Možná neposlouchala mistry a septy. Možná pro ni boj opravdu byl jediný smysl života a možná fanaticky následovala otce, ale nebyla hloupá. Její sestry byly ještě malé. Tyene se motala u nohou paní Mellario a kradla Arianne plátky pomeranče a Nym si, ležíc na pohovce, četla nějakou hloupou knihu. Ona jen stála v koutě a nevraživě je pozorovala. Mellario je nahnala do této komnaty sloužící jako herna pro urozené děti asi před týdnem a od té doby se tam vracely každý den a ona je nespustila z dohledu. Ale Obara nebyla hloupá.
Nepotřebovala, aby jí to oznámila ona nebo strýc princ Doran, jehož taktéž neviděla celý týden. Uměla se vyplížit ze zámku, jakmile ostražitost polevila a všichni měli být v nejhlubším spánku, a uměla sbírat informace. I když v tom se nemusela ani příliš snažit, mezi lidem, služebnictvem, strážemi i ostatními poddanými, to vřelo. A teď, když zmizel ze zámku Areo Hotah, jehož zahlédla z okna vyjíždět z brány, měla i plán.
Možná fanaticky následovala otce a smyslem jejího života byl boj. Ale to nebylo všechno, co měla. Měla rodinu. Ne její špinavou matku, skutečnou rodinu. A ať se snažili jak chtěli, neutajili před ní, že ten sestromrd na Železném trůně ji o ni připravil.
Nikdy nechápala Eliino nadšení, že se vdává za prince se stříbrnými vlasy a pěkným obličejem. Jako by na tom záleželo. Stačila by jedna rána násadou oštěpu a ten obličejík by byl hned méně pěkný. Ale respektovala to, jen si s ní nikdy nebyla zrovna blízká. Možná i proto, že Elia byla princezna, pravá lady, a jí chyběla už jen správná věc mezi nohama, aby se stala mužem. Víc si s ní rozuměla Jaenna, její jediná starší sestra. Ta která taky bývala malou fňukající lady, než se jí začala věšet na paty. Říkala jí, že je pitomá, když se těšila na cestu do Starého města. Říkala jí, že je to hnusná díra. A pak znovu, když se radovala, že ji otec vezme do Králova přístaviště. Řekla jí, že se chová jako ty slepice z Roviny, které umí akorát kvokat, když se na ně nějaký muž podívá. A že by raději měla zůstat doma a vypravit se s ní konečně do Prkenného města a odtamtud po Zelenokrvavici do Pivokamene, opuštěné pevnosti, kterou by mohly prozkoumat, jako to dělá mnoho mladých začínajících dobrodruhů od řeky.
Jenže Jaenna nechtěla. A pak ji ten sestromrd hodil do ohně a zabil Oberyna. Nikdo prý nevěděl, co se s ním stalo, ale předtím jí taky říkali, že je všechno v pořádku. Neměla tak jediný důvod uvěřit, že by mohl být on.
Čekala jen proto se svým zachmuřeným výrazem, až Mellario zažene Arianne a její zbylé sestry spát. Měla připravený pouštní plášť, vodu a koně ve stáji. A svůj oštěp. Který prožene hlavou krále a každého, kdo se jí v tom pokusí zabránit.
Otec ji i Nym v posledním dopise napomínal, aby nedělaly žádné potíže. Samozřejmě i Tyene, jež si to ještě nedokázala přečíst sama. Jako vždy, když nebyl doma. A ona nikdy potíže nedělala, vždy si hleděla svého. Cvičení, výpravy, čas strávený se sestrami. A ani tohle neviděla jako potíž, také to patřilo k jejím záležitostem. Její otec. Její sestra. Spravedlnost. A pomsta. Nehonosí se ti dračí zmrdi ohněm a krví? Tak jim předvede, jaká je krev doopravdy.
Nikomu o svých plánech neřekla, i když se na ni Nym dívala zamyšleně a s otázkami v očích. Byla ještě malá a nemohla jí pomoct, ani udržet tajemství. A kdokoli jiný by se ji pokusil zastavit.
Ke své rozladěnosti ale musela čekat déle, než se jí zamlouvalo. Mellario poslala Arianne s její septou, aby ji konečně uložila, Tyene se ihned přidala, vždy jako věrný ocásek, a Nym už také odložila rozečtenou knihu, jenže Quentyn, malé, uřvané, ošklivé mimino s růžovými tvářemi a chomáčem hnědých vlasů, se rozhodl právě naopak a začal nezastavitelně vřískat. Ba co hůř, Mellario je nenechala být, aby se k němu hned vrhla jako správná matka, ale nechala jeho chůvu, aby ho donesla do herny. Obara přitom věděla, že kdyby se pokusila omluvit dříve, než je Mellario rozpustí, nenechala by ji jít samotnou. Sama nebyla hloupá, a tak věděla, že hloupá není ani její princezna.
Navíc Nym, která také Mellario zrovna nemilovala, ale ani si nevšímala toho, že ji ona nemiluje zpět, ihned začala Quentynovi před obličejem mávat čímsi, co hodně vzdáleně připomínalo látkového koně vycpaného surovou vlnou do tvaru velice tlusté ovce a vyzvídat, proč brečí a proč miminka vždycky brečí. Tedy zdržovat. Už tak bylo pozdě, Hotah odjížděl, když se začalo stmívat, a co věděla, mohl by být zpátky každou chvíli. S ním pak už nebylo snadné dostat se pryč i s výbavou a koněm, ten strážný jako hora měl snad oči všude.
Konečně až hodně pozdě v noci se jí podařilo odejít a vyklouznout z dohledu všech, kteří jim měli na strýcův rozkaz zabránit ve zjištění pravdy.
Jako duch proběhla schodiště a byla přesvědčená, že teď už ji nic nezastaví. K jejímu ještě většímu rozčilení ale zjistila, že zámek značně nelibě ožil. Na poslední chvíli uskočila do výklenku, aby se vyhnula dvěma vojákům, a jakmile ji minuli, chtěla raději hned pokračovat dál, ale zaslechla, jak se zmiňují o princi a Kostěné cestě, a i když nikdy nechápala potřebu špehování a manipulace, protože dávala vždy přednost přímému střetu, kradla se potichu za nimi, aby zjistila víc. Kostěná cesta vede do Bouřlivých krajin a odtamtud se dál cestuje do hlavního města. Princ... mohli mluvit o Princově průsmyku, další cestě z Dorne, o Doranovi, ale také o jejím otci. A ona to musela vědět.
Netrvalo to však dlouho. Po chvíli musela opět skočit do stínů, protože slyšela další lehké kroky a známý hlas jejího strýce. Že by opravdu mluvili jen o něm? Ale proč by měl noční jednání s vojáky o Kostěné cestě? Že by...
Obara se otřásla, ale ne strachem. Vzrušením. Že by pochodovali do války? Do války za pomstou?
Jenže pak její nadšení opadlo, jako by ji polili ledovou vodou. Oběma vojákům, velitelům patrně, nakázal zůstat v pohotovosti, ale nedělat nic. Nepřesunout armádu. Čekat.
To už dál poslouchat nepotřebovala, otočila se a odplížila dost daleko, aby se mohla neslyšně rozběhnout.
Čekat? Na co chce čekat? Až se ohořelé kosti její sestry rozpadnou? Až dorazí Oberynova hlava, krvavá a napůl shnilá? Až ten blázen zabije i Eliu a její děti? Možná měli málo mužů, pravda, ale Korunní země také zrovna nepřetékají armádami. Kdyby byli rychlí, mohli by vtrhnout do královského paláce dřív, než by vůbec začal volat o pomoc. A kdo ví? Třeba i ten ožrala, co má na povel sousední Bouřlivé krajiny, by jim pomohl se svým vojskem. Však se sám dobýval Jaenně pod sukni nejednou. Sice se pořád tvářila jako úplné neviňátko nebo septa, ale Obara nevěřila, že by si nikdy neosedlala muže. Ne ona. A ne takového, který by za to dal království.
Nakonec se dostala do stájí. Vešla do nich menší brankou, jíž by se neprotáhl žádný kůň, a kterou postavili, aby každý, kdo vchází, nemusel otevírat celá vrata. Byla za ni ráda. Mohla být rychlá a neviditelná a nevzbudit zámek vrzáním obrovských pantů. To teprve až bude vyjíždět ven a to už ji nechytí. Teď si byla jistá, že by její činy neschválili, a tak preferovala, aby jim došlo, kam zmizela, až když bude mimo jejich dosah.
Rychle jako kočka vklouzla do stání s osedlaným koněm. Poplácala ho po hlavě a vytáhla z kapsy oschlé jablko, aby mu zabránila se ozvat. Znali se už dlouho a ona dobře věděla, co na něj platí. Dostala ho ke svému osmému dni jména jako obě její sestry, které už překročily osmý rok, a pojmenovala ho Vítr. Možná nebyla kreativní, ale on cválal jako vítr, tak jak jinak mu měla říkat. Jejich otec to bral jako tradici a vůbec si nepřipouštěl, že by snad některá z nich nechtěla jezdit na koni. A žádná z nich také jízdu na koni neodmítala – učily se dávno předtím, než získaly vlastní zvíře. Z háčku zaraženého do jednoho z trámů pak sňala svůj plášť. Zrovna si ho chystala přehodit přes ramena, když uslyšela, že se panty vrat přece jen ozvaly.
Rychle se sehnula k zemi, aby si jí dvě postavy s koněm rýsující se na blednoucím pozadí za nimi nevšimly, ale zpropadený Vítr se sehnul taky, snad chtěl najít další jablka, nečekaně jí šťouchl do ramene, Obara se zhoupla, a aby udržela rovnováhu, natáhla ruku a srazila její oštěp opřený o stěnu stání. V duchu proklela koně a zadoufala, že si třeba neznámá dvojice dutou ránu nespojí s ničím neobvyklým, stejně však pro jistotu popadla oštěp oběma rukama a připravila se vyskočit po komkoli, kdo nahlédne do stání.
Seděla v podřepu u země. Bedlivě poslouchala kroky tlumené slámou, jenže neměla šanci vidět ničí nohy. Věděla jen, že se k ní blíží pouze jeden ze dvou lidí, kteří vstoupili.
Pak najednou kroky zastavily, ale ne přímo před ní. Všimla si, že jim ještě kousek chyběl. V náhlém popudu proto namířila oštěp nahoru k vedlejšímu stání a téměř by i vyskočila, když zjistila, že se její intuice nepletla, avšak v poslední chvíli se zarazila.
„Obaro?!“ uslyšela velice známý hlas, upustila oštěp a zvedla se.
„Otče...“
Kdyby na jejím místě stála kterákoli jiná, Nym, Tyene i Jaenna, hned by se mu vrhly kolem krku. Ona ne. Ne, že by nebyla v úžasu, že ho vidí, a pak se v ní nerozlila úleva a radost, jen ji podle svého zvyku neprojevovala a zůstala stát a zírat.
„Co tady děláš?“
„Myslela jsem, že jsi mrtvý. Nikdo nevěděl, co se s tebou stalo.“
„Nejsem mrtvý. Co tady děláš?“ zopakoval znovu, i když měl podezření, jež se při pohledu na bič a malý, kulatý štít připevněný k sedlu jejího koně značně zvýšilo.
„Chystala jsem se odjet.“
„Do Králova přístaviště?“
Obara jen přikývla.
„Bylo bláhové chtít ho zabít sama.“
„Doran nedělá nic! Shromáždil armádu a nechává ji sedět na zadku! Někdo musí jednat, někdo se musí pomstít, vždyť zabil mou sestru! Doranovu neteř!“ začala se okamžitě hájit. Možná neprojevovala svou radost a lásku, ale rozhodně uměla projevit zlobu.
„Doran čeká a moudře. Měla bys poslouchat jeho příkazy, je to tvůj princ, a když se rozhodne vyčkávat, Dorne bude vyčkávat.“
„A na co čeká? Ty ses vrátil, ale Jaenna je mrtvá a-“ ale Oberyn ji utnul.
„Promluvím si s tebou i ostatními děvčaty. Ale ne tady a teď. Vrať se do své komnaty a jdi spát, je už skoro ráno. A myslím opravdu do své komnaty, nechtěj, abych tě musel doprovodit.“
Obara se na něj jen ještě chviličku dívala, pak se krátce poklonila, opřela svůj oštěp opět o stání a svižně pochodovala k vratům. Ta druhé postava, na které v bledém světle zacházejícího měsíce rozeznala jen oranžový kabátec, jenž jí snad připomněl ten otcův, se stáhla víc do stínu, když se k ní přiblížila, jenže ona se nezastavila, aby zjistila, kdo je to. Část zloby ji opustila, když zjistila, že Oberyn žije, ale jen proto, aby ji nahradila nová vlna, protože se zdálo, jako by ani on netoužil pomstít vlastní dceru. Brutálně umučenou a upálenou šílencem, jenž si říká král! Nechápala to. Dokonce byl u toho, vyrvali mu ji z rukou a on, místo aby sám usekal hlavy všem těm dračím bláznům i s jejich směšnou bílou gardou prý nejčestnějších rytířů říše, chválí Doranovo otálení? Doufala, že jim to opravdu vysvětlí. Zatím tedy šla a doufala, že to vysvětlí. Ale pokud ne, zítra v noci už se ve stájích chytit nenechá.
Oberyn počkal, dokud jeho druhá nejstarší dcera nezmizela směrem k velkému nádvoří, a teprve když vyhlédl ven a ujistil se, že se nepokusila oklikou vrátit zpátky, obrátil se k postavě ve stínu.
„Pojďme, dokud palác ještě spí.“
Nebyl si jistý, co by měl udělat dál. Rozhodně musel se vším seznámit Dorana, což bude vedle něj, Hotaha, Ashary a prince Rhaegara pátý člověk, který zjistí děsivé tajemství pravdy o Aerysových plamenech. A pět lidí znamená pětkrát větší nebezpečí, že to nezůstane tajemstvím. Kdyby šlo o kohokoli jiného, patrně by neváhal a zajistil by si jejich mlčení stejně, jako si zajistil mlčení myrského kapitána. A Doranovi nejspíš mohl věřit. Stejně, jako snad Hotahovi, muži věrnému za hrob a bez přátel, s nimiž by chodil popíjet. Bude si jen muset dát pozor na Asharu, jež by snad nikdy nic nevyzradila úmyslně a aby ublížila, jenže nepatřila k velmi úzkému okruhu Oberynových důvěrníků, a především na Rhaegara. Pomohl jim, ovšem kdo může zaručit, že se v něm nezačne rodit stejné dračí šílenství jako v jeho otci? A pokud ano, jak dlouho to bude trvat? Pokud už se nerodí teď. Proto v něm hlodal nepříjemný pocit, že ať to bude bolestivé jakkoli, ostatní děvčata budou muset zůstat v nevědomosti. Byly to ještě děti, jen Obara stála na prahu ženství, ale její horkokrevná povaha kopírující tu jeho jí moc nepomáhala. Což byla jen jedna část problému. Ta druhá, existence draka a potřeba schovat ho před světem, znamenala mnohem složitější otázky, protože na rozdíl od Jaenny, jeho nebudou schopni dlouho utajit v pouhé odříznuté komnatě. Za jak dlouho by mu byly malé i stáje? Za rok? Dva? Pět let?
„Obara na to nezapomene. Nebude chtít poslouchat řeči,“ upozornila Jaenna otce, když za ním vyrazila stejnou cestou jako její sestra, tedy k postranní brance vedoucí přímo do kuchyní paláce.
„Já vím. Bude ho chtít jet zabít. S Doranem najdeme způsob, jak jí zabránit udělat hloupost.“
Jaenna se usmála, což Oberyn neviděl. Neviděl tak proto ani, že jí úsměv zdaleka nedosáhl k očím a byl spíš trpký. Pak nechala Melyngar, již pro divokou jízdu do zahrad znovu pevně zabalila do šátku, ať jí opět vyleze na rameno. A promluvila naprosto běžným tónem, jako by oznamovala, že na Severu sněží.
„Aerys už je přece stejně mrtvý.“
Žádné komentáře:
Okomentovat