Rozhodla jsem se věnovat tohle téma rozhovoru, který povedu já s mým druhým já. Bude to rozhovor Dany, která se nyní pasovala do funkce redaktorky, a Ann Taylor.
Je ráno, třičtvrtě na deset a my se konečně scházíme na smluveném místě.
"A, tak konečně jsi tady. Už jsem se bála, že to vzdáš," s úsměvem si sedáme ke stolu a já otevírám notebook.
"Nevadí, že to budu rovnou psát?"
"Ne, posluš si, sama dobře vím, jak je těžké udržet předlohu pro psaní jen v hlavě," usmála se a dodala: "Tak … můžeme začít."
"Téma našeho rozhovoru je dnes ideální či neideální ráno. Je to trochu neotřelé téma, ale myslím, že dost zajímavé," potěšeně jsem připravila své prsty na klávesnici a čekala, jak to pojmeme. O Ann je totiž známo, že má ráda především kontroverzní témata a tohle se mezi ně asi příliš neřadí.
"Ano, ale připomíná mi školní slohovky, víš. Takové ty práce jako Oblíbené místečko, Cesta k domovu, Kdybych měl tři přání..spousta lidí to má v malíčku, prostě napíšou sentimentální bláboly a ostatní je vychvalují. Já se alespoň pokouším o něco jiného."
Na důraz svých slov hodně gestikuluje. Tak to dělá vždycky a občas mi ta gesta vyvolají úsměv na tváři.
"Ale i tak si myslím, že nejjednodušší bude začít tím, jaké je tvé ideální ráno. Už jich máš spoustu za sebou, určitě sis stihla nějaký vzor idylky vytvořit," zkusila jsem navodit ji na konkrétní směr.
"To znělo pomalu, jako bys mi říkala, že jsem stará," zasmála se. I kdybych to řekla naplno, nejspíš by se tomu jen ušklíbla. Máloco si bere osobně.
"To rozhodně ne. Jen máš z čeho vybírat za těch devatenáct let, no ne?"
"Ano. Ale nemůžu to jednoznačně říct. Víš nepamatuju si, jaká byla moje rána ve školce a na základce. To jsem si to ani nechtěla moc uvědomovat, spíš než na ně, jsem myslela na odpoledne a na kamarády. Ale dost jasně vím, jaké bylo mé ideální ráno na střední."
"Nech mě hádat. Probudíš se a zjistíš, že je sobota," tipla jsem si tak, jak by to asi napadlo každého.
"Ani ne. Popravdě víkend … nebyl to nejideálnější. Milovala jsem probuzení brzy ráno. Když ještě byla hluboká tma a na mobilu mi zářily tři nebo čtyři hodiny. Věděla jsem, že můžu ještě dvě hodiny spokojeně ležet zachumlaná v posteli a snít. Nerušilo mě světlo ani ruch z venku, protože na vesnici něco takového neruší ani ve dne, neviděla jsem ty všední věci kolem sebe, protože je zakrývala tma, bylo mi teplo, příjemně, kolikrát jsem ještě nechávala doznít dozvuky krásných snů. Zkazilo se to vždycky až půl šestou, kdy jsem musela vstávat."
"Můžeš nám některé z těch snů popsat?" zeptala jsem se s vědoucím úsměvem. Však spousta z nich je k dočtení i na blogu.
"No, hororové nebo bláznivé si můžete přečíst, ale ty nejhezčí si nechám pro sebe. Opravdu," zasmála se a odmítla se dál na toto téma vyjadřovat.
"Tak dobře, zpět tedy k ideálnímu ránu. Je to pro tebe tedy probudit se brzy a vědět, že můžeš ještě nerušeně ležet v posteli?"
"Ne tak docela. Víš, tak to bylo. A vždycky jsem si užívala slastný pocit dnů, kdy jsem měla vyučování déle a mohla tak ležet třeba až do sedmi. A nikam nepospíchat. Jenže teď je to všechno jinak. Tehdy mi to připadalo takové kouzelné. Nestávalo se to často a ten nádherný klid jsem mohla pociťovat jen výjimečně. Jenže teď, po maturitě, jsem měla čtyři měsíce volno a na vysoké mám vyučování převážně až odpoledne a večer. Můžu tedy spát jak dlouho chci a vstávat kdy chci a to už není ono."
"Říkalas přece, že ráda dlouho spíš? Copak by ses radši vrátila k vstávání o půl šesté?" ptám se docela udiveně. To by přece nepodstoupil nikdo, kdo miluje spánek.
"Ne ne ne, my si teď nerozumíme. Víš když je něco výjimečné, ojedinělé a při tom krásné a příjemné, má to takové zvláštní kouzlo. Když se z toho stane každodenní záležitost, kouzlo je pryč. Nic, co je všední, nemůže být kouzelné."
"Takže z toho lze vyvodit, že ideální ráno nezažíváš? Že víš, jak vypadá, ale už je pryč?"
"Asi ano. Jsem ráda, že se můžu pořádně vyspat, ale k ideálu jako takovému to má daleko. Realita prostě není ideální," zakončila své vyprávění. Ale stále s úsměvem. Čím dál víc mi připadá, že si nic nebere tak vážně.
"Tak tedy pojďme od reality zpět ke snům. Jak si představuješ teď své ideální ráno? Oprostíme se od toho, co bylo. Jaké ráno bys zažívala nejradši?"
"Nevím … na tohle vážně asi nedokážu odpovědět..asi by se mi líbilo, kdybych se probudila do příjemně teplých paprsků slunce … ne horkých, takových těch časných, ve velkém prostorném a světlém bytě, dveře na balkon, které by vedly z ložnice by byly pootevřené a záclona za nimi by se třepotala lehkým svěžím vánkem. Ležela bych ve velké posteli a neměla bych před sebou žádné nepříjemné povinnosti," trochu se zasnila a s přivřenýma očima, jako by si to přímo představovala, popisovala místo, kde by se probouzel určitě každý rád.
"Tak takovou ložnici bych si nechala také líbit. A co dál? Snídani do postele? Moře za okny? Delka nebo Taylora vedle sebe?" zasmála jsem se a byla opravdu zvědavá, jak na tohle odpoví.
"Snídani do postele? Ne to nemusí být. Vždycky mám pocit, že snídaně tu ranní pohodu na zbytek dne definitivně přeruší. Co nejdéle bych si chtěla udržet ten moment probuzení. Moře za okny by nebylo špatné. Ale není to podmínka mého ideálního rána. A co se týče toho posledního … to už by bylo ale víc než ideální. Ale už je nám dost na to, abychom věděli, že na světě nejsou jen naši oblíbení hrdinové a zbytek ti špatní. Jo, vlastně ideální by bylo, aby tam byl ještě někdo, koho mám ráda.
Takže ideální ráno pro mě vlastně je jen výsledkem ideálního bydlení, ideálního přítele a ideálního životního stylu. Vím, že ničeho takového jen tak nejde dosáhnout, ale bez těch představ nejde dosáhnout ničeho."
"To máš pravdu. A představa je to opravdu krásná. Pojďme ale k opaku. Neideální ráno. Takové, které už bys nikdy nechtěla znovu zažít. Máš po ruce nějaké?"
Než na tohle Ann odpověděla, delší dobu mlčela a vzpomínala.
"Tak takové, kdy jsem si říkala, že bych se nechtěla probudit a doufala, že znovu ho nezažiju, asi ne. Samozřejmě, nepříjemná rána byla. Třeba když nám nefungovalo v zimě topení nebo když jsem v létě mohla dlouho spát a před šestou mě vzbudil kluk s křovinořezem, který obstarával obecní pozemky. Také jsem nenáviděla rána, kdy jsem se probudila a už na mě pokřikoval bratr, že nám přivezli padesát kubíků dřeva a že to půjdeme skládat. Nebo rána, kdy jsem sotva otevřela oči a slyšela z vedlejších místností hádku. Nebo těch výjimečných pár probuzení, kdy...no kocovina jako taková to nikdy nebyla, ale víš co myslím. Nepříjemné je i každé ráno, kdy se probudím a živě si pamatuju hroznou noční můru, které se mě od osmi let nepouští. Ale nic z toho není tak hrozné, jako zažívá někdo jiný."
"Například? Co myslíš, že horšího zažívají ostatní?"
"Víš, třeba se probudit a zjistit, že váš dům je pod vodou. Nebo se probudit a přijít na to, že ti někdo zemřel. Já neříkám, že těch lidí hrozně lituju, dokud se mě to netýká, tak je mi to jedno a mysli si co chceš, taková já jsem. Ale rozhodně nepopírám, že pro ně je to horší než všechno, co jsem kdy zažila já."
"Takže je to i tvá představa neideálního rána?" cítila jsem, že jsme nezabrousili do nejlepších končin. Ale Ann nevypadala, že nehodlá odpovídat, nebo že to téma opustí. Navíc jsem s ní měla zkušenosti, že ona bude mluvit na každé téma, ke kterému má co říct.
"Ne, to … k tomuhle bych možná mohla vyprávět jeden můj sen. Začínal vlastně tím, že jsem se probudila. Bylo to v dobách, kdy jsem chodila asi do druháku. Byla sobota. Já vstala a v celém domě nikdo nebyl. Občas se mi to stávalo. Kluci šli ven a rodiče jeli nakoupit. Zapnula jsem si tedy počítač. Psávala jsem si tehdy s pár lidmi, s kterými už nejsem v kontaktu. Ale nikdo z nich nebyl online. A pořád nikdo nepřicházel. Bylo mi to čím dál divnější. Navíc jsem nemohla nikomu napsat. Prostě to nešlo. Až se mi podařilo napsat jedné, nyní už bývalé kamarádce. A ta mi to vysvětlila. Já se totiž večer předtím zabila a teď už jsem nemohla s nikým komunikovat. Byla jsem pořád na tomhle světě, ale ten, který jsem vnímala já, živí nevnímali. Měla jsem všechny na dosah ruky, ale s nikým jsem nemohla mluvit, nikdo mě neviděl, neslyšel, ani necítil. Prostě jsem zůstala sama. Ona kamarádka byla zavražděná a když našli jejího vraha, odešla někam, kde měla mít ten věčný klid nebo co. Ale já tu zůstala. Bylo to pro mě horší, než co jiného. Nemoci komunikovat s přáteli a přitom je vidět. Nemoci s nimi dál zažívat to, co bylo předtím. Ani se s nimi nerozloučit. Nechat je, aby netušili, co se stalo a aby si třeba mysleli, že jsem se na ně vykašlala."
"Páni, ještě že to byl jen sen. Co z toho tedy můžeš vyvodit?"
"Že rozhodně neideální ráno je takové, když se probudím a zjistím, že jsem úplně sama. Že mi nikdo nenapíše ani se mnou nepromluví. Že o mě nikdo nestojí a jsem na obtíž. Že se cítím nepříjemně a atmosféra je napjatá a plná stresu. Vidíš, je to vlastně pravý opak toho ideálního. Moje rána jsou někde mezi tím. Někdy se přikloní spíš na jednu, jindy na druhou stranu. Ale myslím, že dokud se probouzím alespoň přibližně ve středu těchto dvou protipólů, je všechno tak, jak má být."
"A já ti přeju, aby to tak ještě dlouho zůstalo. Nebo aby se to na dlouho přiklonilo k tomu krásnému ideálu v bílé ložnici. Díky za rozhovor Ann a zase někdy."
Žádné komentáře:
Okomentovat