Jeden muž právě prošel bezpečnostním rámem na letišti a spokojeně si zamnul ruce. Teď už je za vodou. Doslova a do písmene. Stačí pár minut a přeletí půlku států. Nenajdou ho. O svého bratra se příliš nestaral. Měl by mít dostatek rozumu, aby se co nejdřív vydal za ním, nebo, což by bylo ještě mnohem lepší, vlastní cestou. A pokud to neudělá, riziko nese on. Neprásknul by ho. Na to ho má příliš rád. A má tendenci ho ochraňovat ať je jakýkoli. Andílek nebo kriminálník. Někoho mu to připomnělo. Někoho, s kým se osobně nesetkal, ale o kom věděl dost věcí. Koho velmi dobře znal. A kdo o jeho existenci neměl mít ani tušení. Ten dotyčný, poručík Caine, se teď bude honit za přeludy a on si v klidu vypije svůj drink v Texasu a pak se přehnoupne přes mexické hranice ve svém novém buicku. Hodně štěstí, Danny. A i tobě, Gary.
Gary právě zkontroloval pevnost pout Duquesneové. Věděla, že nemá nejmenší smysl se jakkoli bránit nebo odporovat. Přineslo by to jen další bolest. Tu už nemohla potřebovat. Uvnitř jí cítila víc, než bylo únosné. Kašlala na tu fyzickou, té se dá utéct, dá se přetrpět s úsměvem. Psychická, které láme srdce, úlomky drtí ocelovou pěstí, rozesílá do každého kousku těla jako smrtonosné střepy a bolí, neuvěřitelně bolí, ta se nedá vydržet. Právě ji zažívala. Nechtěla umřít. Chtěla si naplánovat život, mělo se stát něco, co ho změní k lepšímu. Krásnějšímu. Z každého koutku mysli jí však vyplouvala dvě slůvka: Už nebude … nebude … už nebude … už …
Strhl jí pásku z úst. Nepromluvila. Nevykřikla. Neplakala. Neudělala vůbec nic.
"Nejradši bych si tě nechal zaplatit a poslal k čertu. Ale má pravdu. Našli by mě."
"Nenašli …" poslední zoufalý pokus. "Kdybych já … se vrátila …" už teď litovala, že nezůstala mlčet.
"Má pravdu. Našli by mě," pokračoval ve své samomluvě, jako by ho nic nepřerušilo. "Postarej se o ní. Postarej se. A jak, bráško. Hurikán je tu za osm hodin. Co mám dělat?" zvedl oči ke stropu. Poté je sklonil k Calleigh.
"Když tě zastřelím, najdou tě rychle. Ale kdyby tě nenašli do hurikánu, s tou spoustou práce po něm budu mít dost času, co říkáš?"
Mlčela. Samozřejmě by dokázala vymyslet spolehlivý způsob, kam schovat mrtvé tělo, zvláště v takových podmínkách. Pokud se ovšem nejedná o její vlastní.
"Nerad si špiním ruce."
"K čemuž je práce nájemnýho vraha ideální," neudržela se.
Kysele se ušklíbl a nakopl jí. "Tak co s tebou? Oddělat tě tady je nebezpečný. A rád bych už byl pryč, nebo mě ta bouřka smete … Ellen … zatracená Ellen … No jo, Ellen!" zasvítily mu oči náhlým nápadem. Calleigh se vyděsila tím novým zjevem, ale dřív, než stačila nad něčím začít uvažovat, znovu jí přelepil ústa, hned poté i oči. Pak jí surově zvedl z podlahy a někam vedl.
"Horatio já …" zaklepala nesměle Natalia na dveře poručíkovy kanceláře. Ten tam ale nebyl.
"Co mu chceš?" zeptal se Ryan. "Sledoval náš výslech, zůstal na chodbě s Yelinou."
"Já něco zjistila. Asi nám to dost pomůže."
"Fajn, tak jdem za ním."
Viděli už jen detektiva Salasovou po krátkém rozhovoru se svým švagrem odcházet. Natalia k němu ihned natáhla nějaký popsaný papír v důkazním sáčku.
"Kdo je ten, na jehož číslo se dívám?" došlo mu okamžitě, o co jde.
"Gary Ressler," vyhrkla s vítězoslavným zajiskřením v očích. "Našlo se to u Angela v pokoji. Takže je dost pravděpodobné, že si najal vraha na svou manželku. Proto Gary unesl Calleigh a proto je Lizbeth mrtvá."
"Ale proč by jí chtěl zabíjet?" nevydržel to už Wolfe.
"To nevím. Možná se dověděl, že prodala Cassidy … nebo se na ní prostě naštval …"
"Jo, ale to by za ním asi nešla a … neuspokojovala by ho, ne?"
"Proč nám řekne sám Gary? Zkoušela jsi zaměřit ten telefon?" přerušil jejich rozhovor Horatio.
"Cooper na tom pracuje. Nebude to tak snadné, jak se zdálo," Horatio přisvědčil, že rozumí, a odešel za technikem.
"Mimochodem, Natalie, nemáš být v laboratoři DNA?" podíval se na ní zkoumavě Ryan.
"Joo … hned tam půjdu, jenom tohle patřilo mezi poslední důkazy Calleigh a Eric to nechal být a nedostal se ke všemu. Chtěla jsem jenom pomoct, protože sice jsem teď zpátky v laborce, ale jinak jsem pořád člen týmu, ne?" obrátila se na něj rozhořčeně. Neměla ráda, když jí někdo nařizoval, kde má pracovat.
"Jo, jasně. Já jen, že teď nikdo nebude nikomu zazlívat, když na pár dnů odjede …"
"Chceš tím říct, abych se sbalila a vypadla? To chceš říct?"
"No když tu tahle situace byla naposled, tak-" Ryan naznačil, že při posledním vzbouření přírody odjela mezi prvními.
"-byla moje neteř dost nemocná a sestra potřebovala pomoc. Ryane nepleť se prosím do věcí, kterým nerozumíš, ano?" krom nařizování nesnášela, když se jí někdo motal do soukromí, zvláště připomínkami, ke kterým neměl důvod. "Jestli máš potřebu, tak prosím. Tady máš její důkaz. Jdi si s ním poradit. Když já mám být přece v laborce!"
"Natalie, Na …" nereagovala na něj. Rychle se kolem něj prosmýkla směrem do šatny. Rozhodl se to tak nenechat. Nemyslel to zle, byla to jen nemístná poznámka. On sám teď neměl co na práci, protože Yelina šla zjišťovat pobyt pana Malkowiche. Nechtěl kritizovat. Ale to byl celý on.
V šatně už ji nenašel. Ale byla tam. A nechala na lavičce válet kabelku. Určitě byla její, protože ležela před její skříňkou. Ob dvě je další známé z druhé směny, vedle jedné nové a ta další je ta Calleighina. K té se ale radši nechtěl ani přibližovat. Jednak proto, že měl strach a jednak proto, že jakmile se o ní jen zmínil a byl poblíž Delka, riskoval trvalé zdraví. Zarytě všem tvrdil, že jsou s ní jen dobří přátelé a dlouholetí kolegové. Což byla pravda. Ale nikdo o ní neměl větší obavy. Zkrátka, i když je tam spousta dalších možných majitelek, tahle bude určitě Natalie. Měl dojem, že jí u ní i viděl.
Nechtěl riskovat ani krádež Nataliiných věcí. Ač jsou na kriminálce, není bezpečné nechávat tu tašky jen tak válet. Zkusil, jestli má zamčenou skříňku. To měla. Tak ji vzal za jedno ucho a chtěl odnést. Bohužel pro něj uši měla dvě a byla pootevřená. Jakmile jí zvedl, část obsahu se vysypala na zem. Rozhlédl se, jestli se pro ni třeba nevrací a nehodlá mu vynadat. Když zjistil, že ne, rychle začal dávat všechno zpátky. Dokud nenarazil na něco víc, než nečekaného. Zůstal na fotku zírat dobrou minutu, než i tu hodil do kabelky, tu položil pro jistotu zpátky a zkoprněle odešel.
"Poručíku, já se snažim, ale tohle bude práce na dlouho. Každý mobil se dá zaměřit a Gary to nejspíš moc dobře ví a taky se vyzná v elektronice. Zakódoval signál. Bude trvat možná i několik hodin, než kód rozluštím."
"Ale půjde to?" ujišťoval se Caine.
"Ano, jen nevím kdy," pokrčil Cooper rameny. "Je vážně mazanej. Nic jiného nemáte?"
"Ne. Nic důležitějšího není. Jen tohle číslo, na kterém ho jedna z našich obětí našla."
"Tak doufám, že se mobilu ještě nezbavil."
"Pochybuji o tom. Potřebuje pro kontakt se svými chlebodárci stálé číslo. Nemůže si dovolit ho jen tak měnit," pochyboval Horatio.
"Je pravda, co se povídá, že to je sériový vrah, s kterým už jsme tu měli čest?" zeptal se, zatímco soustředěně sledoval počítače.
"Je to bratr nájemného vraha a nejspíš spolupracovník. Dannyho Resslera."
"Toho řezníka?" vyhrkl. Nemyslel tím vrahovu původní profesi, spíš přezdívku, pro kterou byl znám díky své krutosti a zacházení.
"Ano. Přesně toho."
"Docela by mě zajímalo, jak lidé přijdou na někoho, kdo pro ně zabije někoho dalšího … " poznamenal Cooper jen tak mimochodem.
"Myslíte jak si objednat zabijáka? Máte snad zájem o něčí likvidaci?"
"Ne, to ne … jen by třeba pomohlo vědět, jak na něj oběť přišla," bránil se ihned.
"Určitě by to nebylo k zahození. Ale Ellen je tu asi za sedm hodin. Dokud nebude Calleigh na stanici, radši dělejte co můžete."
"Hej, hej Natalie!"
"Co chceš, Ryane?" pořád zněla uraženě.
"Nestihnul jsem tě v šatně …"
"Ani jsem tam nešla. Chtěla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že není třeba. Tak co chceš?"
"Omluvit se. Nemyslel jsem to nijak zle, jenom mi to … ujelo."
"Jo, jasně, jako většina věcí, cos mi někdy řekl," poukázala na to, že jí takhle popichoval už mnohokrát.
"Ne, vážně. Já nechci, aby ses v tomhle stavu nějak rozrušovala."
"V … v jakém stavu?" zarazila se.
"Vím, že jsem neměl, ale … já, já … vysypala se ti kabelka, viděl jsem … úplnou náhodou! Viděl jsem fotku z ultrazvuku. Ale … neboj, já nikde nerozhlásim, že jsi těhotná."
Natalia na něj pořád nevěřícně zírala. Nechtělo se jí věřit, že opravdu říká to, co tady říká.
"Neřekls to ale … nikomu dalšímu?"
Žádné komentáře:
Okomentovat