Už nikdy! 1

Tohle ráno sestupovalo napětí až z nejvyšších vrstev atmosféry, dosedalo na střechy budov a tudy procházelo až do nic netušících myslí newyorčanů. Nekončící šedá plocha nebe, těžký vzduch, nervózní obyvatelstvo. Silnice ještě mokré od nedávného deště, čekající na další příliv vody.
Možná to neplatilo pro všechny, ale minimálně jeden z tisícového davu už věděl, že dnešní nálada má své opodstatnění.

Detektiv Taylor chystal snídani. Lívance, kafe a ovesné vločky, jak je jeho zvykem. Z dětského pokoje se začaly ozývat nezaměnitelné zvuky, které oznamovaly, že se nejmladší obyvatelka bytu právě probudila.
Přichystaná snídaně už provoněla celý byt, a proto se Lucy hlásila o slovo a o to, že chce taky pořádně jíst.
"No co to cítím … lívance a kafe," přišla Stella zezadu do kuchyně k Macovi a opřela se o linku. Pozorovala, jak Taylor chystá snídani pro sebe, pro ni a pro její dceru.
"Odpočiň si, včera jsi byl pořád na nohou," pohladila Stella Maca po tváři a vzala mu už hotovou snídani. Šla Lucy nakrmit.
Mac stále přemýšlel, jak jí to jenom říct. Vůbec se mu nechtělo. Ještě má den, potom musí vyložit karty na stůl a podobnou situaci připravit ještě jednomu svému kolegovi. To byla další věc. Kdo to bude? Sheldon určitě ne. Danny … ne, asi ne. Flack? Možná. Má ještě den.
"Zlato?" vešel za svými dvěma láskami. Lucy hned jak ho viděla spustila ne tak dávno naučené 'táta'. "Pojedu do práce dřív. Musím ještě něco vyřídit. Zvládnete to tu?"
"Jo, za hodinu přijde Coleen. Pak přijedu," řekla, že počká na jejich chůvu.
Rychle se s oběma rozloučil a odjel.

Nejel moc rychle, ono to ani jinak v uličkách New Yorku nešlo, na dvou úsecích byly zase zácpy, proto objel pár bloků navíc. Nakonec přijel na vyhrazené parkoviště pro policisty a ihned zamířil k sobě do kanceláře.
Chvilku seděl na židli otočen k oknu a pozoroval lidi, auta, dění kolem.. i když možná nepozoroval, ale jen přemýšlel. Přemýšlel o tom, koho vybrat. Možná tím někomu zkazí život a proto to pro něj bylo hodně složité. Messer, Hawkes a Flack. Všichni výborní policisté, kriminalisté, doktoři. Čas pro rozhodnutí se krátil. Stále si opakoval jména a dával dohromady jejich pro a proti. Nakonec volba ale nebyla tak složitá. Přes všechny jejich klady jen jeden dokázal to, co ho čeká, zvládnout.
Když si byl naprosto jistý, volal.

"Haló?" Don zvedl telefon, ještě seděl nad papíry a pročítal spisy.
"Done, mohl by ses u mě zastavit?"
"Jistě, a je to na dlouho?"
"Možná," víc mu neřekl, zavěsil. Flacka to překvapilo. Byl zvědavý, co pro něj detektiv má. Neobvyklá vražda? Nebo jiný zločin? Něco, co se ho osobně dotýkalo? Hned k němu vyrazil. Práci dodělá potom.

"Tak cos potřeboval?" vešel do Taylorovy kanceláře, plný elánu.
"Posaď se," Mac ukázal na židli. Měl vážný, nesmlouvavý tón.
Flack nic neříkal, jen se na něj díval a čekal.
"Zítra ráno odjíždím. Přesněji odlétám."
"Kam? A co já s tím?"
"Ty letíš taky. Do Iráku."
Proběhla tísnivá chvíle ticha.
"Pro … prosím? Já? A co tam budu dělat? Policajt?" chtěl dodat, jestli se Mac náhodou nezbláznil.
"Musel jsem někoho vybrat. Toho nejlepšího. Ty jsi na to nejlepší."
"Ale Macu … do Iráku? Mám rodinu!"
"Já taky," jeho tón se neměnil.
"Proč policajt? Nejsou tam třeba spíš vojáci?"
Na tohle mu neodpověděl. Jen se na něj zvláštně podíval a Flack něco málo pochopil.
"Vážně to musím být já?"
"Ano. Zítra ráno. Už jsem tě nahlásil. Tady máš … pár informací," Slovo pár bylo víc než výstižné. Pokyny byly skrovné a nic moc se nedověděl. Prakticky jen dobu odletu.
Don se chystal ještě něco říct. Místo toho se jen nadechl, po chvilce otočil a opustil kancelář.

Co mohl dělat, musí tam jet, ale žije si svůj život a takhle jde všechno, o co celou dobu bojoval do kytek. Cesta, jak se tomu vyhnout, byla však ještě trnitější, než Irák, a pokud si správně vyložil Macův pohled, možná ještě nebezpečnější.
Jenže má rodinu a vynikající práci, má před možným povýšením a teď musí jet někam do Asie. Celou cestu zpět na policii přemýšlel. Přemýšlel, jak to říct přítelkyni, přítelkyni s kterou má syna Matthewa. Dále přemýšlel o tom, co on zmůže jako policista v Iráku a proč potřebují zrovna jeho s Macem. Celý zbytek dne seděl v práci, s nikým nemluvil a pořád si přehrával myšlenky a Macova slova. Jindy se domů těšil, ale dnešek byl už od základů jiný.

"Ahoj, lásko!" dorazil za svojí přítelkyní a šel za synem do pokoje. Ten poklidně spal, tak se vrátil za Liz.
"Potřebuju si s tebou promluvit."
Z Donova výrazu se nedalo nic vyčíst, ani jestli to je jen prkotina, nebo něco důležitého.
"Ano?" oba si sedli na gauč, Liz jen vypnula hlasitou televizi.
"Zítra ráno odlétám do Iráku," raději to vybalil hned a na rovinu, než aby jí matlal hořké omáčky kolem pusy.
"Proč?" Liz vůbec nechápala proč, o Iráku věděla velmi málo a to jen to, co vysílali ve zprávách.
"To nevím, to se prý dozvím až tam, ale musím," mlžil trochu, protože ji nechtěl seznamovat s celým pochmurným pozadím.
"Jsi přece jen policajt! A co tvůj syn!" nechtěla tomu uvěřit a pořád byla tak trochu jako opařená.
"Já vím. Budete mi chybět," chytl jí za ruku. Liz ho jen objala a poté dlouze políbila.
"Musím si sbalit, zítra brzy odlétám," na delší dobu zmizel v ložnici. Teď si konečně uvědomoval, že neuvidí Liz a ani Matta. Uvědomoval si taky, že letí někam, kde to nezná a kde lidé umírají. Lidé jako on nebo kdokoliv jiný. A on sám může být další.

Mac Taylor byl už nějakou dobu doma se svou dcerou. Svou … ona nebyla tak úplně jeho, ale on ji tak bral. Společně čekali na Stellu. Pořád nevěděl, jak jí to říct. Jedna varianta mu přicházela hloupější než druhá. Nuceně si hrál s Lucy, když konečně klaply dveře.
"Promiň, ale město je úplně ucpaný," ozval se Stellin hlas z předsíně.
"V pořádku. I když … Stell … musím s tebou mluvit. Nutně."
"O co jde?" odložila tašky na botník a došla k nim do pokoje. Lucy si zrovna umanula, že musí mít otcův odznak. Jen jí vzal do náruče a posadil zpátky na koberec.
"Zítra ráno se musíme rozloučit," začal poměrně ze široka.
"Rozloučit? Proč?" nechápala.
"Letím do Iráku."
"Irák? Co tam … Macu … už nejsi voják. A máš tady … proč ty?" změnila nakonec směr otázky.
"Někdo od nás musel. A kdo jiný než já. A ještě Flack."
"CO?" tak tohle už byla definitivní rána. Mac, jediný i když ne pravý otec jejího dítěte, muž, co pro ni hodně znamená a díky kterému teď není možná na dně, a s ním i ten, koho miluje, i když si to nehodlá přiznat a zároveň biologický otec Lucy? Ne, to ne. Má halucinace … přeslechla se.
"Vy dva jedete … do Iráku … šéf CSI a detektiv? To mi chceš namluvit?"
"Budeme tam jako vojáci."

"Ne …" otočila se. Automaticky se vrátila pro nákup a začala ho uklízet, aniž by vlastně věděla, co dělá.
"Promiň … nevím, na jak je to dlouho," snažil se ji nějak uklidnit. Objal ji. Konečně se na něj podívala.
"Co my tady budeme dělat?"
"Není to věčnost. Zvládneme to. Uvidíš …" dával si záležet, aby z jeho slov nebyly cítit pochyby.

Nikdo tomu pořád nechtěl uvěřit. Zítřejší den všechno změní. Už nikdy nic nemusí být tak, jak je. Za celou noc Don nezamhouřil oči. Pořád seděl nad Mattovou postýlkou a pozoroval ho. Uvědomoval si, že až se z Iráku vrátí, tak jeho syn bude větší. Možná už bude mluvit, bude chodit nebo dokonce chodit do školky, když se něco pokazí a on zůstane příliš dlouho. Když nepozoroval svého syna pozoroval Liz. Ta bez známek toho, že zítra uvidí Dona naposledy, v klidu spala. Ale Don v takovém klidu být nemohl. Zabaleno měl a byl připraven přímo vyrazit. Možná připraven fyzicky, ale psychicky ne. Už dávno si ujasnil co chce, ale teď se toho musí vzdát. Věděl, že není sám kdo to takhle má. Mac na tom byl úplně stejně jen s tím rozdílem, že už ví do čeho jde. Už to zažil. Jediné co si přál, když odcházel z armády bylo, aby to už nemusel nikdy zažít, a teď je to tu zase. Zase bude zodpovědný za nováčky a za ty, kteří ani nevědí co to je válka. Noc ubíhala vcelku pomalu.

V oknech se ukázaly první sluneční paprsky, lampy na ulicích zhasínaly a obloha světlala. Čas odjezdu či odletu se stále blížil. Don připravil snídani pro celou rodinu, jak bylo jeho raním zvykem. Nakrmil možná už naposled Matta.
"Ahoj," Liz pozorovala Dona, jak se snaží narvat všechno jídlo Mattovi do pusy a ne všude možně vedle.
"Ahoj," Don přestal krmit syna a šel blíže k Liz.
"Za chvíli už pojedu," řekl smutně.
"Už?" divila se Liz, trochu se připravila, že se to stane, ale přesto nečekala, že jí to bude připadat tak brzy.
"Hm," chytil jí za ruku, to už se nesnažil ani nijak usmát, jen se smutně díval a potom jí políbil. Liz neváhala a polibky mu vracela. Oba věděli, že se takhle líbají možná naposledy.
"Budete mi moc chybět!" pohladil ji po tváři, kouknul na Matta a poté si vzal jednu obrovskou tašku a odešel.

Ve zhruba stejnou dobu jako detektiv Flack se jinde ve městě probíral Taylor. Stella spala, ale jak dobře z nočního bdění věděl, nijak klidně. Lucy to bylo jedno. Nechápala to a klid jí nic vzít nemohlo.
Vstal. Všechno měl připravené a váhal, jestli nebude lepší hned jít. Pozoroval Lucy. Nebyla podobná Bonaserové, ale svému pravému otci. Nevadilo mu to. Měl to škvrně hrozně rád. Jak jí tak pozoroval, malá otevřela oči a začala se po něm natahovat. Bez bolestivého loučení už tedy nezmizí.
Vzal jí do náruče a šli do kuchyně. Jako každé ráno, hned se začala dožadovat jídla. Něco připravil, jen aby nevzbudil Stellu. Jako včera nevěděl, jak jí to říct, dnes nevěděl, jak se rozloučit. Čas odjezdu se rychle blížil. Čím víc ho chtěl zastavit, tím rychlejší byl. Světlo už proniklo i přes závěsy v ložnici a Stella se probrala. Když Mac nebyl vedle a jeho věci taky pryč, lekla se, že odjel bez rozloučení. Z ničeho nic se v ní usídlily obavy, že navždy.
Pak ale zaslechla hlasy z kuchyně a uklidila se.
Neslyšeli ji přicházet. Dívala se, jak spolu válčí s jídlem a usmívala se. Upozornila na ni až Lucy. Mac se zvedl, vzal do ruky věci.
"Čekal jsem jenom na tebe. Už musím … jet," ještě jednou políbil svou dceru.
"Dám vědět," otočil se a po chvíli už slyšela jen zaklapnutí dveří. Sesula se na zem. Ani poslední polibek, obejmutí, miluju tě, nic. Chtěl jim to ulehčit nebo to stejně jako ona nedokázal? Dám vědět … kdy … a opravdu? Všimla si, že po tvářích jí stéká drobný pramínek. Rázně ho utřela. Lucy to nechápe a ona to před ní musí zvládat.
Konečně se zvedla a šla k dceři. Opět zopakovala to prokleté slovo táta. Ta prokletá otázka, kde je její otec, která jí bude ještě dlouho pronásledovat.
"Táta odjel zlatíčko …" zvedla ji ze židle. "Je pryč."

Flack už čekal na letišti, vyhlížel svého kolegu a člověka, který bude nějaký čas s ním v Iráku. Celou dobu, co stál před letištěm, přemýšlel o tom, co právě udělal. Nepřemýšlel co bude, ale o tom, o co právě přišel, nebo za tu dobu v Asii přijde. Pořád se nemůže zbavit myšlenky, že jeho syn bude vyrůstat bez něj, že na něj jeho přítelkyně bude sama.
Mac pomalu dorazil k němu. Jejich tváře se moc nelišily. Jen se na sebe podívali a vstoupili do budovy letiště. Šli přímo, měli připravený speciál. Spolu s Flackem a Taylorem letělo i pár vojáků. Pomalu se všichni nasunuli do letadla, udělali si v rámci možností pohodlí a už jen čekali jak letadlo přistane v Basře na jihu Iráku.

Don seděl u okýnka a pozoroval mizící město, mrakodrapy, lidi, auta, všechno na co si zvykl a co měl rád. Poté už nebylo nic vidět, někdy z pod mraků viděl moře, oceán. Myšlenky se snažil přeměnit na budoucnost, ale pořád měl hlavu a hlavně srdce doma. Pořád byl psychicky nad Mattovou postýlkou a nebo v objetí Liz, ale fyzicky bohužel stále jen seděl v letadle, které už přistávalo.
Pomalu sedlo na runway. To už Don v okýnku viděl něco jiného než oceán. Viděl poušť. Na jedné straně velké město, ale o poznání menší než New York, na druhé straně jen žlutý písek, který se táhne až někam, kam oko nedohlédne.

Podíval se na Maca. Ten nedal vůbec nic znát. Celou cestu všichni mlčeli. Nikdo nedával nic znát. Taylor se snažil nemyslet na to, jak se raději vyhnul rozloučení a jak mu najednou chybí polibek a objetí Stelly. Někde mezi věcmi měl její fotku. Její i Lucy. Ubohá náhražka. Pozornost musel s těžkým srdcem odtrhnout od toho všeho co bylo a přenést na to, co bude.

Bonaserová konečně dorazila na kriminálku. Všechno šlapalo jako obvykle, nikdo se na nic neptal, nikomu nepřipadalo nic divné. Jenom jí.
Ještě pořád stála na můstku a chystala se skočit. Byla nervózní. Říct nahlas skutečnost znamená udělat z ní něco nezvratitelného. Ale musí.
Sehnala dohromady tým. Hawkes se dostavil skoro okamžitě. Lindsay během dalších pár minut. Jen na Messera se čekalo.
Oba se při příchodu do její kanceláře ptali, co se děje. Neodpověděla. Snažila se přijít na nejvhodnější věty. Zdá se to prosté. Mac je v Iráku a já přebírám jeho místo. Ale není.
"Omlouvám se, ještě jsem měl něco nutnýho. Tak, o co jsem přišel?" vtrhnul dovnitř i Danny.
"O nic. Ještě nikdo nic neřekl. Navíc nejsme všichni," oznámila mu Lindsay.
"Jsme višchni," řekla jen tak mimochodem Bonaserová.
"A co Mac?"
"Kvůli tomu jste tady," začala. No, už se odrazila, jednou do té vody dopadnout musí.
"Kvůli Macovi? Co s ním je?" stále nic netušili.
"Odletěl do Iráku. On a Don."
"Oni dva? Policajti v Iráku?"
"Ano, Danny. Oni dva," bylo to těžší, než si myslela. "Já přebírám jeho místo, než se vrátí."
"Stello … jak dlouho to věděl? To se to dovíme až teď? Co třeba rozloučit se? Hm?" Messer se dostával do ráže.
"Já se to dověděla včera večer. Nevím, jak dlouho dopředu to věděl on. Prostě je pryč. My máme dál normálně pracovat, takže budeme pracovat, Danny. A ať se ti to líbí nebo ne, nic na tom už nezměníš," zasyčela na něj. Dopad byl přece jen trochu nepodařený.
Nikdo už nic neříkal. Jen se zvedli.
"Všechno?" zeptala se nesměle Lindsay.
"Ano. Všechno."
Vyšli ven a nechali Bonaserovou o samotě.

"Lidi, slyšeli jste to taky, nebo to byla jenom moje fantazie?" ujišťoval se Hawkes.
"Bohužel … tihle dva do Iráku … proboha proč …" vybavily se Monroeové okamžitě útržky ze zpráv. Boj, střelba, trosky, ranění, mrtví.
"Mac, to se ještě dá pochopit, ale Don? Flack? Detektiv z vražd? Copak tam se někdy nějaká vražda vyšetřuje? Copak je to voják? Ani jeden není voják. Už ne."
"Danny … asi bychom vážně měli jít pracovat," z týmu to jeho asi zasáhlo nejvíc. Pokud si vzpomínal, poslední věta, co řekl Macovi byla 'já svou práci zvládám!' nebo něco v tom smyslu. Zkrátka náběh na hádku. Flacka ani nevěděl, kdy viděl naposledy.


V Iráku nic zatím nenaznačovala, že by Mac a Don přijeli kvůli válce. Oba dostali svůj stan. Zatím ani oni sami netušili, proč tam jsou. Všichni vojáci se k nim chovali mile, nezdálo se, že by někdo z mužů měl strach. Všichni vypadali, že mají rodinu, ale nikdo si tu nechtěl přiznat, že se jim stýská. Mac si jen vybalil věci pro denní potřebu a zase prohlížel fotku Stelly a Lucy. Jediná možnost jak jim mohl odsud dát vědět, že je všechno v pohodě, byly dopisy a občasný telefonát.
Flack se rozhodl, že to tu trochu projde a zjistí, kam se to vůbec dostal. Vojáci se snažili, aby zapadl. Poznali nováčka, ale ne úplně nezkušeného. Každý s ním chtěl navázat řeč a ihned se ptali, co je nového v USA. Na mužích bylo dost poznat, jak jim svět, který byl pro Dona do nedávna samozřejmost, chybí.
Někdo ho už zval na karty, někdo zase na skleničku, dokonce mu přiletěly do rukou i dnešní noviny společně se slovy "že bude rád za každý zprávy z domova". Procházel mezi stany až dorazil na kraj tábora. Vyšel na menší kopeček, z kterého měl přehled na celý vojenský tábor a i na okolí. Výhled ale nebyl moc exkluzivní. Nevybuchlé miny, části tanků, hlídky připravené na každý útok, v dálce hořící domy, které nikdo nehasí. Ale spíš proto, že už nemá kdo. Válka, na kterou je sám.