„Nu, na co čekáš, Jone? Tas, ať to máme za sebou,“ zavrčel Robert napůl vážně, ale jinak se ani nehnul. Kdyby to bylo možné, jeho oči by už dávno dopis podpálily, jak moc je do něj zabodával.
„Nebuď blázen, Roberte. Tohle je šílenství. Takový rozkaz nemohu vyplnit. Moje čest a všechno, co jsem kdy přísahal,...“
„Jiní ať vezmou tvoji čest!“
„Chceš snad, ať to udělám? Ať useknu tobě a Nedovi hlavu?“
„Aerysova hlava je tou, kterou chci!“ vyštěkl Robert konečně. „On je zabil, Jone, on je umučil! Zapálil je jako suchá polena v kuchyni staré babky a nechal je shořet na prach! A proč? Protože neutekli první?! A ji, Jone!“ zavyl tak temně, že se snad otřásla celá hora. „Táhli ji ulicemi jako poslední couru a hodili do plamenů! A co jsem udělal já?!“
„Bojoval o vlastní život. To není nic, co si musíš vyčítat. Že se ti podařilo utéct, než tě dostali do žaláře, je štěstí. Nemohl jsi udělat víc, byl jsi sám.“
Jon ten příběh slyšel od samotného Roberta hned, jak se vrátil. Nemohl zamířit domů do Bouřlivého konce, protože by se nikdy nedostal přes město ke Královské cestě. Do přístavu ale uniknout zvládl a lodí, kterou přijel z Údolního Města racků, se vrátil tak rychle, jak to šlo, zpátky. Jonovi pak vyprávěl o tom, jak rozbil obličej jednoho z vojáků, kteří pro něj přišli, a zlomil vaz druhému, a o svém bezhlavém útěku do přístavu hned poté. O tom, jak nejdřív prchal i s princeznou Jaennou Martell, když ji našel nad zapíchnutou stráží, a chtěl jí pomoci od jistého královského trestu. O tom, jak z ní král udělal snoubenku toho královského děcka a pak ji odsoudil, že mu ho měla ukrást. Šílený král zase jednou dostál svému jménu. Jenomže pak přišla zpráva, jež jeho dosavadní šílenost naprosto zastínila. Robert tak tak sám unikl s holým životem, takže Jaennu z rukou vojáků nevyrval. Ti ji proto přivedli králi a ten ji popravil. Spolu s lordem Starkem a jeho dědicem, neboť, podle něj, vystoupili na její pomoc a bránili v jejím zatčení. Jonovi bylo jasné, že v takovém případě byly Aerysovy činy bezprecedentně bláznovské, když ani Rickard Stark nemohl nechat jejímu osudu Dornku, která pro něj vůbec nic neznamenala. Jen bohové vědí, co se vlastně stalo a jaký měli důvod, ale musel být opravdu vážný. Muselo jim to připadat nespravedlivé. A teď nejnovější rozkaz. Popravit nového lorda Starka a Roberta, pokud se ukáže v Údolí.
„A co mám dělat teď, hm? Aerys mě chce mrtvého. Mám tu dál sedět a potichu a zbaběle chránit svůj krk? Vrátím se tam sám. Když mě chce, ať si mě vezme! Uvidíme, kdo s koho!“
„Ned za soumraku zamíří na Sever. Už jsem ho vypravil k sestupu, to víš. Já vás na porážku jako berany nevydám. Tohle už překročilo všechny únosné meze, jste jako mí synové, jaké jsem nikdy neměl, nenechám vás zabít. Mé meče jsou vaše meče a budou vás chránit. Jenže ne všichni budou chtít podstoupit ten risk a obávám se, že král poslal zprávy i ostatním lordům z Údolí, ne-li celé říši. Možná nebudou dychtiví uposlechnout zrovna mé volání k poslušnosti.“
„Ať to zkusí. Srazím každého blázna, co se za Aeryse postaví. A pak srazím jeho, do nejhlubšího ze sedmi pekel!“
„Budeme potřebovat víc než to. Budeme potřebovat tvé lordy, Roberte, stejně jako Rickardovy. Ráno sestoupíme, z Krvavé brány svoláme vazaly a ty pak vyrazíš na jih. Tvá cesta není o tolik bezpečnější, než Nedova, ale byť by měl uspět jen jeden z vás, nemůžeme se vzdát.“
A jak starý Jon Arryn, velký lord a ochránce Údolí, muž, který několik let vychovával Neda Starka a Roberta Baratheona ne jako svěřence, ale jako vlastní děti, řekl, tak udělali. Hned při úsvitu absolvovali s Robertem sestup z Orlího hnízda, zatímco Ned odešel už předchozího dne, aby ve skrytu tmy zmizel na Prsty a našel tam loď. Bylo to jistější než příliš lidnatý přístav, kde si ho mohl někdo všimnout. Někdo, kdo by se ukázal nepřítelem. Ned se stal novým lordem Zimohradu a jeho povinností bylo postavit se za svůj život, svou rodinu a svůj lid. Ještě na Orlím hnízdě Jon rozeslal havrany svým vlastním lordům a žádal je, aby se postavili za vlastního lenního pána a připojili své hlasy a zbraně proti králi, jemuž už nelze dál promíjet zvůli. Vyhlásil mobilizaci a všechny sezval do Krvavé brány.
Netrpělivému lordu Baratheonovi to nepochybně muselo připadat jako nesnesitelně dlouhá doba. Ve skutečnosti ale sečkávali v Krvavé bráně zatím jen tři dny, během kterých dorazili první vyslanci z dalších koutů Údolí a první havrani od těch, kteří měli polnosti příliš daleko, než aby mohli okamžitě přicválat. Spousta z nich prohlašovala, že Aerysova krutovláda nepřejde přes hranice jejich království, že žádná armáda, kterou by pro Jonovy někdejší přátele poslal, neprojde horami, nebo že za takové zločiny už se král musí zodpovídat. Většina slíbila své muže lordu Arrynovi a dostála přísahám svým i svých otců a dědů. Ne však všichni.
Někteří stále mlčeli. Někteří byli rozpačití a báli se provolat jednu stranu. A někteří chtěli ctít přísahy, jež byly v jejich očích důležitější. Někteří cítili, že vazalská přísaha králi má větší hodnotu než jednomu pánu. I s tím Jon Arryn počítal, ač se mu v nejmenším nelíbilo, že to zrovna Graftonové, páni Města racků, dali najevo nevoli s rebelskými prohlášeními a nechtěli vystoupit proti trůnu. Jen se trochu bál, jak se k tomu Robert postaví.
Nebyly to ale starosti, jakými se měl zabývat. Robert totiž tyto zprávy nebral na velkou váhu. Téměř je nevnímal. Byly to jen drobné nepříjemnosti. Jeho mysl byla po třech dnech plánování a diskuzí zatížená horšími představami. A otázkou, kterou ho Jon otravoval také celé tři dny. Co udělá. Co se stane, pokud vyhraje. Jenže Robert nechtěl myslet na nic z toho. Plánování nejisté budoucnosti nebylo pro něj. Vždycky si chtěl hlavně užívat nebo chladit svůj vztek a zlobu, pokud nějaké cítil, jako teď. Nezajímaly ho myšlenky na budoucnost. Zabije Aeryse, vezme si Lyannu, pomstí každého, komu Aerys ublížil. To vždy zopakoval. To byla jediná budoucnost, jakou viděl a o jaké byl v poradních komnatách Krvavé brány ochotný mluvit s kýmkoli, kdo přijel.
A že už se shromáždila pěkná posádka. Vojáci z nejbližších pevností a osad, rytíři Brány, všichni Royceové a několik žen, které jim roznášely jídlo a staraly se, aby se tam vůbec všichni vešli. Pokoušela se o to i malá Myranda Royce, dcera správce Jonova letního sídla, která ale ještě vůbec nerozuměla tomu, co se děje, a vedle ní se všem pod nohama motala i Mya, jejíž matka se přidala k zástupu příchozích hladová po novinkách a naivně i po setkání se svým někdejším milencem. Na rozdíl od něj totiž její city ochládaly až příliš pomalu. Ani k ní Robertova mysl nezabloudila.
Seděl u stolu a mračil se. Jon mu tu otázku položil znovu. On jen prohlásil, že krále hodlá rozdrtit. A Jon se ho musel ptát. Co udělá potom.
Podíval se na tu malou, vlasatou divošku, která se vždycky tak smála, když jí houpal na kolenou a vyhazoval do vzduchu, a teď se batolila na zemi u stupínku s panskou lavicí. Nevadila mu tam, neodehnal ji, ani nenechal ostatní, by ji odháněli. Porady prozatím skončili, lordi, rytíři a velitelé si šli odpočinout, a Robert zůstal v síni s Jonem sám. Pohled na ni ho vždycky rozveseloval. Měla jeho oči i stejně rozcuchané, černé vlasy. Nikdy jí neřekl, že je jeho dítě, a ani jí to neprozradil nikdo jiný, ale to neznamenalo, že se nemůžou bavit. Teď však neměl na zábavu náladu. Ač by to nikdy nepřiznal nahlas, uvědomoval si, že pokud nezvítězí, nejspíš toho prcka už asi neuvidí. Protože bude ztracený.
„Roberte, nemůžeš jít do války a nevědět, za co bojuješ. Pořád říkáš, že srazíš hlavu Aerysovi, ale co královna? Jeho věrní? Myslíš, že jim bude stačit Rhaegar? Nebo že tebe nechají být? Nemůžeš zabít jednoho krále a nevědět, jak to bude s novým.“
„Ale já nechci posadit na trůn Rhaegara,“ zamručel první, co ho napadlo. Přišlo to samo, aniž by se zamyslel. Nějak ovšem tušil, že je to správně.
„A co chceš?“
„Chci zabít každýho zasranýho Targaryena. Rhaegar? Královna? Copak jsi to neslyšel? Neslyšel jsi poslední zprávy? Dívali se! Dívali se, když ji ten dračí mamrd pálil! A ten zasranej slavnej Rhaegar?! Slyšel… ještě pod ní přiložil!“ vykřikl. Mya sebou trhla a vzhlédla k němu. Tváří jí přelétl úlek a stín strachu, Robert si nevšiml. Ode dvora každou chvíli přicházely nové zprávy, jež si nezadaly s drby. A to včetně detailů o krutosti proběhlé exekuce.
„A co děti? A malý Viserys?“
„Ten malej parchant je nejvíc na vině. Jemu ji měli dát!“
„Chceš je zabít všechny. Rodinu bratrance tvého otce...“
„Rodinu?! Žádnou rodinu! Zabiju dračího mamrda a jeho potěr!“
Jon pochopil, po čem jediném teď lord Baratheon touží. Všechen soucit z něj vyprchal. Ani malí Targaryeni pro něj nebyly nevinní. Mohl se dívat na Myu, nespokojenou kvůli všemu křiku, ale Aegon, Rhaenys ani Viserys se v ní pro něj nezračili. Už to snad nebyli lidé.
„Válka tedy. Válka o trůn. Jestli ji prohrajeme, zemřeme. A ty první.“
„Ne, Jone. Prohrajeme jen, jestli zemřu.“
Jon tehdy pochopil, že Roberta v tuto chvíli nezajímá ani budoucnost. Nezajímá ho, jestli bude muset zabít děti, vyhladit celý rod nebo snad srovnat město se zemí. Ale zároveň nemohl potlačit dojem, že pokud vyhrají a zůstanou na živu, má před sebou nového krále. Za kým jiným by se měli sjednotit? Robert nepřestane, dokud neodstraní i Rhaegara jakožto dědice Šíleného král. On byl už příliš starý. Ned snad dorazí na Sever a přijde s armádou, ale nikdy nezažehne jiskru v nikom než v jeho Seveřanech. Jeho nátura se navíc pro politiku nehodila. A koho jiného mají? Robert bude velitel. Robert bude ikona. Jako vždycky a pro všechny, kteří se s ním seznámili. Robert bude král rebelů. A Lyanna, bohové chraňte, jeho královnou?
Ale nešlo jen o ně. Jon už se raději neptal, jestli má v úmyslu zabít i potomky prince Rhaegara, ovšem sám o tom přemýšlel. Robert jen tak tak vyvázl, zatímco Aerysovi Aerys popravil princeznu Jaennu Martell spolu s Nedovým otcem a bratrem. Musel si myslet, že se přidali k opozici. Jon jen děkoval bohům za to, že mu nepokoje způsobené horskými kmeny zabránily v cestě do hlavního města, protože jejich řešení už nemohl odkládat. Poslal tak pouze Roberta. Ne že by na tom teď zvlášť záleželo. Důležité bylo, že Ned byl pro Roberta jako rodina, je přítel Severu a Sever k němu bude také vzhlížet. Jaenna… tím si nebyl jistý. Připadalo mu, že pro něj představovala ideální milenku. Divoká, svobodomyslná Dornka. Nebo druhou manželku, kdyby jich mohl mít víc. To by za jiných okolností znamenalo okamžitou podporu Dorne. Nebo alespoň Robertův oprávněný pokus získat podporu Dorne. Byli přátelé a zabrnkat na pomstu pouští mohlo znamenat koncert. Jenže s Aegonem a Rhaenys má Aerys v pěsti ještě i jejich matku. A bude chtít Doran Martell po neteři riskovat i sestru? Dorne bude opravdu divoká karta.
Nic z toho však Robertovi neřekl. Věděl, že by ho poslouchal jen tak dlouho, dokud by ho nepopudil. Což by netrvalo dlouho. Ne teď. Jen ho sledoval, jak posadil malou Myu na lavici, když ho chytila za nohu, a zvedl se.
Dítě se na ně podívalo stejně zářivě modrýma očima a natáhlo k němu ručky. Byla zvyklá, že s ní Robert obvykle vyváděl. Vyhazoval ji do vzduchu, smál se s ní, točil se s ní, až se kolikrát Jon bál, že mu vyletí z rukou a rozbije si hlavu o zeď. Mya se ale jen smála a výskala. Jen teď nebyl na vylomeniny čas. Museli zjistit, na kterou stranu se postaví Říční krajiny stojící mezi Severem a Údolím, když Šílený král popravil snoubence Hosterovy nejstarší, té, z které měla být lady Zimohradu. A hlavně přimět jeho vlastní vazaly, jež se ještě nevyjádřili, postavit se za něj. Přitom pokud by se Hoster Tully rozhodl zůstat věrný svým vazalským slibům, byl by obchodní přístav Město racků Jonovou jedinou cestou z Údolí a právě ten se vyslovil proti němu.
Robert o Graftonech samozřejmě prohlásil, že je srazí na kolena, protože mu nikdo nebude stát v cestě za pomstou. Alespoň pro jednou nemluvil o hlavách. Jenže i to pořád stálo někde před nimi. První krok a vůbec ne ten nejhorší.
„Roberte, kam jdeš?“ zeptal se ho Jon, když byl Robert už téměř venku ze síně.
„Už tu nevydržím sedět. Jsme tu tři dny a vůbec nic se neděje!“
„Musíme počkat, až se shromáždí muži. Musíme se připravit na cokoli, co přijde.“
„Já už čekat nechci. Dej příkaz k sestavení jednotky. Budu jí velet sám. Potáhneme na Graftony. Jen ať to začne!“
První krok. Ne ten nejhorší.
Žádné komentáře:
Okomentovat