Stíny mrakodrapů 19

"Je mi to líto."
"Tolik mě to mrzí."
"Macu, upřímnou soustrast."
To slýchal ty dny pořád. Každý se snažil vyjádřit, jak ho lituje a jak s ním soucítí a podobné nicneříkající formální řeči, které netoužil slyšet. Nikomu z nich to nemohlo být tak líto, jako jemu. Nikdo nemohl trpět víc, než on. Nedokázal jí pomoct přežít, nedokázal ji zachránit a nedokázal ani chytit vraha, který mu unikl o několik vteřin.
Věděl, že když zná vrahovu identitu, je to nedocenitelný důkaz. Viděl ho tam a věděl, co ho k tomu vedlo. Stačilo ho jen najít. Ale jemu to v ničem neulevilo. Najednou viděl spoustu věcí, co mohl udělat jinak, ať už pro jeho dopadení, nebo pro její přežití. Přičemž to druhé bylo o moc důležitější. Mohl pomoct a neudělal to a vyčítal si to každou minutou víc. I když ho přesvědčovali, že to není pravda. I když ho utěšovali a snažili se přivést na jiné myšlenky. Stejně jim vždycky vše odkýval, aby měl pokoj, a mohl se zase vrátit k sobě a nemít co na práci, kromě nového vzteku a smutku a také vzpomínek, které mu jedna přes druhou mizely a zase se vracely.
Pomalu z nich začínal bláznit. Nechtěl je mít stále před očima, ale proti nim nešlo bojovat. Ani kdyby šlo, nedokázal by to. Ztrácel půdu pod nohama čím dál víc. Tím více, čím déle se nedělo nic.

Stíny mrakodrapů 18

"Teď už mi ale prosím netvrď, že se nic neděje. Abby prosím. Co je s tím případem? A co je s tebou?" nemluvil přísně, ani příliš naléhavě. Jenže se bál. Nevěděl co se děje a já se mu měnila před očima.

"Nic. Nejspíš ho nevyhrajeme," odsekla jsem. Možná prudčeji, než jsem chtěla.
"To ne. Ale neříkej, že to je jediná věc, která tě trápí," bylo mu naprosto jasné, že nemůžeme vyhrát. Nebyla jsem schopná dostatečně reagovat, skoro ani mluvit a o nějakých pokusech usvědčit ho nemohla být řeč. I já to věděla, ale nešlo to jinak.
"Nech to být. Prosím," upřeně jsem se na něj dívala tak vyděšeně jako ještě nikdy. Nemohla jsem dopustit, aby zjistil, co se děje. Jediné štěstí bylo, že přestávka končila a mělo se pokračovat v procesu. Ještě chvíli bych Macovi zapírala a nejspíš bych musela utéct nebo se rozbrečet. Tento stav se podepsal na zbytku procesu naprosto fatálně. Sice to nemohlo skončit jinak, protože jsme se nejvíce mohli opírat o svědectví, ale přesto na mě verdikt nevinen působil jako destrukční vlna.
Sesypala jsem se hned, jak jsem opustila soudní síň.

Stíny mrakodrapů 17

Po svatbě jsme byli deset dní v Kanadě. Nepatřili jsme k lidem, co vyrazí za teplem a k moři. Ani jeden jsme nechtěli, aby nám moře připomínalo, od čeho jsme museli v minulosti utéct. Všechno začalo znovu, s čistým štítem, a já si myslela, že teď už se nic nepokazí. Myslela jsem si to v životě několikrát a nikdy se mé očekávání nenaplnilo. Proto jsem doufala, že teď už skutečně ano. Díky Macovi.

Stíny mrakodrapů 16

Mac čekal na smluveném místě na Lizbeth.
Trochu nervozně přecházel sem tam a neustále zvažoval, jestli dělá skutečně dobře.
Když Adell zemřela, přišlo mu to nefér, stejně, jako všem ostatním. Ale taky si uvědomil, že příště se to může stát komukoli a kdykoli, a že může přijít den, kdy ztratí dalšího člověka, na kterém mu záleží.
A nemusí to být jen smrt, která mu ho vezme.

Stíny mrakodrapů 15

Stála jsem v dlouhém černém kabátě, před sebou šedý kamenný náhrobek, v ruce bílé růže. Byla zima. Oproti slunnému Avignonu velký skok a hlavně obrovský šok. Když jsem seděla v letadle do New Yorku, čekala jsem, že Liz nebude ještě v pořádku. Ale zároveň doufala, že ostatní by mohlo být. Že Adell bude zpátky, nebezpečí zažehnané a i s Donem se to nějak srovná.
Pak jsme přistáli. Mac se svým autem čekal na letišti, přesně, jak slíbil. Ani jsem nečekala, že by nepřijel. Jenže dál bylo všechno úplně jinak. Mac byl zamlklý, smutný, bylo na něm jasně vidět, že se stalo něco zlého. A těžko, velmi těžko vysvětloval, co.

Stíny mrakodrapů 14

Lizbeth byla celý den úplně mimo. Už nepociťovala potřebu vzít si další drogy, jenže jakmile přestaly působit poslední sedativa, brzy se k ní do pokoje vrátila Adelle a znovu ji nutila utíkat před ní.
Prosila ji, ať už nechodí. Ať ji nechá žít. Ona to přece nechtěla dotáhnout až sem. Jenže Adell tu stále byla.
Stála u okna, seděla na posteli, když se Liz zrovna krčila v koutě, nenuceně se procházela pokojem. A obviňovala ji ze své smrti a ze smrti svých dětí.
Liz byla zoufalá. Pokaždé volala sestru, ale ta pokaždé stroze odvětila, že v pokoji nikdo není. Jakmile se dveře zavřely, Adell přišla. Dokola a dokola. Chtěla ji snad přivést k šílenství za to, že její milenec dal přednost sokyni? Chtěla vyvolat vlnu výčitek vždy, když si sundala neprůstřelnou vestu a z pod ní se vyvalila temná krev?

Stíny mrakodrapů 13

Uběhl celý den intenzivní práce. Nikomu se do ní nechtělo, ale vztek na vraha jednoho detektiva a kriminalistky je nutil pracovat a usilovně hledat něco, co by pomohlo v pátrání. Nic takového však jako by ani neexistovalo. Střelec, nepochybně spokojený se svým výkonem, nejspíš zmizel z povrchu zemského a tajemství své identity si odnesl s sebou.
Všichni ten den těžce snášeli. Skoro spolu nemluvili. Bylo těžké najít vhodné téma a ještě těžší vyhnout se tomu jedinému, které měli.
Mac se stáhl do sebe. Často měl nepřítomný výraz a o něčem přemýšlel. Vypadal, jako by se snad rozhodoval.
Stelle i Lindsay se v očích často leskly slzy. Stačila jakákoli malá zmínka a byly tu zase, nezastavitelné jako příliv.
Danny za celý den nepromluvil. Prostě to nedokázal. Cítil se na pokraji zhroucení, osobního krachu, totální zoufalosti, zbláznění či něčeho podobného.

Stíny mrakodrapů 12

Sid se podíval na tělo přikryté bílou plachtou a zhluboka se nadechl. Vzduch na pitevně byl zatuchlý a prosycený nepříjemným pachem smrti. Na to všechno byl už dávno zvyklý.
Na co si ale nikdy nezvykne, na co si nikdy nikdo nemůže zvyknout, je právě tohle. Někdo, koho má rád, na tomhle místě.
Měli spolu dost pevný přátelský vztah. Bral ji vlastně jako další dceru. Věděl toho o ní tolik, víc, než ostatní. Svěřovala se mu se svými radostmi a trápeními, byl jeden z mála opravdových přátel … a teď mu jen ležela na stole, chladné, nahé tělo mladé ženy ve třetím měsíci, kterou podrazil kolega a milenec, střelec, rodiče … život vůbec.

Stíny mrakodrapů 11

Adell Sandersová týden bloudila po Miami. Ne že by se jí v tropickém ráji nelíbilo, ale moc si ho neužívala.
Nechodila do barů, neopalovala se na plážích, nekoupala v moři. Na podobné kratochvíle absolutně neměla náladu. Ač bylo stěží snesitelné vedro, její pocity a myšlenky se pohybovaly v chmurných končinách pod bodem mrazu. A slunce pražilo. Davy turistů všude, kde se mohla najít nějaká zábava. Byla jedním z nich, ale nepřipadala si tak. Tady přece možná mohla žít. Mohla vědět, kam vede cesta, po které právě šla, mohla dobře znát, kde je tu nejlevnější oběd a naopak nejluxusnější butik. Jenže jí to bylo odepřeno bez možnosti volby.

Stíny mrakodrapů 10

Jak se brzy dověděl, Adell opustila New York. Nemohl říct, že by mu to vadilo. Byl příliš horká hlava, s ní prožil malý románek bez hlubšího smyslu, těhotenství bylo nedopatření a ona mu nedala stejně šanci rozmyslet si, jestli by mu to nedopatření nakonec vadilo. Teď už si ale vybral. Vybral si tu, s kterou to od začátku myslel vážně a kterou zničil.
Musel jí pomoct a byl rozhodnutý se kát a omlouvat, dokud mu aspoň trochu neodpustí.

Stíny mrakodrapů 9

Uběhly dva dny. Dva šíleně dlouhé dny, během kterých, téměř proti své vůli, sledovala, co Don dělá. Byla si jistá, že je mezi nimi konec, ale potřebovala aspoň nějaký jasný náznak. Stále se jí ho nedostávalo, až dodnes.
Nesla celkem s nelibostí, když s ním musela spolupracovat a bohužel, její nynější případ byl i jeho. A zrovna teď potřebovala dostat nového podezřelého k výslechu, takže s nechutí vytočila Flackovo číslo.
Jenže se nikdo neozval. Telefon byl vypnutý.
Zanadávala a zamířila na stanici osobně.

Stíny mrakodrapů 8

Je to vždycky tak. A vždycky bylo. Náš trojúhelník přátelství se sice snažil držet pohromadě a jeho vrcholy se navzájem podpíraly, ale jakmile se jeden nebo dva dostaly moc vysoko, třetí klesal. Když se některé z nás hodně dařilo, aspoň jedna se blížila ke dnu. Nevěděly jsme, čím to je. Proč jsme takhle propojené. Jestli za to může náš podobný osud a touha prožít radši to, co ta druhá, než své vlastní trápení, ale bylo to tak.

Já si užívala na výsluní. Měla jsem úžasného přítele. Cítila jsem se skvěle. Mac byl všechno, co mi v životě chybělo. Snad nikdy jsem se necítila lépe.

Stíny mrakodrapů 7

"Ahoj Adell, přesně s tebou jsem potřebovala mluvit."
"Ah, Adell, co dělá Don?"
"Adelle, ty děvko, ještě mi lezeš na oči?"
Lizbeth chodila sem tam po bytě, měla zavřené oči a nahlas nepokrytě nadávala své sokyni. Nemluvila ještě ani s jedním z nich. S Donem měla na dnešní večer domluvenou schůzku, ale nevěděla, jak dalece je schopná se udržet. Nejradši by po něm skočila a vyškrábala mu oči. Měla chuť trhat ho na kusy, rdousit ho, dokud už nebude moct prosit o milost, prostě ho absolutně zničit za to, že si s ní hraje jako s malou holkou, za to, že jí s klidným svědomím podvádí.
Za půl hodiny se měli sejít. Měl přijít k ní. On netušil proč a ona nechtěla svědky, protože věděla, že nakonec se neudrží. Ne, že by byla skutečně schopná ho vzteky zabít, ale křičet bude nepochybně vydatně.
Nevěděla, jestli se s ním rozejde, nebo to nějak vyřeší, na druhou stranu netušila jak, ale nehodlala se chovat jako domácí puťka, která si nechá všechno líbit.
Netrpělivě přecházela z místnosti do místnosti a osmá hodina se neúprosně blížila.

Stíny mrakodrapů 6

Začali jsme novou etapu. A všechno se celkem příjemně dlouhou dobu táhlo ve stejných kolejích. Don se omluvil Lizbeth a nějak v sobě nenašel potřebu ukončit jejich vztah. Ona se do něj zamilovala a jemu s ní bylo dobře. Ale s Adell si pořád dál užíval. Nikdy mu to neřekla, ale pomalu se dostával na pomezí, kdy si bude muset vybrat. Její původní úmysl, který byl jen zábava, se kamsi vytrácel, a nahrazovala ho pomalu ale jistě stejná zamilovanost, kterou cítila její sokyně.
Ta ale házela klacky pod nohy Dannymu, který se svého skrytého přání nevzdával. Měla ho jako kamaráda, možná jako staršího bratra a asi ani nechtěla vidět, co k ní cítí on. Byl jediný, komu ke štěstí ještě hodně chybělo, ale nevzdával se.

Stíny mrakodrapů 5

Probouzela jsem se s velmi ztěžklými víčky a cítila jsem, že mi vůbec není dobře. Včera jsem to opravdu přehnala. Jasný důkaz byl už to, že jsem nevěděla, co se vlastně dělo. Pamatovala jsem si, že jsem tancovala, pila, kolem byla spousta lidí, ale nějak se mi rozmazaly jejich tváře. Jen jsem nejasně tušila, že Macova tam nebyla …
Ležela jsem ve své posteli, ale cítila jsem, že ne sama. Když jsem viděla, kdo leží vedle, zpanikařila jsem a vyskočila na nohy.
Zjistila jsem, že mám na sobě pořád šaty ze včera, což mohla být jediná útěcha. Nejspíš jsem tedy neudělala tu největší hloupost.
Tím, jak jsem chvatně vstala, jsem svou společnost zřejmě probudila. Nevypadal ale nijak nespokojeně a dál klidně ležel na posteli.
"Co … jak … jak se tohle mohlo … CO JSTE MI DAL ABYCH TOHLE UDĚLALA?" začala jsem na něj křičet. Štval mě ten jeho klidný úsměv a neoblomný pohled.
"Stačilo vám jenom se trochu uvolnit. A byla jste úplně jiná. Příjemná."
"A JAK jste toho dosáhnul? Mluvte!"
"Pila jste," pokrčil rameny a pomalu se zvedal. Vystartovala jsem proti němu.
"Okamžitě řeknete co jste mi dal do pití nebo vám zpřelámu žebra! Z obyčejného alkoholu bych takhle hlavu neztratila! A dobrovolně bych se sem S VÁMI rozhodně nedostala!" přirazila jsem ho do matrace, jedním kolenem mu klečela na hrudníku a držela ho div ne pod krkem.
"Jenom něco na uvolnění, jak jsem říkal."
"Jo? Spíš nějakou pěknou oblbovačku abych vám dala co chcete! VYPADNĚTE!" vytáhla jsem ho překvapivou silou na nohy. "IHNED VYPADNĚTE!"
"To jsem byl tak špatnej?" prohodil směrem ke mně mezi dveřmi.
"Jak špatnej? Mezi námi se přece nic nestalo!"
"A jste si jistá?" říkal to skoro s výsměchem. Samozřejmě jsem si jistá nebyla, ale jednak jsem byla přesvědčená, že tohle bych neudělala pod vlivem ničeho a navíc jsme oba byli oblečení do stejných věcí, co večer.

Stíny mrakodrapů 4

Bylo něco kolem půl deváté večer. Všichni pozvaní dorazili a zatím se pouze bavili mezi sebou. Nejdřív se měl podávat dort a potom až volná zábava.
Byla jsem nervozní. Vážně takové akce nemám moc v oblibě. Obzvlášť, když se konají pod mou střechou. Dům mám po rodičích, velký, prostorný a dalo by se říct ideální, ale stejně se nikdy nemůžu úplně zbavit strachu, že se něco rozbije, ztratí nebo zničí. Od tohohle všeho jsem se snažila oprostit. Stála jsem na schodišti v mých krátkých černých šatech posetých třpytkami, hnědé vlasy vyčesané do prostého drdolu, pouze po straně spuštěný jeden blonďatý pramen, boty na vyšším podpatku, opírala jsem se o zábradlí a očima hledala Maca. Konečně jsem ho zahlédla spolu s Adell, Liz a Donem stát u krbu. I oni si mě všimli. Ale nejen oni.

Stíny mrakodrapů 3

"Miku, co potřebujete?" vstoupil do mé kanceláře po krátkém zaklepání asistent.
"Máte teď pár minut čas?" usadil se ale automaticky do křesla proti mně, patrně čekal stoprocentně kladnou odpověď. S úsměvem se mi zadíval do očí.
"Jo, jistě. O co jde?"
"O vaše narozeniny. Za týden."
"Ah … ale … to přece není žádná významná a pozornost potřebující událost," mávla jsem rukou. Podobné akce jsem se rozhodla prostě přecházet.
"Nemyslím. Narozeniny jsou jednou za rok a tak by se k nim mělo přistupovat. Minimálně naše kancelář by určitě … byla ráda."
"Co máte prosím vás v plánu?" upřeně jsem ho pozorovala. Nepotřebovala jsem pozornost. A hlavně ne jeho. Nebyl to nepříjemný nebo odpuzující muž. Naopak, jeho povaha byla docela přátelská, byl trochu moc ambiciózní, ale snažil se působit mile a mezi ostatními z právnické praxe měl možná i nadprůměrný vzhled. Dalo by se říct bezproblémový kolega. Ale mezi námi jeden problém byl. Už celkem dlouhodobý a nejspíš neřešitelný. On chtěl mě, já jeho ne. A ani jeden pomyslný boj nehodlal vzdát. Naopak, přitvrzoval. Snažil se přicházet na stále originálnější nápady jak mě získat a já měla stále těžší hlavu z toho, jak ho nenásilně odmítat.
"Nic velkého, jen … malá party pro kolegy nebo pro přátele které byste si pozvala."
"Víte, že já nerada něco slavím."
"Gail, přece byste nám nezkazila tu radost. Klidně bych se ujmul organizace, slibuju jen malý večírek pro zvané. Stačí říct koho byste si představovala a o ostatní se postarám. Myslím, že někdo jako vy by se neměl stydět oslavit svoje narozeniny."
"Ale jenom pár kolegů."

Stíny mrakodrapů 2

Chtě nechtě se musela Lizbeth druhý den vrátit do práce. Přišla do kanceláře zdálo se první. Bylo sice odemčeno, ale nikdo jiný tam nebyl a ani nebylo nic slyšet. Nejspíš včera někdo nezamkl, jakmile na práci nedohlíží ona, není udělaná pořádně, to si s tím dotyčným ještě vyřídí! Od svých lidí vyžaduje jediné, schopnost. Zatím tady někdo ale projevil pouze absolutní neschopnost!
Vešla do bludiště v sedmnáctém patře a chtěla zamířit rovnou do své kanceláře. Procházela kolem stolu jedné ze sekretářek, když ucítila, jak šlápla do něčeho lepkavého.
Podívala se na zem a vykřikla. Stála ve velké kaluži krve.
Opatrně se naklonila nad stůl a vykřikla podruhé, mnohem vyděšeněji.
Na zemi ležela ona sekretářka s bílou halenkou nasáklou vlastní krví, očima potaženýma šedým nádechem, ale se zřetelně rudým bělmem, vyhrnutou sukní a rukama bezmocně rozhozenýma.
Lizbeth roztřesenými prsty vytočila 911 a zmateně se dožadovala policie.

Stíny mrakodrapů 1

Ať se člověk sebevíc snaží, své minulosti nejspíš neuteče. Musel by mít hodně rychlé nohy, bystré oči a pronikavý rozum stále ve střehu. Myslela jsem si, že je to hloupost, nebo jsem alespoň byla přesvědčena, že naše obrovské mrakodrapy a stíny, které vrhají na ulice, dostatečně skryjí, co má být skryto, stejně tak i minulost, ale časem se přesvědčí všichni, že je to jedna z mála skutečných pravd, kterých se v životě můžeme dopátrat.

Stíny mrakodrapů

Mrakodrapy měly vrhat své stíny na minulost tří newyorských žen. Chtěly ji zapomenout, sdílely ji, ale chtěly se tvářit, jako by se nikdy nestala.
Jenže minulosti se nedá utéct, ani když se někdo stane úspěšnou právničkou, podnikatelkou, kriminalistkou. Pořád tam někde je a pořád čeká na svou příležitost, aby se ukázala okolí v celé své zrůdné podobě a nedopřála svým utiskovatelům šťastný konec.

Povídka sepsaná a publikovaná v roce 2010.

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19