Zatoužila jsem sednout si nalevo a patřit tam. O kolik by bylo všechno jednodušší? Tušila jsem, že rodiče alespoň některých žáků Zmijozelu byli smrtijedi a většina jich byla na jejich straně. Ale z Nebelvíru? Přesto jsem musela zamířit napravo.
Volná židle byla v první lavici vedle nějakého kluka, ale tam jsem nechtěla. Věděla jsem dobře, že dějiny tu už několik staletí učí duch a nestála jsem o to, dívat se na něj z blízka. A tak jsem si sedla do předposlední lavice vedle hnědovlasé dívky.
"Ahoj. Já jsem Jocelyn. Jocelyn Fordová," představila se ihned a nabízela mi ruku.
"Aha," odpověděla jsem jí, ale nestiskla ji. Neodradilo ji to.
"No a jak se jmenuješ ty?"
"Gabriell," utrousila jsem a vytáhla si učebnici, pergamen a brk z brašny.
"To tobě přišel ráno ten křičící dopis?" zamračila se dívka - Jocelyn.
"Jo a co má být? Tobě nikdy žádný hulák nepřišel?" nechtěla jsem se o tom bavit. O to méně s Nebelvírkou, které babička tak hlasitě pomluvila. Navíc s Nebelvírkou, která ani neví, jak se nazývá hulák.
"Ne, to ne, já totiž-" nestačila však odpovědět, protože do místnosti zavřenými dveřmi vplul vyučující. Vůbec si nevšímal studentů, doplul až ke katedře, tam se postavil před tabuli a tichým sípavým hlasem promluvil:
"Vítám vás v prvním ročníku v Bradavicích. Jsem profesor Binns a studiem dějin čar a kouzel vás budu provázet až do konce. Každý konec má ale svůj začátek a tam jsme my právě teď. Prosím připravte si brky, začneme u prvních zmínek o kouzelnících a čarodějích v historii lidstva.
Tak tedy, už u nejprimitivnějších kmenů prvních lidí lze spatřovat jisté znaky budování šamanské magie …"
Jocelyn vedle mě se otřásla.
"Brr … na ty duchy si pořád nemůžu zvyknout."
Já se naopak ušklíbla.
"Pořád lepší, než Protiva."
"Kdo je Protiva?" Jocelyn dopsala poznámku o pravěkých rituálech a zvědavě se na mě podívala.
"Strašidlo. Komplikuje tu život všem, na které narazí. Aspoň tak to říkal táta."
"Tví rodiče sem chodili?"
"Ts, samozřejmě …" teď jsem se na ni nechápavě podívala já. Její zelené oči byly naprosto upřímné a nevědomé a mně došlo, že pokud neví, kdo jsou Bellatrix a Rodolphus Lestrangeovi, pokud netuší, co je Protiva nebo hulák a děsí ji duchové, že sedím vedle mudlovské šmejdky.
Vzteky jsem ryla do pergamenu útržkovité poznámky. Výklad profesora Binnse se nedal vůbec poslouchat a i když mohl být určitě zajímavý, působil jen děsně nudně. Navíc jsem se nemohla ani pořádně soustředit. Jocelyn už se na nic neptala, protože se snažila zachytit co nejvíc z toho, co duch učitele říká, ale i tak pořád přitahovala mou pozornost.
Je to šmejdka. O téhle škole nic neví. O kouzelnickém světě nic neví. Nezná ani to, co je pro nás všechny přirozené. Jak mohlo někoho napadnout ji sem přitáhnout! A proč jsem si radši nesedla dopředu!
Hned po hodině jsem co nejrychleji zmizela na oběd a zbytek dne se jí pečlivě vyhýbala. Stejně jako oběma dalším dívkám z ložnice. Jenže večer přišlo něco, co muselo.
Jocelyn seděla na vedlejší posteli.
"Ahoj … celý den už jsme se neviděly, ale nevěděla jsem, že máme společnou ložnici," usmála se Fordová z vedlejší postele.
"Jo. Já taky ne," odložila jsem brašnu na mou postel, skopla z nohou boty a následovala ji tělem.
"Hele co je s tebou?"
"Co by se mnou bylo?" odsekla jsem podrážděně. Vážně jsem se nechtěla bavit s žádným šmejdem a po celém dni pobíhání po hradu a seznamování se s novým režimem jsem byla unavená.
"Jsi … nabroušená. To tě pořád štve ten dopis, cos dostala?"
"Hulák. Byl to hulák! A ne, neštve mě to! Ty … ty vůbec nic nevíš, že ne? Ty jsi mudlovská šmejdka, že jo?" zase jsem se posadila a upřeně se na ni zadívala.
"Mudlovská … proč mi nadáváš?" Jocelyn vyskočila z postele.
"Protože je to pravda. Tví rodiče jsou mudlové. A ty … vůbec nic nevíš. O celém světě nic nevíš. Jak vůbec můžeš být čarodějka?"
"Očividně jsem. Ale vůbec se mi nelíbí, jak jsi mi řekla. Já ti taky nenadávám! A to jsem ráno slyšela, jak Mildred říká nějakému klukovi, že celá tvoje rodina je plná zločinců a smrtijedů! Sice nevím, co to je, ale taky bych ti mohla nadávat," ohradila se ihned.
"Smrtijedi jsou černokněžníci Pána Zla. Ale o něm asi mudláci taky nikdy neslyšeli," založila jsem si ruce na prsou a bylo mi jedno, jak moc povýšeně teď vypadám.
"A to má být zase co?" Jocelyn pořád nechápala.
"To máš být taky ty. Nikdo už si skoro neváží čisté krve. A potom ani neví, co je hulák!"
"Takže to jsou ti smrtijedi? Kouzelníci, co nechtějí, aby tu byli i ti z mudlovských rodin?" přebrala si celou situaci po svém, ale v podstatě správně.
"Mimo jiné. Vy sem fakt nepatříte," protočila jsem oči. Nebyla jsem na smrtijedy hrdá, ale tahle neznalost mě nebavila.
"Proč?" Jocelyn si zase sedla a už v klidu čekala na odpověď.
"Proč?"
Proč sem čarodějové z mudlovských rodin nepatří a neměli by to být čarodějové? Chtěla jsem jí odpovědět, ale najednou jsem nenašla žádná slova.
Vidím ji a vidím sebe. Ale nevidím rozdíl. Obě umíme kouzlit. Obě sedíme tady, v Bradavické věži. Tak proč ne? Protože její předci nepatří k váženým magikům? Protože se musí naučit jak kouzelnický svět funguje o několik let déle, než já? Protože mi to tak vždycky všichni říkali? Proč vlastně?
Žádné komentáře:
Okomentovat