"To už je tak pozdě?" zamžourala na něj.
"Ne, ale za chvíli bude ranní rozcvička. Tak bych tě měl vzít dolů na snídani. Ale ještě je čas."
"Dobře … jsi fakt moc hodný. Doufala jsem, že mi i po té době pomůžeš, ale stejně jsem si myslela, že budeš jako k cizí."
"No, bylo mi tehdy líto, když jste k nám přestaly jezdit. Ale co se dalo dělat. Docela rád tě vidím. I když ses dost změnila."
"Fakt?" usmála se. "Ty taky. Ale ty máš, cos chtěl."
"A ty ne?"
"Prosím tě. Nejspíš mě někdo zabije, že jsem utekla a ani se neomluvila ve škole. Jenže už jsem to nemohla vydržet."
"To je to doma opravdu tak strašné?"
"Víš, za těch osm let měl táta několik ženských. A všechny byly stejný. Vychrtlý brunetky, hysterický, protivný, snažily se ho měnit, neměly jsme je rády. Já ani moje sestra. A když žádnou neměl, nebylo to lepší."
"Jak to? Už přece není voják, myslím, že jsem někde četl, že je na kriminálce v New Yorku. Tak to snad muselo být lepší, ne?"
"Jo. Teďka někdy nahradí vedoucího. Jenže pořád pracuje a pracuje a na nás nemá čas. Když jsem byla menší, tak s námi byl někdy, aspoň o víkendu. Víš on je věřící a snažil se aspoň v neděli být s námi. Dokonce mě jako hodně malou nechal pokřtít, no ale nějak jsme ho nepotěšily, že jeho víru nesdílíme.
Jenže pak začal mít čím dál míň času, ani mi nepomáhal s věcmi do školy, přijde domů, zeptá se, jestli je všechno v pořádku, často se ani nenají, navíc vaříme já nebo Danny, a jde spát. Nebo teď jde za tou svou fuchtlí. Jednou za čas se mnou probere školu nebo když má výjimečně volno a je doma, naučí mě nějaký chvat nebo fígl z armády. Prý abych se uměla aspoň bránit. Ale když byl nějaký průšvih, ať už můj, nebo Danny, hned se rozčílil. Tedy, moc si z toho neděláme, aspoň já ne. Ale je to tak … on se nejdřív nezajímá a začne, až když je pozdě!
Jenže už nemám oporu ani v sestře, protože tý je to víceméně jedno. Nepotřebuje jeho zájem a stará se o svoje věci!"
"To je asi dost těžký vydržet, ale … myslíš, že útěk to vyřeší?" Auggie dobře věděl, že v rodinách vojáků a policistů nic není jednoduché. A Jo byla nejspíš na jejich disciplínu a nedostatek času příliš emotivní.
"Ne, ale aspoň něco dělám! On totiž jenom slova neposlouchá …"
"Dobře. Uvidíme, co budu moct udělat. Teď se obleč, vezmu tě dolů na snídani."
"Budou tam ostatní?" zeptala se s malou obavou v hlase.
"Možná už ne všichni."
"Můžeš se otočit?" požádala ho, když vstala z postele. To tričko byla najednou nepříjemně krátké.
"Řekl jsem už, žes vyrostla do pěkný holky?" ušklíbl se, vyskočil na nohy a stoupl čelem ke dveřím.
"Nech si to," jinak by mu totiž sama musela říct, jak moc krásný je on.
O pár minut později došli skoro až před jídelnu.
"Ty, Auggie," Jo ho ještě zastavila, "jsou tu vůbec nějaké ženy?"
"No, nějaké tu určitě studují, ale jejich ubytovna je v druhém areálu, pochybuju, že by nás tu nechali pohromadě," zasmál se.
"Ty seš stejnej, jako všichni ti ostatní, co?" ale ani ona se úsměvu neubránila.
"Já? No dovol?" zahrál uraženého a otevřel.
"Heej, Auggie, jaká bylo noc?"
"Nechcete si sednout k náám? Uděláme místo!"
"Kotě, kotě, tady je volno!"
Jídelna byla skoro prázdná, ale několik křiklounů se ještě našlo.
"No kde seš? Držíme ti fleka, Auggie!" křiknul ale další a ukazoval k sobě.
"Ne, dneska ne!" odpověděl mu Anderson a s Jo zamířil k volnému stolu.
"To ses jí za tu noc nenabažil doost?"
"Tak ticho!" zavelel jiný hlas od zdi. "Za deset minut nástup venku! Všichni!"
Kadeti okamžitě ztichli a pokračovali už jen v mumlavé konverzaci u svých stolů.
"Andersone, slečno, po rozcvičce s váma chci mluvit. S oběma. Poručík McCallahan mi sdělil, že jste utekla sem k nám a hodláte se tu ubytovat," druhý poručík, který vedl na ubytovně dozor, Nieznicz, dorazil k jejich stolu.
"Noo … tak přesně jsem to neřekla …"
"Takže hned jak skončíte, naklušete ke mně!" přerušil jí s nezájmem a vrátil se na své místo.
Auggie chvatně snědl pár soust.
"Musim jít. Neboj, teď tu budeš sama. Počkej tu a pak to nějak vyřešíme."
Přikývla a nechala ho utéct.
"Pane … ráda bych se šla vysprchovat …" přistoupila potom nesměle k poručíkovi, který už už chtěl zamířit do své pracovny, kde měl strávit zbytek dne, dokud se část kadetů nevrátí.
"Běžte. Jo a ještě něco. Jak proběhla noc?"
Jo na něj vykulila oči.
"No … normálně …"
"Žádné problémy s Andersonem?" upřesnil.
"Ne, on … Auggie je jako můj starší bratr …"
"Dobře …" změřil si ji pohledem, jako by o tom velmi pochyboval, a odešel.
Jo po krátkém hledání nakonec našla sprchy, které navštívila včera s Auggiem. Půjčila si jeden z jeho ručníků a rychle zapadla dovnitř. Doufala, že se náhodou nikdo neobjeví.
Z Auggieho pokoje byl výhled na hlavní cestu, ale odsud viděla přímo cvičiště. Když se rychle vysprchovala a oblékla, neodolala.
Nedokázala ho v záplavě jiných pohybujících se těl přesně identifikovat, ale na tom příliš nezáleželo. Byl to úplně jiný pohled, než na povinný tělocvik kluků z nižších ročníků základky.
Tady byli všichni sehraní, poslouchali na slovo a nikdo se neodvážil ulejvat se. Navíc cvičili jen v nátělnících, nebo úplně bez nich. A jasně viděla, jak jsou všichni vytrénovaní, jak se jim lesknou námahou svaly a ztvrdla u okna až do konce.
Pak si konečně vzpomněla, že s ní chce poručík mluvit a honem běžela dolů. Vlály za ní mokré vlasy a ohlíželi se po ní první, kteří se vrátili a hodlali se před začátkem teoretické výuky rychle umýt.
"Jo, tady jsem!" mířila zpět do jídelny, ale dřív ji Auggie odchytl. "Půjdem do jeho kanclu."
"Tak vy dva, prozradíte mi konečně vaše ctěné jméno?" vešli hned po zaklepání. Poručík Nieznicz seděl za svým stolem a nehodlal nic protahovat.
"Jsem … Josephine Taylorová."
"Dobře, slečno Taylorová. Co tady děláte? Jste si vědoma toho, že je tu areál vojenské akademie a krom vojenské správy a kadetů sem nikdo nesmí?"
"Ano, ale já hledala Auggieho. Neměla jsem kam jít …"
"Proč ne? Odkud jste?"
"Z New Yorku." vydechla poraženecky. Věděla, že tohle nejspíš nevyjde a že čas, kdy někdo zavolá Maca, je blízko.
"A proč jste neměla kam jít?" ptal se stroze a už svým tónem odpověď vynucoval.
"Utekla jsem, protože jsem nevydržela s mou rodinou."
"Takže uprchlice. Útěk z domova … no podle poručíka McCallahana nejste zletilá, takže mi dejte spojení na vaše rodiče."
"Ne! Prosím! Já se tam k nim nemůžu vrátit, to nejde …"
"Pane, můžu něco říct?" ozval se Auggie.
"Mluvte."
"Jo už kdysi bydlela u nás doma. Její otec byl profesionální voják a když byl mimo státy, bydlela u nás. Mohl bych kontaktovat matku, aby ji vyzvedla, pokud vím, tak ještě pořád nikdo nezrušil její opatrovnictví pro dny, kdy se o ni on starat nemohl."
"Má otce, ale měla opatrovníka?"
"Ano, kdyby se s ním něco stalo. A jsem si jistý, že nebylo zrušeno, takže by mohla bydlet u mé matky, než si to vyřeší."
"Andersone, máte nějaký důvod, proč ji neposlat zpět domů?"
"Nemůžu tam. Opravdu ne, psychicky to tam už nevydržím …"
"Dobře, tak kontaktujte vaši matku. Do té doby, než si pro ni přijede, tady zůstane. Ale ne víc než tři dny. Máte tři dny na to to vyřešit. Pokud ne, volám do New Yorku."
"Rozkaz! A … děkuji, pane."
Jo spadl kámen ze srdce. Získala tři dny. Nechtěla ani k paní Andersonové, protože by ji nepochybně ihned poslala domů, ale mohla aspoň vymyslet něco jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat