Dveře veterinární kliniky doktora Alana Deatona zacinkaly. Cassie McCallová, která zrovna vcházela, se v nich téměř srazila s mladíkem, jenž v náručí nesl svého psa ven. Nejspíš byli po ošetření. Usmála se na něj, ustoupila, aby mohli projít, on jí úsměv oplatil, zatímco jeho pes na ni štěknul. Vyšli ven, Cassie pokračovala dovnitř, rovnou do ordinace vzadu. Tam se nad jedním pracovním stolem skláněl Scott, zatímco doktor Deaton něco zapisoval do počítače. Pravděpodobně informace o tomto nejnovějším pacientovi.
„Dneska, pokud vím, nemáš službu,“ uvítal ji Deaton, aniž odtrhl zrak od monitoru.
„Dobrý večer. Jo, já vím, ale máme už rozvrh hudebky, tak jsem ho přivezla kvůli rozpisu.“
Na to ze zad sundala batoh a vytáhla z něj svůj školní rozvrh.
„Fajn, nech ho tady, já se potom podívám a dám vám oběma vědět. Žádné další mimoškolní aktivity už nepřibudou?“
Cass zavrtěla hlavou.
„A na Stilese sis zapsala prostor?“ zahučel Scott od stolu. Nepodíval se na ni, sáhl po misce a lahvi s vodou, ovšem jeho tón jí vůbec neušel.
„...co tím myslíš? Vážně s tímhle hodláš začínat, brácha?“
„Někdo na tebe asi dohlédnout musí, když provádíš… všechno, co mi ráno řekl Stiles.“
Cass se nadechla a hodlala se do něj pustit. Jak se opovažuje, jak se vůbec opovažuje po všem svém kňučení o Allison a po tom, jak hrozně trapný s ní byl, vůbec jenom naznačovat, že by si neměla se Stilesem dělat, cokoli chtějí? Proč mu to vůbec Stiles říkal? Navíc, během dne Stilese sotva zastihla, když už neměli všechny hodiny společné, a dneska měla dokonce přespat doma! Tak jaképak provádění! Pak se podívala na doktora Deatona. Předstíral, že je vůbec nesleduje, ale ušklíbal se. A pak se znovu ozval Scott.
„Něco jsem našel ve vzorku stolice.“
„Svůj mozek možná,“ zabručela Cass, ale šla se podívat, stejně jako Deaton. Scott mezitím svůj nález z psího vzorku pořádně opláchl a podal ho i s pinzetou Deatonovi.
„Co je to?“
Malá, bílá kulička, ve světle pracovní lampy skoro průsvitná. Ten pes to musel někde sežrat a prošlo to neporušeně jeho trávícím traktem?
„Rozhodně jedovaté pro toho psa. Vlastně, pro tebe taky,“ dodal Deaton.
„Oměj?“
„Ne, počkat, to znám. Není to jmelí?“ napadlo Cassie.
Než Deaton potvrdil její domněnku, Scott se napřímil. Do něčeho se zaposlouchal. Nejdřív nic neslyšela, ale potom zbystřila také. Blížil se psí štěkot. Vysoké uječené štěkání, nejspíš malý pes. Znělo, jako ten, kterého potkala při příchodu.
Scott se zvedl. Otevřel zadní vchod kliniky, takže uslyšeli štěkání ještě zřetelněji. Po chvíli i Scotta, jak do tmy volá „Haló“. Bez reakce.
„Co je?“ objevila se u něj i Cassie. Vracel se z opačného konce uličky k hlavní silnici, se psem v náručí. Byl to on, ten malý uštěkaný. Pořád se rozhlížel na všechny strany.
„To je Kulka, ten s tím jmelím. Ale nikde tu nevidím páníčka.“
***
Co bylo ale ještě horší než osiřelý pes a jeho pohřešovaný majitel, bylo další ráno. Nikdy nepochopila, proč jim do rozvrhu zařadili tělocvik dřív než na konec dne. Dokonce jako první hodinu! Nenáviděla to. Hráči lakrosu alespoň měli svou šatnu, kde se mohli i osprchovat, ale ji by nikdy nikdo nedonutil použít školní sprchu a trenér Finstock měl někdy příšerné nápady opravdu je nutit cvičit. Obvykle si tyto své sadistické touhy vyléval hlavně na hráčích, ostatním studentům nechával volnější režim, nebo spíš na ně tolik nedohlížel. Jenže dnes je čekal přespolní běh a tomu se vyhnout nemohla. Potřebovala známku z tělocviku, aby si nekazila průměr. A to má dneska po obědě ještě hudebku! Nu, co se dá dělat. V nejhorším obětuje oběd, aby zajela domů.
Rychle se proto převlékla do tepláků a vyběhla na hřiště, odkud se mělo startovat. Zbytek studentů, hlavně právě hráči lakrosu, se měli vyřítit co nevidět ze šaten. V tomhle krutém ráně ji akorát povzbuzovalo, že Stiles nikdy zrovna nevynikal v běhu. V žádném případě nemělo smysl pokoušet se držet krok s psychopaty z týmu, natož s vlkodlaky z týmu jako Scott, a pokud si jich nebude trenér moc všímat, mohli by se spolu flákat pozadu. Potřebovala s ním konečně nějakou soukromou chvíli. Museli si naplánovat… co, schůzku? Rande? Možná dnešní večer? Celý den a celou noc s ním sotva byla v kontaktu. Po jejich prvním sexu. Sice ne ze své vůle, měla dost práce ve škole, večer pomáhala Scottovi projít okolí, hledat Deatonova klienta a pak nahlásit jeho zmizení, a potom zapadla do postele, kde prakticky hned usnula. Jenže to byla jen výmluva. Nemůže Stilese zanedbávat, působilo by to špatně, jako že něco není v pořádku. Jako že ji třeba neuspokojil. Navíc měla v plánu se ještě odpoledne zastavit za Derekem, zjistit, jak to s ním, Boydem a Corou vypadá – i kdyby ostatním zabouchnul před nosem, ji nevyžene – a potom u tety. Musí si ujasnit, komu vlastně teď patří její auto. Mimo všechny další věci, jaké jí nemohl objasnit nikdo jiný. Tudíž rozhodně potřebovala ukrást si se Stilesem nějaký moment.
Stiles to navíc viděl podobně, jen ho zdržoval Scott. Stáli u skříněk, oblečení v dresu a Scott mu vysvětloval, co se stalo večer u veteriny s nově pohřešovaným člověkem.
„Hledali jsme všude. Jako by prostě odešel. Nechal tam svoje auto, svého psa.“
„Dobře,“ přikývl Stiles. „Byl jako… mohl být panic? Vypadal jako panic? Byl, však víš, působil jako panic?“
„Ne, určitě ne,“ zamračil se Scott. „Deaton mě nutí spát se všemi jeho klienty. A Cassie taky, když neberou mě. Jeho nové nařízení,“ ušklíbl se. Stiles mu to neoplatil. Chvíli na něj zíral s naprosto kamennou tváří.
„To nebylo vtipný. Ani trochu. Vidíš, jak moc se nesměju? Tak moc to nebylo vtipný. Normálně bych tě praštil, kdybych nevěděl, že mi urveš ruku.“
„Já bych tě praštil za Cassie, kdybych nevěděl, že ti urvu ruku. Jsme si kvit. Nicméně,“ Scott zvýšil hlas, když Stiles už už prohlašoval, jak je nemá co soudit, „nevím, jestli byl panic. A proč o něm mluvíš, jako by už byl mrtvý? Jenom se pohřešuje. Nechci nic slyšet o tom, že ho obětovala teta. Nebo že unáší panice. A vůbec, sotva chodí!“
„Je těhotná, ne smrtelně nemocná. A kouzlí. Přesně to se děje! Heather zmizela přímo ze sklepa. Nikdo ji netáhnul skrz dům, nikdo ji neviděl. Našli jen bordel ve sklepě a jedno malý okýnko. Nemohla odtamtud odejít normálně, byla to magie!“
„Moje teta není vrah!“ osopil se Scott na Stilese.
„McCalle! Nikoho tu nezajímají temná tajemství vaší rodiny, co tu ještě děláte, padejte ven!“ vstoupil jim do debaty nesmlouvavý hlas trenéra, než mohl Stiles opět začít vysvětlovat, proč docela určitě je vrah. Scott i Stiles se proto přidali k ostatním na startu. Už tam čekala většina třídy, vedle Cass včetně Isaaca Laheyho, který se rozhodl vrátit zpátky ke studiu. Scott zamířil přímo k němu, Stiles ho následoval. Mezi ně se však vecpaly dva ohromné stíny. Noví studenti, obrovská dvojčata. Prohlížela si Isaaca s neskrývanou zlomyslnou škodolibostí. Alespoň než se jeden otočil po veselém „Ahoj, Ethane“ a neodpověděl na to „Ahoj, Porsche.“
Jeho bratr se zamračil, stejně jako Isaac, jenž vypadal, že se tak tak drží na uzdě, a stejně jako Stiles, jemuž se zase nelíbilo, že se nějaká korba zubí na přicházející Cassie. Ovšem i teď zasáhl trenér a jeho píšťalka.
„McCall!“ zařval Cassie u ucha. Pak jí vrazil do ruky své desky s připevněným seznamem. „V cíli odškrtáš účast.“
Cassie otráveně rozhodila rukama. Dělal to docela běžně, pokud se ukázala na tréninku svého bratra a přítele, jenže teď? Když se má sama tohohle pitomého běhu účastnit? Neměla v plánu se nijak hnát dopředu!
„Ale trenére, tohle není trénink, a já jsem Cassiopeia, ne Scott!“
„Vypadám, že mě to zajímá? Aspoň se nebudeš flákat. Na značky!“
„Trenére-“
PÍSK.
Všichni se rozběhli. Někteří bezhlavě, jiní velice volným tempem. V čele ona nová dvojčata, Ethan a jeho bratr. A jim v patách Isaac. Cass nevěděla, co se stalo, neslyšela, co zavrčel, než se za nimi vrhnul. Přidal se i Scott. Netušila proč. Stiles ne, na dohonění dvou vlkodlaků před sebou mohl zapomenout, ale tvářil se znepokojeně.
„Co s nima je?“
Pohodil hlavou. „Nevím. Co je tu úplně se všema?“
„No… mohli bychom třeba alespoň probrat, co je s náma?“
Stiles se na ni ohlédl, zpomalil, aby mohl dýchat a mluvit zároveň, a oba skoro zastavili.
„McCall! Držet tempo!“
Kolem nich proběhl trenér a ukázal na své desky v Cassiině ruce.
„Nebo až potom?“ Cass protočila oči.
„To bych vlastně hrozně, hrozně, hrozně rád.“
„Jo. Tak pojď, než nám začne pískat do uší na celou cestu.“
Cass postrčila Stilese znovu dopředu. Neměla žádnou šanci vidět, kam se poděli Isaac, Scott a Ethan s jeho bratrem, ani po tom netoužila. Nepotřebovala s nimi soutěžit. Chlapi.
Jenže dostali se sotva kus za hranice školních pozemků, když se před nimi vynořil dav. Všichni, kdo doběhli dřív, z nějakého důvodu zastavili a zírali na řadu stromů za krajnicí.
„Co se tam-“ oba přešli do chůze. Stiles je protlačil skrz podivně zaražené spolužáky až dopředu. Kde už bylo jasné, co se tam. U jednoho ze stromů byl přivázán mladík. Hlava mu bezvládně padala na prsa, na triku pod ní se skvěla obrovská zaschlá rudá skvrna. Cass se zazdálo, že ho poznává.
Někdo okamžitě zavolal policii, stejně se ale studenti neměli k odchodu. Byl to nakonec jeden z nich. Kyle z posledního ročníku. Mrtvý, zavražděný, celý od krve se šňůrou kolem krku. Děsivý zjev, od něhož šlo těžko odtrhnout oči. Dokud je s trenérem nezačal vyhánět i šerif Stilinski. Včetně hysterické přítelkyně Kyla a včetně Stilese, který se snažil otce několikrát upozornit na to, jak jsou jeho zranění stejná jako zranění ostatních mrtvých, a skoro u toho pošlapal místo činu. Ačkoli to už bylo nejspíš pošlapané dávno předtím, než tam on a Cassie vůbec doběhli. Vlastně na tom ani nezáleželo. Nebyla to normální vražda. Stačilo si vyměnit jediný rychlý pohled se Scottem, aby potvrdil její podezření. Tenhle mrtvý, neznala ho jako spolužáka, nevzpomínala si, jestli ho někdy viděla ve škole. Viděla ho na veterině. Pohřešovaný majitel Kulky.
Bylo to k vzteku. Bylo hezky. Svítilo slunce, nepražilo. Uběhli sotva kousek, Cass se ani nestihla zapotit. Mohla být dneska celkem šťastná, když vedle sebe měla Stilese. Jenže našli mrtvolu. Obětovanou. Trenér jí beze slova vzal desky, na soupis účasti a nahánění studentů ani nepomyslel. Chtěl jen všechny přimět zmizet z místa činu. Ten pohled byl… odporný. Na zvracení. Ale i fascinující, až hypnoticky. Ani si nevšimla, kdy a kam se vytratila většiny třídy. Vyšla prostě za Stilesem, jenž i se Scottem dohnal soptícího Isaaca mířícího pryč. Nerozuměla, proč teď zuří. Všichni se cítili spíš zděšeně nebo zmateně.
„Hej vy dva, co se tu děje?“
„Viděla jsi, jak se na toho mrtvýho ty dvojčata dívali?“ odpověděl jí místo Stilese nebo Scotta Isaac.
„Jo, jako by neměli tušení, co se stalo?“ nadhodil Scott.
„Ne, ne, oni to vědí.“
„Oni? Jako Ethan a jeho bratr?“ Cass stále nechápala.
„Jasně. Myslíš si, že je náhoda, že po tom, co se objevili s jejich smečkou, začali lidé umírat?“
„Počkej, počkej, jako že oni patří k těm alfám?“ Cass zastavila. Proč to hned nepoznala? Jestli má geny, jaké jí umožňují to poznat, proč si ničeho nevšimla? Její tetě stačil jeden pohled na Scotta! A to jí Ethan přišel sympatický! Proboha, musí se to naučit.
Isaac i Scott se k ní obrátili a přikývli.
„Jenže to přece nemohli být oni,“ začal teď odporovat Stiles. „Je to přece magie, ne? Čarodějka. Víme, že to dělá čarodějka!“
Tentokrát se Cass obrátila ke Stilesovi dřív, než stačil něco namítnout Scott.
„Jaká čarodějka?“
„No, jsou tu jasné důkazy a ukazatele docela… logickým směrem, že… vždyť jsme to už probírali, Scotte!“ vykulil na něj oči s nevyřčenou žádostí o pomoc. Scott jen zavrtěl hlavou.
„Probírali a já ti řekl, že je to pitomost. To by nikdy neudělala.“
„Ty vážně mluvíš o Danny?!“ Cass se naježila podobně jako včera Scott, popadla Stilese za paži a čekala, až to rozhodně popře. Což se nestalo.
„Je to černá magie, ona sama mluvila o rituálech a má doma návody na lidské oběti, to nemůžeš popřít, Cassie.“
„To teda popírám, nedává to žádný smysl. Na co by jí to bylo?“
„Vážně, kámo, lidské oběti? Pořád mi to přijde přitažený za vlasy.“
„Jo? Teď se spojíte proti mně, jako byste ani nebyli sourozenci. Ale Scotte, tvoje oči žlutě září. Z tváří ti doslova vyrůstá srst a zase mizí. Kdybych tě teď bodnul, tak by se to zázračně zahojilo. Tenhleten to samý. Vaše teta umí magicky hledat lidi, má doma masožravý stromy, stačí jí lusknout a všechno jí přiletí do ruky. Ani nemluvím o Cassie. Ale lidské oběti jsou blbost?“
„To je pravda, ale… ti dva to fakt nejspíš neudělali,“ kývl Scott na Isaaca.
„A teta taky ne! To prostě není možný!“ skočila mu do toho Cassie. Bez ohledu na logiku, s jakou Stiles postupoval, prostě to nemohla být pravda. Možná by na rozdíl od Scotta byla ochotnější uvěřit temné stránce magie své rodiny. Co o nich věděli? Mohl mezi nimi být vrah? Ostatně jí jen stačilo vzpomenout si na večer v domě Argentových a na vyděšeného lovce. Jenže věděli, kdy se odehrály dosavadní vraždy. Díky tomu také věděla, že minimálně u jedné nemohla teta Danny být. Což slíbila neprozradit. Nerozhodně se kousla do rtu.
„To je mi jedno,“ přerušil je zase Isaac. „Tak třeba nezabili toho kluka. Ale chtěli zabít mě. Zabili tu holku, která mě zachránila.“
„Ehm… vždyť nevíme, co se s ní stalo,“ namítla Cass potichu. Zatraceně, ani teď nemohla nic říct. Slíbila to Braeden. Odpověděla by tak obě otázky, proč to nemohla být Danny a co se s Braeden stalo, kdyby jí nepřísahala dát šanci zmizet beze stop. Jenže co když teď kvůli tomu udělá Isaac nějakou hloupost a ona ho pro ten slib nebude moct zastavit?
„To si mysli dál, když jsi s nima taková kamarádka. Ale udělali to. A já zabiju je.“
***
Danielle už otravovalo jezdit autem. Nikdy si to zrovna neužívala, teď bylo namáhavé se vůbec poskládat dovnitř, jenže musela. Vyšla z Eichenova domu, psychiatrického ústavu, jenž se zvenčí tvářil jako běžná instituce pro mentálně postižené a nemocné a také hostil mnoho z nich. Těch, kdo nemohli sami fungovat ve společnosti. Ovšem také hostil ještě nebezpečnější pacienty v uzavřeném křídle. Ty, kteří nemohli fungovat ve společnosti ne proto, že by vyřvávali o konci světa, nazí a s hlasy v hlavě, a snažili se unést sousedovic psa jako své neexistující dítě. Naopak, mnozí z nich zůstávali plně při smyslech. Jenom nebylo možné riskovat nekontrolovatelné drápy. Ona tohle chtěla dělat už hodně dlouho. Normální nadpřirozeno kolem sebe měla celý život. K tomu dost brzy začala mít otázky, co to nenormální? Co když je něco už příliš i na nadpřirozeno? Jedno řešení představovali Grimmové jako její otec. Likvidace. Avšak podle ní musela existovat další cesta než jenom k meči. Samozřejmě ne vždy, někdy je odpověď jednoduchá. Ale někdy vede velmi hluboko a ji vždycky zajímalo, co se skrývá pod povrchem. Chtěla o tom všem vědět. Vždycky chtěla zkrátka vědět. V tom spatřovala největší sílu. Proto, když se dostala k psychiatrii, její cíl nikdy nebyl léčba lidí.
Akorát Eichenův dům neměl lidi, neměl prostředky, neměl kapacity na zvláštní výzkum nebo opravdovou léčbu. Když se tam ocitl někdo nadpřirozený, vlastně jen proto, že normálním vězení nešlo použít. Poslední doktor, který chtěl nadpřirozené šílenství zkoumat, skončil ve svěrací kazajce sám po pár nepovolených trepanacích. Nebylo tak úplně divu, že primář neskákal nadšením. Nový odborník se jim hodí, to ano. Na druhou stranu Danny z řeči jeho těla rychle pochopila, jak nemá v oblibě příliš zvědavé ani příliš nadpřirozené, ať už jde o kohokoli. A o ní to věděl, však to její otec kdysi dávno pomohl vylepšit zajištění některých speciálních cel. Navíc odmítali řešit její mateřskou, takže ji nezaměstnali. Jen jí platili konzultace a externí spolupráci. Byla si jistá, že potom ji doopravdy přijmou. Zdaleka ne všichni lékaři v Eichenu vůbec směli vědět, co se schovává za dveřmi uzavřeného oddělení, a primář nemohl popírat podstav. Nicméně prozatím jenom aktualizovala zprávy o pacientech – nebo spíš vězních a z reevaluace vyřazovala ty, u nichž se nepředpokládá zlepšení alespoň v nejbližších letech. Popravdě, u většiny. Někdy by jejich složky šly vydat jako horor. Někdy… jen smutné drama.
Dostala tam k dispozici sdílenou kancelář a dnes ráno v ní naštěstí zůstala sama. Na chvilku zavřela oči, aby si odpočinuly od všeho čtení. Promnula je. Znovu otevřela. Všechno kolem pokrývala rudá.
Všechno bylo od krve. Zdi, strop, nábytek, na všem rudé cákance. Na podlaze se rudé louže slévaly v potok. Zamrkala, aby ten obraz zahnala. Jenže se jen rozmazal a ona už si ani nebyla jistá, co vlastně vidí. Nebo spíš kde je. Zahučel vítr. Papíry ze složek pacientů se vznesly do vzduchu. Vlastně to nebyly papíry. Listy. Vířily kolem stromu… mohutného, starého stromu v místě, kde přece měla stát kartotéka.
Zmizelo to, až když se pevně chytila stolu a zvedla se na nohy. Kartotéka kde má být, strop, stěny i podlaha čisté, bílé. Složky i její poznámky ležely na stole tak, jak je položila, nerozfoukal je žádný vítr. Žádné listy. Okna pevně zavřená. Nebylo to skutečné, jen vize. Vágní. Mluvila k ní o krveprolití. Jenže jakém? Byla stejně vágní, jako první v Mystic Falls. Také nedokázala rozeznat, co se má dít, jenom věděla, že musí pryč. Tady ani to. Krev v téhle kanceláři? Ne, taková krvavá lázeň nepůsobila o nic reálněji než záplava v hotelu Overlook v Osvícení. Něco to znamenalo. Jen to nebylo jako vidět Gerarda s mečem v ředitelně nebo Braeden s roztrhaným krkem. Její dcera něco věděla a ona jí nerozuměla. Pořád nerozuměla tomu, proč takové vize má. Potřebovala konečně s někým promluvit. Proto zavřela, uklidila, zajistila všechny složky, sbalila si svůj laptop i blok a přece jen nasedla do auta.
Byly doby, kdy si mohla vybírat, kdo v Beacon Hills věcem nejlépe rozumí. I poté, co se mamá odstěhovala zpátky do Mexika. Žila tu alfa, za níž chodil každý. Pak její alfa, s nímž by nikdy nesdílela tolik, kdyby tušila, co se stane. Emisaři. Teď to naopak byla ona, kdo měl být schopný řešit nadpřirozené problémy? Nikdo další kromě jediné čarodějky ve městě nezůstal. S jednou výjimkou. Tedy, pokud nepočítá Bobbyho. Nikdy nikdo nepočítal Bobbyho Finstocka, ani Bobby Finstock.
***
„Nemůžu říct, že jsem tuhle návštěvu nečekal. Ani, že jsem v ní doufal.“
Poměrně pochopitelné přivítání. Na místní veterině nebyla už deset let. Její poslední návštěva se změnila v naprostou katastrofu. Nebo spíš oni tehdy způsobili naprostou katastrofu. Klinika se od té doby docela změnila, zmodernizovala, Alanu Deatonovi nejspíš podnik dobře fungoval. Otázkou zůstávalo, jak moc se změnil rozsah jeho služeb. Tehdy se jim situace vymkla z rukou tak moc, že se jí zhroutila důležitá část života. Nedlouho poté skončila i Talia Hale v tom obrovském požáru. A co slyšela od Scotta, Cassie a Stilese, Deaton nebyl vůbec nadšený, když se tu vlkodlaci objevili znovu a chtěli pomoc.
„To nejspíš chápu. Nechci nikoho do ničeho zatahovat, zvlášť mimo obvyklá pravidla, nicméně, konzultační alternativy jsou tu velmi omezené, pokud nechci přitáhnout mamá.“
„Mmm,“ přikývl. „Na to není Beacon Hills v tuhle chvíli připravené. Ale nevím, jak bych mohl pomoci čarodějce.“
„On to nejspíš není problém zrovna čarodějky. Co víte o upírech?“
Deaton zvědavě zvedl obočí. Ne, skutečně nebyl nadšený, že byla jeho pomoc zase potřeba, když Scotta McCalla pokousal vlkodlak. Kdokoli jiný by nebyl o moc lepší volba, McCall ta úplně nejkomplikovanější. Stejně jako vůbec nebyl nadšený, když si pro radu přišla Danielle Delgado. To byla stará historie, jakou chtěl dávno pohřbít. Nicméně ho to zaujalo.
„Kromě zjevného?“
„Kromě zjevného,“ potvrdila Danny. „Přesněji o upírech a vizích.“
Deaton se zamyslel, potom Danny pokynul, aby ho následovala dozadu za recepci do ordinace. Teď tam nečekalo žádné zvíře na akutní zákrok, tudíž poskytovala největší soukromí. Automaticky jí ukázal na židli u jednoho z nerezových stolů, vypadala, že si rozhodně potřebuje sednout. Určitě neměla daleko do porodu. Však i s usazením měla potíže. Sám se opřel o stůl uprostřed místnosti.
„Nechcete vodu?“
Danny zavrtěla hlavou. „Voda moc nepomůže, roste zrychleně a hrozně mě to vysává. Bude vadit, když použiju kouzlo?“
Pokynul jí, aby si posloužila. Danny tedy natáhla ruku, zřetelně vyslovila polštář a během vteřiny v ruce držela anatomickou podpěrku zad z auta. Nacpala ji za sebe a pohodlněji se opřela.
„To je lepší.“
Deaton ukázku její magie přešel mlčením a vrátil se k původní otázce.
„Musím přiznat, že kombinace upírů a vizí mi není známá. Vize, pokud nemluvíme o uměle navozených, se týkají spirituálněji založených osob, médií. Upír mezi ně obvykle zrovna nepatří.“
„Ale není to vyloučená kombinace.“
„Asi budete muset být konkrétnější.“
Danny se nadechla a položila si ruku na břicho. „Moje dcera se projevuje vizemi.“
Deaton se opět zatvářil zvědavě, zaujatě. „Nenarozená dcera?“
„Musí to tak být. Já nikdy vize neměla, nevím ani o Melisse. A naopak, projevoval se i Matt. Jenom víc jako vlkodlak.“
„O tom jsem četl,“ přisvědčil Deaton. „Vzácně se to stává u nevlkodlačích matek při kombinaci výjimečně mocných rodičů.“
Oba přitom měli dost nepříjemnou představu o moci Mattova otce.
„Myslím, že čarodějky jsou k tomu výrazně citlivější. Jediné vysvětlení, jaké mě napadá. Její projev.“
„Ale mluvila jste o upírech.“
„Proto jsem tady. Čarodějky mají zjevně potenciál převyšující obvyklá biologická očekávání. Něco upířího v ní rozhodně je, po jejím otci. Tedy, původně nic nepůsobilo nenormálně. Doufala jsem v další čarodějku. Pak začaly ty vize. Pořád jsem si říkala – to stále nevylučuje specifické magické nadání, byť ne typické pro naši rodinu. Navíc z podstaty upíra vyplývá, že se nemůže narodit a růst, zatímco ona začala růst až moc rychle. A tehdy se to potvrdilo. Čím dál víc mě vysává a jediné, co se osvědčilo pro funkční doplňování živin, je lidská krev. Upíří znak. Ty vize tedy nakonec také nemusí souviset s nepřímo zděděnou magií. Je to hodně matoucí a nemůžu najít žádný jiný podobný případ.“
S tím se Deaton doopravdy dosud nesetkal. Biologicky přirozený upír? Dávalo by samozřejmě smysl, pokud by se nějaký vyvíjel, že potřebuje lidskou krev. Pokud upíři berou cokoli, co k životu potřebují, z krve, upíří plod by na tom nebyl jinak. Namísto doplňků a vitamínů by matka mohla potřebovat krev. Jen zůstával jeden problém. Biologicky přirozený upír přece nefungoval. Nemohl ale popřít, že vždycky existují určité výjimečnosti, hybridní stavy, byť ne úplně přirozené. Potomek živého mrtvého by teoreticky mohl patřit mezi ně. Nehodlal zpochybňovat její tvrzení o otci, tedy musel vycházet z evidentní skutečnosti.
„Můžete mi je nějak popsat? Ty vize?“
Danny to udělala. „Zvláštní na nich je i to, že byly z různé doby. Myslím… ta první působila jako vágní neurčitá budoucnost. Záblesk s Gerardem se mohl stát kdykoli, což se dá říct o většině. Ovšem útok alf probíhal v tu chvíli, tím jsem si naprosto jistá. A ta krvavá záplava… příliš neurčité. Ale v kanceláři se nic takového dřív nestalo. Prostě jako by ukazovala věci bez ohledu na čas. A když k tomu přičtu její příliš rychlý růst, odhadem o tři měsíce napřed…“
„Děsí vás to,“ odhadl Deaton. „Chápu, kam tím míříte. Poukazuje to na možnou deformaci času.“
„Samozřejmě mě to děsí. Jednak mě hrozně děsí, že by takhle rostla dál. A… v Eichenu je jedna banshee, která už nedokáže pořádně rozeznat který je rok a… to je jedno, zkrátka nedokážu najít žádné spolehlivé záznamy, co od toho čekat.“
„Upřímně, byl by to podivný kontrast k vaší vrozené dlouhověkosti. Jsme ale v oblasti spekulací, nelze říct s jistotou, o čem tu mluvíme. Napadá mě jen – slyšel jsem o… omlouvám se za ten výraz, já ho nevymyslel, hybridech upírů. Ovšem ti prošli, pokud vím, klasickou přeměnou.“
Danielle přivřela oči. „Vím o nich. Ona není ten případ. Damon byl člověk, prošel přeměnou a smrtí. Upír. Vlastně jsem potřebovala slyšet váš názor na mou teorii. Jinak se s nimi sama zahrabu až někam k velkému třesku.“
Deaton jí pokynul, aby se o ni podědila.
„Dítě dvou různě nadpřirozených rodičů je obvykle zkrátka po jednom z nich. Případně se v něm promítnou v různém poměru oba, jeden extrémně dominantní, minoritní pak doplňuje. V tomhle případě ale nemohla jednoduše zdědit část biologického otce jako kterékoli jiné dítě, nemohla se v ní spojit s částí matky a doplňovat ji. Není živý. Není to fyzicky možné. Místo spojení v ní došlo ke střetu.“
Deaton chvíli klepal prsty do stolu. Tohle už nebyla otázka medicíny nebo genetiky.
„Střet… živého a neživého světa. Vzato z jistého pohledu, dalo by se na něj pohlížet jako na střet dvou diametrálně odlišných systémů času. Koncept minulosti a budoucnosti je bez života v podstatě nicotný. Dost možná jste narazila na bezprecedentní situaci.“
„Díky, doktore. To potěší. Tak trochu jsem doufala, že se pořád snažíte držet ostatní při zemi.“
„Doktorko,“ Deaton se sotva znatelně ušklíbnul, „vaše rodina nikdy nechtěla zůstat při zemi. A není jediná. Možná nakonec tahle návštěva není tak od věci. Mohl bych ještě jednou slyšet o té poslední vizi? S mohutným stromem a krví? Nedokážu z ní rozklíčovat predispozice Vaší dcery, ale mohla by být důležitá jinak.“
Danny se na něj zamyšleně podívala.
„Taky hledáte temnotu, co tu nabourává rovnováhu zatraceně nechutným rituálem? Dává to děsivý smysl, že?“
Žádné komentáře:
Okomentovat