Jezdil do terénu na obvyklé akce. Sledovat, předat, vyzvednout. Byl operativec a vypadal podle toho. Udržovaný, profesionální. V osobním životě však uměl být milý i vtipný. Nebo tak mi to alespoň přišlo během fungujícího období našeho vztahu. Byl prostě běžný, řadový člen S.H.I.E.L.D.u, jakých tehdy bývaly desítky, což se nezměnilo ani po naší svatbě. Nemyslím, že mu vadilo mé postavení. O práci jsme spolu téměř nemluvili, jen to nejnutnější, přesto chápal, že ta má bude o něčem trochu jiném. Ale stejně nevím, proč jsem si ho brala. Nejspíš jen proto, že mě požádal.
Seznámili jsme se v agentuře, flirtovali spolu, spali spolu a jsem si jistá, že on se do mě doopravdy zamiloval. Samozřejmě jsem mu nikdy neprozradila, co neobvyklého umím. Musel si všimnout některých podivností, nešlo před ním zrovna moc dobře utajit větší hustotu svalové tkáně a větší sílu, i když tehdy už jsem měla zkušenosti s tím, jak podle toho upravit svůj milostný život. Jenže jsem mu to nikdy nevysvětlila. Sem tam jsem mu naznačila, že se mnou není všechno úplně v pořádku, a že to souvisí s mým zařazením v agentuře. Mám dojem... zahlédla jsem mu v očích podezření, že si ze mě udělali utajeného pokusného králíka. Něco jako kdysi SSR z kapitána Ameriky. Nechala jsem ho přitom, bylo to tak bezpečnější. Kdyby v tom zkusil vrtat víc, klepla by ho přes prsty nedostatečná prověrka a pak nejspíš Fury, což nezkoušel. Ani ho to neodradilo. Vážně se zamiloval. Bez ohledu na všechno mi před každou misí říkal, jak se o mně bojí, a po každé, jak je rád za můj bezpečný návrat. Záleželo mu na mě. Chtěl do toho jít. Chtěl mě. A já si nejspíš myslela, že to cítím stejně. Že s ním ráda trávím čas, že je skvělý. Tak mě požádal o ruku a já řekla ano. Dodnes věřím opravdovosti jeho citů. I když vím i o jiné podstatné věci, která v tom hrála roli a nikoho by nenapadla. Rozhodně ne mě, proto jsem neváhala.
Naše svatba byla malá. Pár známých, jeho matka, má sestra, můj otec. Byl v šoku. Přesvědčený, že blbnu. Dokonce mi sdělil, že může připravit tým, co mě včas dostane pryč. Nechal by mě unést od oltáře, protože u mě nečekal touhu doopravdy se vdát. Hodně mě to pobavilo, ale nesouhlasila jsem. Tak jsem se vdala a on už neřekl nic. Škoda. Když nad tím přemýšlím, možná i tohle nemuselo na mém seznamu „Udělala jsem“ existovat. Stačilo by, kdyby se zeptal proč. Jsem si jistá, že bych nebyla schopná dát mu odpověď a utekla bych sama. Od Matta, bytu v New Yorku a od pár děsivých budoucích chvil. Jenže to se nestalo. Nikdy se už znovu o mém manželství nijak nevyjadřoval, jako já se nevyjadřovala o jeho cellistce nebo komkoli jiném.
Myslím ale, že si uvědomil, že by měl o životě svých dcer vědět něco víc. Víc do hloubky. A když se mnou už se mu to nemohlo podařit, začal místo odkládání brát mou zatím nezletilou sestru na některé málo nebezpečné a zajímavé mise po světě. Aby ho viděla a aby s ní on trávil čas. Furymu to příliš nevadilo. Jak jsem měla zjistit, i když si její zapojení do agentury nijak nevymohl, měl určité povědomí o jejím vlastním nepozemském nadání, takže čím blíž bude S.H.I.E.L.D.u, tím lépe pro něj. Jí to samozřejmě taky nevadilo. Ve škole nemívala zvláštní problémy, ale nebránila se, když se z ní mohla ulít. Trochu nečekaně a proti mé vůli mě to začalo štvát, třeba když se později dostala k Thorovu kladivu, jež odstartovalo další fázi celého průšvihu, v němž se brodíme dnes.
Já zatím pracovala na vlastních misích a na postupném rozkladu čerstvého, autoritou posvěceného svazku. Vlastně všechno vyprchalo docela rychle. Především Mattova zamilovanost a moje spokojenost se životem, které nás v podstatě držely pohromadě. Ne má zamilovanost. I kdybych si myslela, že jsem k němu někdy lásku cítila, nikdy jsem se bláznivě nezabouchla, jak se obvykle na začátku stává. Nikdy do nikoho. To není v mých silách. Takovou schopnost asi vážně postrádám. Tehdy jsem o tom nepřemýšlela, avšak teď už to chápu. Nezamiluju se, může se dokonce zdát, že k nikomu necítím nic, co by partner měl, ale... ve skutečnosti to nakonec přijde. Ne tak intenzivní, ne poblázněné, asi ne zjevné a ne hned. Spíš něco... hlubšího, pevnějšího. Co se pomalu vybuduje. Co se nemusí předvádět ani vyslovovat. A co, jak se ukázalo o několik let později, může být mnohem ničivější. Jenže tehdy jsem si prostě myslela, že tvrdá a bezcitná agentka jsem až do morku kostí ať mám uniformu nebo ne, takže jsem nezjišťovala, zda jsem s tím pravým. Stačilo mi, že jsem ho taky chtěla. Chvíli.
Chvíli jsem se k němu ráda vracela. Chvíli jsme si užívali. Společné bydlení a společný život. Pak se to mezi nás začalo vkrádat.
Chtěla jsem víc volnosti. Víc... něco mi zoufale chybělo a doma jsem to nemohla najít. Matt to cítil, frustrovalo ho to a samozřejmě mu vadil pocit, že mi není dost dobrý. Začínala jsem ho svým postojem štvát. Spadly mu růžové brýle a nejspíš počínal chápat, že o moje vady nestojí. Rozdíly mezi námi se prohlubovaly. Asi mou vinou. Ne, určitě. Mým nezájmem, mým couváním, tím, jak jsem se vůbec nesnažila vztah dál budovat. Jenže jsem si nemohla pomoct. Připadala jsem si svázaná a přibitá k zemi každodenní rutinou. Potřebovala jsem dýchat, potřebovala jsem vést svůj život jen podle sebe, ne čelit zvykům někoho dalšího, což ve dvou nešlo. Začala jsem prodlužovat své mise, ač to nebylo nezbytné. O přesčas při papírování, o den zkoumáním vyzvednutých materiálů a vzorků, o tři dny prodloužením sledování. Brazílie, Aljaška, Izrael. Oh, Izrael...
Neletěla jsem do té země poprvé. Ani to nebylo poprvé, kdy jsem měla vstoupit do plánů Mossadu. Protože ty naše vždycky nekorespondovaly s jejich úmyslem, hrozilo každému našemu agentovi značné nebezpečí. S Mossadem není radno si hrát, nejedná v rukavičkách. Jen já měla výhodu a tak trochu si s ním hrála. Ne s agenturou, byla jsem vždycky udělala, co jsem měla, a snažila se zůstat nenápadná. Při práci s cizí vládní agenturou nikdy nebylo žádoucí zabíjet. Ale trochu jinak to bylo s jedním konkrétním agentem Mossadu.
Agent Eyal Lavine patřil k mým bližším známým. Seznámila jsem se s ním při první akci v Izraeli, kde jsem neskončila docela úspěšně, zato s ním skončila v posteli. Opět byl starší než já. Opět nosil strniště, opět měl tmavé vlasy a tmavé oči. Napadá mě, že všichni, s nimiž jsem se zapletla, si v tomhle byli podobní. Až na toho posledního, ale to je tak výjimečný případ, že se dá jen těžko pochopit. A o něm až později. Eyal byl zkrátka impozantní muž a tehdy, když jsem se s ním seznámila, neexistoval důvod, proč mu to nedat najevo. Nevím, jestli se všechno, co se mezi námi od té doby stalo, dá nazvat alespoň románkem. Měl pro mě slabost jako já pro něj, avšak oba jsme zůstávali ve striktně profesionální oblasti. Kromě sexu. Ať už jsem se objevila jako spojenec nebo nepřítel, využili jsme toho. Navíc to byla má první pořádná zahraniční tajná mise. A tím myslím TA tajná. Na mé úrovni utajení.
Izrealci se tehdy dostali ke starým nacistickým materiálům z druhé světové války. A nejen tak ledajakým. Šlo o materiály k teseraktu, podivné kostce, jež se dala využít jako zdroj energie, nepocházela ze země, poslala pod led kapitána Ameriku a mojí babičce s ním tak překazila rande. Tu historii každý znal, i když zdaleka ne každý tušil, že šlo právě o to. Že tahle věc byla onou bombou, která se kdysi řítila na New York, a s kterou kapitán havaroval. A už vůbec ne každý tušil, že už před lety ji nalezl Howard Stark, když po kapitánovi pátral. Od té doby ji držel S.H.I.E.L.D. Nejprve bezpečně schovanou. Potom ji začal opatrně zkoumat. A nakonec se ji pokusil využít. To už byl ředitelem Fury a teserakt byl uskladněný v tajné laboratoři, kde na něm pracoval úzký okruh odborníků. Tedy, když jsem se o něm dozvěděla poprvé, ještě ne tak docela. Stále ještě ho „jen“ zkoumali. To byla taky jízda.
Byla jsem tehdy sotva v pubertě, moje sestra malé, poslušné a nudné děcko. Nemám tušení, kolik už tehdy věděl táta a nakolik významný a důležitý byl. Všechno se to odehrálo ještě předtím, než se objevily mé schopnosti. Měl s námi na pár dní odjet, jenže mu zavolali a on musel něco urgentně vyřídit. Něco na odlehlém místě, kam má veřejnost vstup zakázaný. Jenže my mu nedaly pokoj. Navíc mělo jít jen o krátkou zastávku, on neměl hlídání, takže se odvážil nedodržet tak docela protokol a zamknout nás v autě, než vyzvedne co má a udělá s tím kdo ví co. Mě opravdu nijak zvlášť nezajímalo, co po něm chtěli. Mnohem víc mě zajímalo, co je to sakra za budovu, že je tak důkladně obehnaná ploty, cedulemi se zákazem vstupu, kamerami na bráně a že nemá žádná okna.
Takže jsem přirozeně neposlechla, vyplížila se s auta a Jennu vzala s sebou. Té se pro změnu vůbec nechtělo. Měla nakázáno zůstat, tatínek řekl, tak to tak přece musí být. Nakonec za mnou šla jen proto, že se bála. A když jsem objevila ten velký otvor po napůl vytrženém ústí ventilace ze suterénu – neměla jsem tehdy nejmenší tušení, jak neskutečné štěstí bylo, že kvůli utajení na místě nebyl dostatek lidí, aby ji okamžitě dali dohromady, a tak, ač o tomto kazu na zabezpečení věděli, zatím se nedostali k jeho opravě – už mě nechtěla následovat vůbec. Teprve když jsem plácla první věc, která mě napadla, a to, že ji sežerou dinosauři, když nepůjde za mnou, respektive přede mnou, abych věděla, jestli to je průchozí, poslechla. Dinosaurů se bála. Milovala jsem film Jurský park a ona z něj měla noční můry pokaždé, když jsem si ho pustila. Byla to ale dost bláznivá chyba. Měla jsem raději poslechnout a umlčet svou zvědavost. Nebo spíš... tohle ani nebylo zvědavostí. Obvykle jsem nevyváděla až tak vážné věci jako vloupat se do vládní laboratoře. Původně jsem také chtěla jen mrknout se za roh a postávat u auta, raději než se v něm péct. Jenže teď jsem se nemohla ovládnout. Nebo jsem se spíš ani nesnažila, potřebovala jsem tam jít, musela jsem. Bylo to víc než jen zvědavost. Byla to... potřeba, kterou jsem neuměla vysvětlit.
Nebylo ani moc těžké dostat se pak uvnitř z ventilace ven. Ani pohybovat se po budově. Zapadly jsme totiž za první nezamčené dveře, které jsme našly, a kdykoli Jenna otevřela pusu, prostě jsem jí ji zacpala. Zmlkni, sestřičko, tady by nás najít neměli. To mi bylo jasné a bála jsem se, co by se stalo, kdyby našli. Jenže ani to mě nedonutilo vrátit se zpátky.
Místo toho jsme se ocitly v nějaké betonové místnosti se spoustou stolů, počítačů, na jejichž monitorech nesvítilo nic nebo spořič obrazovky, takže právě nebyly v provozu, boxů, stojanů a dokumentů. Nedívala jsem se do nich, nevím od čeho. Ani jsme neotevřely žádnou krabici nebo zásuvku. Jen jsme potichu procházely kolem a já okukovala různé volně rozložené nářadí a několik věcí, co také vypadaly dost počítačově. Plné drátů a čipů. Všechno však zahalovalo šero rušené jenom slabým, namodralým světlem. Ani tady nebyla žádná okna.
Jenna v tu chvíli také konečně ztichla a bylo znát, že už nehodlá protestovat. Naopak spolu se mnou, beze slova, bez dotazů a s naprostou jistotou, pomalu mířila mezi stoly k místu, odkud to světlo vycházelo. Bylo čím dál modřejší a silnější. A... lákavější. Jinak se to asi popsat nedá. Obě jsme díky němu vypadaly zvláštně nepřirozeně. Jako bychom ani nebyly uprostřed Ameriky, ale někde daleko. Někde, kde je to strašidelné. Trochu jako duchové.
Nakonec jsme zjistily, že to světlo vychází z podivně zářivé modré kostky usazené do pevného podstavce. Byla jsem si jistá, že jsem do té doby nikdy nic podobného neviděla. Byla... dokonalá. Nebyl to žádný přístroj ani žádný kus kamene. Nebyla vytesaná nebo vyřezaná. Ovšem byla dokonalá. Plná elektrizující modři, která se v ní převalovala a vytvářela abstraktní obrazy. Nebo ne úplně abstraktní? Když jsem se do ní podívala blíž, tak... ucítila jsem bodnutí strachu. Ani jsem si nevšimla, že jsem došla až k pultu, na němž stála, ale zase jsem rychle uskočila zpátky. Ať to bylo cokoli, věděla jsem, že je to nebezpečné. Protože to bylo cítit... mocně. Chtivě.
Jenže jsem si nevšimla, že na Jennu to patrně stejný efekt nemělo. Nebo ho ignorovala. Natahovala se, aby lépe viděla, a když zjistila, že je pořád moc malá, natáhla ruku.
Nezastavila jsem ji. Neudělala jsem vůbec nic. Jen jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, že po ní sahá. A když ji popadla, bylo už pozdě. Kostka zablikala, někde v dálce za několika zdmi a dveřmi spustil alarm a Jenna ji leknutím upustila na zem. V tu chvíli alarm utichl, ale kostka zablikala ještě znatelně a spolu s ní, což jsme nevěděly, musela probliknout elektřina v celé budově. Okamžitě se ozvaly hlasy a kroky tam, kde bylo ještě před chvílí ticho a mrtvo, a Jenna si uvědomila, že by z toho mohl být průšvih. Což jsem si já uvědomila už dávno, a tak jsem ji popadla za ruku a chtěla táhnout zpět ke dveřím. Ale ona se mi vysmekla, tu kostku sebrala a vrátila ji na místo. Teprve potom jsme urychleně zmizely stejnou cestou, a i když jsme se nestihly vrátit až do auta, myslím, že nikdy nikdo nepřišel na to, co jsme provedly. Nebo se o tom alespoň nikdy nezmínil.
Tehdy jsem nevěděla, jak neuvěřitelná věc, se stala. Protože jsem nevěděla, co je to za kostku. Potom jsem tu vzpomínku vytěsnila z hlavy. Myslím, že i Jenna. Nikdy o tom nemluvila a vlastně by mě docela zajímalo, co si myslí, že se stalo. Teprve po letech mi došlo, že nic z toho nemělo být možné. Že nás to obě mělo okamžitě zabít. A ještě po dalších letech, teď, vím, proč nezabilo. A proč ho Jenna mohla zvědavě vzít do ruky a pak předstírat nevinnost, jako kdyby ukradla bonbon. Aniž by to kdokoli odhalil. Říkám si, kolik věcí by se nestalo, kdyby ani tohle nepřibylo na můj seznam 'Udělala jsem', ale... nejspíš bych jen oddálila nevyhnutelné. Nemyslím, že to byl ten skutečný impulz, který něco probudil. Ať už ve mně nebo v ní. Bylo to v nás vždycky. Já to zjistila ve čtrnácti při hloupém nápadu vracet se večer domů sama z flétny, Jenna... náhodou přišla na část toho, co ji činí neobyčejnou, a provedla tu věc s babičkou... myslím, že to mohlo souviset s objevením Thora a jeho kladiva, rozhodně se to stalo v té době. No a ten zbytek až teď, když si hrála na důležitou a nechala se Furym a Rogersem zatáhnout do Triskelionu, kde byl i Zimní voják. To je všechno ale jiný příběh a odehrál se až nějakou dobu po mé cestě do Izraele, kde jsem měla s existencí teseraktu přijít do kontaktu podruhé. Nebo alespoň k výzkumům Red Skulla, jak nás informoval náš kontakt v utajení. Ty bylo třeba získat, minimálně zjistit, co v nich je. Pak třeba i zničit, nebude-li jiné východisko. A především, práci delší než na jeden krátký výlet. A tak se seznámila s Eyalem.
Byla jsem ještě hrozně mladá, sotva zkušená. Většinu teorie jsem zatím neměla šanci přetavit v praxi. Myslím, že právě to ho trochu postrčilo. Taky si se mnou chtěl pohrát, byl mnohem zkušenější a nepochybně čekal, že si mě omotá kolem prstu. Byl velice skoupý na informace, na všechno se záhadně usmíval, bedlivě pozoroval a čekal, kdy si přestanu dávat pozor. Byla jsem tam totiž oficiálně, ale s tajným úkolem. Asi to poznal docela rychle. Ovšem já dělala totéž a on mi byl nevědomky užitečným vzorem. Oba jsme chápali, že když špion ví, že ho při sledování špiona sleduje špion, je to značně komplikovaná situace, v níž není docela možné se vším ihned běžet za nadřízenými. Obzvláště, když je to sledování částečně i značně fyzické. Však jsem se mu nebránila, chtěla jsem ho stejně jako on mě, chtěla jsem si užít. Ráda jsem si užívala. Stejně ale musel vědět, o co mi jde doopravdy, nebo minimálně tušit, že tam nějaké doopravdy je, a proto jem téměř neuspěla. I když to bylo komplikované, měl přece jen výhodu. Byli jsme na jeho hřišti, a tak měl on zázemí. To já se musela pohybovat na cizím území a to já byla útočník, on jen obránce.
Řekla bych, že kdyby mě v jakýkoli moment udal, prozradil komukoli své podezření, nejspíš bych se dostala pryč, i když asi ošklivě, ale rozhodně bych nezvládla svůj úkol. Jenže on to neudělal. Byl jedním z mála, kdo věděl o získaném pokladu Red Skulla, vlastně byl jedním z těch, kdo ho dopravili do Izraele, ale neudělal nic vážného, aby mě zastavil. Nepřesvědčovala jsem se, že proto, že by nemohl kvůli mně. Spíš se mi začalo zdát, že to chtěl zvládnout sám. Nechtěl žádat o pomoc s jednou mladou holkou, která zjevně není v téhle branži moc dlouho. Už na začátku se rozhodl udělat z toho svou soukromou misi a jen vyčkával. A taky se dočkal, protože se mi podařilo zjistit, kde se všechny záznamy a plány nachází, na jedno místo se vloupat a zmocnit se části z nich. Smůla jen byla, že jsem musela nenávratně poškodit zámek bezpečnostních dveří, takže tajemství bylo prozrazeno dřív, než jsem se dostala na druhé místo. Proto jsem ten rozjetý vlak už nedokázala zastavit a proto mě v cílové stanici čekalo slavnostní uvítání. Tedy tak jsem si to myslela na začátku.
Nebylo to vůbec příjemné. Když jsem si všimla, že nenápadně posílili stráž a jak čekají na narušitele, hlavou mi přád běhalo, jak to mám udělat a nikoho nezabít. Respektive se nikomu nepředvést. Nemohla jsem zlikvidovat úplně všechny a kdyby mě kdokoli z nich viděl, prasklo by, co jsem zač. Když nad tím přemýšlím, byl to asi jediný důvod. Byl to totiž problém, který se týkal přímo mně. Jestli by někdo z nich přišel o život, fakt, že bych mohla být nucena je zabít, mě nerozrušoval. Byli překážkou, nic víc. Tak se to po mně chtělo. Tak jsem se to naučila. Abych neměla zbytečný soucit ve chvílích, kdy existují cennější věci než cizí agent.
Nakonec mě z toho ale vysvobodil kontakt S.H.I.E.L.D.u. Na poslední chvíli zjistil, že cíl byl přemístěn a tohle byla vlastně přichystaná past. Nikým jiným než Eyalem. Měl v úmyslu mě chytit a dostat ze mě, co potřeboval. Celou druhou část jsme proto ztratili spolu s šancí dostat se k ní a získané materiály bylo nutné co nejdříve přivézt zpátky. Přišel proto jasný rozkaz přímo od Furyho – ukončit misi, vrátit se, hlásit se, najít nový způsob.
Nejdřív mě napadlo neposlechnout. Udělat to po svém, sice trochu násilně, avšak třeba účinně a prostě z někoho dostat potřebné informace, jako chtěli oni. Třeba rovnou z Eyala. Ovšem zavrhla jsem to. Přesně v souladu s mým výcvikem, který by nebyl ukončen, pokud by hrozilo, že neposlechnu. A k tomu, abych neposlechla, se nakonec muselo stát mnohem víc než jen částečný neúspěch.
Navíc, nakonec jsem misi opravdu dokončila. Náš kontakt přišel znovu na stopu zbytku dokumentů a zjistil, že je odsunuli na izraelské velvyslanectví v Norsku. Původně se totiž teserakt skrýval po staletí tam a kromě většího bezpečí tam nyní chtěli i najít náhradu alespoň něčeho z toho, o co kvůli mně přišli. Zároveň ale nebyli tak naivní, aby se jim líbilo, že jsou tak důležité věci dlouhodobě mimo jejich plnou kontrolu a na faktickém území cizího státu, když už ne právním. Proto se nyní měly zbylé materiály vrátit domů a ideální čas pro jejich získání námi byla jejich přeprava z letiště. Nedělám si iluze, že Mossad nebo kdokoli pověřený na velvyslanectví neměl žádné kopie. Všechno, co teď S.H.I.E.L.D. chtěl, ale bylo vědět, jak daleko se dostali. A jestli jemu něco neuniklo. Práce s teseraktem totiž byly čím dál intenzivnější a odvážnější a moje mise nemohla skončit nedokončená. Vrátila jsem se proto dostat i zbytek.
Což nakonec také nebylo tak těžké. Ukázalo se, že pověřeným jejich přepravou je opět Eyal. Chudák.
Samozřejmě zjistil, že ho sleduji. Vlastně mě úmyslně naváděl a tak trochu tahal za nos. Však jsem nebyla o moc starší a zkušenější, z Izraele jsem zmizela před několika měsíci. A nejspíš mi to chtěl osobně vrátit, jako bylo původně jeho osobním záměrem mě nachytat. Skoro se mu to i povedlo. Opět. Dokonce mě v jednu chvíli, v bezpečí zalidněného náměstí, konfrontoval. Řekl mi, že jsem se pořád nenaučila pořádně sledovat nebo snad nebýt tak čitelná. Přímo mi řekl, že ví, že mi jde o kufřík, který dopravuje. A byl si jistý, že není moc, co bych mohla udělat. Nemohla jsem mu ho vyškubnout a utíkat, nemohla jsem na sebe strhnout pozornost okolí ani policie, nemohla jsem jednat. S čím už ale nepočítal bylo, že když nemůže vyjít žádný trik hodný těžko porazitelné zbraně, použiju naprosto primitivní, který jsem se dokonce naučila náhodou a z blbého detektivního filmu.
Chvíli jsem mu vracela jeho popichování, chvíli jsem zkoušela, jestli stále ještě zabere flirt, a pak jsem ho bez rozpaků nabrala kolenem do rozkroku a dlaní praštila do hrudi. S mou silou šel okamžitě k zemi, já se k němu sehnula a vykřikla, že má asi infarkt. Jakmile jsem začala volat o pomoct a o zavolání sanitky, seběhli se kolem lidé. Někteří se sklonili, aby zjistili, jak je na tom, jiní jen stáli kolem a zírali. Jako všude na světě. Já mu zatím vyškubla kufřík z ruky, když jsem předstírala, jak mu povoluji košili u krku a potřebuji prostor, přiklekla ho a rozhlédla se po davu. Znovu jsem zděšeně zavolala, ať seženou sanitku a jestli tu není lékař. A když se jeden člověk přihlásil, že on je zdravotník, uvolnila jsem mu místo, odtáhla se i s kufříkem a pak vycouvala a utekla dřív, než všem čumilům došlo, že žádný infarkt nemá. A že mě to vůbec nezajímá.
Ale na druhou stranu, tohle vlastně vůbec není důležité. Nemělo to následky a neznamenalo to vůbec nic. Jen jednu z mnoha misí. Nemá proto smysl to víc rozpatlávat, jako nemá smysl rozpatlávat jiné. Není důležité co se stalo, jak to skončilo, co jsem udělala a jestli Fury získal vše, co chtěl. Důležité je jen to, že jsem se tam seznámila s Eyalem a prožila si své profesně soukromé vzrušení. Takže když jsem se po nějaké době, teď už jako vdaná žena a dostatečně zkušená agentka vrátila do Izraele ještě jednou, už kvůli úplně jinému důvodu, a setkala se s ním, tentokrát ve vší počestnosti a čistou náhodou, připomněla jsem si časy dobrodružství osobního života, který kopíroval mou práci. Časy, kdy jsem nebyla ničím a nikým vázaná. Kdy jsem si mohla hrát na drsňačku bez výčitek.A uvědomila jsem si, že mi to chybí. Že se nechci vrátit do zajetých kolejí s Matthewem. Že nevydržím pomyšlení návratu zase k tomu samému, ubíjejícímu a nenaplňujícímu životu, do něhož jsem se nechala stáhnout. Připomínka toho se mnou zatřásla a probudila starou touhu, kterou na čas pohřbilo romantické poblouznění. Znovu to otevřelo mou nenasytnost a sobeckost. A doma pak rovnou cestu k dalšímu průšvihu. K další položce seznamu 'Udělala jsem' a jak se ukázalo později, i 'Stalo se'.
Žádné komentáře:
Okomentovat