Bylo mi čtrnáct. Věděla jsem, že jsem jiná. Podivně jiná. Sotva jsem se kdy zranila. Měla jsem sílu. Byla jsem rychlá. Měla jsem výdrž. A byla jsem nepochopitelně těžká, i když na první pohled jsem se nelišila od ostatních vrstevníků. A věděla jsem, že jiná je i má sestra Jenna. Ráda jsem špehovala, sledovala a zjišťovala cokoli, co souviselo s prací mého otce a mé babičky a netrvalo dlouho sžít se s tím, že odlišnost je naše podstata. Nikdy jsem se stejně nemohla dozvědět, jak moc jiná vlastně jsem. Co jsem. A možná mi na tom tehdy tolik nezáleželo. Tehdy jsem chodila do školy, i když ne pořád do jedné, jak se s námi táta čas od času coby agent v terénu stěhoval. Tehdy ještě vůbec nebyl tak důležitý. Tehdy jméno Phil Coulson nemělo moc velký punc, pokud lze vynechat fakt, že jeho matka založila S.H.I.E.L.D. Ale nebyl o nic méně vytíženější. Vlastně byl div, jak jsme všechno zvládali. A když ne, zase nám připravil jízdu. Jako hlídání kavalérií May, kterou jsme díky tomu viděly z těch stránek, o nichž zbytek agentury ani netuší. Seznámení s Hankem Pymem. Jednou, hodně dávno, mě dokonce babička Peggy byla nucena vzít na schůzku s Howardem Starkem. Nelíbil se mi. Pak stejně zemřel. Ale tak jsem se naučila vnímat život mezi legendami jako normální.
A sama jsem žila normálně. Normální škola, normální zájmy. Normální hodiny flétny. Nenáviděla jsem je. Noty pro mě byly… já nevím, žádný jazyk není problém. Až na ten notový. A možná by také všechno vypadalo jinak, kdybych na ty hodiny nechodila. Možná by nikdy nepřišel ten první masivní bod na seznamu „stalo se“, nepřibyl by seznam „udělala jsem“ a já bych seděla u počítače na ředitelství nebo v nějakém uzlu a naváděla agenty nebo na lavici v soudní síni a ukazovala na hříšníky. Jenže jsem na ně chodila.
Byly pozdě večer. Obvykle mě z nich někdo vyzvedával, výjimečně jsem jezdila tramvají. Jednou byl ale táta mimo město a mně přišlo logické vyrazit uprostřed léta domů pěšky. Nejsem přece balík zlatých cihel, který potřebuje eskortu.
No, tehdy si ovšem asi mysleli, že jednu u sebe mám. Nebo alespoň peněženku či pár karátů na krku. Nejspíš. Byla jsem tak nepozorná, jak může čtrnáctiletá holka být. A stejně tak bezmocná, když jsem si až pozdě uvědomila, že dva stíny za mnou mě neminou a že jim ani neuteču. Když jsem ucítila ruku na krku a narazila do zdi.
Byli jen dva. Dnes… vyřídila bych je dřív, než by si uvědomili svou osudovou chybu. Tehdy… to stálo víc.
Byla jsem vyděšená. Sotva jsem vnímala, co říkají. Jeden z nich mi strhl z ramene tašku a prohrabával se jí. Nemohl najít nic moc, přece jen jsem zlaté cihly nenesla. Druhý vytáhl nůž. Nebo ho měl v ruce celou dobu? Strašně jsem se bála. V uších mi víc než slova hučela krev. Slyšela jsem hlasité pulsování v mé hlavě. Mohli mi vzít tašku a zmizet, jenže ji jen hodili na zem. Neměla jsem u sebe víc. Věděli to. A stejně neutekli.
Oba byli starší než já. Větší. Silnější. Alespoň v tu chvíli mi to tak připadalo. A páchli. Ne… ne potem nebo špínou. Ani levnou kolínskou. Ani drahou, když na to přijde. Byl to divný pach, jenž jsem snad ani necítila, spíš… jsem ho z nich vnímala. Byl děsivý. Dusil mě. Dusil mě spolu s hrůzou, takže jsem se nezmohla ani na křik. Nedokázala jsem poskládat slova. Nebo uchopit, co chtějí. Jen ten pach mi to řekl. Ten a lesklé, krátké ostří u mého krku. Ostří, jež se mi svezlo po rameni a přeťalo ramínko tílka. Pak ten pach… ten pocit ještě zesílil. Zpanikařila jsem.
Nemohla jsem se hnout ani křičet. Ublíží mi, věděla jsem to. Bála jsem se. Bolesti. Strachu. Ale nevyrazila jsem ze sebe ani slovo. Nesebrala jsem se k pokusu o útěk. Nemohla jsem popadnout jedinou myšlenku. Panika mě naprosto ovládla. Místo vyhodnocení situace a řešení, místo hlasu rozumu, se ve mně rozhořel chaos.
Možná tam mohli být dva. Hrabat se mi v tašce a rvát ze mě bundu. Možná jich mohlo být deset. Zpívat árie. Nezáleželo na tom. Chaos hořel stále víc, ten… ten křik nebo… zpěv byl pořád silnější, rudá kolem mě se začínala prolínat se zářivě oranžovou. Horko se mi rozlévalo po těle.
A já vykřikla.
Už to nebyl vnitřní chaos, co hořel. Dlaně jsem měla plné plamenů šplhajících mi nahoru po pažích. A tam, kde mě před chvílí držely jich prsty, se mi do kůže zarývaly zčernalé klacíky. Oheň šplhal po mně i po nich. Ale zatímco já cítila klidné, očistné teplo a slyšela zpěv, oni řvali v agónii, dokud jim žár neobemkl hrdla. Neuvěřitelně rychle. Neuvěřitelně elegantně.
Pak řev ustal. Chaos se rozplynul úplně.
Zády jsem znovu dopadla na zeď a otupěle zírala na představení přede mnou.
Nemohli už křičet a nemohli stát na nohou. Oba se zhroutili na zem. Pod seškvařenými hadry jim praskala kůže a valila se z ní kouřící krev. Přišli o vlasy i o rty. Z očí… z toho, co bylo jejich očima, tekl vřící sliz. Ale stále žili. Cukali sebou v posledních křečích nepředstavitelné bolesti. Vedle zhrouceného, černého obličeje jednoho z nich ležel doutnající jazyk. Druhý… druhý svíral obě ruce v pěst, jako by tím mohl oheň odehnat. Zoufale se zkoušel převalit. Dokud z nich plameny nevyškvařily poslední energii a jejich řádění nebylo u konce.
Moje ruce zůstaly netknuté. Přišla jsem o rukávy, ale ani puchýřek nenaznačoval, že by se mě oheň dotkl. Prohlížela jsem si je. Bylo mi příjemně teplo, hřály, víc, než by měly. Jinak vypadaly normálně. Mohla jsem to nechápat. Křičet, chtít vysvětlení. Ale já věděla, že jsem to byla já. V náhlém záchvatu zhnusení jsem si z předloktí smetla popel, v nějž se změnila kůže jednoho z těch kluků. Věděla jsem, že plameny vyšly ze mě, že jsem hořela a spálila je. A že… že to bylo tak…
V tu chvíli jsem se vyděsila znovu. Tentokrát vědomím toho, co jsem cítila. Tohle je přece tak… tak špatně… neměla jsem to udělat. Neměla jsem to cítit. Nemůžu to cítit. Nemůžu být tak… jako… monstrum.
Utekla jsem. Konečně. Jen ne domů, chtěl jsem prostě co nejdál od toho pohledu na dvě děsivě popálená těla. Nechala jsem u nich ležet i svou tašku. Vůbec jsem nepřemýšlela. Nezáleželo mi na tom, jestli v ní někdo najde moje věci, jestli mě někdo viděl, jestli dorazí policie, jestli si udělají obrázek. Utíkala jsem, bylo mi jedno kam. O několik bloků dál jsem se pak vmáčkla mezi zeď a dávno nevyvážený kontejner za nějakou restaurací zatlučenou prknem s nápisem K PRONÁJMU. Klepala jsem se. Cítila jsem tlak za ušima a strach všude jinde. Jenže teď jiný. Ne obavy o sebe, ale ze sebe. Z toho, co to znamená. Co se stane. Co jsem zač. Co budu dělat. Že se ve mně probudil oheň. A že jsem vrah.
To byl první krok k tomu, aby se ze mě stalo to, co jsem dnes. Možná ale ještě šel zvrátit. Má sestra se svých schopností obává a pochybuje o sobě, jako tehdy já. Taky má za sebou jejich nepříjemné ukázky. Jenže mě, netuším jak, našel táta. Nejspíš po tom podivném vznícení ihned skočil S.H.I.E.L.D. Možná měl jen štěstí. Ale našel mě a pochopil, co se stalo. Co jsem udělala. Nejspíš něco takového čekal. Minimálně čekal, že ve mně něco bude, protože mi řekl, že nejsem a nikdy nebudu monstrum. Byla jsem zmatená. A on to nevysvětlil jako vždy. Nikdy nám nechtěl vysvětlit náš původ. Jen opakoval, že nejsem monstrum. Že jsem něco víc. Nesmím to říkat. Že jsem jeho andílek. A já se uklidnila… a už nikdy to neřekla. Nikdy se tak neviděla. Přestala jsem se bát.
Musel k tomu samozřejmě přistoupit trénink. Výměnou za to, že nebudu předmětem žádného výzkumu a že vedení S.H.I.E.L.D.u celý incident ututlá, musel otec dovolit využít mé nadání. Nehandlovatelná cena, protože aby si mohli mezi prsty nechat utéct pyrokinetičku, musel by jim do klína spadnout rovnou bůh. Ne že bych se bránila, vždycky měli způsoby, jak někoho nalákat. V extrémně nízkém věku jsem tak začala svůj výcvik, od něhož si ředitel Fury sliboval zvláštní agentku, jež mu konečně dovolí uskutečnit nejriskantnější operace.
Zabralo to čas. Nechtěla jsem se vzdát ani formálního vzdělání. Vybrala jsem si pro něj práva. A vedle toho brutální výcvik neustále stupňovaný tak, aby ze mě udělal agenta. A když se Fury ujistil, že tu roli beru a chci obsáhnout své možnosti, že mě to baví a necouvnu ani před vysokou cenou, nechal mě pochopit, že zabijáka. Učil mě, respektive instruktoři na akademii S.H.I.E.L.D.u boji a obraně, střelbě, špionážním technikám, všemu, co ostatní agenty. A také jsem musela dřít na svém ohni, mimo instruktory z akademie a mimo pozornost kohokoli dalšího. Ovládnout ho, vyvolat ho, udusit ho, použít místo zbraně i jako techniku hromadné likvidace. Na povel se rozhořet tak, že neodolá žádný materiál. A přitom nezabít sama sebe, když bych si bláznivě vypálila kyslík. Chtěl dosáhnout maxima, posouvat hranice. A já taky. Během vteřin vypálit areál. Roztavit letící kulku. Nezastavit se.
Musím říct, že jsem se nechala omámit velice snadno. Stačilo si připomínat, co mi řekl táta. Že nejsem monstrum. Šlo to samo. Nakonec, vědět, že je jen málo způsobů jak mě zabít, téměř žádný jak mě zadržet, a že jsem nebezpečná a pokud nechci, není nikdo, kdo by mě donutil neříct ne, mě opájelo. Měla jsem moc nad životem a smrtí a měla jsem moc sama nad sebou. I když výcvik zajišťoval, že s ní nepůjdu nad Furyho a že ji udržím na uzdě. Jak je snadné sklouznout k zabíjení, pokud ho nařídí někdo jiný a já se můžu tvářit jen jako perfektní zbraň? Nemívala jsem výčitky, protože jsem nad tím nepřemýšlela. Nenechala jsem ozývat se morálku nebo svědomí a rozhodně jsem nezkoumala své cíle. Navíc jsem obvykle vedla běžnou agendu agenta. Plnit mise, sledování, odhalování hrozeb, případná eliminace. Létat po světě, sem tam si projít účelovým románkem. A jen někdy být vyslaná se zvláštním úkolem, který by pro jiného byl sebevraždou.
Táta o nich nevěděl. Nikdo o nich nevěděl. Měla jsem vysokou prověrku, úzce spolupracovala s Furym, ale nikomu nebylo dovoleno vědět na čem. Dodržel své slovo, že všechno ututlá, však se mu to nesmírně hodilo. Tehdy byl S.H.I.E.L.D. V úplně jiném režimu a úplně jiném, přátelštějším vztahu k vládě a mezinárodním organizacím. Fury byl naopak plný tajemství a podrazů stejně jako teď, takže jen uvítal tajnou agendu. Vlastně jako já. Bylo tak příjemné vědět o něčem jako jedna z mála na celém světě.
Na druhou stranu ale, nebyla jsem stroj. Někteří mi říkali Furyho pravá ruka. Ke vzteku agentky Hillové. Ostatní prostě jen agentka. Asi to byl můj hlavní rys. Ovšem pořád ve mně dřímalo víc. Pořád jsem se stýkala s kolegy a rodinou. A pak jsem se prostě vdala.
Byl to bláznivý nápad. Nejspíš jsem tehdy byla agentka, ale ještě ve mně zůstávalo něco naprosto nezkušeného nebo hloupého. Nevím, jestli jsem Matthewa Chase, agenta Chase, doopravdy milovala. Spíš ne. Není tedy divu, že jsme všechny tak překvapili. A vůbec není divu, že to nevydrželo.
Pár měsíců, skoro rok. Byla jsem ráda za každou misi a za každý důvod vypadnout z domova. Nikdy jsme se nerozvedli, ale pak jsem vypadla definitivně. Nevadilo mu to. Neměli jsme se brát.
A to ani nebyl konec. Spíš začátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat