Starý babky maj tuhý maso (2024)

Prší. Hustě, prudce. Někdo u sousedů táhne po chodníku popelnici. Vyváži ji od domu do garáže po vybetonované příjezdovce. Má v ní schovanou mrtvolu a v dešti je to nejbezpečnější, protože pokud jde náhodou někdo kolem, jde nebo jede rychle a nerozhlíží se. Nechce přece zbytečně moknout. V noci by to kupodivu nebylo tak bezpečné, to tu na rohu často někdo postává, kouří, řve nebo jen tak plive do řeky opřený o zábradlí, a mohl by si všimnout, jak hlasité to skřípání popelnice je. Až hororové. V noci se přece jenom zvuky víc nesou než ve dne, kdy je takové drhnutí popelnice o beton docela normální zvuk na docela normální ulici v docela normální dobu u docela normálního domu docela normálních lidí.

Les neviditelných lišek

Hlavní hrdina Simon je ztracený v lese. V lese, který je víc než jen strašidelný. Je temný, tichý, bez života, bez stezek a bez konce. A hlavně jsou v něm oni. Jenže kdo jsou oni? Co chtějí? Proč ho pronásledují a děsí? Proč ho nepustí ven? Proč ho nenechají dojít na konec? A existuje vůbec nějaký konec, nebo les pohltil už celý svět? Či snad jen ten jeho? A co když je to vlastně úplně jinak? 

Povídka inspirovaná jedním hororem a japonskou mytologií, ač jinak nemá s Japonskem vůbec nic společného, započatá v roce 2016.

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3

Nový soused (2015)

„Ahoj...“ usmála se trochu nejistě, když jí po druhém zazvonění otevřel dveře blonďatý mladík s plnými rty a strništěm kolem nich. V tu chvíli také zapomněla, co chce a kde vůbec je. Jestli totiž opravdu existují momenty, kdy filmové hvězdy předstírají, jak ze svých filmových partnerů úplně ztuhli, nejspíš ho právě prožívala. I když... jakmile promluvil, možná se spíš začala rozpouštět.

Harašení v autobuse (2013)

„Co to zase provádíš?“ ozvalo se tiché ospalé zamručení vedle něj, když omylem vrazil do sedačky.
Bylo půl sedmé ráno a jejich školní autobus už půl hodiny mířil do Willmingtonu v New Jersey. Pokud by jeli vlakem, za necelé dvě hodiny by byli na místě. Jenže protože jejich učitelka je cestou na Studentlab chtěla mít pevně pod kontrolou, drkocali se žlutým školním autobusem, naštěstí už aspoň trochu modernizovaným z příspěvku do fondu na doprovodné vzdělávací programy, a cesta měla trvat přibližně dvě a půl hodiny. A jelikož vyjížděli před šestou ráno, většina studentů a i učitelka samotná stihli zase usnout a pokusit se se sluchátky v uších dohnat v ne zrovna ideálních podmínkách to, co nestihli v noci.
Vlastně pevně vzhůru už zůstali jen řidič a Paul.

Bude to romantický (2013)

řekl jí, ale vlastně nemusel. Zprvu se zarazila. Představovala si nějaké běžné místo. Park, kino, diskotéka, čajovna, nebo třeba rampa na hřišti či stržená závora u rybníka, z níž se už dávno stala provizorně věčná lavička. Ale sejít se na hřbitově? Nebyli by první ani poslední, ale stejně se zeptala, jestli to myslí vážně.
Jenže potom si uvědomila, že jí vůbec nezáleží na místě, ale hlavně, že tam bude s ním. A na hřbitově je vlastně nebude otravovat křik ani jiný hluk, nebudou tam auta, nebudou tam pobíhat děti, nebudou se na ně dívat dospělí tím protivným pohledem, který jako by pátral po známkách toho, že dělají něco nepatřičného, a rovnou je také odsuzoval, a nebude je rušit vůbec nic, protože nebožtíci obvykle neprotestují.
A bude to romantické.

Maturák (2013)

Už zbývalo jen obléci si sako, nechat jeho doprovod zaháknout se do něj a mezi ostatními vyrazit do sálu, kde bude chvíli jako to největší pako hrající si na Hollywoodskou hvězdu na červeném koberci procházet sem a tam podle stanoveného pořádku, nechá si jako parodie na miss world nasadit šerpu, a potom, snad, se zamíchá do párů, co se zvednou od stolů a začnou tančit, a bude moci zmizet. Ne úplně pryč, jen k zábavě víc podle jeho gusta.

Jsem hajzl, jako vy (2013)

Zkusit se má všechno. Alespoň se to říká. A tak pomalu zkouším.
Cigarety, tráva, alkohol, sex, nevěra, přechod na červenou, šikana a podobné radosti a k tomu občas i něco ušlechtilejšího, jako je výjimečné učení nebo třeba šerm.
Akorát, že ty ušlechtilejší radosti vydrží být zábavné o poznání kratší dobu, než ostatní, a úplně stejně to dopadlo i se šermem. Prostě mě úplně přestal bavit a já s tím seknul. Ne, že by to byla taková otrava, ale čím dál častěji se mi nechtělo chodit trénovat, čím dál častěji jsem si říkal to prokleté půjdu příště, a čím dál víc jsem se nakonec blížil k ještě prokletějšímu kašlu na to.

Znásilněná (2013)

Ve škole skončila už asi před hodinou, ale trvalo dlouho, než se dostala přes ucpané město domů. Tři a čtyři hodiny jsou časem, kdy většina lidí míří ze škol a zaměstnání, a tak ani silnice ani tramvaje a ani metro nejsou schopné dopravit ji tak rychle, jak by chtěla. A sedět v nich ve své školní uniformě s kabelou plnou knih na klíně ji nudilo téměř až k únavě. I když si původně myslela, že víc, než poslední hodina literatury, ji nic nudit nemůže. Výklad profesorky byl tak nezajímavý, že s povděkem kvitovala i obyčejný přelet holuba kolem oken třídy a listy učebnice převracela lhostejně sem tam.

Nemůžeš mě milovat (2013)

'Žili jsme spolu půl roku. Vlastně ne, vůbec jsme spolu nežili, jen jsme spolu bydleli. Celý půlrok. Jako přátelé. Jako bratr a sestra. Možná víc než to. Ale nežili jsme spolu. Vlastně jsme ani jeden nežili vůbec.  
Neměli jsme to lehké. Ty ani já.  I když ty jsi chlap a ti to mají vždycky o něco snazší. A tady jsem byla celý ten problém jenom já. 
Vůbec nic ti nevyčítám. Vím, že za to nemůžeš. A já to věděla od začátku. Jak jinak bych se k tobě taky mohla nastěhovat? Copak se holka jako já může nastěhovat ke klukovi, kterého skoro nezná, kdyby to bylo jinak? Kdybys nebyl gay, nevěřila bych ti. A asi by se mezi námi nemohlo vyvinout vůbec nic. Ani přátelství, natož tohle. Jenže mně se to vymklo z rukou. 

Hraběnka dePrese a kníže ze Smíchu (2013)

V jedné velké zemi, a není to tak dávno, žila hraběnka Hluboká dePrese.

Byla ještě docela mladá, takže vdovou se ještě nestala, na emo už byla stará, ale přesto nosila pořád černé dlouhé šaty od Ralpha Laurena s rozevlátým černým bolerkem Zara, vlasy si pravidelně barvila na černo tunami balení L'Oreál, a když náhodou nebylo žádné po ruce, alespoň prolezla kotelnou.
Na očích neustále nosila černé brýle Gucci, to aby i svět kolem ní působil tmavě a aby se všechny jásavé barvy vypařily, a když jí je jednou sluha nechtě rozšlápl, pleskla si přes obličej masku na spaní se slovy: Radši nic než slunce!, což byla první slova po třech měsících ticha.
Používala výhradně tmavý make-up, který si sehnala od poddané s intenzivním zájmem o gothic subkulturu, a na nohy nevzala nic jiného, než vysoké černé kozačky Milano Style. Nedalo se v nich sice udělat téměř ani krok, ale hraběnce to nevadilo, protože téměř nechodila.

Potřebuju... (2012)

Myslíte si, že víte, co je to peklo. Ale vlastně to nikdo až na několik smutně vyvolených nemůžeme vědět.
Já si to taky myslela. A myslím si to pořád. Nechci a nemůžu srovnávat jeho utrpení a moje, ale pro mě to bylo peklo.
Bylo mi sice jenom patnáct, ale byla jsem do něj strašně zamilovaná. Možná o tom ani netušil. Vždyť proč by se někdo jako on měl tehdy zajímat o patnáctiletou holku, ač bohatou a ne neznámou. On byl známější. On byl divočejší. On měl jakou chtěl, každou, na kterou ukázal. Navíc měl i oficiální přítelkyni a k tomu milenku. A já byla moc mladá a moc slušná, než abych na něj něco zkusila.

Šedá anebo Zpověď mafiána (2011)

Probudil jsem se do chladnýho Turínskýho rána. Když jsem se podíval z okna, bylo ještě šero, tak, jak bejvá chvíli před úsvitem. Takový chvíle mam nejradši. Vyjít ven, nepotkat živou a snad ani mrtvou duši a pročistit si hlavu po náročný noci.
Co mi ale ranní procházky fakt kazí a už mě slušně sere, je zima.
Mráz, co se vám zahryzne do kalhot a potom do stehen, který se ještě nevzpamatovaly z toho, že na nich ležela nějaká holka, není fakt nic příjemnýho.
V poslední době radši sedim doma o hoďku, dvě dýl. Rozední se, trochu oteplí a mý nohy už jsou povolnější. Akorát se dá častěji narazit na nějakýho pišingra s pudlíkem, kterýmu neříká jinak, než Lucyčko nebo Georginko. Nemám tyhle lidi rád.
Možná bych se moh přestěhovat na Sicílii. Ale na druhou stranu, vstávat každej den do vedra a s vedrem jít spát mě asi taky přestane brzo bavit. A asi tam ani nebude do čeho píchnout.
Člověk si nevybere. Ale proč si něco vybírat. Osud nás někam hodil, tak bychom to měli respektovat. Proč se třeba stěhovat na jih. Kdyby osud chtěl, abych tam bydlel, jsem černej a lovim slony. Ale já jsem normální bílej chlap, co stejně jako dalších 58 milionů lidí brebentí italsky.

Vědět neznamená žít (2009)

Byla obyčejná šestnáctiletá dívka. Žila svůj život, ničím výjimečný, ničím nezkažený, dá se říct až nudně fádní, všední a jednotvárný.
Bydlela na vesnici a jezdila do školy do nedalekého města. Měla dva mladší bratry a pár přátel doma i ve městě. Nikdy se jí nepřihodilo nic, co by dokázalo monotónnost prostého bytí změnit.
Až jednou.

Auto (2012)

Už za pár dní bude mít moje sestra Kate sedmnácté narozeniny. Vzhledem k tomu, že není nikdo jiný, kdo by jí dal nějaký dárek, je to zase na mě. A jelikož je tak nějak obvyklé, že když má člověk řidičák, chce mít taky v čem jezdit, budu se držet tradice mnoha Američanů a rozhodla jsem se pro auto.
Ale ne pro ojetý lexus, chevy před odepsáním nebo GMC po bouračce. Jednak se to ke Kate ani nehodí a jednak chci opravdu hezké nové auto, co mi nehodí na hlavu. Neříkám, že musí stát devadesát tisíc, upřímně tolik bych stejně asi těžko zaplatila, ale svou představu mám. Jenom doufám, že se něco pořádného najde.

Two men show za zvuku bubnů (2010)

Venku zahřmělo.
"Nenávidím tě!" zahřmělo vlastně i uvnitř.
"Už zase?! Dloooouho to tu nebylo!"
Potemnělé nebe rozčísl blesk. Ozářil tak šedé mraky a mokrou zemi pod nimi. Ta byla bičovaná neustávajícími provazci deště a prudkým větrem.
"A jak jinak?! Neustále mi jen ubližuješ! Nezajímáš se o mě ani o náš vztah! Problémy místo řešení hážeš velkoryse na mě!"

Slza poprvé, konec naposledy (2010)

Poprvé se nadechl.
Poprvé otevřel oči.
Jeho malé tělíčko poprvé pochopilo, že žije a on se rozkřičel. Poprvé.
Ale nejen on, i svět ho spatřil prvně.

Velké ideály potřebují i terén, nejen křídla (2009)

"Velké ideály nepotřebují jen křídla, ale i terén, odkud by mohly vzlétnout."

(úvaha)

Každý člověk má a vždycky měl ideály. Velké nebo malé. A každý by je také rád realizoval, ale málokdo ví jak.
V historii najdeme spoustu realizovaných ideálů. Mnoho z nich se bohužel vymklo kontrole. Například různé politické ideologie.
Jak už název vypovídá, vznikaly z ideálů a nepochybuji, že původně to byly představy o lepším světě. Ať už rovnocenném, složeném z lepších lidí, bez omezujících zákonů, nebo jakémkoliv jiném.
Ač měly dobrý terén pro rozmach, ač vzlétly, co se z nich vyklubalo v moci manipulativních lidí?
Fašismus, komunismus, anarchismus. Při jejich vyslovení se určitě mnohým z nás vybaví vraždění, útisk, bezmoc.
Samozřejmě z jiných ideálů se vyvinuly i prospěšné věci.

Delko u moře to být nemusí (2011)

Rozhodla jsem se věnovat tohle téma rozhovoru, který povedu já s mým druhým já. Bude to rozhovor Dany, která se nyní pasovala do funkce redaktorky, a Ann Taylor.

Strach (2012)

Kolik je to vůbec let, pět? Co je tady a co se musela naučit starat sama o sebe? Ale vlastně už deset, co jí znám.

Tehdy to byla malá desetiletá holka.
Taková malá wikipedie. Tak jsem jí i říkal. Občas jí to štvalo, ale myslím, že byla vždycky pyšná na to, že ji pokládám za tak chytrou. No a to je pořád. Proto taky o pět let později skončila na prestižní střední škole, ale internátní. Její otec zůstal v New Yorku a ji poslal studovat sem do LA. A já se zavázal, že na ni dohlédnu.

Snažil jsem se dohlížet. Ona není problémová. A navíc ze začátku volala jen občas, když šlo do tuhého. Když jsem musel řešit ošklivý případ brutální šikany nebo příšerně vlezlé vychovatelky na jejím internátu, co se cpaly do soukromí svých svěřenkyň včetně hluboce osobních věcí. Jinak jsem jí do života nezasahoval. Chtěl jsem splnit to, co jsem jejímu otci, detektivovi z New Yorku, slíbil. Že se postarám o jeho "Wiki" a o její studium. Což jsem plnil. Více či méně sporadicky, ale o vážné problémy jsem se vždycky staral. Ono s mou prací toho ani nešlo víc.

Sense? (2010)

Seděla jsem u stolu a na něm měla položený otevřený notebook. Vlastně jsem mohla už dávno spát, ale nechtělo se mi. Byla noc, asi půl dvanácté. Zítra ráno mě čekala práce a ne že bych si mohla dovolit vstávat na devátou, dát si kafíčko, to mimochodem ani nepiju, a v deset se vyhrabat z domovních dveří. Ale spát se mi prostě nechtělo. Z nudy jsem brouzdala na různých stránkách, klikala na všemožné odkazy a ani vlastně nedávala pozor kam na svých webových cestách zabrousím. Každou chvilku jsem se vracela na facebook, kontrolovala novinky v online filmech a podobné nesmysly.