Nikdy jsem si sice nemyslel, že tu ztvrdnu na věky, ale nějak jsem tušil, že to bude na dlouho. Je to dlouho. Ale teď jsem volný. Je to zvláštní pocit.
Byl jsem vždycky zvyklý tu být, muset tu být, pracovat tu, muset tu pracovat, neznat nikoho jiného, než obyvatele Heuréky. Teď se můžu sebrat a vypadnout. Tedy ne hned. Chci na Titan. Chci letět do vesmíru. A myslím tím pořádně letět, ne nechat idiota Farga odstartovat nevybavenou a pro život nevhodnou raketku a skoro sestřelit ISS.
Ale potom? Můžu se sebrat a jít. Můžu se odstěhovat třeba na druhý konec země. A o Heuréce nikdy nemusím slyšet.
Na jednu stranu bych si asi musel tvrdě zvykat bez všeho technického vybavení, který zbytek světa nenabízí. Ale oproti tomu stojí úplná svoboda bez obav o to, že mě zabije další nepovedený experiment.
Přesto je tu jedna věc, kvůli které to není tak jednoduché, sbalit se a užívat nabyté svobody.
Jo.
Vím, jak to s ní bylo. A vím, jak to bylo s tím původním Zanem z původní časové osy. Jenže se to dostává na dost podobno dráhu.
Nemůžu ji opustit. Vždycky se mi líbila, ale vždycky byla protivná, panovačná, chladná a nepřátelská. Tahle je ale jiná. A dost nečekaná.
Jo, spali jsme spolu, ale to bylo celé divné. Nešlo o nic víc a jí bylo úplně jedno, co chci já.
Pak to přestalo, začala mě zase nenávidět, a pak se na mě v její cele vrhla. Někdy ji vážně nechápu.
Ale čím dál tím víc chci.
Nemůžu říct, že spolu chodíme, protože nechodíme. ni nemůžu říct, že spolu spíme, nemůžu říct, že jsme přátelé, já vlastně nevím, co o nás říct můžu. Ani co o ní, ale o sobě můžu říct jen jedno - chci jí. A ne jenom do postele, jak si myslí Fargo. Nechci jenom dezert. Nějak přicházím na to, že tahle rada není vhodná ani pro jednoho. Fargo je moc obyčejný chlap, co potřebuje od Holly všechno, já se zase nespokojím s tím, že Jo přijde, vyspí se se mnou a odejde. Nestačí mi to. A nevím, jestli to chápe. Možná jí to ani sám potředně neukazuju, protože potom se to stalo zase, ale začal jsem si já. A zase nešlo o moc víc.
Ale kdyby mi mohla vidět pod kůži, tak to pochopí. Viděla by, že se o ni bojím pokaždé, když se něco děje. Když se simulace vymkla z rukou a ona mohla zemřít v tom skleníku, bál jsem se, hodně. Když byla nervozní kvůli testu, doufal jsem, že to vyjde. Když jsem ji musel provokovat zavřený dole v simulátoru, bylo mi to hrubě proti srsti. Tehdy jsem se asi bál nejvíc. Že mě začne zase nenávidět. A když se celé GD téměř rozsypalo, taky jsem se bál, že se jí něco stane. A takhle je to pořád dokola.
Jenže to nic neznamená. Občas se spolu vyspíme, někdy prohodíme pár vět. Většinou se zase naštve a někdy se prostě jen ignorujeme. Tohle není ono. Nejsme spolu. Nejsme doopravdy spolu. A potřebuju, abychom byli, nebo abychom už úplně všechno skončili.
Nevím jak u ní, ale svatba Henryho a Grace to ukázala víc, než dost. Oni to dokázali. Henry sem spadl ke své manželce, aniž by ji dřív znal, a přesto se do sebe dokázali zamilovat natolik, že se znovu vzali.
Kdybych si tak mohl být jistý, že to s Jo taky dokážeme překonat a přestaneme hledat proč to nejde a jednoduše si uvědomíme, že to chceme. Ale nejsem si jistý. Je to jako na houpačce. I když mi připadá, že jsme mnohem častěji dole.
A jestli na Titan poletí jen jeden z nás, bude to ještě horší. Možná, že poslední dny jsou o něco lepší. Víc spolu komunikujeme a netváříme se na sebe kysele. Tedy Jo se netváří na mě, já to nedělal nikdy.
Ale pořád je spousta věcí, co může všechno poslat k ledu. Třeba teď.
Sedíme tu spolu, čekáme, kdy si nás zavolají na pohovor, který nás buď pošle na Titan, nebo do háje, pijeme něco, co ještě před pár hrnky chutnalo jako vincpresso, ale teď je to jenom voda s logrem, jsme nervozní, tedy Jo o dost víc, a já nejsem ani o krok dál k řešení toho, co se mezi námi děje.
"Vincente, ještě jedno," Jo položila na pult prázdný hrnek. Poměrně rozklepaně.
"Nejsem si jistý, jestli je to po takové dávce kofeinu vůbec ještě moudré …" zkusil jí odporovat, ale přerušila ho.
"Ještě jedno a hned!" štěkla na něj tak, že se téměř přikrčil a odkvapil pro další.
"Tak prosím, tady to je. A tady je i rybička pro slečnu budoucí biochemičku," položil šálek před Jo a talíř s grilovaným lososem před mladou dívku, která tu oslavovala s rodinou přijetí na univerzitu. Seděla u stolu kousek od Jo a vůně ryby se ihned donesla až k ní.
Jenže to vůbec nebyla vůně. Spíš příšerný smrad, podle toho, že to nemohla vydržet. Očividně se jí obracel žaludek, jako už dlouho ne.
Beze slova se zvedla a utekla.
Žádné komentáře:
Okomentovat