Chtěla jsem si jít udělat něco k snídani a ve dveřích kuchyně se skoro srazila s Ericem. Usmáli jsme se na sebe a v tu chvíli se mi zvedl žaludek.
Ranními nevolnostmi jsem už prakticky netrpěla, tak proč se musela ozvat zrovna teď, v nejméně vhodnou dobu.
"Co se stalo? Je ti zle?" staral se okamžitě Delko. Připadalo mu, že se musí starat. Jako každý muž měl dojem, že se po onom určitém neštěstí pasoval do role ochránce. Neodpověděla jsem mu. Musím to říct. Už musím přiznat všechno.
"Danny?"
"V pořádku," houkla jsem z koupelny.
"V pořádku? Jsi úplně bílá a ještě před chvílí ti bylo dobře. Člověk nezvrací jen tak."
"To ne."
Musím. Už se nejde ničemu vyhnout. Dnešní noc byla poslední, kterou jsme trávili spolu. Určitě mě nechá. Ale už nedokážu lhát.
"No. Co teda?"
Nechtěla jsem. Tak strašně jsem nechtěla nic říkat a držet ho u sebe do poslední chvíle. Nechtěla jsem se ho dobrovolně vzdávat.
Opustí mě a co potom. Jenom budu dvojnásobně zničená a dvojnásobně sama. Jenže když mu nic neřeknu, stejně pozná pravdu. A všechno bude horší.
Ještě nikdy jsem necítila takovou nechuť k něčemu, co musím udělat. A to jsem napsala x stránek seminárních prací, diplomku, stohy pojednání. S obrovským sebezapřením jsem vyšla z koupelny.
Čekal před ní.
"Je ti pořád zle?"
"Ericu proč jsi tady?"
"Jak to myslíš?"
Část mého já přemlouvala tu druhou, aby mlčela. A ta druhá chtěla hrát statečnou a neposlouchat.
"Proč za mnou chodíš, proč tu zůstáváš i přes noc, proč jsi se mnou?"
"Protože tě mám pořád rád. Nikdy jsem tě úplně nepřestal milovat. A chci ti pomoct."
Kroutila jsem hlavou. Dost! Tak buď přece zticha, zachráníš ještě pár hezkých dní! Opřela jsem se o dveře a pomalu po nich sjela na zem.
"Proč? Danny co se děje?"
"Ericu pravdu. Řekni mi pravdu!"
"Chci ti pomoct a mám tě rád, to je všechno."
Seděla jsem na zemi a dívala se mu do očí. Tohle jsem slyšet nechtěla.
"Celou pravdu a odpusť si všechny sladkobolné řečičky kolem. Nezajímají mě chlácholivé výmysly. Buď aspoň jednou čistě upřímný!" můj pohled byl tvrdý a nesmlouvavý. Setřel mu z tváře každý náznak úsměvu a zastavil každou snahu o uklidnění.
"Popravdě, i když jsem po tobě měl pár dalších holek, tak mi chybíš. S žádnou jsem nebyl tak spokojený jako s tebou. A když zabili tvého přítele, a my spolu zase začali mluvit a stýkat se a tys mi dovolila abych tu byl, viděl jsem šanci, jak tě zase získat."
Až teď jsem mu věřila. Tvářil se stejně vážně jako já, zrak upíral na zem vedle mě.
"Pokračuj."
"Už dlouho nikoho nemám, byl to prostě pokus tě dostat zpátky. To je všechno."
"Zpátky. Do postele."
Nezlobila jsem se. Pouze jsem chtěla, aby nezapíral. Potřebovala jsem to vědět. Jinak bych nebyla schopná nic přiznat. Vytušil, že nebudu vyvádět.
"Jo. Taky."
"Dobře. Díky za upřímnost. Tohle jsem čekala. A jsem ráda, žes to přiznal. Teď budu upřímná já. Ericu, jsem těhotná. Samozřejmě s Mattem."
Zvedl hlavu. Nemusel nic říkat, v očích jsem mu přečetla několik nevyslovených otázek a hlavně to, co možná nechtěl, možná jen nevěděl jak, říct.
Dítě ne.
"To jsem …"
"Vím, žes to nevěděl. Neví to nikdo. A já už byla dávno rozhodnutá si ho nechat. Jsem připravená zvládnout všechno sama a nikoho se nebudu doprošovat ani nutit."
Přemýšlel, co říct. Ale z výrazu mu vyzařovalo zklamání.
Můj pohled jsem upřela na svá kolena, zvedla jsem ruku a ukázala na protější konec místnosti.
"Jestli chceš, dveře jsou támhle."
Neznatelně přikývl. Nemohla jsem se na něj dívat, ale věděla jsem, že odejde. Věděla jsem to ještě dřív, než zacvakl zámek a v bytě zůstala akorát ozvěna jeho posledních kroků.
Zůstala jsem sedět na zemi, čelem se opřela o kolena a začala brečet.
Mlčení by přece zachránilo jen pár dnů. A zbytečně. Ať teď nebo za týden, stejně by odešel. Nechce závazky, nechce dítě, natož cizí. A já se ho kvůli němu nevzdám.
Každý má právo svobodně si zvolit budoucnost a oba jsme si ji zvolili.
Delko nezávaznou zábavu a já … jsem Taylorová, se vším, co mě potkalo a potká.
Eric se ode mě odporoučel rovnou do práce, kde sice na sobě nedával nic znát a nikomu nic neřekl, ale byl naštvaný a to poznal každý. Nikomu však neřekl proč.
Večer zamířil rovnou do baru.
Sedl si, objednal si pití a už od začátku se nešetřil. Než mu stihnul kdosi poklepat na rameno a napomenout ho, měl v sobě přibližně pět skleniček.
"Ericu nepij tak."
Otočil se. "Hm, Patty. Co ty tady?"
"Já jdu normálně za zábavou, ale co že ty nejsi s Ann? Trávíš s ní skoro každý večer."
"Joo tak už asi ne. Konec."
"Cože? Proč? Ericu to mě mrzí …"
"Je těhotná. A prakticky mě vyhodila z bytu. Tak proč ne."
"Sakra to je zlý."
"Hm. A co ty, kotě, že nejsi se svým manželem?"
"Neříkej mi kotě. A prozatím je s ním taky konec."
"Hele krásko to nedělej, ať jste provedli cokoli, určitě má smysl to překonat."
"Možná. A můžeš mě oslovovat jménem?"
"Možná. Nechceš si zatancovat?"
"Klidně," usmála se na něj a oba zapluli na parket. Kdyby se v tu chvíli v jejich blízkosti objevil Don, nejspíš by předvedl pořádně žárlivou scénku. Možná by měl proč, možná se chtěla Patty jen pomstít. Ale dnešní večer, kdy se náhodně potkali, rozhodně nebyl úplně nevinný, i když se včas zarazili.
Eric jako napitý děvkař předvedl svou nejlepší možnou formu a Patty jako trucem momentálně svobodná známá nebyla proti. Oba ale věděli, že nejednají tak, jak chtějí, ale tak, aby si ulevili a zaplašili něčím myšlenky na ty, které teď nemůžou nebo nechtějí mít.
Nevedlo se to, tak po pár pomalých tancích na pokraji světla sedli k baru a začali zase pít. Těžko říct, jak se dostal domů Eric a těžko říct, kdo vlastně volal Dannymu, aby si vyzvedl svou sestru, ale dnešní den nedopadl dobře téměř pro nikoho.
Taková doba špatných konců trvá už příliš dlouho a všichni podvědomě cítili, že musí brzy přijít nějaký zvrat, který povede buď ke štěstí nebo všechno definitivně skončí. Možná už čekali jen na ten zvrat, možná si snažili urvat poslední chvíle, než se věci změní, nebo jen nevěděli co dál. Ale rozhodně dnes nebylo výjimkou, pokud někdo dusil polštářem slzy a pláč.
Žádné komentáře:
Okomentovat