Jmenuji se Abbygail Allenová. Narodila jsem se v New Yorku v rodině, kterou by mi určitě spousta lidí záviděla. Můj otec zdědil po svých předcích velký majetek a společnosti, které provozují už řadu let. Vzal si k tomu ne zrovna neznámou herečku. Oba tedy zvyklí na luxus a pohodlí a mě vychovávali ve stejném duchu.
Přepychový dům, chování a vystupování na úrovni, prvotřídní vzdělání. Na starost mě měly chůvy a já si nemohla stěžovat. Jako teenager jsem byla poměrně dost rozmazlená, lísala se k otci a matce kdykoli jsem něco chtěla a taky jsem to vždy dostala. Občas jsem ale utíkala z domu na toulky městem. Jako obvyklé znuděné bohaté děcko.
Jednou, už na cestě zpět domů, jsem míjela dům, kam se v těchto dnech stěhovali noví majitelé. Taky vyšší vrstva, takže všichni nezměnitelně v práci a uvnitř pouze řemeslníci, kteří ho uváděli do stavu dle přání. Dnes tu stálo jen jedno auto a jeho vlastník už nejspíš právě také končil, protože se k němu vracel.
Měla jsem dojem, že toho muže jsem už několikrát viděla. Snad nám dokonce maloval pokoj pro hosty. Míjela jsem se s ním a nehodlala si ho všímat. Nikdy jsem si nevšímala lidí, kteří byli z jiné společenské vrstvy. K tomu mě naši vedli od mala. Pamatuju si ale, že on si mě prohlížel. Docela dlouho, dokud jsem nedošla až kousek od něj. Pak mě nečekaně chytil, zacpal mi pusu, abych nemohla křičet a i přes mé pokusy o obranu násilně dovlekl zpět do domu.
Asi po půl hodině, nejhorší v mém životě, zmizel a nikdy ho nechytili. Ani nemohli.
Od té doby se všechno změnilo. Rodiče na policii nic nenahlásili, báli se o pověst. Naopak ke mně se začali chovat jako k cizímu a zpočátku i něčemu odpornému. Cítila jsem se strašně ponížená, ublížená, osamocená a hlavně bezmocně ztracená uvnitř našeho světa přetvářky.
Jakmile jsem dostudovala právnickou fakultu, získala doktorát a díky konexím, na druhou stranu ale i mým schopnostem, se dostala mezi právníky, přenechali mi rodiče část finančních prostředků a dům a odjeli do Evropy, odkud se už neplánují vrátit. Jinými slovy, zbavili se mě elegantním způsobem horních deseti tisíc. Já se pomalu propracovávala mezi uznávané právníky a zvykala si na normální život. Mé tajemství zůstalo pohřbeno s tím starým a nikdy nesmí vyjít na povrch.
Zrovna dnes je dobročinný ples pro všechny papaláše a jejich známé. Kdo jiný mohl jít za naši právní kancelář, než já s doprovodem v podobě mého asistenta. Je to příjemný člověk, ale dělá si ve všem asi příliš velké ambice. Všimla jsem si jeho kradmých pohledů a litovala, že nemohl jít někdo jiný. Skutečně jsem mu nechtěla dávat naděje, že by mohl dál zkoušet navázat nějaký vztah.
Naštěstí jsem si chvíli po příchodu všimla Lizbeth Carterové, kterou okázale nebavil její doprovod, obchodní asistent, čili jinak řečeno sekretář. Taky bohužel neměla přítele, kterého by sem vzala.
Nadšeně jsem ji pozdravila a ona se se mnou, se stejnou úlevou, dala do řeči.
Už nějaký rok je jednou z mých nejlepších kamarádek. Známe se vlastně teprve od doby, co jsem začala svou kariéru, ale přijde nám, jako bychom se znaly věčnost. V dětství jsme se sice možná mohly setkat, ale určitě ne přátelit. Narodila se newyorskému klenotníkovi a psycholožce, chodila na normální školy a vybrala si dráhu podnikání. Její impérium se nyní pomalu rozrůstá a navíc přes své kontakty dokáže poměrně dobře tahat za nitky trhu a rozhodně netrpí nouzí.
Dřív jí ale takhle dobře nebylo. Jako mladá dívka se nenávratně rozešla s otcem, který nedokázal přenést přes srdce její závislost. Pouze matka ji podporovala, ale sama moc nezmohla.
Lizbeth jako každý člověk toužila po přátelích. Od malička nějaké měla, ale chtěla změnu. Chtěla ji tak moc, že si našla nové. Zprvu nevěděla, jak mezi ně zapadnout. Postupem času však našla jednu velmi snadnou a nekomplikovanou cestu. Bílý prášek a injekční stříkačka. Docela dlouho tak žila, dokud ji matka nespatřila v celé zrůdné zfetované kráse a nekompromisně neposlala na léčení.
Nikdo v jejím případě nečekal zázrak, ale Liz se z drog dostala a jakmile se opět stala člověkem, osamostatnila se a v rekordně krátké době rozjela po vzoru otce vlastní podnik. Měla pro tuhle činnost vlohy a snad aby ho naštvala, snad aby mu ukázala, že není jen troska, do něj vložila všechno. Ukázala mu to víc než dost.
Ve společnosti je dnes stejně jako já respektovanou osobností, jejíž tajemství je zamčeno v nejzazším koutě duše.
Po chvíli se k nám připojila třetí žena, další kamarádka s dalším příběhem a tajemstvím. Nyní jsme všechny tři na slunné straně společnosti, ale stejně jako má minulost je úplně jiná než Lizbethina, je i ta Adellina doslova opačná.
Poslední člen naší nesourodé trojice se narodil patrně v newyorské všeobecné, kde ho nalezla zdravotní sestra opuštěného na jednom z křesel na chodbě. Odtud putovala Adell Sandersová, jak ji později pojmenovali, do kojeneckého ústavu. Její rodiče se nalézt nepodařilo, takže hned, jak dorostla určeného věku, přestěhovala se do dětského domova. Tam žila až do své plnoletosti. Nenašel se nikdo, kdo by zatoužil po adopci zrovna téhle holčičky a jakmile je dítěti více než deset, málokdy se dostanou pryč. Stejný byl její osud.
Byl to jeden z typických domovů, kde je spousta dětí a na některé se nedostane dost pozornosti a péče. Zkrátka nikdo ji moc nevedl ke správnému životu, nikdo jí neukazoval, co je dobré a co špatné. Byla od dětství zvyklá si své místo vybojovat stůj co stůj.
Vyrostla i na své životní poměry do krásy a velmi brzy začala ochutnávat svět. V obrovské konkurenci svých vrstevníků, kdy každý z nich se dožadoval toho nejlepšího, se musela prát den co den.
Ve čtrnácti měla prvního přítele a zhruba od patnácti potřebovala vybíjet svou osamělost a touhy jinak. Začala pracovat jako prostitutka. Stala se někým, pro koho slovo láska nic neznamená a kdo ji alespoň na první dojem vůbec není schopen, protože jí samotné se lásky také nedostávalo.
Nebyla na svou minulost nijak hrdá a hned, jak měla dostatek peněz, začala studovat a směřovat svou budoucnost za lepšími cíli.
Od malička byla chytrá, jen její inteligenci nikdo neusměrňoval a nevyužíval, dokud si sama neuvědomovala, že všechny cesty má dosud otevřené. Vystudovala střední školu a následně univerzitu a nyní, po několika dalších letech, pracuje coby kriminalistka a stejně jako já s Lizbeth se snaží své tajemství uchránit, protože by jí stejně jako nám zničilo život.
Ono ho zničilo už tehdy, v dobách našeho dětství nebo časného mládí, ale zbudovaly jsme si nový, o který nás tato tajemství nesmí připravit.
"Copak, ty jsi tu sama?" usmála jsem se na Adell. Všimla jsem si, že Lizbethin asistent se někam vytratil, patrně vytěžit alespoň něco málo, když už tu je, a něčeho drahého se napít. Zato ten můj mi stále stál v patách.
"Jo, tak ono se tu možná najde víc lidí od nás, ale doprovod nemám."
"To nemáš ani žádného možného přítele?" poškádlila ji Lizbeth. Věděla moc dobře, že jich vystřídala hodně, ale teď už je docela dlouho sama.
"Nemám, ale koukám, že vy jste na tom jinak. Tohle jsou vaši …?"
Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně, nebo se jen královsky baví nad pohledem mého doprovodu.
"Nee, to … Miku," otočila jsem se. V tu chvíli odlepil oči od mého pozadí a podíval se mi do očí, "vážně jsem ráda, že mi děláte doprovod, ale to vám snad nebrání v zábavě. Ocenila bych, kdybyste se stále tak upjatě nedržel mé společnosti a šel se například porozhlédnout po možnostech tohoto plesu," usmála jsem se na něj stylem říkajícím vypadni. Beze slova odešel k nejbližšímu stolu a já pokračovala k Adell.
"To je jen můj asistent. Nejsem na tom o nic líp než ty. A Liz taky ne."
"Myslím, že dneska se to ani nezlepší. Podívejte kolem, samí politici, staří zbohatlíci, nebo policajti," pokrčila Adell rameny.
"To, že ty máš dost policajtů, nám dvěma nebrání. A navíc nejsou tu jen staří," rozhlédla se Lizbeth po sále a zrak jí utkvěl na několika mladších mužích v oblecích. Žel, většina stejně s partnerkami.
"Čau Adell," vynořil se odněkud vysoký černovlasý muž. Adell opětovala pozdrav.
"Nechceš jít na nějaké pití?" zeptal se jí.
"To jsem tu jediná z oddělení, že se ptáš zrovna mě?"
"Ani nevím. Půjdeš?"
"Promiň, Done, možná později," ukázala na nás dvě.
"Fajn, jak chceš," pokrčil rameny a opět se ztratil v davu. Předtím nám ale stihl věnovat jeden úsměv. Společenský nebo upřímný, nad tím se dalo při téhle příležitosti přemýšlet dlouho.
"Kdo to byl?" zbystřila okamžitě Lizbeth. Já nemůžu říct, že by se mi nelíbil, ale nebyl tak docela můj typ.
"Don Flack. Detektiv."
"Svobodný?"
"Co vím, tak jo."
"A prý, že tu dnes není nikdo zajímavý. Tedy …nemá s tebou nic, že ne?"
"Ne. Ale možná bych se mu nebránila," zasmála se Adell.
Lizbeth se rozhodla okamžitě chopit příležitosti.
"Omluvíte mě, dámy?"
"Nechceš ho, doufám, jít hledat?" ušklíbla jsem se na ni.
"Možná," a elegantně odplula jinam. Nepochybovaly jsme ani na okamžik kam. Obě jsme se musely zasmát. Lizbeth je dravec a očividně nejen v obchodní sféře.
Chvíli jsme se bavily s Adell, ale potom přišel další detektiv, její nadřízený, detektiv Taylor. Tohohle člověka jsem docela dobře znala od soudu. Jednou jsme táhli za jeden provaz, jednou jsme byli proti sobě, ale zkušeností s tím druhým jsme měli dost a i dost dlouho jsme o tom druhém věděli.
"Dobrý večer, dámy."
"Dobrý, detektive."
"Macu, nevěděla jsem, že sem jdeš taky," podivila se Adell.
"Tak nějak jsem musel. Slečno Allenová, vy jste tu určitě za vaši kancelář, že?"
"Ano, ale nehodláte nám snad dát další práci, když o tom tak mluvíte?"
"Zatím snad ne. I když s vámi spolupracuji rád."
"Myslel jste s naší kanceláří," upřesnila jsem. Nepřišlo mi totiž, že by jevil nějaký zvláštní zájem o konkrétní lidi, ani nebyl pod vlivem alkoholu, aby snad skládal poklony. To u něj obvyklé nebylo.
"Ne, myslím vás," usmál se. "Máte tu doprovod?"
Že by přeci jen byl a nešlo to poznat? Adell se najednou nenápadně vytratila. A co já mám dělat? Tahle holka je zase pro každý vtípek. Někdy to druhé slušně naštve.
"Někde mezi lidmi, ale nehlásím se k němu."
"Hmm, zatančíme si?" překvapeně jsem se na něj podívala, ale přikývla.
Nepředpokládala jsem, že se s ním budu tak dobře bavit. Akorát jsem si všimla, že Lizbeth je stále u Dona a Adell jsem zbytek večera neviděla. Jinak jsem si nevšímala nikoho z ostatních. Zdálo se, že dnešní večer začal alespoň krátké slibné období. Možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat