Neděle ráno. Brzy ráno.
Jo Taylorová spala ve své posteli a rozhodně ještě nehodlala vstávat. Její úmysl spát ale nesdíleli ostatní.
"Jo, zlato, vstávej."
Zamručela, když jí hlas jejího otce trhal sny.
"No tak, musíš vstávat, za chvíli jedeme, abychom tam byli včas."
"Ale já nechciiii!" zabručela znovu a přetáhla si peřinu přes hlavu.
"Dobře víš, že musíš. Musí se o vás někdo postarat. Vždyť je máš přece ráda."
"Nemuseli by se starat, kdybys neodjížděl!" kníkla vyčítavě.
"Je to moje práce, musím odjet."
"Tak si najdi jinou práci!"
Jen si povzdechl a odhodil z ní peřinu. Už nebylo cesty zpátky, musela vstát.
Jistě, že by si mohl najít jinou práci, ale jen tak bez důvodu odejít? Nebyl nijak hrdý ani šťastný, že svoje dcery znovu na kdo ví jak dlouhou dobu opustí, když byl jen měsíc doma, a odletí přes oceán a bude poslouchat buzerující velitele. Ale musel.
"Tak šup, Danny už ti sbalila."
Skutečně, v hale stálo několik tašek a kufrů a vzadu byl opřený jeho obrovský vak.
"Já nechci, abys odjížděl …"
"Jo, musím. Ale vrátím se. Určitě."
"Za tři měsíce? Za půl roku? Vůbec?" to už se ozvala i druhá, dvanáctiletá dcera. Danielle.
"Nevím. Ale u Andersonových je vám dobře, ne?"
"Jasně, s paní Andersonovou a starým panem Andersonem, protože táta kluků odjíždí s tebou! Myslíš, že z toho mají radost?" její sestra nikdy nebyla drzá, jen, když už to opravdu nemohla vydržet. Ale Danielle vždycky řekla, co si právě myslela. A nelámala si hlavu s tím, zda je to vhodné, nebo ne.
"Je to voják jako já. A můžeme být rádi, že se s nimi známe. Jinak byste musely být s nějakou cizí chůvou!"
"Jo, protože moje i Joina máma od tebe utekly!"
"A dost! Vezmi ty tašky a do auta!" rezolutně utnul její drzé protesty a obrátil se zpátky na Jo.
"Mrzí mě to, zlatíčko. Ale jinak to nejde. Honem se obleč, ať můžeme jet."
"A kdy odlítáš, tatiii," zakňourala. Bylo jí šest a za celou dobu byla s otcem dohromady možná dva roky. A možná ani to ne.
"Dneska večer, už jsem vám to přece říkal," odpověděl, když jí soukal do kabátu.
"To není fér. Proč nepracuješ jako ostatní!"
"Protože jsem voják. A dobře víš, že u těch to prostě tak chodí. U Andersonových se ti bude líbit. Vždycky se ti tam líbí. Tak pojď," popadl zbývající kufry a postrčil Jo ke dveřím.
Byl rád, že na Davida Andersona narazil. Působil jako voják, stejně jako on. Ve stejné jednotce. A měl pět synů.
Bydleli v St. Marys v Ohiu ve velkém domě a už několik let tam otcovu službu trávily i Danielle s Jo.
Nejmladší z chlapců byl sice o rok starší, než Danielle, ale i je obě braly jako své sestry.
Ostatně, ony se do nich příliš nemíchaly. Danielle často chodila ven s několika děvčaty ze sousedství a Jo byla příliš malá, než aby s nimi prováděla všechny vymyšlené lumpárny. Ale snažila se. Argument, že je malá, nebo že jsou to kluci, vůbec nebrala v potaz.
Paní Andersonová se ji sice snažila držet doma, snažila se přesvědčit ji, aby pomáhala s vařením a úklidem, nebo aby se naučila číst, aby si malovala, nebo s ní chodila vybírat šatičky, ale nic netáhlo Jo tolik, jako se vykrást za klukama a snažit se přidat k jejich, na ni mnohdy nebezpečným, hrám.
Nezřídka proto chodila domů s odřenými koleny a lokty. Když už se tam navíc objevila, kluci ji vždy začali hecovat, že to, co oni, nikdy nedokáže, že je malá holka, slabá, mazánek a ufňukánek.
Jenom Auggie jí tohle neříkal. I když ji ani nikdy nebránil.
Ten den se sotva ubytovali a Taylor i s Andersonem odjeli. Jako vždy potom panovala chvíli smutná nálada, dokud paní Andersonová nezavelela, že se budou uklízet pokoje a péct koláč.
To byl pro kluky signál, aby okamžitě zmizeli na zahradu dřív, než je dědeček odchytí, pro Danielle aby hodně nahlas řekla, že jde vybalit a zavřela se v pokoji a pro Jo, aby zůstala v nemilosrdných rukách osudu a "tety" Andersonové.
Chodilo to tak vlastně každý den celý měsíc.
Kluci zmizeli ven kdy mohli a Jo za nimi musela hledat cestičky, jinak byla odchycena a postavena před nějakou holčičí činnost. Nesnášela je.
Mnohem radši běhala po zahradě nebo po lese, hrála si s klacíky na střílečky, na schovávanou, prolézala různé přírodou stvořené překážkové dráhy a nebála se ani se porvat, i když neměla šanci.
Všech pět se umělo rvát prakticky s vojenskou zdatností, protože když se jejich otec vrátil domů a věnoval se jim, většinou přišla řeč a skutky hlavně na vojenskou techniku a na to, jak nejlépe porazit soupeře.
Jo nikdo necvičil. Podle Taylora byla ještě malá a jestli chce, aby ji něco naučil, tak později.
Neodmlouvala mu. Nikdy neodmlouvala. Bála se.
On nepotřeboval žádné výhružky ani křik. Jo se i bez toho bála zlobit nebo být drzá. A nikdy nebyla ani malá rozmazlená holčička. V New Yorku žila výhradně mezi dospělými a svou, dle jejího mínění, otcem pokaženou sestrou, a v St. Marys se zase snažila dostat do role kluka, kterého by mezi sebe ostatní vzali.
Pro své vrstevnice tedy byla divná. Nenosila šatičky, i když se paní Andersonová snažila, ale maskáče. Neměla maminku, neměla tu otce, neměla chuť trávit s nimi odpoledne u pultíku s přípravou umělého jídla a s panenkami a neměla je ráda.
Cítila se proto často dost odstrčená. Pro slečny jejího věku byla divná a pro kluky moc malá a nepřijatelná. Při tom je taky brala jako své bratry. Ale ne jako bratry, které musí strpět, ale s kterými chce být.
Když se konečně naučila, v jakých chvílích a kudy za nimi může zmizet, dělala to při každé příležitosti. Ten nejstarší, Robert, už jejich hry považoval za dětinské a hloupé, ale zbylí čtyři vždycky něco spolehlivě vymysleli a spolehlivě na tom trápili nejmladšího Auggieho.
Často ho a Jo posílali krást čerstvě upečené koláče nebo buchty, hecovali ho, aby lezl na nejvyšší stromy, dávali si závody, bitky, hry na vojáky byly asi to nejčastější.
Jo ho obdivovala za to, že se jim dokázal bez problémů vyrovnat a že splnil i ten nejhloupější a nejtěžší úkol, co si vymysleli tak dobře, jako oni. Ona to nikdy nedokázala. Sotva jim stačila, vždycky ji přeprali, vždycky ji chytili a skoro vždycky jí pak taky řekli, že to pro prcky není.
V těch chvílích se na ni Auggie podíval, okamžik vypadal, že něco řekne, pokrčil rameny a následoval své bratry.
Uběhl skoro měsíc, co byli u Andersonových.
Danielle psala nějakou práci do školy a nejstarší Robert Anderson se připravoval na přijímací zkoušky.
Ostatní čtyři Andersonovic bratři a jejich kamarád ze sousedství Arnie seděli na zahradě kolem malého stolku a nad něčím se skláněli.
Paní Andersonová zrovna listovala jednou z knih v kuchyni, protože ji Danny požádala o pomoc.
Jo toho využila a vyběhla na zahradu.
"Ps, Josephina, schovejte to," zasyčel jeden z bratrů, ale stále dost slyšitelně.
"Co chcete schovat?" naklonila hlavu a pátravě se na ně zadívala.
"Nic pro tebe," odpověděl další.
"Tohle není pro malý holky," odseknul třetí.
"To říkáte vždycky," zatvářila se smutně.
"Hele, tak jí to ukažte, stejně se v tý mapě nevyzná," zamumlal Auggie.
"A práskne nás mámě, to určitě. Nebo dědovi a budeme drhnout podlahy. Zapomeň, Auguste!"
"Jaký mapě?" Jo okamžitě ožila, "A neprásknu vás! Chci jít s váma!"
"Ale my jdem do lesa. Tam se rozdělíme a dál půjdem každý sám. To bys nezvládla."
"Zvládla! Já zvládnu všechno! Jako táta!"
Všichni čtyři se zasmáli.
"Zvládneš všechno? Fajn. Ale až se ztratíš, tak si nestěžuj!"
"Já se neztratím. Jaký je plán?" vecpala se na židli vedle Auggieho.
Někdo z kluků se znovu zasmál.
"Ty, Auggie, Danny a Steve půjdete do lesa. Schováte se tak, abychom vás nenašli. Já a Arnie vyjdeme o půl hodiny později. Když vás uvidíme a dostaneme, budete naši zajatci. Když nás uvidíte dřív a dostanete nás, budem vaši zajatci my," vysvětlil Larry.
"A ti zajatci, kteří se nevysvobodí, než dojdeme domů, nám pak budou celý další měsíc uklízet pokoj, pucovat boty a budou nás krýt před rodičema," dodal Steve.
"A co když se neuvidíme?" pípla Jo. Nelíbilo se jí, že bude muset být sama v lese, ale chtěla jim dokázat, že to zvládne, že je stejně dobrá jako oni, a že se jí nesmí posmívat.
"Když se někdo nesetká s druhou jednotkou do setmění, patří k vítězům a může se vrátit," vysvětlil Auggie.
"Jdeš do toho, prcku, nebo se radši chytíš sukně naší mámy?" vykulil na Jo posměšně oči Danny.
"Jdu. A nakopu vám zadek!" Jo vystrčila bojovně bradu a kluci spustili další salvu smíchu.
"Jestli jo, tak ti ten pokoj budu uklízet dobrovolně," uchechtl se jeden a všichni se zvedli.
"Tak, jednotko Alfa, směr les! Snažte se nenechat nám moc okatý stopy, ať to nemáme tak jednoduchý. BĚŽTE!" zavelel Larry a Auggie, Steve, Danny a Jo se dali na úprk.
Jo se snažila držet jednoho ze svých spolubojovníků, ale ti ji brzy začali odhánět, aby je neprozradila. Nakonec už nemohla běžet dál a ztratili se jí z dohledu. Netušila, kam by se měla schovat a ani netušila, kdy vyrazí druhý oddíl.
Chvilku pokračovala rovně lesem, až narazila na poměrně vysoký smrk.
Vždycky se jí smáli, když se snažila vyškrábat na strom, tady ji určitě hledat nebudou! A když tu vydrží až do setmění, bude vítěz a konečně jim to všem natře!
Chytila se nejnižších větviček a začala šplhat nahoru. Nejdřív to šlo, ale potom se musela zapírat o kůru a těžko hledala, za co se vytáhnout. Pořádné větve rostly až pěkný kus nad ní.
Ale nevzdávala se. Nesmí to vzdát.
V jednom metru se kolem smrku proplétal vedlejší strom, což jí dávalo lepší oporu a ona se sunula výš.
Konečně dosáhla na první na pohled silnou větev.
Dva a půl metru nad zemí.
Hmátla po ní jednou rukou, chytla se a nohu posunula opatrně kousek dál.
Jenže kůra, kterou byla větev na níž momentálně stála obalená, se pod náporem Joiny podrážky uloupla a Jo sama se na kluzkém dřevě neudržela.
Jediné, co bránilo pádu, byla druhá větev, které se jednou rukou držela.
Slyšela praskot.
Dřív, než vůbec stačila vykřiknout, se utrhla a propadla křovím na zem.
Další prasknutí a obrovská bolest.
Všimla si, že má obě ruce a asi i obličej poškrábané, ale hlavně ji příšerně bolela pravá ruka a nemohla s ní hýbat.
Taky jí bolela hlava.
Namáhavě se se slzami v očích zvedla.
"Auggie?" tiše zavolala do prostoru. Nikdo se ale neozval a vůbec nic nenaznačovalo tomu, že poblíž někdo je.
"Kluci …" fňukla znovu, ale zase nic.
Nevěděla ani, kterým směrem přišla. Všude rostla spousta stromů a ona si najednou připadala úplně ztracená.
Netušila, kterým směrem jít a ruka bolela příšerně. Nepochybně byla zlomená.
"No tak kluciiiii …" ale nikdo se neozýval.
Musela jít. Potřebovala ošetřit a bála se. Bála se bolesti, toho, že ji už nikdo nikdy nenajde a bála se, že se bude později ještě víc bát.
Bloudila mezi stromy.
Připadalo jí, že místo toho, aby mezi nimi vedla nějaká cesta, cesta kamkoli, byly hustší a hustší.
Chtěla už najít kohokoli. I kdyby úplně cizího člověka, i kdyby jen zatoulaného psa, který by ji dokázal vyvést ven.
Po tvářičkách jí tekly obrovské slzy bolesti a strachu.
Co když nikdy nenajde cestu ven?
Co když tady umře se zlomenou rukou?
Co když se táta vrátí a ona tam už nebude?
Co když to kluci udělali schválně?
Procházela lesem hrozně dlouho. Neznala ho tak dobře a byl velmi rozlehlý. Na malé děvčátko až příliš. Co když není schopný voják, jako oni? Co když je jen malá holka, která to doopravdy nezvládne a nezvládla?
Ruku už skoro necítila. Bolela tak dlouho, až si bolest přestala připouštět. Nemohla s ní hýbat od začátku a teď už byla úplně celá znecitlivělá. Začala pociťovat ale zimu, hlad, žízeň a ospalost.
Pomalu padal soumrak.
Čas, kdy se měla vrátit domů.
Vyhrála, ale ztratila se.
Sedla na kámen z části pokrytý mechem. Studil, ale únava se zdála větší než jiné nepohodlí.
Z paměti se jí vybavila poučka, kterou možná někde slyšela, že když si ublíží a bude se jí chtít spát, tak nesmí.
Ale tady přece není nikdo, kdo by ji potrestal za neposlechnutí. Kdo by viděl, že neposlechla.
"Kluciii … pomoc …" nefalšovaně nahlas se rozbrečela.
Nikdo však neodpovídal.
Žádné komentáře:
Okomentovat