Byla asi jedna hodina odpoledne. Matthew byl ještě v práci, jako každý den. Bývaly doby, kdy trávila čas stejně, jako on. Kdy bývala jeho podřízená na oddělení newyorské policejní psychologie, coby profilovač a forenzní psycholog. Ty časy už jsou ale skoro čtyři roky pryč.
Narodil se totiž Matty.
Rostl a rostl a protože není jako ostatní a vyvinula se u něj psychická porucha bez určitelné příčiny, vyžaduje neustálou péči. I když si jí vůbec nevšímá.
Byl zrovna ve svém pokoji a slyšela, že nejspíš něco rozebírá. To byla jeho milovaná činnost. Jako každý jiný autista s jeho formou nemoci neustále skládal své hračky do určitých systémů a nikdo se jich nesměl dotknout. Ale když náhodou narazil na něco, co ho zaujalo, musel to rozebrat a podívat se dovnitř. Už byl ale čas, aby ho nalákala k jídlu. Vůbec ji nevnímal ani neposlouchal, každý den se snažila dostat do jeho světa, ale ji nepustil. Svého otce trochu. Bral ho na vědomí, a i když s ním skoro nemluvil, pořád vnímal, že existuje. U své matky ne. Jeho matka byla jen prostředek pro krmení a ukládání do postele. Jinak nic. Lidé pro něj vůbec neměli žádný význam. To jen věci, které mu poskytli.
Vešla do pokoje, klekla si k synovi a potichu se ho snažila přesvědčit že se má jít najíst. Na hlasité zvuky už nereagoval vůbec.
Jenže se ozval zvonek. Danielle si povzdychla, zvedla se a šla otevřít. Pak se ale udiveně zarazila.
"Dobrý den, vy musíte být Danielle Taylorová," příchozí se na ni usmál a vůbec si nevšímal, že na něj tak zaraženě civí.
"Vy ... vy jste Tony Stark?" znala ho z občasných záznamů televize a znala ho jako nabubřelého egoistu. A nepochybovala o tom, že takový je. Jako každý jiný boháč. Ale co chce tady?
"No ovšem. Můžu jít dál?"
"Co tady ...?"
"Promluvit si, slečno. Jenom si promluvit ohledně pár závažnějších záležitostí."
Buď je to ke všemu ještě cvok, nebo to bude zajímavé. V každém případě byla přesvědčena, že ublížit jí nemůže a vyprovodit ho může kdykoli. Za dveřmi s ním nebyl nikdo, žádná gorila, takže jí snad nic nehrozí.
"Fajn. A o čem? No ... něco k pití?" odjakživa k podobným lidem neměla důvěru. A tenhle člověk byl ještě divnější, než ostatní.
"Není třeba. Posaďte se."
On ji vybízí, aby si sedla v jejím vlastním bytě?
"Chci s vámi mluvit ... pro začátek o vaší matce."
"Ta je už ale dlouho mrtvá, takže proč?"
"Já vím, že je mrtvá. Bohužel. Nedávno jsem se ji pokoušel najít. Ale zjistil jsem, že sice zemřela, ale má dceru."
"Jistě. Mě. A?"
"Dceru, která se narodila chvíli po tom, co to mezi mnou a její matkou skončilo."
Chvíli bylo naprosté ticho. Tenhle cvok se jí tu snad začne snažit namluvit, že je její otec!
"A tím naznačujete co, pane Starku? Na takovéhle vtipy nemám čas."
"To nejsou vtipy. Víte mohl jsem přinést i důkaz, ale neměl jsem k dispozici vaši DNA. Ale s tím, jak skvělý psycholog jste, byste určitě odhalila, kdybych vám lhal."
"A proč? Proč po tolika letech? A jen tak, najednou ... najednou si o mně začnete hledat informace, přijdete si sem a ... mělo by mě to sakra zajímat? Nikdy jste se o nás nezajímal. A jestli teď ano, určitě víte, že mám syna, který potřebuje mou péči, takže na vás nemám čas. Můžete jít!" překvapení, která nebyla v její režii, obvykle nevyvolala nic jiného, než vztek. A teď to bylo úplně stejně.
"Počkejte, počkej ... Danielle, vím, že máš syna, vím, že není v pořádku, ale to nám nebrání si promluvit," prostě jen tak přešel na tykání. Ovšem. Nejspíš měla pravdu i v tom, že jsou mu způsoby vcelku volné.
"Co chcete? Proč jste tu? Jenom mi to oznámit? Bez tohohle vědomí by se mi možná žilo líp."
"Ne. Nabízím i možnost poznat zbytek rodiny, jakoukoli pomoc, co bude potřeba. Třeba i pro to dítě. A možná bych se k tomuhle neodhodlal, kdybych věděl, že na to mám víc času."
"Jak víc času?"
"Je dost pravděpodobné, vlastně skoro jisté, že už moc dlouho hýbat světem nebudu. Jsou jisté nemoci, které nevyléčí ani špičková medicína."
"V tom případě s tím já nic neudělám."
"To jistě ne, ale byl bych moc rád, kdyby ses občas s Mattem ukázala, pár dní, třeba víkend, poznat se s ostatními, jen na pár dní v týdnu se k nám přestěhovat. Do Malibu."
"Cože? Proč bych to měla dělat? A co Matthew? My máme domov tady a nikam se stěhovat nebudeme, jak vám mám věřit, že je to všechno pravda? Celý národ vás zná jako nafoukaného egoistického bohatého superhrdinu, který absolutně ignoruje veškeré společenské normy, tak proč bych něco takového měla vůbec chtít?"
"Za pokus to přece stojí, ne? Můžeš se rozmyslet, nebudu tě nutit, ale myslel jsem, že třeba než umřu, tak bys ráda poznala i svého otce," zkoušel to přes citové vydírání.
"Nikdy jsem ho doopravdy poznat nechtěla. A navíc Matt nenávidí změny. Musí být ve svém prostředí, musí být v tom, co zná, jinak se jeho nemoc zhorší. Nedokáže se naučit moc novým věcem, nekomunikuje, když mu někdo změní jeho zaběhlou rutinu, tak se hrozně rozčílí a není schopný regulovat svoje jednání. Nemůžu ho prostě převézt do nějakého neznámého domu, to by pro něj byla hrozná rána."
"Můžu mu nechat připravit kopii jeho pokoje."
"I tak by to bylo nebezpečné."
Matt vůbec netušil, že o něm mluví. Nejspíš ani neslyšel hlasy z vedlejší místnosti, ale něco bylo jinak. Měl hlad a ruka, co mu dává talíř s jídlem, je někde pryč. Navíc ten druhý zvuk hlasu vůbec neznal. A nelíbilo se mu to.
Vstal a pomalu došel až k neznámému. V ruce ještě držel nedávný objekt svého zájmu, precizně rozebraný podvozek velkého hummera na ovládání.
Danielle chtěla znovu něco namítnout, ale pak si všimla, že Matt se vůbec nedívá skrz Starka, ale že ho vidí, a že ho dokonce vidět chce. A ještě větší údiv přišel, když natáhl ručičku s podvozkem a podal mu ho.
"Chceš to opravit?"
"Neodpoví, je to autis-" vložila se do toho jeho matka, ale Matt si jí vůbec nevšímal a promluvil.
"Kola," a začal se snažit sundat kola, což mu vůbec nešlo.
"Ale ... jak to, že vás ..."
Tony mu za chvíli podal zpátky podvozek s požadovanou úpravou a Matt znovu odkráčel do pokoje.
"On s vámi komunikuje ... tohle se mi nikdy nepovedlo! Tohle neudělá ani s Matthewem ..."
"No, pozitiva začnou převyšovat negativa?" Stark si byl jistý, že teď už má vítězství v kapse. Teď už ho nemůže odmítnout. A skutečně.
"Dobře. Pár dní. Musí se naučit to, co ostatní děti a já u něj nemám šanci."
"Naučit?"
"Jistě, pane Starku. Vnímá vás a poslouchá. A reaguje. A je to váš vnuk. Když to nejde jinak, budete se ho muset taky ujmout."
"Pokud se někdy ukážete ..."
"Tenhle víkend. Na zkoušku. A jenom kvůli Mattovi."
"Nechám všechno perfektně připravit."
Páteční večeře byla snad ještě tišší, než první společná. K Jakeovi, Jane, Tonymu a Pepper přibyla Danielle a Lily, dvě nové sestry.
Jake dělal, že tam radši není, protože Tony se neustále vyptával Ann a Lily a nutil je seznamovat s ostatními.
Jane se mezitím dívala na svůj talíř, ještě zakaboněněji, než minule. Ryby nesnáší. Ale bifteky nenávidí. A dost nedůvěřivě si přeměřovala nové sestry.
Ta starší, ta Danielle, nechápala, proč ji sem vůbec tahal. I s dítětem.
Za to ta mladší, připadala jí jako klasická americká puberťačka. Párty, kluci, sexy oblečky, peníze lítají, alkohol, průšvihy. Takové už vůbec nemusela.
Jediné zadostiučinění pro ni bylo, když zaslechla, že na svůj nový účet tahle nesympatická Lily dostala padesát tisíc, tedy méně, než ona. Asi se otci zamlouvá méně, než ona. Stejně na ní ale viděla zlatokopecké sklony a touhu být dominantní. Asi to tu přestane být tak jednoduché. Zatím si točila všechny kolem prstu. Aspoň trochu. Teď bude muset bojovat.
S tou starší asi ne. Nevypadá tak moc nadšeně mluvila o tom, že má problémy s dítětem, které jí Tony musí pomoct vyřešit. Do toho se plést nemusí. A Jake je radši celé dny někde pryč. Ovšem ta Lily. Na tu si bude muset dát pozor.
Žádné komentáře:
Okomentovat