Potřebuju... (2012)

Myslíte si, že víte, co je to peklo. Ale vlastně to nikdo až na několik smutně vyvolených nemůžeme vědět.
Já si to taky myslela. A myslím si to pořád. Nechci a nemůžu srovnávat jeho utrpení a moje, ale pro mě to bylo peklo.
Bylo mi sice jenom patnáct, ale byla jsem do něj strašně zamilovaná. Možná o tom ani netušil. Vždyť proč by se někdo jako on měl tehdy zajímat o patnáctiletou holku, ač bohatou a ne neznámou. On byl známější. On byl divočejší. On měl jakou chtěl, každou, na kterou ukázal. Navíc měl i oficiální přítelkyni a k tomu milenku. A já byla moc mladá a moc slušná, než abych na něj něco zkusila.

Právě proto, že jsem byla tak slušná a hodná, trávila jsem v jejich domě až příliš času. Jeho sestra, o tři roky mladší, měla být mou kamarádkou a já jejím ctnostným vzorem. Ale ona mě nikdy nezajímala tak, jako on.
Byl pro mě nedosažitelný a tušila jsem, že se nikdy neohlédne. A určitě ne proto, aby se mnou začal. Přesto jsem ho milovala a toužila po něm a naivně si představovala, jak jednou všechny svoje milenky z nespočtu večírků opustí, a přijde za mnou jako infantilní princ.

Proto tomu říkám peklo. Ležet každou noc v posteli, promáčet si polštář, vědět, že už nikdy víc, než fantazie nebudou.
Peklo pro mě je temnota a slabost a opuštěnost. Není to oheň, je to chlad. Neřekl mi, že mě nechce. Nevysmál se mým naivním nezralým citům. Zemřel. A já v tom pět let žila. V temnotě, kterou jsem po nocích pláčem vyplavila všude kolem sebe a už nedokázala rozehnat. Rozehnat temnotu totiž není snadné. Zvlášť, když se člověk potácí sám v sobě a teprve se hledá, zvlášť, když je sám a zvlášť když přijde o svého boha, o svého hrdinu.
Teď se tomu můžu hořce usmát, ale opravdu jsem to tak cítila. Znamenal tolik, že jeho smrt, která pateticky a afektovaně otřásla bulvárem a společností, jež nenadále ztratila ředitele i jeho možného nástupce, otřásla mnou naprosto fatálně. Vytřásla ze mě totiž všechno pozitivní. Zničila mě.

Nechci … nechci v žádném případě srovnávat jeho a moje peklo. Když se totiž po pěti letech vrátil a ukázalo se, že ztroskotání přežil a celou dobu živořil na nějakém zapomenutém místě Země, nikdo z nás si nedokázal představit, jaké to pro něj bylo a jak musel trpět. Vlastně ve srovnání s ním bych si neměla na nic stěžovat. Žila jsem dál v civilizaci, měla jsem dost jídla, mohla jsem si dělat co jsem chtěla, začala jsem studovat. A začala jsem zapomínat. Na něj i na mou bláznivou lásku. Prostě smiřovat se se skutečností, že je mrtvý. Každý se přece vždycky smíří. Přestane to bolet, a i když už třeba nikdy nebude jako dřív, přejde to.
Kolik vojáků, co se z mise nikdy nevrátí domů, má manželku? A on ani nebyl můj. Tajná láska se mezi ztráty nepočítá.

Prostě jsem se snažila být. Najít si svůj vlastní smysl a svou vlastní cestu.
Změnila jsem se. Z temnoty a opuštěnosti jsem se už nikdy nedostala a přijala je za svůj domov. Možná proto jsem si ani nedokázala nikoho najít. Nikdo nikdy nepochopil, že už jsou mou součástí, a že je potřebuji. Že jsem se naučila spoléhat na ně víc, než na naději, protože mi nikdy nelžou. Takové brnění potom už nejde shodit. A nikdo, kdo se do něj neschoval před světem, když mu nedokázal pomoci, to nemohl pochopit.

Jenže teď se vrátil.
Jeho smrt se stala nešťastným omylem a návrat mezi živé hlavním titulkem článků na prvních stranách.
Pět let to ale bylo pro všechny. Ze mě jeho zmizení udělalo někoho, kdo je pro ostatní divný a koho nechápou.
Co mohlo udělat z něj?
V jaké temnotě se asi ocitl on? Jak se svět odvděčil jemu?

Bála jsem se setkání a neusilovala o ně. Přesvědčovala jsem sama sebe, že doufám, že si na mě nepamatuje. Všechno zmizelo. Všechny představy o tom, jak se mě dotýká. Jak mi šeptá a jak mi slibuje. Je pryč úplně všechno, co jsem milovala a už žádné další modlitby a sliby jsem nechtěla. Chápala jsem, že všechno sladké se změnilo na kyselé a se ztrátou nedotknutelného jsem se sama stala nedotknutelnou.
Vlastně jsem si vůbec nepřipouštěla, že na tom může být stejně, a že stejně jako já si nebude uvědomovat, že touží po někom, kdo to pochopí.

Noviny byly plné jeho návratu. Přečetla jsem několik prvních článků a dál to nechala být. Zajímat se o něj by znamenalo nesmyslný pokus znovu si něco připomínat, a to jsem nechtěla.
Vyhýbala jsem se i všem akcím spojeným s ním a s oslavami znovuvzkříšení.

Jenže mě příliš nenapadlo dávat si pozor i na ulici. Nenapadlo mě, že tam tak medializovaný a slavně se navrátivší bývalý střed mého vesmíru potkám.
A už vůbec mě nenapadlo, že mě pozná a zastaví.
"Ahoj …"
"Ahoj, slavný trosečníku."
Trochu překvapeně mi vrátil můj odevzdaný pohled.
"Jsi tu slavnější, než Tom Hanks," vysvětlila jsem.
"Jo, přesně o to jsem stál," utrousil, ale nepodíval se při tom na mě.
"Promiň," znělo to ale bezbarvě. Nelitovat toho, co se stalo, byla má forma vypořádání se. Navíc jsem ztvrdla a naučila se nelitovat ničeho. Ani sebe.
"A čím ses tu proslavila ty? Za ty roky?"
"Studuju žurnalistiku. To víš, tvých kvalit celebrity nedosáhnu. Ale neboj, o tobě nepíšu, nejsem bulvár. Zatím mám praxi v kriminálních zprávách," pokrčila jsem rameny. Bavilo mě psát o událostech z našeho města a bavilo mě motat se v policejní práci, na kterou bych neměla žaludek, alespoň takhle.
"Myslel jsem, že ti šlo o medicínu," zapátral trochu v paměti.
"Bylo mi jen patnáct. A časy se mění …" trochu jsem si povzdychla, když jsem si vzpomněla na sebe v patnácti. Tolik banálních problémů a taková naivní zhrzenost.
"Ty ses změnila dost," přisvědčil.
"Ani nevíš, jak moc," trochu ironicky jsem se ušklíbla. Vlastně už mi vůbec nezáleželo na tom, co se dozví. A jeho smutný a snad i provinilý pohled mnou už neměl hnout.

"No … dospěla jsi."
"Jo, to taky. Ale … změnila jsem se. Strašně jsem trpěla, protože...ty to nejspíš vůbec netušíš, ale taky jsem tě strašně milovala. Nevyčítám ti to," dodala jsem, když jsem zachytila zvláštní záblesk nepříjemného rozruchu, "chápu, že ses staral o svou přítelkyni, která je teď myslím dva roky vdaná a o svou milenku, která je teď mrtvá, ale bylo to tak. A stejně, když jsi zmizel, byla jsem na pokraji zhroucení. Ale pak jsem pochopila, že mrtví se nemůžou přivolat zpátky, a že všechno jednou musí skončit. Tak jsem to udělala."
"Co?"
"Skončila jsem to. Obrnila jsem se, změnila, nechala jsem si jenom svojí temnější část a smířila s tím, že pochopení stejně nikde nenajdu."
"Nebyla jsi sama, kdo musel spoustu věcí přehodnotit," řekl to potichu, jako by se bál namítat, nebo to vůbec přiznat.
"O tom nepochybuju," přikývla jsem, "vím, že sis prožil svoje peklo. Ale já tu měla svoje. Jiný, ale pořád peklo. A bylo to krutý. Protože nikdo nevěděl proč a nikdo mi nepomohl. Dostávali mě z toho, ale tak špatně, že už to nikdy dobrý nebude. Jestli tě tedy zajímalo, jak jsem se těch pět let měla já. A co ty? Ty se teď po návratu chováš, jako bys nikdy nebyl pryč. Pořád stejně." říkala jsem všechny ty věci s naprostou lehkostí a s úsměvem. Takovým tím úsměvem, za kterým se schovává pravý opak.

"Tak to možná vypadá. Ale každý novinář by měl vědět, jak se může obal a to pod ním lišit."
"Copak. Máš taky svou temnotu, která nic nepropustí?" trochu jsem zvědavě pozvedla obočí. Věděla jsem, že se nechovám fér, a že mluvím přezíravě, jako bych mu naznačovala nadřazenost. Jenže mně to pomáhalo.
Vidět ho po všem těch letech slz a urputné snahy vyhnat ho z hlavy, způsobilo skoro šok. Jako bych právě prošla pod ledovým vodopádem. Naskočila mi husí kůže, útroby se mi stáhly a propadly se někam pryč a já v sobě cítila jen nepříjemné duté prázdno a napětí. Měla jsem tendenci začít si třít ruce.

Když jsem se konečně ze všeho dostala, ač po svém, a ne nejlépe, musel se objevit a stát přímo přede mnou. Zrovna přede mnou! Jako bych neměla právo na spokojenost! Jako bych neměla právo zapomenout a nechat to být! Jako bych prostě nikdy nemohla žít! Copak nemůžu žít?! Copak nejsem jako ostatní, kteří chtějí žít? Jen proto, že mě nechápou? Jen proto, že jsem se před pěti lety ztratila a nikdy nenašla správnou cestu? Měla jsem se snad ztratit jako on, abych to právo dostala?

"Říkala jsi, že už nikdy nebudeš jako dřív. To ani já. Nechci mluvit o tom, co bylo pět let. A nečekám, že to někdo pochopí. Asi jako ty žádné pochopení nečekám. Byl jsem v tom taky sám a asi se už nedokážu naučit přijmout i někoho dalšího. Zarazilo se to moc hluboko."
"Je to ale pořádná tma, co? Vidíš jí?" zavrtěla jsem hlavou. Proboha co mi to tu vykládal? Mluvil vůbec o sobě? Nebo neztratil ani svou schopnost oblbnout holky přesně tím, co chtěly slyšet?
Jenže když přikývl bez jediného náznaku úsměvu, pochopila jsem, že nelže ani nepřehání. Pochopila jsem, že on ví, co myslím, že to chápe, že to zná.
A poprvé po pěti letech jsem i zatoužila, aby do té tmy někdo přinesl světlo a našel mě. Jenže ani to nejsilnější, kterým se pokoušeli ji rozehnat, nikdy neuspělo. A on už nemá vůbec žádné. On ho nepotřebuje, protože se sám ztratil. Nejenom z mapy světa, ale i stejně, jako já. Ale možná v ní už taky nebloudí. Třeba v ní umí jít. A možná jenom někdo takový mě může nalézt.

Musela jsem jít pryč.
Všechno na mě nepříjemně začalo doléhat. Myslela jsem, že jsem se toho zbavila. Chtěla jsem toho být zbavena. Tak jsem prostě utekla. Nechala jsem ho tam stát s tou jedinou větou o tmě. Nevím, co si myslel. Došlo mu, jak jsem jiná, nebo šel po svém s tím, že mě dostal? A dostal. Odmítala jsem si to přiznat, jenže poznala jsem, že své staré já jen hraje. Jinak by nechápal, jak se cítím. A i když to neřekl, vyčetla jsem mu to z očí. Vyděsilo mě to. A ještě víc mě vyděsilo, když jsem najednou zase zatoužila po někom dalším. A že jsem na krátkou chvíli zadoufala, že opravdu chápe. Že je tu jeden člověk, který chápe.
Nemůžu se ho přece držet!

Hodlala jsem na to setkání zapomenout. Vrátil se, změnil se, byl tam úplně sám a taky se z odloučení a životní otočky nedokáže vyléčit, jako já. Ale to je vše. Víc se o něj nesmím zajímat a tak jsem si to stále opakovala. Dál jsem ignorovala všechny články od kolegů, dál si vůbec nevšímala toho, o čem se na stránkách o místních celebritách debatuje na internetu. Bylo mi to jedno. Naučila jsem se být vyrovnaná, pokud mám kolem sebe svoje zdi, nemohla jsem si dovolit je zbořit ani posunout jen proto, že se objevil někdo, kdo je taky postavil. Nepřipouštěla jsem si, že pokud vidí temnotu a pokud ví, jak se cítím, je na tom stejně. Nebo možná hůř. Že potřebuje, aby ho někdo dokázal takhle přijmout a pochopit, aby se mohl zase naplno vrátit do civilizace. Nepřipouštěla jsem si to, protože jsem si to nechtěla připouštět ani u sebe.

Jenže on nezapomněl. Asi jsem mu otevřela víc, než jsem měla. Měla jsem ho odbýt, ale já moc mluvila. On si tak nejspíš začal myslet, že jsem mu blíž, než ostatní a přišel.
Prostě jeden večer zazvonil u mě doma. Nevím, jak přišel na mou adresu, ale když jsem otevřela dveře, stál tam s jednou rukou v kapse a v druhé držel malou tašku s něčím těžkým.

"Co tady … děláš? Jak jsi mě našel?" ptala jsem se překvapeně.
"Pořád mám dost přátel, co mi byli ochotni říct, kde bydlíš."
Protočila jsem oči. Ihned mě napadlo, kdo to byl. Nepochybně jeho sestra. Stejně jako já o pět let starší, stejně jako já poznamenaná, ale na rozdíl ode mě se se vším vypořádala po svém - divokým životem. Ale pořád jsme se občas vídaly a ona věděla, kde mě najde.
"A proč tu jsi?"
"Po tom našem setkání … myslím, že potřebuju …" nevěděl, co přesně říct.
"Uchlácholit někým, kdo tuší, jak se cítíš? To nebudu dělat. Promiň, ale to už neumím," zavrtěla jsem hlavou. Teď se nesmí znovu pokoušet nabourat moje opevnění.
"Vlastně jsem myslel, že potřebuju nějakou společnost," přerušil mě. "Věčné ticho přece jenom občas tíží. A doma nemám s kým mluvit."
"Říkal jsi, že nemůžeš mluvit o tom, co se stalo," oponovala jsem.
"Nemůžu. Ale můžu se snažit dohnat, co jsem zameškal. A doufal jsem, že mi pomůžeš. Přinesl jsem ti za to zmrzlinu," trochu se usmál a nadzvedl sáček s kyblíkem čokoládové zmrzliny uvnitř.
"Tak pojď dál," rezignovala jsem. Nemohla jsem ho teď jen tak vyhodit. Dřív na mě tenhle psí pohled strašně zabíral. Podlamovala se mi pod ním kolena a litovala jsem celým srdcem, že nikdy nepatřil mně. Teď jsem si s hořkostí uvědomila, že už ho vůbec tak neprožívám, a nechala ho projít dál.

Posadila jsem se na gauč před vypnutou televizí a on si sedl po chvilce vedle mě.
"Tak čím chceš začít? Svatby a rozvody celebrit, největší večírky, o které jsi přišel, filmy, co nejvíc ovlivnily svět kinematografie za posledních pět let, nejaktuálnější zpěváci? A nebo nejoblíbenější typ plastických operací v poslední době? Jestli by ses rád seznámil s nejmodernější technikou, to ti nepomůžu, jsem ráda, pokud umím ovládat to, co si sama koupím, a ani nevím, co všechno se koupit dá."
"Tyhle věci zvládnu. Myslím, že stačí sledovat, co je doma zrovna puštěné," opět se zvláštně pousmál. Jako by ho hořce pobavilo něco, co jsem nevěděla a nemohla vidět.
"Tak s čím chceš potom pomoct? Než jsem nastoupila do školy, zase tak moc jsem společenské dění nesledovala. A teď píšu do kriminální rubriky, to tě asi taky zajímat nebude," pokusila jsem se úsměv oplatit, ale příliš mi to nešlo.
Kdy jsem se vůbec naposledy usmívala? Upřímně?

"Nevím. Asi … můj návrat nebyl takový, jako jsem si představoval."
"Plníš stránky novin, mluví o tobě v televizi, lidi jako šílení chodí na tvoje večírky. Tobě, takovému, jakého jsem tě znala, by se to líbilo. Byl bys ve svém živlu," na tom nebylo ani zrnko ironie. Býval takový. Divoký a bezstarostný. Až protivně. Pak zmizel, zemřela jeho milenka a na pět let přišel o všechno. Jenže předstíral, jako by to pro něj nic neznamenalo. Jako by na to během několika dní zapomněl. Jak jsem tedy mohla vůbec tušit, kdo sedí vedle mě? A jak mám odpovědět, když tohle nevím?
"Každý den jsem tam snil o tom, že se vrátím. Ale teď je tu všechno …" rozhlédl se kolem sebe, ale nedíval se na vybavení pokoje. Nedíval se mi do očí.
"Jinak?" napověděla jsem mu.
"Možná ne. Možná jsem já jiný. Moc … uzavřený. Nemůžu mluvit o tom, co se stalo. Každý řekne "Já to chápu", ale nechápe. Nikdo nechápe, jak můžu chtít být sám, proč někam přijdu, abych byl ve společnosti a při tom nejsem schopný tam být a chci být sám. Myslím, že mě všichni teď mají za narušenýho. Nebo špatnýho."
"Jenže černá není špatná jen proto, že je černá, co?" jako by vyjadřoval moje pocity. Jako by procházel poslední částí mojí přeměny a nebo si ji právě uvědomoval. Mluvil o tom, co cítí, ale zároveň mohl mluvit i o mně, bylo to totéž. Byl pořád blíž, neotevřel se, ale i tak jsem pořád častěji při teprve druhém setkání věděla, co chce říct. Každý jsme měli své peklo, ale výsledek byl stejný. Oba jsme ztracení a oba jsme jiní. Oba nedotknutelní, kteří touží dotknout se.
Jenže může to být teď? Může to někdy být?

Dlouho jsem se přesvědčovala, že není nikdo, kdo by se mě dotknout mohl, a že na tom nezáleží. Všichni byli moc obyčejní, moc veselí, moc šťastní a moc rozhodnutí probudit světlo a nepřijmout tmu. Všichni ji měli za něco zlého. Jen proto, že je černá.
Já sama se z ní pokoušela dostat, protože když tma je špatná, musela jsem i já být špatná. Dlouho jsem to zkoušela. A pak pochopila, že není cesty zpátky ani ven.
Nikdy nebyl nikdo, kdo by tím neopovrhoval.

Jenže teď tu sedí někdo, kdo mi rozumí. Kdo je stejně temný jako já a kdo se už nechce změnit. Ale mění, něco mění.
Pět let jsem ochládala, dokud jsem nepotlačila všechno, co jsem potřebovala. Učila jsem se přijmout jen sama sebe a nepotřebovat víc. A on to najednou svými slovy probouzel.
Nebylo to pryč, jen to spalo. Čekalo to, až přijde někdo, kdo se neotočí s přezíravostí zády, ale kdo řekne "Já vím."
Bože, já najednou chci, ať zase někdo najde a ať mě chytí! Ale může to být on? Může to být vážně on? Jenom proto, že se změnil? Protože je se svým zemřelým plamínkem blíž než ostatní se zářícím sluncem?
A co když on nic necítí? Co když já to uspala, ale on pohřbil?

Nenávidím nejistotu, nenávidím, když se zdi kolem mě kývají a hrozí spadnout. Ale proti němu jsem je nezpevnila dost.
Měl být mrtvý a nebylo to třeba. Vyplakala jsem si kvůli němu v patnácti oči a to mělo stačit! Nepotřebovala jsem silné zdi! Teď, nejspíš aniž by chtěl, chybí málo, aby je zničil.
Skoro až hystericky jsem se to pokoušela zastavit. A on přesunul pohled svých nečitelných očí z neznáma ke mně.
Překvapeně pátral v mojí tváři a mně se rozbušilo srdce.

"To víš, nikdo z nich to neprožil, tak jim to nevyčítej."
"Nevyčítám. Mrzí mě, že vy mi vyčítáte spoustu věcí," pokrčil rameny a nabral další porci zmrzliny.
"Já už ne. Jsem taky jiná. Horší nebo lepší, na tom nesejde. Ale nevyčítám ti nic. Nevěděl jsi, jak mě zraňuješ a teď už mě zranit nemůžeš."
Jenže mohl. Zraňoval mě nejistotou, do které mě uvrhal a probuzenou touhou.
"Zní to dost definitivně," za tou poznámkou se skrývala otázka proč a jak to myslím, ale já jen pokrčila rameny. Neukázat mu jedinou skulinku, kterou se přes chatrné hradby dostat, byla jediná šance, jak tuhle návštěvu přežít se vztyčenou hlavou. A já se jí držela jako klíště.
"A o … o čem teď právě píšeš?" kývl hlavou ke stolu u okna, na němž stál můj notebook a leželo několik novinových výtisků. Nejspíš sám vycítil, že na toto téma jsme právě vyčerpali síly a netušil, jestli dokážeme sebrat nové.

Začala jsem mu ne moc určitě, tak, jako každému nezainteresovanému člověku, vyprávět, co se snažím napsat, na co se snažím přijít a na jaké své články jsem nejvíc hrdá. Jako studentka jsem samozřejmě na pořádnou šanci teprve čekala a nikdy jsem se nedostala k nejzajímavějším tématům, kvůli kterým lidé bourají trafiky a vylamují dveře. Ale i tak jsem se snažila být nejlepší.
Černá paní neovlivněná vodopádem emocí bulvární žumpy a falešné honby za pokladem všech okolo, zbavená lidskosti a sama sebe, nahrazená novým a nepoznatelným, dokázala psát objektivně a s nadhledem, dokázala zaujmout šéfy i profesory a dokázala si chladnokrevně budovat své místo.
To jsem mu samozřejmě neřekla, ale pokud se vážně změnil, jak říká, vycítil to. Navíc vypadal, že se o mou práci zajímá a to by se před pěti lety nemohlo stát.
Já sama jsem se najednou mnohem víc uvolnila a zabrala do svého vyprávění. Tep se mi uklidnil a jeho oči už ve mně nevyvolávaly paranoidní strach z odhalení něčeho, o čem sama nevím.

Ale jen do chvíle, než se znovu změnily. Už jsem viděla jeho prosby a neproniknutelný zámek vlastní duše. Ale tohle ještě ne. A připadalo mi, že on sám se tak dlouho nedíval.
Usmál se nejen rty, ale i očima. Kdybych to nepovažovala za nemožné, myslela bych si, že mu v nich zajiskřilo. A že se to snaží skrýt a popřít stejně jako já.
Možná proto se pak zvedl a musel jít.

Myslela jsem si, že se sám trochu polekal toho, jak najednou změnil svůj pohled na mě a toho, co ho napadlo. Ač netuším, co to vlastně bylo. A že už nepřijde, už ho nepotkám a zůstaneme jako dvě ztracené duše v Hádově moci.
Pak jsem na to úplně zapomněla, protože vedoucí mé praxe začal tlačit, abych odevzdala rozepsané články, na kterých jsem podle něj pracovala už příliš dlouho, a já tak neměla dva dny myšlenky na nic jiného. Jeho negativní hodnocení by totiž mému úspěchu ve škole příliš nenapomohlo a spíš než k absolutoriu mě postrčilo k vyhazovu.

Jenže pak přišel znovu.
Tentokrát s prázdnýma rukama, ale za to s pro mě větším překvapením. Myslela jsem, že ho to zaskočilo a zahnalo. A že já na těch několik nejistých desítek minut zapomenu.
Zřejmě mě nechtěl nechat.

"Ahoj …"
"Ahoj. Dneska žádná zmrzlina?" zeptala jsem se po pozdravu méně rozpačitém, než minule, ale pořád ne zcela jistém.
"Ne. Nechci ti zkazit figuru," usmál se prchavým přeletem svého starého já přes rty.
"Ou. Tak to byl … pokus o kompliment, nebo mírné naznačení toho, že … jsem tlustá?" zahrála jsem malou výčitku, i když jsme oba věděli, že formální úvod nás vůbec nezajímá, a že má svůj zvláštní důvod, proč je tady.
"V žádném případě. Dřív bych určitě řekl, že jsi celkem sexy, ale snažím se rozšířit slovník," nenuceně přikývl na důraz svých slov jako by je myslel naprosto vážně.
"Dobrý nápad. Tak … pojď dál. Když nebude zmrzlina, můžeme si dát aspoň kakao."
"To zní skvěle," přisvědčil a sedl si na stejné místo, jako minule. Ačkoli potom, co jsem se rozpovídala o své práci a přestalo nás pálit téma minulosti, dosedl tehdy na zem s miskou rozteklé čokoládové kaše.

"Tak proč jsi tu dneska?" zeptala jsem se, když jsem před něj položila šálek s horkým kakaem. Samozřejmě, že káva zní víc na úrovni, ale naše setkání byla mimo všechny úrovně a k tomu se kakao hodí.
"Nebo spíš proč jsi zase u mě. Určitě je spousta míst, kam bys mohl jít," upřesnila jsem.
"To si nemyslím. Vlastně není téměř žádné místo. Hlavně co se týče míst, kam mě všichni lákají," pokrčil rameny, jako by byla samozřejmost, že je tu.
"Vážně? Dokážu si představit, že musíš být žádaný. A kde se objevíš, určitě po tobě spousta holek letí. Změna vzhledu ti celkem prospěla," to byla pravda. Byl mnohem hezčí a přitažlivější, než před pěti lety. Kratší vlasy, strniště, mohutnější svaly a hluboký a záhadný pohled. Která by se nechtěla přisát k jeho rtům a vidět z jeho těla víc.
"Nevšiml jsem si. A nebo si nechci všimnout," zavrtěl hlavou. Moje první myšlenka byla nevěřit mu. Býval proslulý svými románky. Ale dřív, než jsem ji vyslovila nahlas, vzpomněla jsem si na stejnou dobu před dvěma dny.

"Chtěl bys, aby letěla ona?"
"Prý je vdaná. Umřel jsem pro ni. A že by city vydržely pět let odloučení, to je filmová pohádka," zase ten prchavý úsměv. Trochu mě rozčiloval. Vypadal díky němu až moc nad věcí a při tom pod ním zůstávaly rány.
"Souhlasím. A navíc dneska jsem ji viděla. Zdálo se mi, že je těhotná," chvilku jsem čekala a zkoumala, jak zareaguje. Ale nedal na sobě znát vůbec nic. "Jsi naštvaný?"
"Pokud je šťastná … dobře pro ni," používal pořád stejně neutrální hlas.
"Wow. Tak tohle … je víc, než jsem od tebe kdy čekala. Co se tam stalo, že jsi začal myslet na druhé?" upřímně jsem se podivila. Vždycky mu šlo jen o něj. A najednou není naštvaný, že jeho dávná téměř snoubenka je vdaná a čeká dítě s jiným.
"A tys s tím přestala," vyhnul se odpovědi.
"V podstatě."
"V podstatě," zopakoval stejným tónem.

"Tak proč jsi tedy přišel? Proč zrovna tady můžeš být a jinde ne?" vrátila jsem se k původnímu dotazu. Jeho stará přítelkyně mě už nezajímala. Už jsem na ni neměla důvod žárlit a závidět jí. Už jsem nebyla malá zamilovaná holka s nedosažitelným bohem před očima, co si zoufá, když líbá jinou.
A jeho život už nejspíš také dávno opustila, a tak ji nechával svému osudu.
Proč ale byl tady? Proč mě zase musel dostávat z rovnováhy a nutit myslet na to, jak moc jsme teď stejní a jak není nikdo jiný, kdo by to viděl, kdo by toho druhého vnímal bez odsuzování takového, jaký je. Kdo by jen tušil.

"Protože … jsem myslel, že jsem už navždycky mimo dosah ostatních. A že už nepotřebuju nic, co jsem potřeboval dřív. Ale něco zvláštního pořád potřebuju."
Přikyvovala jsem. Přesně tohle jsem si uvědomila po jeho odchodu. Ani já nic nezahnala. Jen uspala a změnila. Ale probudilo se to.
"Já … taky potřebuju …"

"A co to je?"

"Potřebuju …"

… slib a úsměv na dobrou noc, temnotu, smutek, slabost, sílu, sladkost, pochopení, svého hrdinu, potřebuju svého anděla, co mě bude milovat a co mě přijme, potřebuju zase lásku svého života … potřebujeme vzájemně svou temnotu a přijetí, zazářit pohaslým plamenem. Být společně sami. Políbit.