Pomalu se začalo rozednívat. Obloha světlala, nad mořem se objevovalo slunce. Jeho první paprsky byly rudé a přízračně se odrážely od vodní hladiny.
Zvedal se vítr. Vlny šuměly, některé divoce narážely na břeh. Listy palem ukazovaly směr větru. Ten byl čím dál silnější. Vypadalo to, že předpověď na dnešek se vyplní. Noc byla jen ticho před bouří. Lodě v nedalekém přístavu se houpaly na vlnách jako bezmocné kusy dřeva. Ty nedostatečně ukotvené mohly kdykoli samy odplout. Plachty stánků, slunečníky, špatně připevněné záchranné kruhy už létaly vzduchem, poskakovaly po písku jako neovladatelné hračky v rukou rostoucí přírodní moci. Zatím stále mírný chaos postupoval dál do vnitrozemí, ale vzhledem k časnému rozbřesku nezasahoval tolik lidí. Většina ještě spala, ulice byly téměř prázdné. A on sám neměl potřebnou sílu rozproudit nebezpečí v přímořském městě. Zatím.
"... vypadá, že k Miami nemíří, ale minimálně velmi prudký vítr a nečekané srážky můžeme v následujících dnech očekávat," zazněl útržek hlasatelčiny věty k uším vrásčité dámy, když si zalévala roztřesenou rukou horkou vodou kávu.
Vyhlédla z okna. Plastový nábytek z terasy se povaloval rozházený na zahradě. Vrata od garáže v pravidelných intervalech práskala hlasitými ranami.
Stará paní odvrátila zrak od neutěšené scenérie, odložila hrnek na linku. Nevšimla si, že z něj vyšplíchlo pár kapek. Přes noční košili si natáhla starorůžový župan a pomalu stoupala po točitých schodech do prvního a zároveň posledního patra svého domu. Nerozsvěcovala, velké luxfery propouštěly na chodbu už dostatek bledého světla. Sotva vyšlé slunce bylo zastíněno mraky, takže více se ho ani očekávat nedalo. Do střechy začaly bubnovat dešťové kapky.
Otevřela dveře pokoje. Na oknech byly zatažené závěsy, takž v něm vládlo dosud šero. Možná až tma. Očekávala, že vzduch bude po celé noci v uzavřeném pokoji trochu zatuchlý, ale od balkonových dveří šel mírný průvan.
"Angelo. Zlato, hlásí silný vítr a nám lítají věci po zahradě. Měl bys to zabezpečit," čekala, že uslyší obvyklé 'Až později'. Ale neozvalo se nic.
"Angelo, práce nepočká. Měl bys už vstávat! Taky necháváš zbytečně otevřené dveře! Víš jak to může být nebezpečné?" řekla o stupínek hlasitěji. V jejím stařeckém podání to ale téměř nebylo znát. Měla odjakživa příjemný, milý a jemný hlas.
Když muž jménem Angelo stále nereagoval, roztáhla těžké závěsy. Pokoj zesvětlal.
Stará paní, ve tváři najednou jako křída, jemné rysy zbrázděné mnoha vráskami ale neubírající jí na jakémsi zašlém půvabu, změněné najednou hlubokou hrůzou k nepoznání, pronikavě vykřikla.
Blonďatá kriminalistka, dlouhé vlasy proti větru stažené do drdolu, v jedné ruce stříbrný kufřík, v druhé foťák, přišla ke žluté policejní pásce, oddělující místa činu.
"Ahoj Calleigh," pozdravil detektiv s postupující pleší a svým obvyklým úsměškem.
"Dobrý ráno, Franku," usmála se na něj a poté, co se k nim připojil i druhý přítomný kriminalista, Eric Delko, ho nechala, aby jim prozradil informace o mrtvém, jehož smrt je teď pro ně úkolem k vyřešení.
"Mrtvý se jmenuje Angelo Ramirez, 38. Matka, Virginia, ho našla v posteli s pruhem od škrcení na krku a zhroutila se. Nás zavolal soused, když na něj několik minut tloukla o pomoc."
"Osmatřicetiletý chlap a pořád bydlí s matkou?" zvedl obočí Eric.
"Je rozvedený, jeho ex ho prý vyhodila z domu. A jeho matka nechtěla být v tomhle velkým baráku sama."
"Ale i tak … no, jdeme dovnitř." pokrčil Delko rameny, podržel Duquesneové pásku a sám ji podlezl za ní. Vítr jim skučel kolem uší, vše, co nebylo pevně přichyceno, pleskalo a povlávalo v jeho směru.
"Doufám, že se nám hurikán vyhne," bručel si Delko pro sebe. Konečně stáli před točitým schodištěm do patra.
"Když ne tenhle, za čas jiný. Jako bys to neznal. Déšť už stejně smyl všechny stopy venku, kudy se sem vrah dostával."
"To máš pravdu," stáli na prahu Angelova pokoje.
"Je tu uklizeno," rozhlédla se Calleigh.
"Měl pečlivou maminku."
"To bezpochyby, ale proč by ho někdo zabíjel v jeho pokoji, pokud by tu nechtěl nic ukrást, nebo najít. A podle pořádku soudím, že nic takového se neodehrálo."
"Vrah se sem dostal tudy," ukázal Eric na balkonové dveře. Byly pootevřené a táhlo od nich. "Zkusím najít otisky."
Calleigh fotila tělo. Vyrušil ji zvuk kroků. Otočila se po nich.
"Ahoj Alexx," věnovala pozdrav jejich patoložce. Eric se neodrthnul od nanášení na kliku a rám a jen něco zabručel.
"Ahoj. První oběť za tenhle hurikán a to tu ani nebyl."
"Vypadá na uškrcení."
"Ano. Nejspíš pruhem nějaké látky. Dost silným," potvrdila patoložka Woodsová po chvíli domněnky.
"Můžeš určit čas smrti?"
"Za moment," připravovala si potřebné pomůcky.
Eric trochu štěstí měl, ale jestli nejsou otisky jen oběti nebo jeho matky se teprve uvidí.
Balkon vedl na zahradu, kde stál detektiv a policisté.
"Franku?" křikl na něj Delko shora. Ten se otočil a zvedl pohled k němu.
"Hm?"
"Nevíš, jestli byly zamčené dveře na balkon?"
"Prý ano. Kvůli větru pozavírali všechno. Ale ráno od nich šel průvan."
"Jo, dobře," zvláštní. Nejsou vypáčené a přece se přes noc nějak odemkly. Vešel opět dovnitř.
"Vypadá to, jako by se ani nebránil. Nemá obranná zranění, nic za nehty," skláněla se Alexx nad Angelem.
"Mohli ho uškrtit ve spánku."
"To mohli. Čas smrti je zhruba před pěti hodinami. Takže ve tři ráno."
"Podívej, v náušnici má chycené nějaké vlákno."
"Nemůže být z polštáře?"
"Je červené," ukázala na povlečení s motivy tmavých mraků.
"Vrah přišel zvenku. Něco tu nechat musel," studoval Eric pozorně podlahu. Dostal se až k posteli, ale nikde nic.
"Tady něco je," ozvala se Alexx. "Krev z boku postele."
Byla to krvavá šmouha ve výši holeně. Delko odebral vzorek.
Marnou snahou něco dalšího najít se trápili ještě asi hodinu. Hlavní důkazy ale nejspíš opravdu spláchl déšť a odvál vítr.
Opět začalo pršet. Prudce, hustě. Horatio vystupoval ze služebního hummera, přeběhl prostranství před kriminálkou, ale ani tak se nevyhnul proudům vody.
"Ahoj Horatio, kdes nechal deštník?" odchytil ho hned u dveří Ryan.
"Doma," sundával si mokré sako. "Žádný nový případ?"
"Ne. Calleigh a Eric jeli k mrtvole a nic dalšího zatím není."
"Brzo bude. Jestli se Ellen odkloní a dostane nad Miami, bude práce víc, než dost."
"Jaká Ellen zase?"
"Pane Wolfe, zaznamenal jste vůbec, že v poslední době se zvedá vítr a prší?"
"Jo ten hurikán na Kubě … neměl by sem mířit. A mimochodem, proč jdeš pozdě?" poručík byl v práci obvykle první, neměl proč se zdržovat doma.
"Měl jsem svoje důvody," řekl neurčitě.
Že by ženskou? Ale Wolfe mlčel. Od smrti Marisol si nikdo nedovolil s Cainem o tomhle tématu mluvit.
"No dobře … A hele, je to tu," začal mu pípat pager. "Alexx nás volá. Jedeš taky?"
"Samozřejmě," pohlédl k proskleným dveřím. Jak přeháňka přišla, tak zase odešla. Všude se leskly kapky ulpělé na povrchu, obloha byla stále překrytá příkrovem šedých mraků. Nečekali, že se počasí nějak změní.
Dva další hummery CSI mířily k pláži. Tam, na kamenném valu, leželo tělo asi osmileté dívky. Dlouhé vlasy spletené do copu, milý obličej rušil jen jeden škrábanec na tváři. Alexx udržovala rovnováhu na kluzkém, vratkém povrchu jen tak tak.
"Zemřela následkem úderu do hlavy. Rozrazilo jí to lebku. Je tu hodně krve. Čas smrti je asi půl sedmé ráno."
"Myslíš, že vražedná zbraň mohl být jeden z těch kamenů?" ukázal Ryan kolem sebe.
"Pokud to nebyla nehoda tak možná. Tvar se dovím až při pitvě. Ale není tu žádný, co na použitou zbraň vypadá."
"Třeba ho hodil do vody," rozhlížel se Wolfe kolem. Déšť zředil krev a rozlil ji všude kolem. Taktéž po otiscích bot či stopách tažení bylo veta.
"Co dělá taková princezna na pláži při silném větru … sama … neměla by tu být," pohladila patoložka dívku po vlasech.
Caine se už chtěl ptát, kdo ji našel. Rozhlédl se po detektivovi. Kousek dál od nich, s mužem ve vysokých holínkách a pracovním oděvu, stála Yelina Salas. Manželka jeho zavražděného bratra Raymonda. Šel tedy rovnou k nim. Ten neznámý muž se s ní zrovna loučil.
"Ahoj," usmál se na ni.
"Ahoj Horatio. Tenhle muž - Ottis Hawllett - ji tu našel. Byl se podívat na svou loď."
"Žádná tady není."
"Jo. Byla špatně upevněná a odplula. Jen malá loďka. Proti větru neměla šanci. Teď bude pravděpodobně o pár kilometrů dál nebo už úplně rozbitá."
"Aha. Známe tu dívku?"
"Ne," podívala se směrem, kde bylo tělo, trochu smutně. "On ji prý nikdy neviděl a ona žádné doklady ještě nemá."
"Tak to zjistíme," opět se na detektiva usmál.
"Takže budeme zase jednou spolupracovat," prohodila Yelina.
"Ano. Až budeš o té malé něco vědět …"
"… zastavím se," řekla dřív, než prosbu dopověděl. "A co ty … překvapil tě déšť?" poukazovala na ještě trochu mokré vlasy a absenci všudypřítomného saka.
"Tak trochu."
Detektiv Salasová tedy odjela z místa činu zpět na stanici.
Ryan zaujatě přebíral kameny ve snaze najít vražedný. Zatím bez úspěchu.
"Horatio, má záda úplně sedřená!" vyhrkla Alexx, když nakládala tělo na nosítka. "Nejspíš jí opravdu někdo táhl."
"Takže nehodu můžeme vyloučit," přikývl, že rozumí. "Pane Wolfe, našel jste něco?"
"Ani ne. Voda smyla stopy. Na těle mohlo ještě něco zůstat, ale to zjistíme spíš až u nás."
"Já jedu. Až bude pitva hotová, tak zavolám," ozvala se znovu patoložka, zavřela dveře svého auta, nastartovala a odjela.
"Hele, přece jen něco. Důkaz, že neumřela tady."
Caine se na Wolfa zvědavě podíval.
"Kameny pod ní jsou mokré. Kdyby tu ležela celou dobu, nebyly by."
"To nám ale moc nepomáhá."
Žádné komentáře:
Okomentovat