chtít odškodné!“
„Za veškeré nepříjemnosti spojené s vyšetřováním se omlouvám, ovšem jako důvodného podezřelého jsme měli plné právo vás zadržet,“ připomněl mu Tim.
„Pokud o to ale stojíte, prosím, s žádostí o odškodné se obraťte na stát. Přesně jak říkáte, chtít ho můžete,“ doplnila Tima Jeanette, když oba pochopili, že tady už víc nepochodí. Ani Tim příliš nepochodil. Pokusil si představit sebe, kudy by šel a čeho by se asi dotkl, kdyby měl v ložnici zabít obyvatelku tohoto bytu, a všechna místa důkladně prohlédl. Jenže otisky z nich už sebrala Natalia při prvním ohledání, jakékoli DNA se může objevit leda právě na povlečení, protože postel byla jediné místo v bytě nesoucí známky potyčky a její rám už Natalia taktéž zpracovala, a zkoušet se pustit do pachových stop už nemělo žádný smysl. Kdyby to udělali ihned, existovala šance. Jenže si mysleli, že pachatele znají, tak logicky tu z nejspornějších stop nehledali. A k tomu ten zatracený déšť, smyl všechno z vrahovy únikové cesty. Tim jen doufal, že navzdory přesvědčení Natalie má pravdu a nějaké vodítko najdou v Oliviině mobilu a počítači.

Nebylo to proto nejveselejší setkání, když se se svými poznatky nakonec vrátili všichni z týmu vyšetřujícího vraždu Olivie Jacksonové. Jeanette se k nim už nepřipojila, po návratu na stanici na ni konečně čekala zpráva z Clewistonu s kýženou adresou, a tak i příprava žádosti o vydání povolení k domovní prohlídce, nicméně by stejně neměla s čím přispět. Ani čím vyjasnit nepříjemnou protichůdnost výpovědí všech stran.
Horatio v podstatě potvrdil Gabrielovu výpověď. Děti měly svého otce rády. Chlapec kvůli svému věku příliš nechápal, co se děje, ptal se, kdy už rodiče přijedou a táty se nebál. Oba souhlasili, že je někdy vozí do školy a jezdí na výlety. Nikdy je nikdo nebil. Dívka, více všímavá, pochopila, že se rodiče už asi nemají rádi, občas je slyšela se hádat, ale styděla se na to zeptat. Jen babička jí říkala, že to udělal táta, jen tomu nechtěla věřit.
Naopak Natalia mohla zdlouhavě vyprávět, jak pan a paní Robertsovi nenechali na Gabrielovi nit suchou a jak podle nich jejich dceři ubližoval a někdy k ní byl zlý i před nimi.
Pitevní zpráva, kterou si Tim vyzvedl u Calleigh, příliš světla do věci také nevnesla. Modřiny mohla mít Olivie od Gabriela, mohly poukazovat na italskou domácnost, nesouvisely však přímo s vraždou. Leda by v jejich životě vážně figuroval ještě druhý muž, a to navzdory Gabrielovým ujištěním a žádné zmínce v ničí výpovědi.
A Yelinino hlášení, když se jí konečně podařilo sehnat pana Zacha Hayese? Nová vlna v bouři. Nejdřív ho nesehnala na nahlášené adrese. Naštěstí měl poněkud zvědavého souseda a ten jí prozradil, v jaké společnosti dělá personalistu. Ani tam ho ale nenašla, protože se s ním minula. Teprve druhý pokus u Zacha doma přinesl ovoce. Jen bez chuti a výrazu. Neslibovala si mnoho už na začátku, jen potřebovala prověřit úplně vše, tudíž i zvláštní načasování hovoru a tak velkého Gabrielova kamaráda, jenž snad mohl o jeho manželství něco vědět. Nicméně Zach řekl prakticky to, co Gabriel, Olivii očividně neměl vůbec v lásce a podle něj to byla tyranka. Což mohlo znamenat cokoli od možnosti, že byla tyranka, po možnost, že Zach jako správný kamarád považoval Gabrielovy stížnosti jednostranně za pravdu. Tentokrát i Natalia musela souhlasit, a pokud jim Oliviin skutečný život jen zamotával hlavy, doufat ve vodítko ve virtuálním.


To tedy musela detektiv Salasová nechat na kriminalistech. Sama se pro zbytek směny vrátila k protokolům, hlášením a jiným drobnostem v dalších aktivních případech. Těch nikdy neubývalo, vždycky se dala najít byť sebeformálnější zpráva s potřebou zadat do formuláře a vyjet do spisu. Nevadilo jí to tolik jako některým kolegům. Byla to už dávno rutina a dovolovala jí alespoň odsunout aktuální případ stranou. Vždycky se své práci věnovala naplno, akorát, což už ne každému docházelo, nevyčistit si hlavu, dokud není po všem, neznamená tak docela jet naplno. Spíš škodit. Věnovat se rutině, kde se musí soustředit, ale ne příliš, pomáhalo. Nebo nevrhnout celou existenci jen na zločince před sebou. Dávat pozor i na život vně policejní budovy. A to se také rozhodla udělat. Vyslechla Zacha. I znovu Gabriela. Vyslyšeli děti a rodiče oběti. Vyslyšeli dokonce, co jim ještě mohla říct sama Olivie. Bylo na čase vyslechnout i Ricka Stetlera.

Přesně o to se tedy pokusila. Po trapném mlčení trvajícím už od onoho osudného večera, při němž přišla k modřině kolem oka. No, nebyl to jen tenhle jeden večer. Tenhle ojedinělý incident. Dala mu ale šanci říct, co chtěl, když jí ráno náhle požádal o schůzku. Když přijel. Když ho pustila dál i s fialovou lilií. Omluvou a nebo záplatou v závoji přes její oči. S lilií a lítostí? Nebo spíš otázkou, kdo ji vlastně má cítit?

„Jsem rád, že jsi souhlasila, abych přišel. Já vim, že poslední dobou to nebylo nejlepší a tohle se nemělo stát. Mrzí mě, že to mezi námi došlo až sem,“ začal Rick, když si od něj lilii trochu zvědavě převzala a opřela se o pult mezi kuchyní a obývákem, kde se usadil na pohovku. Pochyby přišly rychle. Nemohla si pomoct. Zněl skoro nacvičeně.
„Mrzí tě, že to došlo sem,“ zopakovala po něm. Nebyla to omluva, v jakou doufala. Pokud vůbec. Na druhou stranu, ani ji nepřekvapila.
„Jo, byly to zbytečné hádky. Oba jsme to asi přehnali.“
„Oba jsme to přehnali?“ zopakovala znovu. Nebyla hluchá. Ani hloupá. Slyšela, kam tím míří, i když to nevyslovil. A přestože mu otevřela s upřímným úmyslem dát mu šanci, naštval ji rychleji než kdy dřív. „Jako že je to vina nás obou? Naznačuješ tu, že si za to vlastně můžu sama? Vždyť moc dobře víš, cos udělal. Víš, o co tu jde. Ať jsme se hádali sebevíc kvůli pitomostem, tohle tím nemůžeš omluvit, vždyť to ani neomlouváš!“
„Ne, oba jsme udělali chyby. Možná jsme to vzali ze špatnýho konce nebo v nevhodnou dobu, prostě myslím, že bychom měli začít znovu.“
Chvíli se na něj dívala. Čekala, jestli ještě něco dodá. Jestli… se pokusí převzít aspoň nějakou odpovědnost. Jestli je vážně tak naivní nebo vypočítavý?
„Prostě jen tak? A najednou… bude všechno lepší?“
Po stále častějších hádkách, jež začaly jejich nedlouhý vztah doprovázet? Po temperamentních výstupech, po jeho netrpělivosti a touze po kontrole? Jen tak, po všech chvílích, kdy na ni ne tolik nápadně, ale jistě přestával brát ohled?  Yelinu v tu chvíli bezděky napadlo, jestli tohle slyšela i Olivie. Že začnou znovu. A uvěřila tomu, jen aby se znovu protočil nikdy nekončící kolotoč hádek, velkého střetu, omluv a dalších hádek. Podle nových důkazů ji sice manžel nezabil, ale podle Horatia u nich nebyla bezpečná domácnost… a hlavně to nebyla jen Olivie. I všechny ostatní, které v tuhle chvíli odpustily, souhlasily, že se oba budou chovat rozumněji, a uvěřily, že to bylo ujetí nervů, které nezopakuje, protože to není on. Protože on je jiný. A pak to zopakoval. A znovu. Vždycky se omluvil tak, jako teď Rick, přišel s dárkem a oznámil, že to vlastně udělal kvůli ní. A pak znovu. Až nakonec utekla ta, která měla štěstí. Některé z jejich tváří si dosud pamatovala.

Ne. Yelina věřila, že on… snad vážně může být jiný. Ne takový, jako zatčení, podezřelí a odsouzení. Nedovedla si ho tak představit. Nebyl… to on. Jenomže začínala mít pocit, že „on“ má víc významů. Jako třeba… on, s kým by chtěla sdílet víc, než kam došli teď. On, kdo by mohl alespoň částečně nahradit Raymonda. Koho by se teď ve vzteku chtěla vůbec dotknout. Jehož omluvy by chtěla dál poslouchat. Možná nebyl takový, ale ona věřila, ne, věděla, že cokoli, co člověk udělá jednou, je mnohem snazší udělat podruhé. Nehodlala to strpět podruhé. Nemohla. Jednou… každý se může zmýlit. Znovu… musela by se stydět. Přitom už se styděla teď, že jako zkušená policistka něco takového dovolila. Styděla se proti zdravému rozumu i všem poučkám, stejně jako všechny ostatní ženy, které to proto nechaly zajít dál a nezasáhly. Protože v nich, stejně jako v ní, hlodalo, že tomu měla zabránit. Asi měla. A pokud mu teď odpustí, akorát to potvrdí. Bude to její hanba. Jenže… v první řadě to neměl dělat. Možná tohle není úplně on… avšak ani on.

„Když všechny tyhle hlouposti smažeme, můžeme jít třeba i ven, na večeři, jako by to bylo poprvé a-“
„Ne. Slyšíš se vůbec? Ne, nebude to jako poprvé, nebude to fungovat. Nevím, jestli to vážně nevidíš, nebo to hraješ, ale… ono na tom snad nezáleží. Není to… my a naše chyby, jsi to ty a ne jenom ten poslední večer. Jdi… pryč. Jdi odsud. Vezmi si tu kytku jestli chceš a jdi. Nezhoršuj to ještě víc.“
„O čem to mluvíš? Ani jsi mě nevyslechla. Vždyť tohle je přesně to, co říkám. Zbytečné impulzivní hádky. Promluvíme si o tom ještě jednou, až oba trochu vychladneme. Já vím, že to nemyslíš vážně.“
Rick se postavil, jakmile ho přerušila a on si uvědomil, že mu nepřikyvuje, ale nevypadalo to, že má v úmyslu odejít. Ten postoj si dobře pamatovala, akorát ji už nemohl překvapit stejně, jako naposledy. Ani jí nemohl už víc ublížit, nehodlala ho nechat víc jí ublížit, i když to pořád bolelo. Protože nejen, že ji uhodil do obličeje a pokoušel se shodit vinu na ni, ale odmítl i respektovat její jasný postoj. Respektovat ji – někdo takový si už nezaslouží její city.
„Fakt? Takže teď jsem hysterka, kterou jsi zchladil pěstí? My jsme šanci měli, přesně před tímhle! Žádná nová neexistuje! Jestli se mnou chceš mluvit, už jenom v profesionální rovině.“
Vykročil k ní. Jeho výraz se úplně proměnil. Sebevědomá vyrovnanost zmizela. Yelina udělala krok stranou.
„Vypadni.“
Možná ji mělo vyděsit, jak se nad ní v tu chvíli tyčil. Nefungovalo to. Vlastně ani na něj. Třeba mu připomněla, že jsou oba od policie. Že mají oba výcvik. Že i ona má přátele v uniformě. A že vypadnout je teď to nejrozumnější řešení. Možná dokonce měl v úmyslu „promluvit si ještě jednou“. Jen ona rozhodně ne. Myslela vážně každé slovo, jak si uvědomila. Nevidět se už s ním, pokud se nezkříží jejich pracovní úkoly… ta představa jí najednou vůbec nevadila. V budoucnu to může cítit jinak, avšak teď se z ní náhle zvedl značný stres z obav, jak to celé dopadne. Zda sebere odvahu udělat, co je správné, místo toho, co je jednoduché. Bylo by totiž jednoduché předstírat, že se nic nestalo, nic neřešit, doufat v nejlepší, neskončit sama, opět. Měla už dost toho, jak je sama. Nikdy ale neudělala ten první vážný krok, protože si stačilo vzpomenout na Raye a jak to může dopadnout. A tak ten krok udělal Rick. Konečně tu byl někdo další. Bylo i proto mnohem snazší přivírat oči před tím, co se jí snad úplně nelíbilo. Ovšem to už nešlo dál. Někdy vyslechnout druhou stranu přinese větší chaos. Někdy klid.