Catherine stála zády ke dveřím, jednu ruku měla položenou na jeho stole, druhou máchala ve vzduchu a ječela.
"Catherine? Catherine co se stalo?" vletěl za ní, ale v dalším okamžiku se musel začít smát.
"Ona ti neublíží."
"Jo a ví to taky, že mi neublíží?" zaječela vysokým hlasem. Když neodpověděl, pokračovala: "Tak už ji sakra sundej!"
Grissom vzal svou tarantuli, která vlezla nic netušící Catherine na dlaň a poté zřejmě až k lokti a odmítala slézt, do rukou a při tom kroutil hlavou.
"Netuším, jak se dostala z terária."
"Je mi úplně jedno, jak se odtamtud dostala, ale už se ven nikdy nedostane, rozumíš!"
"Catherine ona byla vyděšená víc než ty."
"Ještě se tomu směj ty … entomologu praštěnej!" odkráčela uraženě z jeho kanceláře, ani neřekla, proč tam přišla. On opatrně vrátil svého mazlíčka do terária a pečlivě zavřel. Až bude mít čas, musí zjistit, kudy se dostala ven a propříště tomu zabránit. Ona by skutečně nikomu neublížila, pravidelně jí odebírá jed, ale může tu být více arachnofobních lidí jako Catherine a vlastně nepochyboval, že kromě něj a možná pár dalších, by se v této budově vyděsil každý. Chtěl tedy konečně dojít za Nickem a pomoct mu s těmi kazetami. Jenže než tam došel, už u něj seděla Sara. Takže mu zbylo auto.
Našel během chvíle spoustu otisků a samozřejmě spoustu krve. Na pedálech a podlaze byl štěrk, na opěradlech nějaké vlasy. A v kastlíku asi dvě stě dolarů. Nejvíce krve bylo na sedadle řidiče a skvrny u spolujezdce nenasvědčovaly tomu, že by měl společnost.
Do večera ani jeden z důkazů nedával žádnou souvislost, snad samozřejmě kromě krve, která patřila oběti.
Nicka se Sarou už pořádně bolely oči. Podle doktora byl ten muž mrtvý dva dny. Zvláštní, že si ho nikdo nevšiml. Jenže o to víc záznamů museli projít a ani s Archiem se k ničemu nedobrali.
Konec směny by uvítali snad nejradši potleskem.
"Tak Nicky, v kolik a kam?" zeptala se, když vycházeli z šaten. Byli poslední a už se potkávali s kriminalisty noční směny.
"No já nevím … v devět? A kam to si vyber sama. Vyzvednu tě u tebe doma."
"Tak fajn, už se těším."
Měla aspoň trochu času zprovoznit se po hodinách prosezených před monitorem. Umýt, učesat, vybrat něco na sebe. Sotva všechno stihla a Nick už zvonil u dveří.
"Ahoj," rychlým trhnutím je otevřela.
"Ahoj … teda tobě to sluší …" chvilku přemýšlel, ale v sukni ji ještě nikdy neviděl. Dokonce ani na tom večírku, kam si musel vzít div ne oblek, byla v kalhotách.
"Díky. No tak asi můžem co?"
Nasedli do auta.
"Rozhodla ses kam to bude?"
"Vadila by ti vegetariánská restaurace?"
"Ne, nejsem zas takovej masomil," Nechal si říct adresu a za chvíli už seděli u stolu.
Seděli tam celkem dlouho. Sara se zase po nějaké době upřímně bavila, ale nebyla si jistá, proč tam vůbec je. Jestli chtěla jít s Nickem nebo jen chtěla udělat něco, aby zapomněla na Grissoma.
Nicka měla ráda, moc ráda. A věděla, že on v téhle schůzce vidí šanci na něco víc. Nevadilo jí to, sama mu šanci dala a možná se sama chtěla pokusit ji využít. Jenže co když ke Grissomovi cítí něco víc, protože jemu ji taky dala? Nechtěla a nesměla ho milovat, ale co když miluje?
"Saro? Saro vnímáš mě?"
Trhla sebou. Posledních pět minut nevnímala z celé restaurace nic.
"Jsi v pořádku?"
"Jo, v pohodě. Je mi skvěle."
"Neděje se něco? Vypadáš zamyšleně."
"No, to asi ten případ. Nic nemáme."
"Zatím nic nemáme. Ale nezdá se mi, že by šlo o něj. Nejde spíš o to, co se stalo během dnů, kdys nebyla v práci?"
"Nicky, jestli se tehdy něco stalo, nemá to na dnešek žádný vliv," lhala o překot.
"Na tebe možná ne, ale Grissom vypadal divně …"
"Myslíš, že kdyby se jednalo o Grissoma, seděla bych tu s tebou?"
"Asi ne."
Oba už měli dojedeno.
Nepůjdem už?" zářivě se na něj usmála.
"Jestli chceš. Asi tě zas zavezu domů, co?"
"Byl bys hodnej."
Cesta zpátky trvala o něco déle, než tam. Čím později bylo, tím víc aut se snažilo prodrat do centra.
Nick zastavil před jejím bytem.
"Asi se rozloučíme."
"Asi jo. Teda pokud nechceš zajít … na skleničku nebo tak."
"Víš co? Že jsi to ty, tak si něco dám moc rád," usmál se, vypnul motor a oba vystoupili z auta.
Vyšli společně až k jejímu bytu. Sara nejdřív nemohla najít klíče a když je našla, vypadly jí z ruky, jak se v Nickově blízké přítomnosti třásla. Proč z něj byla tak nervozní, když tohle má být jen iracionální přetvářka? Celý dnešní večer byl iracionální a uvnitř se cítila hodně zvláštně. Na druhou stranu měla Nicka moc ráda a jako chlap rozhodně nebyl k zahození.
Nick se pro klíče sehnul okamžitě, jak dopadly na podlahu, vzal je do ruky a chtěl odemknout. Sara čekala, že jí je podá, takže se po nich natáhla, ale jen sevřela Nickovu ruku ve své. Ten ji zvedl ke rtům, políbil, přetočil a pustil jí klíče do dlaně. Sara, trochu vyvedená z míry, odemkla. V další chvíli už ale klíče letěly bez zájmu na zem, protože, ani nevěděla jak, stála v Nickově objetí a líbala ho.
Asi to byl vrchol součtu všech bláznivin, které v životě udělala, ale nedokázala se zastavit. Jedna její část ho moc chtěla a ta druhá se jí snažila naštvaně odtrhnout. Zatím vítězila první.
Nick se rozhodně nebránil. Začal jedním malým polibkem a čekal, že ho Sara odstrčí. Její reakce ho celkem překvapila.
Moc se v jejím bytě nevyznal, ale přesto udával směr jejich putování mezi nábytkem a místnostmi. Po nich na zemi zůstávaly akorát vrchní vrstvy oblečení. Vlastně ani netušil, kam ji vede, dokud sama neotevřela jedny dveře, za kterými byla ložnice.
Za chvíli už leželi na posteli. Na sobě neměli skoro nic a zdálo se, že Sařino první já, které bylo odhodlané na Grissoma zapomenout, a které se rozhodlo pro Nicka, definitivně a s konečnou platností vyhraje, ale najednou se otřásla, vyklouzla Nickovi a po tváři ji stekla slza.
"Co se …?" zarazil se.
"Promiň Nicky … promiň, ale já … nemůžu …" připadala si hrozně trapně a jako ta největší mrcha na světě. Ona přece není ten typ, co si hraje s muži jen pro svoje potěšení.
"To je … dobrý, v pohodě … stalo se něco? Udělal jsem něco …?"
"Ne, ne ty za nic nemůžeš …" ještě před vteřinou byla odhodlaná mu pravý důvod říct, ale teď už zase nemohla. Nemohla ho zklamat a nemohla sebe znovu ponořit do stejného pocitu, ve kterém se topila poslední dva dny.
"To je v pohodě, Saro," snažil se ji uklidnit, i když sám byl docela zklamaný. "Mám jít pryč?" zeptal se potom.
"Jestli … nevím. Jestli chceš …"
"Musíš vědět sama, jestli mě tu chceš nebo ne."
Nastala chvíle ticha.
"Víš co? Uvidíme se zítra, zítra si promluvíme, můžeme zase někam zajít. Myslím, že dneska potřebuješ odpočinek," nezlobil se na ni, ale přesto se zvedl, oblékl a odjel domů. Marně přemýšlel, proč ho nakonec odmítla. Možná ho nechce? Jakmile ho napadla tato možnost, začal sám sebe přesvědčovat, že byla pouze unavená. Nebo jí nebylo dobře. Nebo to bylo příliš brzo. Až moc brzo. Jistě, to bude pravý důvod. Nemohl tušit, že není. Nemohl tušit, že se zítra omluví a nechá ho, aby se chopil příležitosti znovu. Aby ji bral jako svou přítelkyni. A sama sebe nechá předstírat vztah s ním před celým světem. I sama před sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat