Hodina fyziky byla ten den od začátku hrozně napjatá. Cassie ji nikdy nepovažovala za svůj oblíbený předmět. Víceméně kvůli učiteli, panu Harrisovi. Přímo z něj odkapávala nelibost vůči studentům. Fyzika samotná jí nedělala takový problém. Dneska se ovšem k obvyklému napětí mezi povýšeným profesorem a otrávenými studenty přidalo ještě všechno, co viděli při tělocviku, drby a strach, co to mohlo znamenat, a v jejich případě i Isaacova touha pomstít se dvojčatům. Scott do něj i po začátku hodiny hučel, aby mu dal Isaac šanci zjistit, o co dvojčatům a alfám jde. Cass nevěřila, že mu ji Isaac dá. Jak to vyřešit, to ale netušila. Slíbila mlčet, neriskovat život Braeden odhalením, jak o něj ve skutečnosti nepřišla. Nechtěla být odpovědná, pokud by se jí něco stalo. Ovšem tohle tajemství způsobovalo čím dál větší problémy. Stiles se blížil honu na čarodějnice, jelikož nemohla potvrdit, že v době vraždy Danny uzdravovala Braeden. Isaac se řítil do pěkně krvavého průšvihu kvůli pomstě za něco, co se nestalo. A ona si opravdu nevěděla rady. Chtěla už jen, aby hodina skončila. Čas se neuvěřitelně táhnul, minutová ručička na hodinách nad tabulí jako by se zastavila. Rostoucí nepříjemné napětí dosahovalo vrcholu. Nevěděla, jak to ví. Ale cítila to. Nad hlavami jim visel špendlík, už už připravený rostoucí rudý balon mezi nimi propíchnout.
Isaac se zvedl a pan Harris ho pustil na záchod. Něco se stane, teď.
Scott se okamžitě vymrštil. Chtěl jít taky, jenže Harris ho nepustil. Neexistovalo, aby nechal studenty courat při hodině po skupinkách, nejspíš měl svoje velice liché představy, co by prováděli. Zůstal prostě neoblomný jako vždycky, Scott si musel zas sednout a čekat. Dokud se z chodby, když už by se měl Isaac z obyčejné cesty na záchod vrátit, neozvaly rány a výkřiky.
„Co se tu děje!“ zakřičel Harris rázně a vypochodoval ze dveří. Většina třídy za ním. Byly to neomylné zvuky rvačky.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ vykročil ke trojici na chodbě. Na zemi se tam válelo jedno z dvojčat se zakrváceným obličejem a jeho bratr se nad ním skláněl.
„Prostě se na mě vrhnul!“ ukázal zraněný na Isaaca, jenž stál kus od nich a zíral na ně.
„Isaacu, proč jsi to sakra udělal?“ Scott ho popadl za paži. Těkal pohledem mezi ním a dvojčaty. Jemu ani Cass neušlo, jak se ve tváři toho nezmláceného objevil škleb, jakmile se k němu Harris otočil zády. Pobavený a spokojený. Tohle bylo schválně. Nachystali to na něj. Napadli ho první? Isaac neměl ani škrábnutí. Měl zmlátit jednu z velkých alf a neměl ani pomuchlané tričko? To zavánělo. Isaac jen zavrtěl hlavou.
„Koho to zajímá. Připravil ses o přestávku na oběd. Zpátky do třídy!“ zavelel zase Harris, pak pomohl zraněnému dvojčeti na nohy, protože ztěžka kulhal – prvotřídní herecké představení podle názoru Cass, a zaháněl všechny zpátky.
„Už jsem to tu zvládnul,“ mávnul i přes chodbu. Z dalších dveří se totiž stihla vyrojit skupina jiných zvědavých studentů a… slečna Morrellová. Učebna jazyků, samozřejmě. Dívala se na scénu před sebou, na zmláceného Ethana a jeho šklebícího se bratra, naprosto kamenně. Včera ji tu ve škole Cass nepotkala a se vším, co se stalo po nálezu Boyda a Cory, neměla prostor zabývat se ještě tím, co zrovna Morrellová taky dělala v té bance. Dneska už si ale nemůže dovolit ten luxus, nechat odpovědi prostě upláchnout. Jakmile se všichni usadili zpátky na svá místa a Cass si všimla, že do zvonění zbývá asi jen pět minut, přihlásila se.
„Mohla bych jít prosím na toaletu?“
Harris se na ni podíval tak otráveně, jak jen dokázal.
„McCallová, kdybych někdy pochyboval, že jste dvojčata, teď mám rozhodně jistotu.“
A rozmáchlým gestem jí ukázal na dveře, jako by snad nevěděla kudy.
Cass ale na záchod rozhodně nešla. Postavila se ke dveřím učebny jazyků a čekala na zvonění.
Okamžitě po něm se ven vyhrnula záplava studentů. Slečna Morrellová nikde, tak Cassie čekala dál. Proud lidských těl se zmenšil. Třídu plouživým krokem znuděně opustila poslední dívka. Odejít už asi museli všichni, takže Cass nahlédla dovnitř. Slečna Morrellová tam pořád byla. Seděla u jedné z lavic proti Allison. Ani s ní se Cass včera na ničem nestihla domluvit, buďto vůbec nepřišla do školy, nebo ji neviděla. Ale měly spolu mít většinu předmětů, takže odhadovala, že po nočním dobrodružství v bance a v lese Allison zůstala doma a ukázala se až dnes.
Vešla proto dovnitř, zrovna když Morrellová Allison oznamovala, jak jí ukládá trest přes oběd. Nezaslechla za co. Nicméně zvláštní náhoda po stejném trestu pro Isaaca.
Pak se Morrellová obrátila k ní.
„Slečno McCallová? Potřebujete něco?“
„Vlastně ano.“
„Potom můžete kdykoli mimo vyučovací hodiny do kanceláře poradce, tam mě najdete.“
„A nebo si můžeme promluvit tady. O té bance. O tom, co jste tam dělala – s mrtvolou, zajatci a smečkou alf?“
„Slečno McCallová, vždycky jsem vás měla za docela tichý typ.“
„Ptala jsem se taky,“ poznamenala Allison. Morrellová na ni vrhla krátký, ostrý pohled.
„Co s tím máte společného? Pracujete pro ně? Proč jste nás potom schovávala?“
Morrellová se bez odpovědi zvedla.
„Budete se hlásit u dozoru, slečno Argentová.“
Potom se otočila ke dveřím. Cass rychle ukročila, aby jí zastoupila cestu.
„Proč byste nám pomohla a Scottovi a Derekovi ne? Tak co jste tam dělala?“ pokládala jí Cass další otázky. Morrellová se na ni jen dál dívala a sbírala své knihy a tašku. Cass to frustrovalo. Musela vědět úplně všechno. Musela v tom jet. Tak jim to taky musí říct! Nikdy si nedovolila na učitele vyjet nebo se s ním hádat. Ovšem teď to nebylo mezi učitelem a studentem, ne? Tohle vůbec nemělo se školou nic společného. Morrellová jen využívala své autority. Aby utekla, aby je nechala dál – co?!
„Tady jsme skončili, slečno McCallová. Doporučuji vám jít si po svých.“
To už Cass dopálilo. Naštvaně stáhla rty, znovu se postavila Morrellové do cesty. Cítila vztek, bezradnost. Oheň. Nehodlala ho nechat vybublat na povrch. Nehodlala ji ale ani nechat jít.
„Co si tak moc přejete před námi utajit?!“
Morrellová se zadívala Cass do očí. Dívala se déle, než by Cass jindy bývalo příjemné. Jen teď odmítla uhnout. Chtěla to vědět. Nekřičela, ani po ní nevyletěla. Pevně, odhodlaně se do ní vpíjela s jediným cílem. A cítila, jak vůle ženy před ní povoluje.
„Najala jsem Braeden.“
Morrellová zamrkala, na zlomek vteřiny vytřeštila oči. Znovu je upřela na Cass, tentokrát zkoumavě a trochu… vystrašeně? Potom ji rychle obešla a zmizela na chodbě.
„Co to… mělo znamenat? Kdo je Braeden?“
„To je… ta holka, co zachránila Isaaca před alfami. Co vám s Lydií udělala tu modřinu.“
„Ta, co sháněla Scotta, aby ho varovala? A najala ji na to Morrellová? Vždyť v té bance musela být proto, že pracuje s alfami, nikdo jiný nemohl uzavřít kruh z popela kolem trezoru?“
Cass přikyvovala. „Proto se to snažila utajit. Protože alfy tímhle podvedla. Proto nám to nechtěla říct. Až na to, že to vyhrkla jako by nic.“
Allison se zatvářila, jako by chtěla něco namítnout, jenže si sama nebyla jistá, jaká slova zvolit, a jako by si to zase rychle rozmyslela.
„Co?“
„No možná proto, cos udělala. Nebo… tvoje oči.“
Její oči? Neviděla přece rudě. A Morrellová vypadala překvapeně, ne zděšeně a na pokraji ztráty smyslů.
„Co s mýma očima?“
Teď se trochu nejistě, skoro až postrašeně zatvářila i Allison.
„No já… byly divné? Než ti odpověděla. Možná…“ Allison rychle zavrtěla hlavou. „Možná to bylo jen světlem. Navíc jsem moc dobře nespala a nelíbí se mi, jak se teď Morrellová chová. Musím jít.“
Na to si i ona posbírala věci a zamířila ven.
„Počkej, jak divné?“ Už dřív vzteky donutila někoho mluvit. Lovce u Argentových, který se skoro zbláznil, když se jí podíval do rozpálených očí. Cítila zběsilý plamen i v čarodějnickém domě, když jí Braeden odmítala odpovědi. S její tetou to moc nehnulo, ovšem její teta je čarodějka. Tehdy se to stalo samo, i když vždycky jenom chtěla odpověď, stejně jako teď. Mohla ale udělat něco jinak? Mohla se konečně s tím, co se v ní skrývá, byť pořád ne úplně úmyslně, konečně spojit?
Allison se u dveří otočila. „Jako by ses na ni nedívala normálně, jako bys ji zhypnotizovala nebo něco, a ona v nich rozhodně něco viděla, než to vyhrkla. Vážně nevím. Přijde mi, že poslední dobou nevím vůbec nic a že se věci zase začnou sypat. Ani Lydia moc nepomáhá, s tím jejím novým objevem.“
„To nezní jako novinka.“ Lydia Martin měla vždycky nějaký objev.
„Zvlášť, když je to prakticky další nový Jackson, tenhle Aiden.“
„Aiden?“ Cass uvažovala, jestli to jméno má znát. „Není to… jeden z těch nových dvojčat? Bratr Ethana?“
„Má dvojče,“ Allison přikývla.
„Sakra, to nebude náhoda. Krouží kolem nás všech, co máme co dělat se Scottem.“
Allison nejprve zjevně nerozuměla, co má mít Lydiin nový kluk společného se Scottem. Pak jí to došlo.
„Oni k nim patří?“
„Jdi, nebo ti Harris ten trest prodlouží, když se neukážeš, určitě tě už nahlásila. Jestli potkáš Scotta nebo Isaaca, varuj je. Isaaca už tihle dva vyprovokovali několikrát. Tohle smrdí krví.“
Alespoň dokud chtějí Scotta přetáhnout. A dokud jsou oni všichni Scottova smečka.
Musela si o tom okamžitě s někým promluvit. Vlastně ji napadla úplně šílená myšlenka konfrontovat rovnou Aidena a Ethana. Byly to dvě obrovské alfy, ovšem Cass se po tom, k čemu dotlačila Morrellovou, cítila docela na koni. Proběhlo jí, byť ne úplně srozumitelné, vědomí určité moci a jistoty, když se jí dívala do očí a beze slov ji pobízela k odpovědi. Možná se jen nechává unést, jistě, jenže možná taky ne. A možná na tom nezáleží, jelikož jde o životy.
Z okna ale zahlédla u školy parkovat šerifovo služební auto. Což znamenalo, že šerif pořád řeší jejich ranní nález. Jí se nikdo na nic neptal, pochopitelně, na místo nálezu těla dorazila až jako čumil, stejně jako vlastně všichni ostatní. Nicméně něco tu ještě potřeboval a jediné místo, kde by mohl úřadovat, aniž by kolem postávala další banda čumilů, byly kanceláře. Ředitelna. A pokud je šerif v ředitelně, Stiles nebude daleko.
Nepletla se. Vyběhla schody, zrovna když se na Stilese obořila holka, která ráno po nálezu těla hystericky ječela. Kylova přítelkyně. Vypadala naštvaně, a když se Stilesovi vytrhla, plivla po něm, že Kyle nebyl panic.
Cass vyvalila oči a rozběhla se k němu. Dívka si jí vůbec nevšímala, jak už zase s mokrými tvářemi mašírovala pryč. Nedivila se. Stiles ji zjevně vyslýchal ohledně toho, jestli s Kylem spala. Hned poté, co ho našli zavražděného. Chápala proč, jenže to musí ze všech vlastností praštěnýho Sherlocka Holmese v tu nejnevhodnější chvíli projevovat zrovna jeho absenci taktu?
„Co blbneš? Takhle po ní vyjet?“
Stiles se nadechl k odpovědi. Na oba dopadl velký šerifův stín.
„Má pravdu, copak jsi úplně přišel o rozum?“ šerif popadl Stilese pevně za rameno a otočil ho k prosklené stěně kanceláře školního poradce. „Mám tady čtyři vraždy, Stilesi. Vidíš tamty muže? Ti jsou z FBI.“
Cass sebou trhla. FBI?
„Sestavují na pomoc operační jednotku, protože to vypadá, že tady máme plnohodnotného sériového vraha. Chápeš to??“ trochu jím zatřásl.
„Ano, tati. Chápu,“ Stiles zašermoval rukama jako vždycky, když se snažil něco zdůraznit.
„Tak co to děláš?“
„Snažím se najít vzorec.“
Šerif se znovu chystal něco říct, ale pak jen znaveně zakroutil hlavou.
„Říkal jste FBI? Není tam-..?“ Cass se naklonila, aby také viděla do místnosti, ale dva muži u stolu stáli zády k ní a ani jeden se jí nezdál povědomý.
„Nevím, Cassie, zatím jen dávají dohromady, co všechno bude třeba, takže se ještě asi ukáže, kdo to dostane na starosti. Ale vy dva to rozhodně nebudete, jasné?“ podíval se na oba. Oba přikývli.
„Co to mělo sakra znamenat?“ obořila se na Stilese i Cass, jakmile šerif odešel.
„Potřeboval jsem to vědět! Všichni tři ostatní byli panicové nebo panny, ale Kyle prý ne, a to nedává smysl. Musí v tom být jiný vzorec, nebo hledáme nový společný znak.“
„Stilesi, poslouchej mě,“ tentokrát mu ruce na ramena dala Cass. „Tohle je naprosto zkurvená situace a jestli do ní ještě pošlou našeho tátu, aby se tu předváděl s FBI, jako by to snad k něčemu mělo být, půjde všechno úplně do háje.“
„Proto musím ten společný znak najít, oni na to nikdy nepřijdou. No… nebo možná jo, ale nikdy nepřijdou na pachatele, protože je to-“
„NENÍ-“ zarazila ho okamžitě Cass, než se rozhlédla a rychle ztišila hlas, „to moje teta.“
„Ale je to magie. Jsou to magické rituály, rituální oběti. Minimálně někteří z nich nezmizeli normálně. Dělal jsem si v noci průzkum o lidských obětech, tohle jsou klasický ukázky rituálů obětování, ani bys nevěřila, kolik jich v historii a mytologii je! A pamatuješ si na tu divnou knížku, která mě popálila? V podstatě potvrdila, že v ní jsou návody na rituály. A co ty stromy? Jsou masožravý. Je to magie. Rozhodně to nejsou vlkodlaci.“
„Stilesi, Stilesi, Stilesi, poslouchej,“ přejela mu oběma rukama po pažích a pak mu je položila na ramena. „Vím jistě, že když někdo unesl Heather, teta byla u sebe doma a prováděla něco úplně jiného. Nemůže to být ona. A souhlasím s tebou,“ dodala ještě, „nejsou to ani vlkodlaci. Jenže oni tu taky mají nějaký záměr, motají se kolem Dereka a Scotta a Morrellová jim pomáhá. Jenže ještě navíc Morrellová najala tu holku, aby před nima zachránila Isaaca a varovala Scotta, že po něm půjdou.“
„Morrellová? Jako naše poradkyně?“
„Hmm,“ přikývla. „V tom, co se tady děje, jede o dost víc lidí, než jsme si mysleli, a já si vůbec nejsem jistá, na jaké straně. Nemůžeme si dovolit se plést, když další na řadě může být úplně kdokoli.“
„Nespleteme se,“ prohlásil Stiles sebejistě. Jak Cassie stála těsně u něj, aby je nikdo nemohl poslouchat, dal jí pusu na nos. Zakřenila se jako vždycky. V to doufal. „Musíme jenom sledovat stopy, které máme. A najít nový vzorec, pojď.“
Pak jí nesmlouvavě vzal tašku s učebnicemi jako často, když se ve škole někam přesouvali, dělal to už skoro automaticky, a přehodil si ji přes rameno ke svému batohu.
„Kam? Máš představu, jak ho najít?“
„Ne, ale někde se začít musí.“
Společně došli zpátky do přízemí ke školním skříňkám. Před jednou z nich se už hromadily vzkazy, fotky, pár květin. Musela být Kylova.
Další se zrovna chystal přidat Boyd.
„Čau Boyde! Nevěděl jsem, že jsi zpátky ve škole,“ oslovil ho překvapeně a podle Cassiina uvážení trochu moc nadšeně Stiles. Boyd se na něj jen přísně, skoro až zamračeně podíval.
„Jo, řekl bych ti to, ale my dva nejsme ve skutečnosti kámoši.“
„Jasně…“ přitakal Stiles, ale nenechal se tím odbýt. „Takže tys znal Kylea?“
„Byli jsme spolu v juniorském sboru důstojníků v záloze.“
„Takže jste byli kámoši?“
„Měl jsem jenom jedinou kamarádku,“ Boyd tentokrát na Stilese nefalšovaně zavrčel. „Ta už je taky mrtvá.“
„Promiň, Boyde. Rozhodně jsme nechtěli… jak ti je? Jak to teď všechno jde?“ pokusila se mezi ně vložit Cass.
„To platí i pro tebe, nejsme žádná pitomá parta.“
„Já vím. Jenom… kdyby něco, můžete se ozvat, nebo Derek?“ nervozně si protahovala prsty. S každým slovem cítila, jak říká přesně to nevhodné, akorát ji nic lepšího nenapadlo. Nebyli přátelé. Dokud Boyd a Erica prostě jen studovali na téhle škole, prakticky spolu nemluvili. Dostala se k nim o něco blíž jen kvůli Derekovi, lovcům a teď alfám, a ani tehdy to vlastně nebylo blíž k nim, jen k jejich smečce. Měl pravdu, ve skutečnosti je nic nespojovalo, pár nadpřirozených problémů z nich vůbec nedělá parťáky. Jenom si myslela, že se měla ozvat. Možná chybně.
„A ty to za něj všechno vyřešíš, co?“
Boyd ji ještě jednou probodl pohledem, otočil se k nim zády a odešel.
„T… hej, jenom se snažila být milá?“ zavolal za ním Stiles a zaškaredil se na jeho záda. Boyd je ignoroval. Cass Stilese zatáhla za paži.
„Nech to být. Musí to pro ně být… složitý. Pro něj i pro Dereka. A má pravdu, nic z toho mě neopravňuje se mezi ně cpát. Navíc, teď k tomu přidej tohle. Nedivím se, že vyjíždí. Vůbec si nedovedu představit, co bych dělala já, kdyby se to stalo třeba tobě,“ zakroutila hlavou. „Asi bych… kdybych o tebe přišla, úplně bych bouchla. A vzala s sebou celý město.“
Stiles na vteřinu sklopil oči k zemi a drobně, až nesměle se usmál.
„Potom máš to štěstí, a nebo možná smůlu, že o mě nikdy nepřijdeš. Protože já zjistím, co je nový vzorec a kdo to dělá. I když ne že by mi tohohle města bylo zrovna nějak extra líto, to klidně vezmi i s celou školou, nebo spíš s tou hlavně. Třeba by je potom donutilo to tu aspoň znova vymalovat, udělali to vůbec někdy za celou tu dobu, co tu studujeme, nebo-?“
Cass přitiskla Stilesovi prst na rty.
„Už zase blábolíš z cesty.“
„Hej, vy dva,“ ozval se za nimi rychle se blížící hlas Scotta. Cassie ho ale ignorovala, odtáhla prst ze Stilesových rtů a dala mu pusu. Při tom ho zády opřela o skříňku vedle té Kylovy.
„Heeeej,“ zaprotestoval znovu Scott. „Máme problém.“
„Mm, ne, brácha. Ty máš problém s tím, že tohle vůbec není problém.“
Nechápala, proč má Scott potřebu pořád se navážet do ní a Stilese. Dřív to nedělal. Ani celé léto, které strávili v čarodějnickém domě. Po rozchodu s Allison se tvářil jako nějaký vztahový morálně neutrální maják. Dokud nezjistil, že se spolu vyspali. Jako by do toho snad měl co mluvit.
„Až na to, že mluvím o Isaacovi a dvojčatech.“
„To se po tom představení při fyzice nezdekovali?“ Cass tedy ustoupila od Stilese. Čekala by to. Dosáhli svého, naštvali Isaaca, dostali ho do průšvihu, nic horšího ale přece přímo ve škole udělat nemůžou.
„Harris ho poslal s Allison do skladu kvůli jejich trestu a oni se ho snažili vyprovokovat. Skoro se jim to povedlo.“
„Vyprovokovat k čemu?“ dotázal se Stiles.
Scott nerozhodně pohodil hlavou. Na to šlo těžko odpovědět. Jednoznačný byl pouze výsledek. „Rozhodně se jim povedlo donutit ho skoro zaútočit na Allison. Zamkli je v kumbálu a víš jak, jeho klaustrofobie.“
„Samozřejmě,“ Cass ťukla kloubem prstu do skříňky.
„Samozřejmě?“ zopakovali oba dva tázavě.
„Samozřejmě! Snaží se vyprovokovat Isaaca, už nějakou dobu. Víme, že jdou po Derekovi. Ale tohle? Zatáhnout do toho Allison? To znamená, že už útočí i na tebe, Scotte. Protože jim jde i o tebe. Vybírají místa pro nejlepší zásah. Obzvlášť zranitelná. Isaac sice není tvoje smečka a nikdy jste nebyli žádní velcí kamarádi, ale funguje to na něj, to nemůžeš popřít. A Allison snad nemusím rozebírat. Musíme je hlídat, aspoň ve škole. Dohlídni na Isaaca, já-“ na chvilku se zarazila. Před před pár minutami to stejně chtěla udělat, ne? Pokud má pravdu, pokud se snaží jenom provokovat zdánlivě slabé články a dostat se ke Scottovi, co tím může ztratit? „Něco zkusím.“
„...co chceš zkoušet?“ Stiles se na ni podezíravě obrátil.
„Jenom mě něco napadlo, uvidíme,“ usmála se na oba. Pochybovala, jestli by byl dobrý nápad jim přiznat, za kým chce teď vyrazit, tak si to raději nechala pro sebe, ovšem ano, co může ztratit? Ethan musel vědět od začátku, že je Scottova sestra, přesto dokázal působit docela mile. Nejsou to žádní vlci z Červené karkulky, jsou to normální vlkodlaci. Tady, ve škole, uprostřed vyučovacího dne. Jen si s nimi normálně promluví. Nebo je donutí si promluvit. Alespoň doufala, že to dokáže znovu.
„Scott se od nich zatím bude snažit udržet Isaaca.“
„Scott bude?“ Scott poznamenal sarkasticky.
„Scott bude, protože to Scott dělá,“ důrazně přikývla Cass. „Každý se tak můžeme soustředit na část toho celýho průseru.“
„Jako třeba na nový vzorec obětí, když starý nefunguje. Něco mě napadlo.“
„Ale už neblbni, Stilesi, jo? Žádné vyslýchání traumatizovaných pozůstalých. Ten další už ti fakt může dát pěstí.“
„V klidu, nejsem ten, kdo se tu chystá rvát od sebe naštvaný zubatý korby.“
„Stejně si dávej pozor. Nevíme, s kým je bezpečné mluvit.“
„Hmm, pořád se o mě bojíš?“ Stiles se usmál. Cass sáhla po popruhu své tašky, aby mu ji stáhla z ramene. Stiles ji chytil a přitáhnul Cass k sobě o krok blíž.
„Nebo mám jenom plány, co bych nerada rušila kvůli tvému zlomenému nosu.“
„Ty se mi asi budou líbit,“ odvětil, než jí dal další pusu. Cass na to pustila tašku. Oběma rukama ho objala kolem krku a políbila ho. Opravdu chtěla, aby si dával pozor, aby byl opatrný, nevymýšlel nic divokého, alespoň pokud není s ní, jen tušila, že to není úplně jeho styl. Navíc to ani zdaleka nebylo nic, na co by se soustředil. Přitiskl se k ní, teď o něčí skříňku opřel ji.
Úplně ignoroval odkašlávání za jeho ramenem.
„Notaaaak, to si můžete nechat, až budu doma. Nebo na jiný planetě! Máme plán.“
Nic.
Scott popadl Stilesův batoh, začal za něj tahat a vyprostil ho z Cassiina sevření dřív, než si mohl začít uvědomovat, proč navzdory všem problémům začíná někde v dálce cítit divokou radost. S tím taky budou muset něco udělat.
***
„Jsi tu ze školy brzy,“ podivil se Alan Deaton, když po upozornění na klienta u recepce vyšel z ordinace a uviděl tam Stilese Stilinskiho.
„Jo, teď máme volnou hodinu a oběd. Chtěl jsem jít domů za tátou. On… hádám, že jste slyšel, že už zase někdo jaksi vraždí lidi. Je to jeho práce to vyřešit,“ sdělil Stiles důležitě. Vlastně to nebyla tak docela pravda, nechtěl jít domů, jen potřeboval dostatečně uvěřitelnou výmluvu, proč je úplně nezbytné, aby s ním Deaton mluvil.
„To mi došlo z jeho titulu šerifa,“ přikývl Deaton.
„Jo, ale je pro něj trochu těžké vykonávat sovu práci, když nemá všechny informace. A všichni víme, že mu uniká asi polovina celého příběhu, že? Tak jsem přemýšlel a vzpomněl jsem si na někoho, kdo toho jako hodně ví. Na někoho, kdo vypadá, že toho vždycky ví víc než kdokoli jiný. Na vás.“
Deaton se na něj beze slova díval. Stiles na něj. Neuhýbal pohledem. Dokud neslyšel z ordinace další kroky.
„Vážně?“ Danny rovněž došla k pultu recepce. Stiles se zarazil, podíval se na ni, na Deatona, znovu na ni. S tímhle malým zaškobrtnutím nepočítal. Poněkud ho vyvedlo z míry.
„Nebo jsem si alespoň říkal. Ehm… nevěděl jsem, že sis pořídila zvíře. Není to trochu moc práce? Četl jsem, že je důležité odpočívat. Ideálně v nějakém prostředí, kde se to nehemží zvířecími bakteriemi, vším tím, čím se to-“ podíval se znovu na Deatona a pochopil, že nezkusil moc dobrou výmluvu, „úplně čistě hypoteticky může hemžit na… nějaké horší veterině než je tahle.“
„Taková péče je obdivuhodná, Stilesi. Ovšem dokážu si poradit s každou hypotetickou bakterií z horší veteriny, než je tahle. Takže proč jsi tady?“
Stiles se ještě jednou nejistě podíval na Danny. Dobrá, byl možná ochotný věřit Cassie, že její teta minimálně v době jedné z vražd prováděla něco jiného. Na druhou stranu, jak to ví? Co když byl nápad dostat nějaké informace z Deatona vážně, vážně špatný a on se naservíruje jako na podnose?
„Znám tě jenom tři měsíce a tenhle pohled už poznám. Nechce se ti s tím ven, ale na něco jsi přišel,“ pobídla ho.
„Já ho znám o něco déle a přišel na několik verzí motivu a podezřelých, pletu se?“
Stiles si změřil pohledem oba dva.
„Vy dva byste měli mít nějakou praxi dohromady, řekl vám to už někdo?“ poznamenal Stiles, ale neviděl jinou cestu ven. Zariskoval, přišel sem, teď musí vyložit karty a zjistit, jestli při jejich počítání neudělal chybu.
***
„Hej, Ethane!“ zavolala Cass nahlas, nadechla se a vyrazila k dvojčatům postávajícím v chodbě k hlavnímu vchodu.
„Porsche,“ Ethan se na ni ušklíbnul. Pak si jí zase přestal všímat. Tedy patrně to musel být Ethan, když jí odpověděl. Byli s Aidanem jinak k nerozeznání. Tedy ještě vedle toho, že Aidan se naopak zatvářil celkem vyzývavě, když se nezastavila, ani neodešla jinam. Nepozdávalo se mu, jak se k ní Ethan chová neutrálně až přátelsky, zdálo se jí. Asi pochopitelně, jestli měli za úkol ublížit Scottovi nebo ho jinak rozhodit. To snad brzy zjistí. Upravila si popruh tašky a došla až k nim.
„Co?“ oslovil ji teď Aiden. Se založenýma rukama se k ni otočil čelem. Tyčil se nad ní, byl vyšší o pořádný kus, z jeho paží měla pocit, jako by ji zvládnul přervat vejpůl, kdyby se mu chtělo. Zkoušel vypadat tvrdě? To ona mohla zkusit taky.
„Mluvila jsem na tvého bratra.“
Ethan se postavil vedle Aidena, akorát nezopakoval jeho gesto. „O něčem konkrétním? Máš ve sbírce nový auto? To by mě možná i zajímalo.“
Cass jeho poznámky ignorovala.
„Proč ses od něj nechal zmlátit?“
Ethan vypadal zlomek vteřiny zmateně. Potom pochopil, vyměnil si pohled s bratrem a ušklíbnul se znovu.
„Všichni ví, že to nebyl Isaac, proč jsi nechal svého bratra, aby tě zmlátil?“
„Máš dvojče, ne? Neříkej, že jste to nikdy nechtěli udělat. Aspoň párkrát tejdně,“ odpověděl místo něj Aiden. Ethan mu na to uštědřil do ramene šlupku pěstí, ale zasmál se tomu.
„Scott by si to nikdy nedovolil, nikdy by mi neublížil.“
„Dobře pro tebe?“
„A ráno? Proč po sobě pořád vyjíždíte s Isaacem? Jako malý kluci? Jo, já nejsem blbá,“ dodala, když Aidan protočil oči a Ethan se nadechl k odpovědi, „vím, ke komu patříte a slyšela jsem dost. Ale k čemu je tohle naprosto dětinský chování? Čekáte, že Dereka nebo Scotta k něčemu donutíte tak, že si budete s Isaacem poměřovat-“ zarazila se, a jak tam ti dva nad ní stáli a čekali, až skončí svou přednášku, zrudla, „-drápy?“ bylo pak to první, co z ní po chvíli trapného mlčení vypadlo. Zrudla ještě víc. Nejradši by se propadla do země, když se Ethan rozchechtal.
„To není vtipný! Už jste zabili Ericu a asi nebude jediný chudák, co?“ pokusila se ještě zachránit poslední zbytky důstojnosti nebo čehokoli, o co se původně snažila. Nejspíš rozhodně nepůsobila výhružně, ale minimálně zas zmlkli.
„Nevíš, o čem mluvíš,“ Aiden se předtím zrovna nesmál, teď skoro až zavrčel. Možná díky tomu Cass znovu cítila pevnou půdu pod nohama. Takže ji nakonec brali vážně. Teď ještě, aby si to pamatovali.
„Vím, že Isaac ani nikdo jiný z našich přátel nebude další.“
Aiden zakroutil hlavou. „Jdi domů, McCallová.“
„Nebo co? Po kom půjdete? Koho zabijete? O koho vám vůbec vlastně jde?“ udělala ještě jeden krůček k Aidenovi a popadla ho za rukáv bundy. Chtěla, aby odpověděl, stejně jako Morrellová. Soustředila se, veškerou svou vůlí ho nutila, aby jí to řekl. Vpila se mu do očí. Mluv!
Aiden mlčel. Po pobavení či po vzteku ani stopy. Ve tváři se mu mihla stopa nejistoty, v jeho očích zahlédla odlesk rudé. Nebo ne? Nebo se jí to jen zdálo a její trik se teď nepodařil? Nebo tohle vlastně nikdy neuměla? Vyškubnul se jí a beze slova odešel.
Otočila hlavu k Ethanovi. Ani on už nevypadal pobaveně.
„Být tebou, bojím se víc o sebe než o Laheyho.“
Žádné komentáře:
Okomentovat