Starý babky maj tuhý maso (2024)

Prší. Hustě, prudce. Někdo u sousedů táhne po chodníku popelnici. Vyváži ji od domu do garáže po vybetonované příjezdovce. Má v ní schovanou mrtvolu a v dešti je to nejbezpečnější, protože pokud jde náhodou někdo kolem, jde nebo jede rychle a nerozhlíží se. Nechce přece zbytečně moknout. V noci by to kupodivu nebylo tak bezpečné, to tu na rohu často někdo postává, kouří, řve nebo jen tak plive do řeky opřený o zábradlí, a mohl by si všimnout, jak hlasité to skřípání popelnice je. Až hororové. V noci se přece jenom zvuky víc nesou než ve dne, kdy je takové drhnutí popelnice o beton docela normální zvuk na docela normální ulici v docela normální dobu u docela normálního domu docela normálních lidí.

Babka. Stará, protivná. Nebo ne? Přece jen, v létě, když měl člověk otevřené okno celou noc, často i ve dvě ráno slýchal televizi puštěnou strašně nahlas. Přes ulici. Bylo to přes ulici, znělo to jako přes ulici. Strašně to otravovalo. Letos ani hlásek. Možná to nebylo z toho domu, to nejde se stoprocentní jistotou říct, v noci se zvuky nesou nejen hodně, ale i zvláštně. Ale někde tam vzadu, v neidentifikovatelném místě zvaném třeba intuice, kde všechno prostě víte, ne tušíte, víte, tak tam víte, že šlo. A letošní léto, letní noci, jsou tak tiché! Kromě těch postávajících kuřáků. Ne proto, že ta stará, protivná babka konečně začala nosit naslouchátko. Ale proto, že ta stará, protivná babka je zavřená v té staré, omlácené popelnici. 

Jen to nebyla žádná křehká, vetchá babka. A možná nešla tak úplně zabít. Proto skončila v popelnici. Nebylo, kam jinam ji zavřít. Starý babky maj moc tuhý maso.