Jsem to, co jsem 3

Nějakou dobu po posledním návratu z Izraele jsem potkala starého známého ze školy. Ne z jakéhokoli výcviku S.H.I.E.L.D.u, ale z normální, civilní školy, kterou jsem vystudovala, protože jsem chtěla. A protože jsem cítila, že být profesionální zvláštní agent není dost. Že mít i nějaký „opravdový“ obor není špatné. Ten obor byla práva a ten, koho jsem zase potkala, kým jsem se nechala unést na vlně, o níž jsem doufala, že mě donese zpátky do bezstarostné a plné existence, a s kým jsem nějakou dobu zůstala ve styku, byl paradoxně taky Matthew. Matthew Murdock. Jediný o trochu mladší než já. A slepý. Ale tak nějak... neobyčejně přitažlivý a... jiný. Rozvážný, milý, vtipný... ne, ne, já se nezamilovala. Asi ne. Za pár dní? Kvůli snaze být zase nezávislá? Se vším kolem? Těžko. Poblouznil mě, protože už na škole se mi líbil a měla jsem pro něj slabost. Teď jsme si spolu dokonce začali, rozhodně jsem byla poblázněná. Rozhodně stál za to. Jenže taky se o tom rozhodně nedá říct víc. 

Bylo to vážně jen krátké, nezodpovědné období. Nemohlo by fungovat nic víc. Ani jeden jsme nad vztahem neuvažovali, já mu o sobě plno věcí nemohla říct, ne že bych chtěla, a zase to rychle skončilo, aniž bychom byli zklamaní. Myslím. Neřekla bych, že on se cítil výrazně jinak. Bylo to jen… dobrodružství.

Byla jsem nezodpovědná mrcha? Asi ano. Ale Matt, ten druhý... vlastně ten první, jemuž jsem řekla ano, nebyl svatoušek. Nezkoumala jsem, zda mě podvádí taky. Bylo mi to jedno. Začala mě štvát jeho přítomnost, jeho zvyky, když něco nechal ležet na zemi, když tam něco ležet nenechal, každodenní partnerský život mi připadal přízemně prázdný. Nezajímavý. Nudný. Ubohý. Nevím, jestli to bylo jen námi, nebo jsem vážně nikdy nebyla vhodná pro roli obyčejné manželky. Románek s Mattem, tím druhým, jemuž jsem ano neřekla a který se mě ani neptal, proto zahořel rychle a byl úplně opačný. Dynamický, nárazový, ani jeden z nás neměl tolik času, nepletli jsme se jeden druhému do života, měli jsme jen něco společného a nebyl mezi námi prostor začít si lézt na nervy. Vídali jsme se, spali jsme spolu, pro oba to bylo hlavně skvělé rozptýlení. To v manželství...

Na začátku jsem ráda byla s ním, ale ráda i v akci. Později jsem byla v akci radši. A pak jsem si přiznala, že se prostě nedokážu usadit. Ještě ne. Pokud vůbec někdy. Proto jsem se ochotně zapletla se starými přáteli. Nebo ochotně vyrazila vypálit sídlo v Londrině v Brazílii.

Mise, na kterou mě tehdy S.H.I.E.L.D... tedy Fury, protože tyhle mise nebyly formálně jako ostatní. S.H.I.E.L.D. jako takový nevěděl, co umím, a samozřejmě by byl problém získat schválení pro ty, řekněme, nejdrsnější. Ty, při nichž účel světil prostředky. Pro které si mě Fury vybral. A jemu vůbec nevadilo mít tajemství a stinnou stránku plnou čachrů. Vlastně i teď si myslím, že S.H.I.E.L.D. bez ošklivých tajemství nemůže doopravdy fungovat. Byrokracie, politika a transparentnost se hodí pro dopravní inspektorát, ale ne pro mezinárodní bezpečnost. Zato efektivní tajemství ano. A já byla jedním z takových efektivních tajemství. Na jednu stranu využívaná jako zbraň, na druhou pyšná, že taková být dokážu. Pomohl mi distancovat se od destrukce a případné smrti, ve kterých některé mé mise končily. Vždy to byl prostě úkol a já se naučila nemyslet na něj… lidsky. Nesoucítit. Nezabývat se jím hlouběji. Soustředit se jen na ovládnutí situace rychlým chaosem. Nebylo to tak těžké. Začal, když jsem byla ještě moc mladá, vlastně by se to dalo sobecky svést na pokroucenou pubertu a spoustu dalších věcí, kterými se dá psychologicky omluvit i Zimní voják, a mé schopnosti tomu hodně pomohly. Když použiji svou pyrokinezi a chci to cítit, to, co se ve mně probudí, snadno přebije zbytek. 

Takže mise, na kterou mě Fury poslal, byla přesně taková, jaké pro mě od začátku zamýšlel. Ne snad přímo dopadem, ale provedením. Nešlo o žádné vyzvedávání, ale o prosté odstranění. Odstranění obchodníka se zbraněmi, jehož zakázky začaly znamenat velký problém pro domácí bezpečnost, především co se organizovaného zločinu týče. Samozřejmě to dělalo vrásky CIA a ATF a všem možným bezpečnostním službám, a S.H.I.E.L.D. se mezi ně také počítal. Jenže bylo těžké dotyčného obchodníka, dotyčný cíl vystopovat, a když se to podařilo, tak ho odstranit. Sledovali jeho činnost. Podařilo se zastavit některé zásilky. Zadržet jednoho z jeho kontaktů. Ale to mě nezajímalo. Nepodařilo se ho totiž dostat a jediná užitečná informace tak byla o jeho současném úkrytu. 

Schovával se v Brazílii a žádná agentura USA nemohla jen tak vyrazit a rozpoutat útok na dobře hlídané a opevněné panství v Londrině, pravděpodobně plné zbraní a obklopené ulicemi a domy s lidmi, s velkou pravděpodobností nevinnými. Stejně tak moc dobře neprobíhaly pokusy s formální mezinárodní žádostí o jeho zadržení, protože jistota, že někdo něco provádí, a neexistence v procesu použitelného přímého důkazu, se bohužel nevylučuje. Zvlášť, pokud ten někdo má známé na správných místech či alespoň peníze, aby si je mohl obstarat. Vody navíc brzy rozvířila informace, že by se brazilská justice přece jen mohla rozhoupat a že náš cíl se proto chystá přesunout jinam, což by znamenalo další minimálně týdny práce s malou nadějí na úspěch. Zkrátka si dával pozor, aby každá akce proti němu byla až příliš riskantní nebo zdlouhavá. Jen se mnou nepočítal. 

Odletěla jsem do Brazílie, aniž bych se rozloučila s Mattem. Chasem. Ten druhý nevěděl, že někam mizím, ale přesto jsme se rozloučili. Pak jsem odletěla, ráda a dobře připravená. Měla jsem týden na to obhlédnout a vyřešit situaci tak, aby si mě nevšiml či nespojil žádný z agentů CIA, kteří se podle informací S.H.I.E.L.D.u motali po městě. Nepředpokládala jsem ale, že by to mělo trvat tak dlouho. Vlastně jsem potřebovala  zajistit dvě věci – aby byl cíl doma a abych dovnitř proklouzla nepozorována americkýma očima. Což se nakonec vyřešilo téměř samo, i když to zabralo tři dny. Třetí den pozorování pouze z dálky a pokud možno bez jakéhokoli kontaktu s okolím panství mého cíle jsem si potvrdila, že za bránu vždy v přibližně stejnou dobu dojíždí nevelká dodávka. Taková postarší s kabinou napevno oddělenou od nákladového prostoru. V kabině býval jen řidič a nemyslela jsem, že by se někdo další schovával mezi nákladem. Podle popisu na dveřích šlo o vozidlo nějakého místního podniku. Nepochybně si ji všimla i CIA, jinak bych musela uznat, že nenajímá příliš bystré hochy, ale to bylo vedlejší. Nezáleželo, zda a jak důkladně tuto dodávku nebo společnost CIA nebo kdokoli další sleduje. Stačilo jen třetí den počkat, až zase vyjede z pozemku, a s bezpečným rozestupem a pro jistotu nepřímo sledovat, kam zamíří. Docela mě potěšilo, že nejdřív zamířila na několik dalších míst, všimla jsem si, že do jedné patrové budovy se znakem u dveří, nejspíš nějaké státní instituce, a ke dvěma bistrům, takže opravdu rozvážela zboží, a nakonec k místnímu obchodu s potravinami. Buď tedy značně riskuje a ke svým obchodům využívá místní podnikatele, nebo si jen nechává dovážet čerstvé ovoce. To bylo vcelku jedno. Plán už se narýsoval. 

Čtvrtý den nebylo vůbec těžké vmísit se mezi zákazníky, normálně vejít do dotyčného obchodu a tam se normálně ztratit do skladu. Uvnitř se pak schovat za regály a čekat, až dorazí dodávka pro nakládku. Vše jsem si vypočítala tak, abych měla dost času si sklad prohlédnout, zejména když byl obchod v plném provozu, tudíž mi každou chvíli mohl někdo překážet, a tak si i všimnout, že v některých bednách se opravdu místo zboží nacházejí náboje. Byla jsem tedy správně.

Pak přijela první dodávka, ale z té vytáhli několik přepravek s ovocem, takže jsem zůstala potichu schovaná. Další přijela prázdná a s označením charity a zaměstnanci popadli pouze bedny s konzervami. Až se konečně přiblížila správná hodina. 

Dva zaměstnanci při příjezdu další dodávky také popadli krabice se zbožím, ale pak se vrátili pro náboje a vlezli s nimi do nákladového prostoru, aby je za dohledu řidiče, jenž se k nim přidal, poskládali a urovnali za zboží. V tu chvíli jsem rychle zvažovala možnosti. Nemohla jsem skočit do kabiny a ujet. Řidič by zalarmoval můj cíl. Nemohla jsem ani skočit do kabiny a přimět řidiče, aby mě svezl. Nešlo by ho pak jen tak nechat jít. Mohla jsem ho ale využít jako nevědomý taxík. 

Když zaměstnanci zavřeli dveře nákladového prostoru a odešli, řidič vykročil ke kabině. Já zatím potichu vyběhla, rychle pootevřela jedno křídlo dveří, skočila dovnitř a přivřela ho za sebou. Nešlo zajistit, ale to se hodilo. Potřebovala jsem se jen dostat za bránu panství, kam CIA nedohlédne, a koupit trochu času, než vzbudím nevyhnutelný rozruch. Co se stane, jakmile ho vzbudím, bylo jasné. 

Takto jsem nakonec skutečně bez problémů jsem projela za bránu a zdi panství. Připravovala jsem se vmáčknout ještě víc dozadu mezi bedny, pokud by řidič náhodou vykládal nějaké zboží ještě před osudnou zastávkou, ale nestalo se tak. Bylo to i nepravděpodobné, pokud měl po mém cíli zastavit na stejných místech jako včera. Proto se cesta obešla bez problémů a já jen škvírkou v přidržovaných dveřích sledovala, kde právě jsme. Pak jsem ještě počkala, až se zavře brána a až dodávka začne najíždět do garáže, a vyskočila ven. Jela krokem, takže to naštěstí nebyl žádný pád. Jen náraz, hned se zvednout a rozběhnout se dál. Štěstí s oddálením rozruchu už mi ovšem tak nepřálo, i když ne úplně překvapivě. 

Hned za garáží jsem narazila na prvního muže. Svalnatý, nenápadně oblečený, s pohledem uvyklým sledovat okolí. Ochranka. Bylo jasné, že tam můj cíl není sám. Ale to už teď bylo jedno. Neměla jsem za úkol být nenápadná a sledovat. Nebo sbírat informace. Měla jsem ho zabít. Odrazit toho muže proto nebylo těžké, moje přítomnost ho překvapila a on nestačil včas zareagovat. Stejně to ale bylo brzy. Nejspíš zafungovaly kamery, o kterých jsem nepochybovala, že jsou po pozemcích rozmístěné. Když jsem se dostala do domu, už tam stáli dva i se zbraněmi.

Tomu, který stál blíž, jsem zbraň okamžitě vyrazila a chytila jsem ho. Jenže ten druhý na mě zamířil. Proto jsem prvního zase pustila a uskočila. Zazněly výstřely. Brzy, příliš brzy.

Mohla jsem se pokusit utéct dál do útrob domu, odkutálet se a skočit po něm, byl to chaos, nedokázal přesně zamířit, netrefil mě a já měla všechny cesty stále otevřené. Ale ta střelba ve mně okamžitě probudila víc dravosti než opatrnosti. Vyskočila jsem na nohy a proti oběma vyslala žhavou plamennou stěnu. Příliš brzy příliš pozdě.

Když jsem se naučila ovládat svůj oheň, začal Fury vyžadovat, abych ho používala jako štít. Vyvolat plameny a zkrotit je tak, aby přede mnou vytvořily ohnivou stěnu. Tak žhavou, že ke mně nepustí útočníka a rovnou roztaví nebo alespoň vychýlí kulky. Nebo se zavřít do ohnivého kruhu, ale to bylo těžší. Vůbec nejsnazší bylo obalit se plameny, jenže tak důsledně nehořlavé oblečení nebylo k dispozici, neustále likvidovat další a další bylo nepohodlné a Fury rád testoval můj postřeh a nutil mě zvyšovat hbitost. Nutil mě zapalovat stále rychleji a rychleji stále žhavější a žhavější plameny. Jednoduše tak, že po mně střílel. Ne hned, učila jsem se poslat plameny do dráhy kulky. Ale když už se zdálo, že v takovém cvičení není kam postoupit, několikrát to udělal. Místo přerušení dráhy kulky mě do ní přímo postavil. Věřila jsem, že nikdy nemířil přímo, ale jeden nikdy neví. A tenhle rozhodně přímo mířit chtěl. 

Vyslala jsem tedy proti oběma můj žhavý štít. Sežehl podlahu i strop, zapálil stolek v cestě, respektive ho zuhelnatěl, a nepochybně poničil mnohem víc vybavení, než jsem si na první, celkem nezaujatý pohled všimla, ale kulky se mě nedotkly. Na zemi zůstal i jeden z mužů. Ošklivě spálený, v nechutně groteskní póze, jak se vznítil a padl dřív, než si uvědomil bolest. Bylo to pro něj rychlé, příliš vysoká teplota ho dostala spolehlivěji než krematorium. I když to pořád bylo ošklivé. A já už pak neváhala. 

Můj cíl měl v domě svou ochranku i kamery. Poslal je proto na mě se samopaly. Nebála jsem se jich. Nestarala jsem se o ně. Nebyli pro mě nic. Jen otravná překážka, kterou však můžu snadno překročit. Odpoutat se a rozpoutat požár trvalo chviličku.

Nábytek, koberce, obrazy, vše vzplálo jako třísky. A s tím i lidi, pokud se nevyděsili a raději neutekli. Tapety se kroutily na stěnách, které začaly žárem pukat. Plameny olizovaly vše v dosahu od podlahy ke stropu. Skákaly z místnosti do místnosti spolu s tím, jak já jimi procházela s myslí upřenou jen k cíli. I tohle bylo mnohem rychlejší než obvyklý oheň.

Konečně jsem vyšla z domu na zahradu, když po prohlídce přízemí, která působila jako věčnost, ale zabrala chviličku, nebyl můj cíl k nalezení. Právě totiž nasedal na motorku zaparkovanou pod terasou, nejspíš v zoufalém pokusu ujet. Já se nebála, on vyděšený byl. Kdybych ho nechala ujet od nepochopitelného démona, jakým jsem viděla, že jsem v jeho očích, naběhl by přímo do rány CIA. Jenže já nechtěla.

Oheň byl všude kolem. Vycházel ze mě. Cítila jsem příjemné teplo tam, kde se ostatní roztékali. Cítila jsem divokost plamenů a chaos, který rozpoutávala. A ten chaos zase rozpoutal divokost ve mně. Něco ve mně to tak chtělo a živilo se tím. Něco se nechtělo kontrolovat. Chtělo to pohlcovat. Všechno, co mě mohlo ohrozit a co mohlo být zničeno. Každého, kdo mě mohl vidět. Jen… roztáhnout ruce a vyhnat plameny až do nebe. Zavřít oči a poddat se jim. Rozplynout se v nich. Cítila jsem se lehká. Jako by mě mohly vynést a roztančit někde vysoko nad touhle zahradou. Jako bych sama byla plamen. 

Natáhla jsem k němu ruku. Stačila myšlenka. Ne. Ne, to nebyla ani myšlenka. Část mě samotné, část, která byla ohněm, proti němu vyrazila. Motorka i jeho oblečení vzplály. A když bouchla benzinová nádrž, nevěděla jsem, jestli je to řev ohně, řev munice, jíž se oheň zmocnil v útrobách domu, nebo řev něčeho jiného, nelidského. 

Jen obtížně jsem se nutila se zase soustředit a zmizet. Postavit se opět nohama na zem a jít. A asi si uvědomit, že takové to být nemuselo. Takhle intenzivně to prožívat nebylo v plánu. Nedělala jsem to pro své potěšení. Nejen, že ze mě takový zásah vysál mnohem víc energie než jeden rychlý, přesný útok, ale nemělo… nebyla jsem to já. Vážně jsem měla pocit, jako by se ve mně probíralo i něco dalšího. Nebo jsem to byla já? Ale ta cizí, nepozemská radost z chaosu a žáru působila… monstrózně. A já přece netoužila ničit. Učila jsem se být paní svého ohně a také se naučila. I když to dalo zabrat. Neměla jsem tak uklouznout… sama od sebe. Já nebyla monstrum, já… ne. 

Ne, nebyl čas o tom přemýšlet. Byl čas utéct, spojit se s velitelstvím, vrátit se domů a nechat všechny ostatní zbytečně si lámat hlavu s náhlou příčinou požáru, kterou nakonec svedou na zbraně a přechovávaný materiál. Proto jsem udělala to, co vždycky. Veškeré pochyby hodila za hlavu, přesvědčila sama sebe, že jsem jen vykonala svůj úkol, že všechny vedlejší následky způsobilo vyprovokování střelbou a že jsem byla trochu moc ochranářská, ač jsem ještě nevěděla, že existoval důvod. Nejspíš podvědomě. A že jsem hlavně toužila zase po volnosti a akci. Protože to pro mě byl život. Skutečný. Být plná adrenalinu. Nemuset se držet při zemi. Nezastavit. A nemuset si dávat pozor. 

Jo. To bylo fakt skvělý. Nedávat si pozor. Nepřemýšlet nad odpovědností. Až příliš často. V Brazílii, po návratu domů, ještě i předtím, když jsem se loučila s Mattem. Murdockem. A když jsem se s ním nedržela při zemi. Takže když se mi jedno odpoledne, necelý týden po návratu z Brazílie, udělalo mimořádně zle, sbalila jsem si nejnutnější věci a odstěhovala se od Matta. Chase. 

Věděli jsme, že dřív nebo později tak skončíme. Sám už se začal vyhýbat tomu, aby byl doma ve stejnou dobu jako já. Ale teď už jsem zůstat nemohla. Nebylo by fér nosit mu domů cizí dítě. 

Měla bych se asi cítit jako naprostá mrcha, která ho sežvýkala, vyplivla a použitého zahodila. Vlastně oba. Necítím. Jsem provinilá proto, že se tak necítím, a asi bych měla. Ale já ho přece nevyužívala, nezničila, neobrala. Jen jsme to zkusili a nevyšlo to. Nechala jsem si jen ten prstýnek. Dodnes, nevím proč. A ti ostatní... nemám si co vyčítat. Nebo oni co vyčítat mně. Odmítám na sebe brát odpovědnost za to, co se stalo. Nikým jsem nemanipulovala. Nikoho jsem nenutila. Všechno byla jejich volba a já v ní nehrála roli. Jen jsem vstoupila do jejich života. Na chvíli nebo delší čas. Neměli proč litovat. Ani já. Chtěli jsme to. Zkusili jsme to. Nevyšlo to. S Mattem. Mattem. A ani dávno potom, kdy už všechno vypadalo úplně jinak. Kdy už jsem sama konečně vyrostla a kdy to mělo být jiné. Prostě nevyšlo. Jen to tak... tak moc... bolí. Ne tehdy, to ještě ne. Teď. Teď to konečně po tom všem, co bylo, bolí. Už od chvíle, kdy jsem začala velkou rychlostí všechno ztrácet, jsem si měla dát pozor a nenořit se hlouběji do... co to vlastně bylo, osud?