"Ahoj Seane. Neruším?" seděla nad právě snědeným obědem a u ucha držela telefon.
"Ne, jasně že ne. Co se děje?"
"Tak mě napadlo, že bych ti oplatila ten předvčerejšek a někam tě pozvala," řekla jen tak lehce, ale při tom doufala, že bude souhlasit.
"Dneska?"
"Klidně."
"Promiň … dneska nemůžu … ale co zítra?"
"Dobře. Zítra večer. To by šlo."
"A kam to bude?" z telefonu jí jeho hlas připadal veselý a nadšený.
"To uvidíš. Nech se překvapit. Chci ti ukázat nějaká místa tady ve městě."
"Aaa tak se těším. Takže zítra," trochu uspěchaně se rozloučil a ukončil hovor.
Alice vyrazila s Barrym ven. Zbytek tohoto týdne měla volno. Její škola pořádá jakousi akci, které se neúčastnila, a přednášky odpadly. A ona rozhodně nepatřila k těm, kteří dobrovolně nahrazují absentované hodiny dlouhým samostudiem jindy, než o zkouškovém. Původně chtěla čas využít k napracování nějakých hodin a konečně si zvýšit zůstatek na účtě, ale dneska bude opravdu jenom relaxovat.
Vyšla před dům. Chtěla přejít ulici, ale v poslední chvíli uskočila z cesty černému autu. Pozorovala ho ještě pěknou chvíli poté, co nešlo už ani rozeznat. To je přece auto, co nedávno stálo pod okny! Dala by ruku do ohně, že je stejné.
Zase to viděla.
Dvě černá auta, dvě hlavně, dva prsty na spoušti.
Potřásla hlavou, aby příšerná vzpomínka zmizela. Nezřetelná, ale přece, však zůstala vypálená v jejích očích.
Barry starostlivě zvedl halvu.
"Zlato … jdeme," trhla vodítkem a konečně dokončila započatý krok.
V parku nechala psa volně běhat a usadila se na lavičku. Ani si nevšimla, že už je obsazená.
"Pardon …"
"Ale ne, klidně si sedněte," vybídl jí příjemný mužský hlas vycházející z úst skrytými za dnešními novinami.
"Díky."
"To je ale hrůza, co?"
"Co myslíte?" podívala se na konečně odkrytou tvář. Muž s modrýma očima a veselým úsměvem skládal noviny. Nejspíš tedy nechtěl vést přednášku o tom, jak jsou lidé bezohlední, a že ani ona se nedotázala, jestli si smí přisednout.
"Vražda, znásilnění, vražda, vražda a loupež. Finanční krize, honoráře hvězd za filmy, blízký východ, dálný východ … a navíc nikdo nepustí sednout jednu milou slečnu."
"To máte pravdu, dneska je všechno hrůza," oplatila mu úsměv. Mohl být tak o něco málo starší, než ona sama.
"Prosím …" natáhl k ní krabičku s cigaretami. Odmítla. Sám si jednu vzal a zapálil.
"Správně, kouření škodí zdraví. Co ale ne."
"Ať žije člověk jakkoli, skončíme všichni na jednom místě," přitakala.
"To je fakt. Volné dopoledne?"
"Tak nějak. Nečekala jsem, že narazím na tolik lidí."
"Každý den tu někoho najdete. Tohle je oblíbené místo," vysvětlil jí.
"No a co vy? Také volné dopoledne?"
"Vůbec ne … plně pracovní," mrkl na ni.
"A co děláte?" podívala se kolem něj, ale krom novin a malé tašky přes hlavu neměl nic.
"Píšu stejné slátaniny, jako oni," ťukl do novin, "jenom se jim říká próza. Nebo taky krásná literatura."
"Uměleec …" pochopila, ale nemyslela to nijak zle.
"Kéž by … ale když se lidem líbí …" zasmál se a vydechl kouř. "Rozhodně víc, než mně samotnému."
"Ale vidím, že inspiraci nějak nechytáte."
"Nechytal jsem … ale když se tak dívám na vás … jak na nějakou múzu."
"Dost, nebo se začnu červenat," obvykle s cizími lidmi takhle nemluvila a vyhýbala se náhodným rozhovorům, ale teď ji to nevadilo. Užívala si příjemný den, na auto už zapomněla a potkat někoho, kdo doopravdy píše, se jí nepodaří každý den. Navíc třeba mohla nějaké jeho dílo znát.
"To bych nerad. Nebudeme si tykat? Mike," natáhl k Alici ruku.
"Alice. O čem teď píšete … píšeš?"
"To je právě to. Zrovna o ničem a nakladatel na mě tlačí."
"Nezávidím. Já pořád studuju. Tam zase pořád tlačí seminární vedoucí," přiběhl k nim Barry a odněkud táhl klacík.
"A, vidím, že máš bodyguarda."
"To tak. Tohohle strašpytla," pan spisovatel jí přišel sympatický, líbil se jí. Vypadal prostě fajn.
"Že by výchova? Ale odbýt se nedá. Asi si chce hrát," zvedl se a vzal Barrymu klacík. Zároveň típnul cigaretu.
"Nemáš chytat inspiraci?"
"Lepší, než sedět a zírat," ochotně se ujal aportování.
Asi po další hodině už se chystala zpět domů. Připnula Barrymu vodítko a loučila se s Mikem. S tím se ale velmi rozdováděný retrívr nehodlal smířit. Běhal tak dlouho v kruhu kolem nich a snažil se vyprostit z vodítka, až Alice ztratila rovnováhu.
"Zatracenej pes!" sbírala se ze země. Mike jí podal ruku a vyšvihl ji na nohy. Poněkud ale přehnal sílu a musel jí chytit do náruče. Obličeje měli najednou jen pár milimetrů od sebe.
"Promiň," vydechl Mike.
"Nee … to je …" nevěděla, co jí popadlo, ale zbytek slov se ztratil v polibku. Ještě bláznivější, než spontánní rozhovor a dovádění se psem.
"Pěkně divoká múza," usmál se.
"To mě ještě neznáš," koketní pohled, ruce stále položené v zajetí těch jeho. Nemyslela. Rozhodla se prostě šíleně konat.
"Měl bych chtít tě poznat, Alice?" zdánlivě nevinná otázka, ale se zaručeně zřejmým záměrem.
"Zatracenej pes," nebránila se. Oproti všem zvyklostem, svým pravidlům, předsevzetím se ani trošku nebránila a bez dlouhého váhání souhlasila. Věděla, že tahle bláznivá, horlivá známost se neptá na její život. I když ten je pes. Zatracenej pes.
Ani jí dneska nezajímala minulost, přítomnost nebo budoucnost neznámého Mika. Pro jednou zase vypustila rozum. Teď snad poslouchání vrozených lidských pudů nemůže skončit katastrofou. Jednou už skončilo. A to stačí.
Zatracenej pes.
Žádné komentáře:
Okomentovat