Prosila ji, ať už nechodí. Ať ji nechá žít. Ona to přece nechtěla dotáhnout až sem. Jenže Adell tu stále byla.
Stála u okna, seděla na posteli, když se Liz zrovna krčila v koutě, nenuceně se procházela pokojem. A obviňovala ji ze své smrti a ze smrti svých dětí.
Liz byla zoufalá. Pokaždé volala sestru, ale ta pokaždé stroze odvětila, že v pokoji nikdo není. Jakmile se dveře zavřely, Adell přišla. Dokola a dokola. Chtěla ji snad přivést k šílenství za to, že její milenec dal přednost sokyni? Chtěla vyvolat vlnu výčitek vždy, když si sundala neprůstřelnou vestu a z pod ní se vyvalila temná krev?
Ležela schoulená pod dekou na posteli. Neustále si opakovala: Je to dobrý, jsem v pohodě, půjdu domů, jsem normální, jsem normální.
Bylo jí zle. Chtěla se vyléčit, chtěla domů, chtěla zase patřit do skutečného světa. Chtěla to dokázat. Jenže to nebylo tak snadné.
"Ale Liz, snad jsi na mě nezapomněla!" ozval se nad ní ublížený hlas.
"Jsem normální, nikdo tady není, jsem normální a půjdu domů …" zoufale opakovala, zavřela oči a přetáhla si deku přes hlavu.
"Ne, ty nejsi normální. Ty jsi mrcha. A úplně jsi na mě zapomněla!" znovu ten ublížený, uplakaný tón.
"Nikdo tu není, nikdo nemluví, jsem tu jen já a já jsem normální …" začala vzlykat.
"Ale to víš, že tu jsem. A ty mě chceš vytlačit pryč jako nějaký nepotřebný odpad! Podívej se na mě, Liz. Podívej se, co ze mě zbylo!" trochu obviňovačně, ale pořád velmi ublíženě.
"Ne. Ne, ty tu nejsi. Nikdo tady není. Nikdo. Nejsi!" z pod zavřených víček jí už tekly slzy. Proč jí musí pořád tak ubližovat!
"Jen se podívej! Nebuď srab, drahá kamarádko! Podívej se konečně pravdě do tváře a neutíkej. Vždycky jenom utíkáš. Sjedeš se, aby se tě realita netýkala, nebo se schováš za někoho jiného. Tak se konečně vzchop a podívej se kolem sebe!"
Liz váhavě stáhla deku, ale oči nechala zavřené. Pomalu se posadila. Doufala, že až je otevře, nikdo tam s ní nebude. A když ano, musí utéct. Musí té šílené vidině utéct jednou pro vždy!
"Tak otevři oči a podívej, cos udělala."
"Nee …" kroutila Liz hlavou.
"Ale ano. Je to tvá vina. Jen tvá. Ty sis Dona přetáhla a udělala ze mě trosku."
"Ne to ne …"
"Ano. Kvůli tobě opustil rodinu, kterou se mnou mohl mít."
"Prosím ne!"
"Ano. Jen kvůli tobě jsem utekla do Miami."
Další urputné popírání.
"A jen kvůli tobě jsem byla tak neopatrná a zoufalá! Kvůli tobě mě zabili!"
"Ne to není pravda!" vykřikla, otevřela oči a vykřikla znovu, o dost vyděšeněji. Stála před ní. Zase tam byla. Adell Sandersová s propadlýma očima, bledou kůží a vyčítavým pohledem ve strhané tváři.
"Je. To tys zabila mé děti. Mé a Donovo. Naše děti. Zabilas je. Jsi vrah. Zabilas je i mě. A ty to víš, Lizzie. Ty víš, že to tak je."
"Mmmmm …" seskočila z lůžka a couvala dokud nenarazila na protější zeď.
Adell kráčela k ní a přikyvovala na důraz svých slov. "Ano, víš to," usmála se. "Jsi vinná. Vinná smrtí, že?"
"Ne! Nejsem! Nemůžu za to!"
"Můžeš. A už pořád to tak bude."
"Ne! Já za to nemůžu! Nemůžuuu! Ne ne ne nee! Ty nejsi! Neexistuješ! Já jsem normální!"
"Nejsi normální! Jsi mrcha, ubrečená malá mrcha, co musí mít každého pro sebe! Zničilas mě! Zabilas mě! Mě i mé děti! Zničilas tolik životů!"
"Lžeš!"
"To ty lžeš. Lžeš sama sobě, Liz. Tak už toho nech!"
Lizbeth se zhroutila na podlahu. Tohle už nedokázala vydržet.
"Co ode mě chceš! Proč mě nenecháš být!"
"Co od tebe chci? Co chci já, které jsi zničila život? Kterou jsi o něj připravila? Zlatíčko, já tě mám nechat být? Dál spokojeně žít a zapomenout?" mile se usmívala, ale za nasazenou sladkou maskou se skrýval jed. "Ty to musíš napravit!"
"Jsi mrtvá! To už nejde napravit, nemůžu …"
"Ano, já jsem mrtvá. Ale můžeš to napravit. Přece tu nemůžeš jen tak dál žít, že ne? Musíš to napravit. Musíš to skončit. Liz, jenom tak se zbavíš krve na svých rukou. Nevinné krve nenarozených dětí. Musíš to udělat."
"C … co?" zvedla hlavu a zadívala se Adell do očí. Neviděla v nich nic. Byly mrtvé a prázdné.
"Skončit," vzala ze stolku prázdnou sklenku a pustila ji na zem. Okamžitě se rozletěla na spoustu střepů. Adell vzala ten největší. Liz ji pozorovala a začínala chápat. Musí se jí zbavit. Musí se zbavit své viny, jinak zešílí.
"Je to jediná možnost, jak to všechno napravit. Všechno, cos udělala, Lizzie."
Váhavě natáhla ruku a stiskla v dlani nabízený střep.
"Já přece nic … nic neudělala …" už neplakala, ale strach měla pořád.
"Určitě?" zeptala se Adell velmi podezřívavě. "Jsi si tím jistá?"
Liz pomalu zakroutila hlavou.
"Tak. Chceš to napravit, chceš všechno vyřešit, viď. Chceš to skončit. Ty přece musíš."
Kývla na souhlas. Musí. Jenom tak konečně zmizí.
Adell si sedla proti ní. Liz se dlouho dívala na střep. Přiložila ho k zápěstí, ale nedokázala se víc pohnout.
"Udělej to, Lizzie. Řízni. Není to tak těžké."
Prudce oddechovala, jako by právě uběhla maraton. Ale nepohnula se. Nešlo to.
"Nejde to … nemůžu … nejsem tvůj vrah, Adell!" naposledy se zoufale pokusila nějak odvrátit hněv mrtvé kamarádky.
Adell jí položila ledovou dlaň na ruku, ve které svírala ostrý střep.
"Zvládneš to," stiskla její dlaň ve své.
Střep pomalu pronikal kůží. Hlouběji a hlouběji, pořád dál. Zanechával za sebou na bílé ručce rudou stopu. Bolelo to. Hrozně to bolelo, ale Adell nepovolila. Liz se začala snažit o obranu, ale Adellinu ruku nedokázala odstrčit.
Znovu se rozplakala a rozkřičela. "Ne! Ne ne ne! Přece ne, ne já! Ne!" Vrtěla při tom hlavou s pevně semknutými víčky. Když ale znovu oči otevřela, vidina zmizela.
Adell byla najednou pryč a ona se zoufale dívala na vlastní ruku, která jí drásá žíly a bere život.
Žádné komentáře:
Okomentovat