Seděl u její postele a držel za zdravou nezasádrovanou ruku. Doktoři říkali, že by se měla dnes probrat. Konečně probrat. Ani nevěděl, po jaké době. Přestal počítat hodiny a dny, kdy ležela v komatu na nemocniční posteli a jediné známky života byly stále stejné tóny přístrojů kontrolujících její životní funkce. Moc si přál, aby se probrala, aby už otevřela své krásné oči a ukázala, že bude žít. Věděl, jaké možná nenapravitelné následky bude pro ni všechno mít, ale i tak ji potřeboval aspoň vidět živou a víceméně zdravou. Nejen on, i Ray potřeboval svou matku, nemůže přece přijít o oba rodiče..sledoval každý případný pohyb a proto ho z úvah brzy vytrhlo zachvění jejích víček. Následně otevřela oči a nejistě si zvykala na přímé denní světlo.
"Yelino?" padla tichá otázka.
Ihned, jak zaslechla hlas a ucítila dotek, vyškubla svou ruku z jeho sevření. Nepoznávala kde je a netušila co se stalo. Věděla ale, že se opět probrala z bezvědomí a už nechtěla zažívat žádná muka a žádnou bolest. Jestli má znovu podstoupit další týrání a nechutné řeči, radši umře. Ano, umřít, navždy klid, sladký klid. Tohle jediné přání ji naplňovalo celou poslední dobu a teď pokračuje.
"Yelino?" ještě víc potichu. Nevěděl, co se najednou stalo, ale nesnažil se znovu se jí dotknout. "Klid, jsi v nemocnici."
"V nemocnici …" zopakovala ochraptěle a velmi potichu. Ujišťovala se, že se nepřeslechla, ale když poznala, že na ni již nemluví nechutný zkreslený hlas, ale Horatio, ulevilo se jí.
"Ano, v nemocnici …" nepatrně se usmál. Třeba bude v pořádku, třeba to zvládne.
"Jak to?"
"Našli jsme tě. Proto," mohl jí sice říct, protože poslední kruté elektrické rány jí paradoxně nahodily srdce, které přestávalo být a únosci jí tak neúmyslně zachránili život, ale cítil, že bude lepší o tom mlčet.
Vypadala, že by se chtěla na spoustu věcí a okolností zeptat, ale mlčela také. Nakonec možná je lepší nevědět.
"Kde je Ray?"
"U mě v bytě. V pořádku, nemusíš se bát. V naprostém pořádku," jen vyděšený. Ale opět okolnosti, kterými nebylo třeba ji ještě více rozrušovat. "Bál se o tebe, určitě bude mít radost, že ses probrala."
Ona se o něj taky bála. Neskutečně se bála, že ho také unesli, nebo mu ublížili. Ale nezmohla se na to, tohle všechno říct.
"Fajn … co … co mi je?"
"Yelino nezatěžuj se teď tím, musíš odpočívat," od začátku se chtěl tomuto tématu vyhnout.
"Já budu odpočívat," ujistila ho, "ale … chci vědět, co mi je."
"Máš zlomenou ruku," no to ostatně bezpochyby poznala sama. "Potom jizvy … podlitiny, něco s nohou … popáleniny …" nic víc. Naštěstí nic víc. Tohle samo o sobě naprosto zrůdně stačilo, ale nejspíš by musel sám sebe nenávidět, pokud by se stalo něco víc.
"Doufala jsem, že umřu …" vzlykla.
"Ššš … už je dobře, už je dobře …" nějak se ji pokoušel uklidnit, ale vyděsil ji nejspíš ještě víc. Útrpně zavřela oči.
"Nešeptej prosím takhle!" Jediné, co se po jeho slovech mohlo vybavit, byl výsměšný hlas, který ji těmito slovy provokoval a vysmíval se.
"Dobře, promiň. Jenom chci, abys věděla, že už je všechno za tebou."
Smetla ruku, kterou se jí opět pokoušel dotknout a znovu uchopit tu její.
Věděl, že tohle bude trvat dlouho. Ale doufal, že bude v pořádku. Ne, nedoufal. Věřil v to. Ačkoli..jak by mohla být v pořádku, když nedovolí, aby se jí někdo jen dotkl, nesnese křik, nesnese šepot, nedokáže se přenést přes jakoukoli narážku nebo jí vadí i ostré světlo?
Možná … to chce jen čas.
Po několika dalších dnech strávených vyšetřeními, léčbou a nekonečnými rozhovory s psychologem, které jí vůbec nic nepřinesly, snad jen ještě větší vnitřní neklid, čekala na odvoz domů.
Nezdálo se jí, že by se něco změnilo od doby, co se probrala. Tedy ano, vlastně změnilo. Když se viděla v zrcadle a viděla své nohy a záda, bylo jí do pláče. Také stihla ze svého pokoje vyhodit dva doktory, protože je zkrátka nesnesla. Zdálo se jí, že nesnese nic. Chvílemi měla dojem, že by měla žít už jenom v izolaci, nebo se zblázní z toho, jak všechno připomíná, co se stalo.
Dorazil asi před deseti minutami, ale musel si ještě vyslechnout lékařské kázání. Potom šel pomalu k jejímu pokoji.
"Ahoj."
Otočila se a trochu otřásla. "Ahoj Horatio."
"Můžeme jít?" chopil se tašky s jejími věcmi.
"Jo, asi musíme," pohledy lidí na chodbě a následně pacientů na vycházce a návštěv před nemocnicí pro ni byly neúnosné. I následné mlčení po celou cestu autem, ale stejně tak by vypadal rozhovor. Tíživý a neúnosný.
Za chvíli už parkoval před jejím domem. Oba vystoupili, ale Yelina dál nešla. Z těchto míst si naposledy pamatovala, jak ji onen silný černoch táhnul po vydlážděné cestě ven a do auta, jak se bránila a vzpírala dokud ji něčím neomámil.
"Zvládneš to?" viděl její pohled a okamžitě v něm narostl další starostlivý osten strachu.
Dívala se rovně před sebe, přímo na vchodové dveře. Pak rázně a odhodlaně odpověděla.
"Ne."
"Můžu ti nějak pomoct? Jakkoli," stoupl si vedle ní. Nedíval se na ni, věděl, že je jí to nepříjemné.
Kroutila hlavou. "Já nevím. Ale tady … pamatuju si všechno, co se tu stalo a vidím to pořád znova a znova. Možná jsem se zbláznila, ale nedokážu tam jít a zůstat tu. Promiň, prostě nedokážu."
"Nemusíš se omlouvat. Chápu, že když to nejde, tak to nejde. Chceš … chvíli bydlet u mě?" navrhl opatrně. Ostatně Ray už tam od jejího zmizení až dodnes bydlí.
"Aaale … to přece …"
"Chápu … pochopím, kdybys nechtěla. Vážně. Byl to jen takový návrh."
"Nechci. To říkám rovnou. Jenže nemůžu jít do hotelu nebo někam, být stále mezi cizími, to nejde. A nesnaž se mi to rozmluvit, vím, že jsem případ pro psychiatra. Já to vím. Ale tady už taky bydlet nemůžu."
"Dobře … tak než si něco najdeš, můžeš být u mě. Budu se snažit, aby … to probíhalo jak potřebuješ."
"Fajn. Ale prosím tě … já … i doktorka říkala, že potřebuju hodně klidu a moc se necítím, pokud na mě někdo bez upozornění promluví, nebo tak … nechci tě nijak omezovat …" pokus o omluvný úsměv.
"Dobře …" také se pokusil usmát, znovu nasedli do auta a tentokrát zamířili k jeho domu. Věděla, že i to jí bude vadit, ale rozhodně méně, než kdyby měla noci trávit u sebe a znovu stále dokola si přehrávat tu jednu příšernou a nezapomenutelnou, jejíž začátek byl stejný jako každá jiná, tedy i jako ta, co by zrovna byla. Jenže ani noci přečkané jinde nebyly lepší.
Už pátou noc za sebou, trávenou neklidným spánkem v Cainově domě, se jí všechno do puntíku přehrávalo. Všechno.
Horatia probudil křik. Věděl odkud a proč jde. Šel rovnou k Yelině do pokoje. Spala, neuvědomovala si, že prosí, aby ji nechali být, z pod zavřených očí jí tečou slzy a křičí, jako by znovu prožívala utržené rány.
"Yelino … Yelino vzbuď se!" sednul si k ní na postel a snažil se ji probudit. Tohle přece musí už skončit.
Přestala křičet, protože se napůl probuzená napřímila na posteli. Kolem byla tma, ale uvědomovala si, že není tam, v té neznámé šílené místnosti, ale někde úplně jinde, v bezpečí a co víc, tiskne se k Horatiovi, k jedinému, ke kterému měla nyní důvěru.
"Klid, ano? Klid … jsi v bezpečí, už v bezpečí …" hladil ji po zádech.
"Ty … ty víš, co se tam dělo …" ani si neuvědomovala, že se nechává objímat a utěšovat a vůbec jí jeho doteky nevadí.
"A … ano … ale pššt, nemluv o tom," víc si ji k sobě přitiskl. Chtěl zahnat vzpomínky.
"To nejde … zdá se mi to každou noc …" už zoufale plakala.
"Ale klid, to bude v pořádku, je to v pořádku …"snažil se ji utěšit, ale sám dobře věděl, že bez výsledku. Ona to nevěděla, ale ani on v noci nespal. Snažil se přijít na způsob, jak pomoct od snů, kvůli kterým se z jejího pokoje ozýval pláč a křik.
"Já ale nebudu v pořádku," opřela se mu o rameno. Byla přesvědčená, že k normálu se už nikdy nevrátí.
"Budeš. Jen potřebuješ čas," stále utěšoval, ale jeho slova najednou postrádala smysl. Že nebude v pořádku prohlásila tak nezlomně a jistě, že nevěděl, co říct dál, aby něčemu přispěl. Nejspíš na něm poznala, jak se zarazil.
"Děkuju …" řekla po chvilce, kdy mlčky seděli na posteli a objímali jeden druhého.
"Nemáš za co …"
"Mám, protože … protože kdybych teď byla u sebe, asi se zabiju … nebo nebo přinejmenším zblázním … a … navíc … našel jsi mě … zachránils mi život …"
Jo, zachránil jí život. Ale jen kvůli němu byl také v ohrožení. "Ale … to je přece samozřejmé."
"A promiň, jestli … jsem tě vzbudila …"
"Neomlouvej se a neděkuj. Pro tebe udělám cokoliv, ano?"
Usmála se. "Ještě, že tě mám."
Taky se usmál. Ale vůbec ne potěšeně, spíš smutně. On ji totiž nemá. Nikdy neměl a nikdy mít nebude. Dlouhou chvíli neodpovídal.
"Možná bych se měla ještě prospat …" znělo to trochu jako otázka.
"Jo, můžeš to zkusit."
Lehla si a v úzkém pruhu mdlého světla, které sem pronikalo zvenku, uviděla jeho ustaraný obličej. Pochopila, že nikdy nebude v pořádku. Její fyzický stav se sice lepší a až na sádru a jizvy, které musí schovávat, jí nic není, ale její mysl a vzpomínky nikdy nedovolí, aby se uzdravila úplně. A časem se zblázní. Nebude moct vyjít na ulici, aniž by nepociťovala obavy, nebude se v žádném případě moct vrátit do práce. Zkrátka nedokáže žít svůj život. Nemohla mu ale tohle všechno říct. Dát mu naději, že se všechno zpraví byl asi nejlepší lék na výčitky. Ublíží mu ještě moc. Ale nedokáže to jinak.
"A Horatio?"
"Ano?"
"Zůstaneš tu?" zeptala se potichu.
Podíval se na ni, jako by se ujišťoval, že to myslí vážně. "Tak dobře …" vzal ji za zdravou ruku a znovu si sedl na postel. Čekal, dokud znovu neusnula. Musí spát. Spánek je spolu s časem nejlepší doktor, možná proto, že jsou tak propojeni a mají svá neodkrytá tajemství.
Ráno musel odejít dřív, než se probudila. Ray byl ve škole a na kuchyňské lince ležel pouze vzkaz, že kdyby něco potřebovala, má hned zavolat.
Potřebovala. Moc potřebovala, aby jí oba odpustili. Stále ji přesvědčovali, že všechno zvládne, ale pochopila, že nezvládne. Nikdy ani neměla šanci. Odsoudili ji už ve chvíli, kdy ji odtáhli z domu do auta a zabouchli dveře.
Vzala jeden z kuchyňských nožů.
Doufala, že jí odpustí. Pro všechny bude lepší, když jim nebude zatěžovat život a prostě zmizí. Nedělá to kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Byla by na nich závislá a omezovala by je. Nechtěla je omezovat, měla je moc ráda. Kolegy, přátele, svého syna, Horatia … ti všichni teď byli hrozně vzdálení a ona se k nim nedokázala přiblížit.
Prohlížela si dlouhou chvíli ostří nože a do očí se jí opět hnaly slzy.
Snad jí odpustí..Nechce jim ublížit, ale musí. Tohle musí udělat.
Pomalu se s pláčem svezla na bílé dlaždice podlahy a naposledy se podívala na svou zasádrovanou, ale jinak neporušenou ruku. Podívala se na své prsty, které uchopily rukojeť.
Odpustí …
Řízla. Jednou. Ucítila ostrou krátkou bolest a pálení, nebylo to tak hrozné.
Podruhé. Další ostrá bolest.
Krev začala okamžitě vytékat z rány na bělostnou podlahu, zanechávala stopy na všem, čeho se dotkla a unášela pryč Yelinin zničený život.
Naposledy odpustí …
Žádné komentáře:
Okomentovat