Stála jsem v dlouhém černém kabátě, před sebou šedý kamenný náhrobek, v ruce bílé růže. Byla zima. Oproti slunnému Avignonu velký skok a hlavně obrovský šok. Když jsem seděla v letadle do New Yorku, čekala jsem, že Liz nebude ještě v pořádku. Ale zároveň doufala, že ostatní by mohlo být. Že Adell bude zpátky, nebezpečí zažehnané a i s Donem se to nějak srovná.
Pak jsme přistáli. Mac se svým autem čekal na letišti, přesně, jak slíbil. Ani jsem nečekala, že by nepřijel. Jenže dál bylo všechno úplně jinak. Mac byl zamlklý, smutný, bylo na něm jasně vidět, že se stalo něco zlého. A těžko, velmi těžko vysvětloval, co.
Z těchto vzpomínek jsem se už snažila definitivně vyklouznout. Byly jedny z těch, které se řadily k nejhorším.
Položila jsem kytku k náhrobku a pomalu přejela prsty po ledových, čerstvě vyrytých pozlacených písmenech jejího jména.
Měla jsem ji ráda. Moc. Obě jsme měly tajemství, které ta druhá znala a která nás mohla zničit, byly jsme tedy pro sebe hrozbou, měly jsme tím ale i něco společného, měly jsme něco, co jsme mohly sdílet, co jsme nemusely nést každá zvlášť a sama a … měla jsem ji opravdu ráda.
Nikdy jsem jí to neřekla. Neuměla jsem tyhle věci říkat. Teď už jsem ani nemohla. Nemohla jsem to dát najevo víc, než položením růží na něco, co už ani není ona.
Uvědomila jsem si, jak je všechno pomíjivé, jak je kolem každého opona, kterou nechce zvednout, jak je všechno nespravedlivé.
Mrtvého detektiva nechala jeho rodina převézt domů do New Jersey skoro hned, ale Adell tu byla pořád. Zavřená v jednom z boxů Sidova pochmurného království, chladná, mrtvá, ledová, čekající na svou spravedlnost. Ale nedočkala se jí. A možná ani nikdy nedočká.
Přišli všichni.
Všichni, pro které něco znamenala, ať už kolegové, nebo přátelé. Jaké by to asi bylo, kdyby měla rodiče, kteří by pro ni truchlili? Jenže žádní takoví nebyli a tak přední místa zaujali její kolegové. Vlastně oni byli její rodina. Jediná.
Sid. Víc než jen nejlepší přítel. Svým způsobem jediný, kdo jí mohl někdy nahrazovat otce. Který s ní byl od začátku její práce až do poslední chvíle.
Stella. Starostlivá, vždycky se snažila zahnat trápení, které u ní vycítila. Měla ji ráda.
Mac, Lindsay. Šéf a kolegyně, ti nejlepší, jaké kdy mohla mít.
Danny.
Stál za ostatními, aby mu nebylo vidět do tváře. Aby nikdo neviděl slzy, které nedokázal zadržet. Noc, která následovala po rvačce s Flackem, byla jedna z nejhorších v jeho životě. Byl opilý, polámaný, zničený, ale víc než to všechno ho mučily stále se opakující představy. Celou noc před sebou viděl svého bratra, Aiden, malého Rubena, Adell. Všichni, kterým snad mohl nějak pomoct, kdyby jednou jednal trochu jinak. Celou noc je viděl, celou noc slyšel jejich nářky a celou noc šílel z představy, že má podíl na tolika zničených životech.
Don.
Don, který jí ublížil ze všech nejvíc. Který jí zlomil srdce, a který ji přivedl až na konec.
Choval se hloupě. Posledních několik měsíců jeho života byla prostě absolutně neřízená šílená střela, která právě narazila na svůj cíl. A to mnohem tvrději, než si mohl kdy představit. Stejně jako Danny stál dál od ostatních, schovával svá zranění, svou bolest a skličující vinu. Nebyl ale, na rozdíl od Dannyho, sám.
Lizbeth.
Málem se zbláznila. Téměř zemřela. Dostala se, snad už definitivně, ze závislosti, ale měla těžké halucinace. Neodrážely nic víc, než její vlastní výčitky a dospěly až k pokusu o sebevraždu. Našli ji na poslední chvíli. Těsně před tím, než si Adell stihla vybrat poslední daň.
Ale i tak o dost přišla. Společnost odmítla její návrat do podnikání, sebrala jí postavení a skoro všechno, co měla.
A o ničem z toho jsem neměla ani tušení.
Zem na jejím hrobě skropilo několik slaných slz. Všichni si mysleli, že po smrti otce nebudu schopná události v New Yorku zvládnout, proto mi nedali vědět, ale teď mi byla celá má rodina úplně ukradená Úplně. Necítila jsem k nim nic, vůbec nic, ale tohle bolelo.
"Pojď, Abby …" dvě ruce mě chytily za ramena. Nechala jsem se vést, ani jsem nevnímala kam. Mac mě chtěl odvézt domů, ale já rázně zaprotestovala. Konečně jsem musela udělat za vším tlustou čáru. Minulost mě ubíjela čím dál víc, smrt Adell byl jeden z posledních hřebíčků, které mi chtěla zatlouct do rakve. Byl čas s ní buď skončit, nebo tu rakev nechat zavřít.
Ještě ten večer jsem si sbalila věci a odstěhovala se k Macovi. Svůj dům jsem nabídla na prodej a doufala, že to, co mezi námi tak hrozně rychle vyklíčilo, taky rychle nezhasne.
Nový život. Mnohdy jen prázdná fráze, ale teď něco, co jsem musela doopravdy udělat. A nejen já.
Žádné komentáře:
Okomentovat