"Já vím. Počkáme, až jestli ho najdou. Pokud není jiná cesta."
"A co ta Sara?"
Grissom ho zpražil pohledem. Věděl už, že s ní nemá Stokes krom pracovního týmu nic společného, ale přesto ho jeho přístup rozlaďoval.
"Není jí moc dobře, vyslechneme ji až se vrátí do práce."
"Fajn. Takže asi bude nejlepší, když přiberu další případ."
"Jo to můžeš udělat."
Stokes chtěl odejít, ale dveře zastoupila Catherine. Chvilku přešlapovali sem tam, pak ho vzala za ramena, posunula napravo, prošla a teprve potom odešel on.
"Gile, od včera jsem s tebou nestíhala mluvit, ale dneska už se tomu nevyhneš. Kde je Sara?"
"Proč?" zarazil se její příkrostí.
"No, vyhořela ne. A teď byla na operaci. Neříkej, že je někde v nějakym hotelu!"
"Není v hotelu."
Očividně měla připravené argumenty, kterými ho obvinit, že nechal svou podřízenou napospas osudu. Ty teď ale nebyly třeba.
"Oh … fajn. A kde teda je?"
"Proč to chceš vědět?"
"No, kdyby si chtěla pořádně odpočinout, můžu jí klidně vzít k nám …"
"Můžeš být klidná, tam, kde je, si odpočine."
"Jo?" znělo to nedůvěřivě. "Kde je?"
"U mě."
"A … u tebe. Sara bydlí u tebe. Ok," moc ok jí to ale asi nepřišlo.
"Všechno, co jsi chtěla?"
"Joo … ne!" živě u svých slov gestikulovala. "Pokud vy dva případ odkládáte, budu potřebovat pomoc."
"S čím?"
"Říkals, ať si něco najdu. Tak jsem si našla vraždu, která se ukázala jako vícenásobná. Sama na to nestačím."
"Tak kam mě vezmeš?"
"Nejdřív do klubu, pak do hotelu," nasadila z žertu falešně sváděcí tón. "A spěchá to, tak si pohni," dodala už normálně.
"Jistě, miláčku," Grissom si chvíli připadal, že neví, kdo vlastně komu velí.
Se spoustou práce utekla směna hodně rychle. Catherine po několika dnech strávených se svou dcerou domů nespěchala, Greg naopak velice. Ostatní se chovali jako vždycky. Jen Nick se ještě několikrát ptal na Saru a Grissom byl ještě několikrát stejně nevstřícný. Nakonec odjel domů ještě před ostatními.
Čekal, že se Sara nějak zabaví. Ale nečekal, že ji uvidí trochu pobledlou, se zřetelnými kruhy pod očima, ty zrovna nechápal, protože spala hodně, v kuchyni u pultu.
"Saro?"
"Ah, ahoj. Dneska jsi skončil brzo …"
"Ani ne. Co děláš?"
"Nudila jsem se. Budeš chtít kafe? A taky něco … no moc jsi tu toho k uvaření neměl a já moc vařit neumím, ale něco se našlo," usmála se. Zdálo se mu to, nebo ztrápeně?
"Vůbec jsi nemusela … ale díky, kafe si dám."
Za chvíli se objevila s dvěma kouřícími hrnky a přisedla si k němu.
"Víš … o co jsem ti řekla včera večer …"
"Ano?"
"Nechci, aby se to dověděl někdo další."
"Myslíš, že bych to někomu řekl? To bych nikdy neudělal."
"Já ti věřím … vážně. Jenom … ehlásila jsem znásilnění a kdyby … kdyby někoho napadlo najít ho a zatknout … pořád se ho bojím. On by se určitě pomstil."
"Saro, víš kolik žen znásilnění kvůli strachu nenahlásí … a žijí s tím do konce života."
"To budu stejně tak jako tak," pevně držela horký hrnek, ani si to neuvědomovala. Sykla bolestí a foukala si na červené dlaně.
"Horká voda pálí," usmál se Gil. "Ukaž," vzal její dlaně do svých.
"Nic to není."
"Není, ale dávej si pozor … nemusíš už na to myslet. Chci, abys byla v co největším pořádku."
"To já taky. Ale myslíš, že to jde jen tak vypustit? Tolik věcí najednou? Nejde."
"Jednou půjde … hm … chtěl jsem s tebou mluvit … kvůli vraždě Jaqueline. Můžu?" zeptal se trochu nesměle.
Přikývla. "Ať je to co je to, radši to budu mít za sebou. Muselo to přijít."
"Na místě činu se našla DNA. S největší pravděpodobností je pachatele, Jaqueline ji měla za nehty."
"Víš, čí je?"
"Ano. Ale předtím mi řekni, jestli proti ní nikdo nic neměl, jestli jí nikdo nevyhrožoval …"
"Ne. Možná někdy jejím rodičům, ale o útoku na její osobu nebo o někom takovém mi nikdy neřekla."
"Nezmínila se ani o muži, co by se jmenoval Ross Chapman?"
Zřetelně cítil, jak jí zdřevěněly dlaně. "C … co se děje?"
"Ross Chapman? Jsi si jistý?" rozšířily se jí zorničky a pobledla ještě víc.
"Laborka ho našla v databázi. Nejspíš to bude její vrah … víš o něm něco?"
"Ross Chapman je … on byl můj … to je on. Ten co … Ross byl můj přítel!" téměř zděšeně vykřikla.
"Ten co ti ublížil?"
"Ano … já … byla jsem na tom večírku taky … jak … jak se o tom vůbec dověděl!"
"Nevím, nemůžeme ho najít. Nevíš o něm něco?"
"Ne … jsem ráda, že už jsem ho pak nikdy neviděla! Zabil jí … co když chtěl zabít i mě!"
"Uklidni se … jen klid. Nezabil tě a my ho chytíme," snažil se zmírnit její narůstající paniku.
"Co když se vrátí … a ještě mi bude chtít něco udělat …"
"Nedovolím mu, aby ti ublížil," přitáhl si ji blíž k sobě. Nechala ho. Vypadalo to, že ho vůbec neposlouchá.
"Chce mě zabít … určitě …"
"Saro … Saro jen klid," pevněji ji objal. Ona se k němu přivinula jako k všemocné opoře.
"To se ti snadno řekne," z očí se jí skutálely první slzy.
"Podívej se na mě …" jemně jí chytil za hlavu a donutil jí dívat se mu do očí. "Nikdo ti neublíží. Nedovolím to!"
Obličeje měli pár centimetrů od sebe. Viděl každičkou slzu, co se jí třpytivě kutálela do výstřihu. Viděl každou řasu, vlastní odlesk v tmavých očích.
"Věříš mi?"
"Budu se snažit …" viděla v jeho pohledu starost, ale zároveň ještě něco dalšího.
"Já taky …" znělo by to trochu nesmyslně. Kdyby to vůbec zaznělo. Kdyby se jejich obličeje nepřiblížily ještě víc. Kdyby ji poprvé nepolíbil.
Okamžitě se odtáhl. Už zase se nechával unést. Zvláštní, poslední dobou se to stává často. Chtěl zase něco říct. Ale nenechala ho. První polibek dlouze opětovala.
Slzy přestaly téct. Mokré stužky na tvářích pomalu usychaly nebo je stírala jeho dlaň. Strach byl v tuhle chvíli někde v neznámu. Seděli vedle sebe a vypadalo to, že se nikdy nenabaží jeden druhého. První polibky jsou sice nesmělé, ale sladké a většinou začínají něco víc.
Když se od sebe konečně odtáhli natolik, aby mohli zřetelně vidět jeden druhého, postřehl, že se Sara usmívá. Vážně se usmívala. Nejistě, ale přece.
"Už je to mnohem lepší."
"To … to jsem vážně rád," chtěl se napít kafe, ale nebyl schopný zvednout ruku. Prostě seděl, díval se střídavě na hrnek a na Saru a nechal v sobě růst chuť se jednak napít a jednak se jí znovu dotýkat, hladit, líbat.
"Možná by prospěla … trocha čerstvýho vzduchu."
"A to nám oběma. Jestli se cítíš na menší procházku," s povděkem přijal jakoukoli aktivitu, kterou by se rozptýlil.
"Ráda odsud na chvíli vypadnu ven."
Za pár minut už vycházeli ze dveří na ulici. Samozřejmě se pečlivě vyhýbali ruchu a hazardu, takže jejich cesta vedla spíš po klidnějším konci Vegas.
Nejdřív mlčeli. Oba vstřebávali poslední uplynulé chvíle. První ticho prolomila Sara.
"Proč jsi mě vůbec vzal k sobě? A neříkej že proto, že mi bylo zle."
"Ale ano … částečně. Potřebovalas pomoc … a nechtěl jsem tě nechat v hotelu, když vím, že bys k doktorovi nešla. Navíc jsem tě chtěl asi mít na blízku … víc, než obyčejně."
"Trávíme spolu celé dny a noci v práci. Vidíme se každý den."
"Ano. Ale jako kolegové. Saro už nechci být jen kolega … uvnitř cítím, že už jsem moc dlouho v nejistotě a potřebuju jistotu."
"Mám tě ráda. Ne jenom jako kolegu. Teď toho mám ale dost za sebou," řekla po chvilce uvažování.
"Promiň, já nechci naléhat …"
"To je dobrý. A vážně jsem ti vděčná za to, co pro mě děláš. Hrozně mi pomáháš," snažila se odbočit od tématu, který načal.
"Vždyť to je samozřejmé …"
V tu chvíli se prudce otočila. Hned ale vrátila pohled zpátky.
"Co je?"
"Ne, nic. Měla jsem dojem … sakra pořád ho vidím všude!"
Gil se ohlédl. Za nimi šlo opačným směrem pár lidí a asi dva šli stejným. Ani jeden ale nevypadal jako muž, kterého viděl na monitoru v laboratoři DNA.
"Klid … bude tě to nějakou dobu pronásledovat, ale nemáš se čeho bát."
"Myslím, že dokud ho nechytnete tak mám … víš on Jaqueline skoro neznal … nevěděl o ní nic. Proč by ji tedy zabíjel, kdyby nešlo o mě?"
"Lidé vraždí z různých nepochopitelných důvodů. A sama jsi říkala, žes ho dlouho neviděla."
"Doufám, že máš pravdu. Navíc naše práce je zjistit jak, ne proč. To zajímá až soud. I když teď mě to zajímá taky …"
"Nemysli už na něj," chytil ji za ruku, takže šli těsněji vedle sebe.
Pousmála se. "Jestli mě máš rád, tak mi už neříkej, abych na něj nemyslela."
"Proč?"
"Protože to nejde zařídit. A nechci ti lhát. Co třeba načít jiné téma?"
Nastalo ticho. Najednou zjistili, že se vlastně vždycky baví o práci. O případech, vrazích, obětech, důkazech … ale mimo to si nemají co říct.
"Jak jsi vůbec zareagoval, když si doktor myslel, že jsi otec mého dítěte?"
"Nechal jsem ho při tom. Řekl, že v budoucnu klidně můžeme mít další."
"Hm … nepřisoudil nám už rovnou prstýnky? Někteří vážně dělají hodně ukvapené závěry."
"Jo, dělají. A abych nezapomněl, pozdravují tě ostatní. Hlavně Nick," dodal trochu uštěpačně.
"Nick … ten je asi dost vyplašenej," usmívala se při vzpomínce na večer, který předtím, než skončil vraždou, začal tak roztomile.
"Asi je."
"Nežárli!" zasmála se a stiskla mu dlaň.
"Já nežárlím. Přece si můžeš dělat co chceš," taky se na znamení smíru usmál, i když trochu vynuceně.
"Nevrátíme se už radši?" navrhla. Prošli tedy většinu stejné cesty zpátky a domovní dveře za nimi klaply až při úplné tmě. Byl rád, že jejich tým je už zase na denní směně. I když se všemi přesčasy to bylo sotva poznat. Většina ulice spala, ale jim trvalo ještě dlouho, než se ke spánku přichystali také.
Sara stála ve dveřích ložnice a Grissom se opět chystal na rozložený gauč.
"Gile?"
"Hm?"
"Nemusíš si kvůli mně ničit záda na tom křápu."
"To je dobrý, není tak hroznej."
"Postel je pohodlnější. A já se v ní sama bojím," pohledem ho prosila a rty sváděla.
Nakonec prošel do ložnice za ní.
"Přála bych si, aby se nic z toho všeho nikdy nestalo," zašeptala do ticha, když leželi vedle sebe.
"To bys tady potom nebyla."
"Třeba byla …"
Žádné komentáře:
Okomentovat