Ne, musí počkat na ráno. Nikdy sice není vidět slunce, ale nějak se mu podaří dostat alespoň své paprsky větvemi stromů a celý les prosvětlit. I když ne, že by pak vypadal méně děsivý a že by mu to nějak pomohlo. Mohl by pomocí nich určit světové strany, jenže když neví, kde je, jsou mu na nic. A on to nevěděl. Nepamatoval si, jak se do tohoto lesa dostal a kam vůbec mířil, než do něj vstoupil. A to nebylo to jediné. Nepamatoval si ani, jak je tu dlouho. Možná si to pamatoval ještě včera, ale najednou se to nepozorovaně vykouřilo, stejně jako se k jeho zděšení začínalo vytrácet všechno ostatní. Nepamatoval si, kde se naposledy uložil ke spánku. Nevzpomínal si, jak se zbavil hladu, s kterým si poradit musel, protože ho necítil. Tenhle les byl prokletý, plný mlhy, jež se pomalu přikrádala i do jeho hlavy. Vtáhl ho do sebe a nechce ho pustit. A teď ho ještě obírá o všechno, co mu zbylo. O něj samotného.
Rozhlédl se kolem sebe. Byl unavený dlouhou chůzí. Bolelo ho koleno. Potřeboval si chvilku odpočinout, a protože nemohl doufat, že narazí na přístřešek, bylo tohle místo stejně dobré jako jiné. Pokud zůstane stejně černě nehybné. Ale o tom se musel nejdřív ujistit, takže pohledem dlouho zkoumal každý obrys, který se kolem něj vynořoval ze tmy, a modlil se, ať všechny připomínají pouhé stromy a keře.
Jenže pak mu poskočilo srdce.
Jeden z nich nevypadal jako keř.
Ne jeden, byli dva.
Zahlédl je, když se sklonil, aby si oprášil kalhoty od mokrého listí, a pak zvedl hlavu. Jeden byl vyšší a druhý asi o hlavu nižší. Doslova o hlavu.
V hrdle se mu zasekl dech a on se ze všech sil snažil potlačit další zaklení a výkřik. Jestli jsou tady, kam ještě může zmizet?!
Otočil se a rychle prošel mezi stromy. Tak rychle, aby neutíkal, neskákal a neskončil se zlomeným vazem pod nečekaným svahem, ale aby se přesto dostal co nejdřív pryč. Jak ho mohli tak brzy najít? A proč mu vůbec nemůžou dát pokoj? Co po něm chtějí?!
Pospíchal sotva znatelnou stezkou mírně se svažující kamsi dolů a snažil se nepodléhat pokušení neustále se otáčet. Věděl, že by za ním nemuselo být nic, že to šustění listů způsobují jeho podrážky a ruce, kterými kolem sebe hlídá, aby do ničeho nenarazil, ale také věděl, že by jim mohl pohlédnout tváří v tvář a nebyl si jistý, jestli by to přežil.
I když na druhou stranu, proč ne? Jak bolestivé může být zemřít na infarkt po leknutí? Chvilka píchání u srdce a konec? To by zase nebylo tak špatné v porovnání s dalším nekonečným blouděním. Tenhle les snad opravdu konec neměl a kdo ví, jestli ho už vůbec někdo hledá? Nebo jestli ho hledá na správném místě? Chodil tu už tak dlouho, tolik dní, že... vlastně ani nevěděl, ani na to si nevzpomínal. Už ani nevěděl, jak vypadá čistá obloha a jak je cítit klid, musí tu být dlouho. A když ani on nenarazil na žádné známky hranice lesa nebo turistické stezky... možná žádné nejsou. Možná les pohlcuje celou zemi a možná už není nic než les. Jak dlouho potrvá, než úplně pohltí i jeho a on zapomene, kdo je? Už zapomněl kdy a jak sem přišel. Kolik mu ještě zbývá?
Ohlédl se. Nic za sebou neviděl, jen další strom, a tak se posadil. Neměl s sebou batoh ani deku, takže skončil na vlkhém kameni obrostlém mechem a mohl si být jistý, že to zadek jeho kalhot odnese, ale nezáleželo mu na tom. Stejně ho tu nikdo neuvidí a měl důležitější starost. Musel zjistit, kolik mu ještě zbývá. Musel si ověřit, že se úplně nezbláznil a nezapomněl sám na sebe. Vždyť to by byl nesmysl, jak by mohl zapomenout, kdo je?
Vydechl. Třásly se mu ruce, tak si je strčil do podpaždí, aby se ohřál a zastavil to a zavřel oči.
"Jmenuji se..." zašeptal. Nepomáhalo to. Byla mu zima a už se téměř neměl jak zahřát. Na sobě měl jen tenký svetr a provlhlé kalhoty, protože při zemi bylo velmi vlhko a on nezakopl jen jednou. A ten druhý důvod, proč se třásl, byl ještě horší.
"Jmenuji se Simon. Je mi sedmnáct. A nemám tušení, jak jsem se tady ocitl."
Rozhlédl se.
Nikde se nic nepohnulo a nikde nikdo nestál. Možná ho nechají být.
"Každý les jednou končí. Je mi sedmnáct. Tenhle les jednou skončí a já se tam vrátím. K mámě a sestrám. Jedna je mladší. Říkal jsem jí sestřičko, pak jsem vyrostl a začal jsem říkat krávo. Ta druhá starší. Říkala mi blbče celou dobu. Ale teď jsme vyrostli všichni a ona odjela na vysokou."
V dálce zašustilo listí. Možná vítr.
"Každý les jednou končí. Vrátím se. Budu jí říkat sestřičko."
Srdce se mu opět rozbušilo o něco rychleji. Snad vítr.
"Sestřičko. Vrátím se."
Šustění se ozvalo blíž.
"Každý les končí..."
Uslyšel prasknout větvičku na zemi. A zaškrábání na kameni za ním. Už to nevydržel. Se srdcem znovu hrozícím, že mu vyskočí z těla, se rozběhl tmou. Nízká větev ho švihla do tváře a on se jen modlil, aby to byla větev a ne něco horšího. Pod podrážkou ucítil tvrdý kořen, na který bolestivě došlápl, ale i ten se snažil nevnímat. Musel pokračovat dál. Určitě to byli oni, už ho skoro měli. Musel pryč, co nejrychleji, co nejdál... jenže pak mu bolavá noha podjela na mokrém listí a on letěl dopředu. Jen s neuvěřitelným štěstím přistál na měkkém a neodřel si tak obě předloktí, kterými si chránil obličej. Zabořil se do dalšího zetlelého listí pokrývajícího stezku nebo něco, co by stezkou mohlo být, kdyby tu procházelo víc lidí, a prudce oddechoval.
Utekl? Nevěděl. Přes krev hučící mu v uších neslyšel žádné další kroky, ale nikdy si nemohl být jistý, jak jsou daleko. A že by si mohl myslet, že jsou pryč? Tak bláhový už nebyl.
Někdy jen postávali kolem. Matné stíny, jež spatřil koutkem oka nebo kolem kterých se mihnul během svých zběsilých úprků. Ale ty nebyly nejhorší. Zmizely pokaždé, když zavřel oči a začal prosit, ať se mu to jen zdá. A nahlas nebo v duchu, vždycky to zabralo, takže nebylo tak těžké zkusit se přesvědčovat, že nejsou skuteční. Nehybné stíny v šeru větví... kdo ví, třeba by se je nakonec naučil ignorovat. Ne, oni nebyli problém. To ti druzí.
Nejdřív si myslel, že přicházejí náhodně a bez varování. Aby ho trápili a hráli si s ním. Ale pak si všiml, že to není náhoda. Nikdy se kupříkladu neobjevili během jeho nezřídkavých návalů paniky, kdy byl schopný stále jen volat o pomoc. Ovšem nikdy nebyl schopný doopravdy křičet, takže i pokud by se v okolí nacházeli lidé, žádná by nikdy nepřišla. A nepřišli ani oni. To jen když se uklidnil natolik, aby začal sám sobě namlouvat, že odtamtud musí vést cesta ven. Pak vždycky zaslechl, jak se poblíž něco hýbe, a došlo mu to. Nehráli si s ním. Bránili mu odejít.
Nevěděl ale proč. Respektive co po něm chtějí. Přitom by jim to milerád dal, kdyby to zjistil. I kdyby chtěli jeho život, raději umřít hned než tu bloudit další dny bez naděje.
Jenže mu to nikdo neřekl. Nikdo na něj nepromluvil, nikdy neslyšel víc než jen listí, vzdálenou vodu a praskání větví, jak se jimi prodíral dál. Snad jen pohyb. Možná zvěře. Nebo možná jejich, protože si žádné zvěře nevšiml. Nebo, což byla děsivější možnost, jí byl on.
Žádné komentáře:
Okomentovat