Konečně se sešli všichni obyvatelé velkého domu, kteří se zatím úspěšně snažili vyhnout kontaktu s ostatními. Jídelna byla jedna z největších místností a snad nikdy nebyla tak obsazena jako dnes. Obrovský stůl obklopený luxusními židlemi ale spíš než jako prostředek ke snadnější komunikaci sloužil jako bariéra, za kterou se schovávali.
Na něm stály tácy s připravenými rybami a oblohou a pití. Cokoli si mohli přítomní přát.
Tony Stark celkem spokojeně obědval. Pepper zřetelně cítila rozpaky nových členů domácnosti a nejistě se nimrala v talíři před sebou.
Jake se pustil do ryby jen aby si v tichu nepřipadal tak trapně a Jane nehybně pozorovala nechutné porce. Nesnášela ryby. A neměla nejmenší chuť na nic nabízeného. Neměla chuť s někým tu komunikovat, s někým se vídat, neměla chuť tu být.
"Jane, zajistil jsem, abys sem líp zapadla. Budeš mít soukromého lektora angličtiny. Až ji dostaneš na lepší úroveň, tak nastoupíš do školy. Je to jedna z nejprestižnějších," Stark prolomil ticho a pokusil se navázat hovor se svou nejnovější dcerou.
"Hm," odpověděla znuděně.
"Nemáš nějaké připomínky k pokoji? Jestli tam něco chybí nebo tak, stačí říct."
"Ne," chybí. Chybí jí tam její rodina a její skutečný domov, ale ten jí nepřiveze. Tak proč to říkat.
"Tak to je dobře. Až budeš chtít, zařídím ti řidičák. Ale zítra budeš muset se mnou zařizovat kreditku. Je třeba tvůj podpis. Budeš mít přístup k dost tučnému kontu, tak se tu snad brzy zabydlíš. A kdybys ještě něco chtěla, prober to s Pepper. Zařídí to."
"Jasně. Kupovat si nás," místo Jane ale odpověděl Jake.
"Jestli se ti to nelíbí, nenutím tě peníze využívat."
"Kdo by nechtěl. Jenom mě to zaráží," Jake se zatvářil mimořádně kysele, protože jeho nově zjištěný otec nejevil jakékoli známky pobouření.
"Co tě zaráží? Něco ti nestačí? Vím, že rád cestuješ, chceš na další cestu?"
"Ne. Jenom si říkám, že jsem se splet."
"Každý se plete."
"Jo, ale já si myslel, že když někdo mou matku opustil, když ho nejvíc potřebovala, že to byl nějakej bezdomovec nebo někdo, kdo se o ní nemohl starat. Ale že je to jeden z nejbohatších lidí a prostě se na ní vykašlal, protože se mu nehodila, to je ... to je ubohý."
"Chyby nedělám jenom já, Jaku. A nebyls u toho, tak nesuď jak to bylo."
Jake ale nasupeně odložil příbory a odsunul talíř s nedojedenou porcí ryby.
"No jasně. A co matka Jane? To je to samý, taky ses na ni vykašlal? Proč jsem tě vůbec hledal. Nestaral ses doteď, proč bys měl najednou začít, co!"
"Buď tak laskavý a neruš nám ostatním oběd. Tohle už je minulost. Jane," obrátil se zpět na dceru, jako by Jake vůbec nic neřekl, "je ještě jedna komplikace. Musel jsem ti kvůli veřejnosti najmout bodyguarda. Tady ti nic nehrozí, ale kdybys šla ven, půjde s tebou."
"Super," utrousila bez jediné známky nadšení. Čím dál víc jí tenhle dům začínal připomínat zámek, kde je princezna držená a nesmí nic. Všechno tohle bohatství a luxus by hned vyměnila, kdyby mohla zpátky. Ale u Tonyho Starka byla každá snaha marná. Vedl si svou jako rozmazlený kluk a taky musel mít všechno, co chtěl. Bohužel, jeho děti mezi to také patřily.
"A jez, nechutná ti?"
"Nesnáším ryby," procedila Jane mezi zuby, aniž by se na Starka podívala. Nesnažil se být tak milý, jak by se asi snažili ostatní. Prostě se choval, jako by tu žila odjakživa.
"Aha. Tak potom řekni Pepper, co máš nejradši, ať ví, co nechat vařit."
"Později všechny připomínky vyřešíme," alespoň jmenovaná poznala, že ani Jake ani Jane nechtějí se Starkem mluvit a zasáhla. I když věděla, že jestli vůbec někdy něco vyřeší, tak snadné to nebude.
"Mimochodem, Jaku, s lybijským občanstvím se nikde moc nechlub. Upřednostňuj americké. A Jane, ty budeš mít taky dvě, přibude ti americké. Jakmile to zařídím, už nebudeš mít nejmenší problém s úřady a doklady."
"Hm," zahučeli oba dva najednou. A oba najednou se po sobě bezděčně podívali.
Další den byl naprosto stejný, jako ten předchozí. Snaha vyhnout se všem, snídaně o samotě, civění do zdi, nechuť prozkoumat rozlehlou rezidenci. Jen po obědě Jane odchytila Pepper a odvedla do jedné z pracoven, kde stál nějaký muž, asi třicetiletý, hnědovlasý, s brýlemi na trochu křivém nose. V ruce držel několik knih a přátelsky se usmíval.
"Ahoj. Jsem Steven Sherman. Ty budeš určitě Jane."
Jane na něj koukala, jako by mu nerozuměla ani slovo. Rozhodně mu to nechtěla ulehčit. Nemohla říct, že anglicky umí, ale obstojně rozuměla a pár vět ze sebe taky v nutnosti dostala. Ale tyhle soukromé učitele nikdy neměla v lásce. A vůbec se nedivila nechuti učit se těch filmových dětiček. Nikdy ji nenapadlo, že i ona se do podobné role dostane a z toho, co z filmů znala, chtěla výrazně těžit.
"Neboj, naučím tě anglicky tak, aby nikdo nepoznal, že ses tu nenarodila. Základy prý máš, takže bychom se mohli seznámit a rozvrhnout si, jak se budem učit."
"My? Já vás nic učit nebudu."
"Eeh ... no jasně, budeme procvičovat tvou angličtinu, tak jsem to myslel ..." zrozpačitěl trochu.
"Hm."
"Ok. Takže - jak moc myslíš, že anglicky umíš?"
Očekával snadnou hodinu. Zaplaceno dostal hodně, Starkovo sídlo bylo luxusnější, než všechno, co za celý život viděl, a naslibováno mu bylo vše, od vzorného chování své žačky až po její jisté schopnosti v jazyce. Ovšem tady padla kosa na kámen.
Jane mu rozuměla, ale předstírala, že ne. Nejevila nejmenší ochotu se něco naučit, dávala najevo, jak je jí nesympatický a jak nestojí o učení a chytala se každé příležitosti být protivná, schválně dělat nejzákladnější chyby a dovádět ho k šílenství.
Když ani po patnácté nedokázala správně mluvit ve třetí osobě a odlišit prostý čas od průběhového, Sherman se začínal potit.
A když za celou hodinu nedokázala použít správně členy a zájeman, přičemž neprojevovala nejmenší snahu si to zapamatovat, začal rudnout.
Vrchol byl, když ke konci hodiny deset minut přemýšlela nad číslovkami nad dvacet. Sherman se, celý zpocený, rudý a s přeskakujícím hlasem, chvatně rozloučil, nechal ji v pracovně, zabouchl za sebou dveře a zoufale se o ně opřel. Někoho tak neschopného, protivného a neochotného ještě nepotkal. Nedokázal ji za tu hodinu a půl do hlavy natlouct vůbec nic, a to vyzkoušel úplně všechny metody. Téměř se uchýlil i ke křiku. Nikdy jako učitel neselhal a jeho žáci ho měli rádi. Teď je v koncích. Nevěděl, jestli začít bláznit nebo brečet. Raději už se nechtěl s nikým dalším v tomhle jen zdánlivě pohádkovém domě setkat a nechal se vyprovodit ke dveřím Janeiným bodyguardem.
Ten sice nic neřekl, ale když viděl, jak zničeně lektor z pokoje vypadl, začínal doufat, aby on svou službu ve zdraví přežil.
Žádné komentáře:
Okomentovat