Golden Gate 12

Hrozně, hrozně pomalu otevírala oči. Nic neviděla. Všechno ale svítilo bíle. Obklopovala ji bílá záře jasného čistého světla.
Je snad v pekle? Nebo v nebi? Ne, to musí být nebe. Už nemá pásku přes oči a ruce cítí podél těla. Musí být v nebi. Ale jak to? Když byla malá, strašili ji, že za odmlouvání, rvačky, lhaní, neposlouchání a pytlík bonbonů ukradený babičce půjde do pekla. Ale je v nebi … I poté, co podvedla přítele. A toho posledního taky. Zapletla se do mafie, nechala se prohlásit za mrtvou … lhala celý rok. Je v nebi. Věčná spokojenost a blaženost … ale jak? Co se vlastně stalo?

Golden Gate 11

Tony už deset minut poklepával netrpělivě prsty do stolu. Pozoroval, jak se všichni kolem vesele baví bez jakýchkoli známek něčeho zlého. Ti, co seděli u stolů v párech nebo více lidech si okolí nevšímali, jedinci ho znuděně pozorovali nebo byli zabraní do novin, mobilů, popřípadě sem tam i notebooků.
Jen Alice se stále nevracela. Čekání ho pomalu přestávalo bavit. Zvedl svou obří postavu a zamířil směrem k toaletám. Musel projít kolem řady stolů i kolem baru s mléčnými koktejly. Zeptal se barmana, jestli náhodou neviděl dívku s berlemi. Jen mu potvrdil to, co už věděl. Že zmizela za dveřmi do chodby k toaletám. Tony je tedy otevřel.
Byl už skoro u dalších, když se přímo před ním rozlétly dokořán. Stála v nich asi padesátiletá dáma a přísně si ho měřila.
"Nepřešel jste, mladý muži?" káravě ukázala na druhý konec chodby.
"Aa … pardon, já jen … není tam dívka se sádrou na noze a berlemi?"
"Ne, to bych si určitě všimla. Na rozdíl od vás, který neumíte rozeznat panáčka od panenky, vidím ještě docela dobře. Dovolíte?" odstrčila ho kousek překvapivou silou a odkráčela zpět do kavárny. Tony se bezradně rozhlížel. Další dveře vedly jen k pánským záchodům. Strčil tedy do těch, co měl před sebou, ale skutečně po Alici nenašel ani stopy. Na pánských také tak a jiná cesta nebyla. Copak mohl přehlédnout, že by odešla? Ale ona by přeci neodešla. Nebelhala by se domů pěšky a nerada jezdila taxíkem.
Dneska zvlášť, byla přece úplně vyděšená, že jí usilují o život … usilují jí o život!
Na nic nečekal. Vytáhl mobil a na druhý pokus, když na čísle 9911 vyťukaném roztřesenými prsty se nikdo neozval, vytočil 911.

Golden Gate 10

Nespala ani chvilku. V práci oznámila nemoc a ve škole totéž. Snažila se naučit zacházet s berlí a překonávala drobné překážky bytu jako prahy, koberec, obcházení nábytku. Noha sem tam zabolela, ale jinak jí to šlo.
Nechtěla myslet na nic důležitého, dokud nepřijde večer. Nabývala přesvědčení, že jediná Seanova záminka proč přijet, je Barry. Takže se rozhodla mu tuhle vzít a zjistit, jestli přijde. Vzala tedy telefon, ale v tom ji opět popadl záchvat pláče. Hovor byl už ale vytáčen a bylo pozdě zavěsit.

Golden Gate 9

Sean Blake vystoupil. Čekal, až vystoupí i řidič a ukáže, kam jít. Zamířili k jedné velké a staré vile. Z venku vypadala jako kousek zralý k rekonstrukci. Čišela z ní starobylost, led, prach, zatuchlost a zašlá sláva. Budova sama o sobě se prázdně dívala do ulice, jako by vzbuzovala minulé časy, kdy zářila. Druhou tváří pak vyhlížela cosi, co dávno přešlo most, tu zlatou bránu, a ztratilo se v běhu věků. Vyjádřeno jedním slovem: Smutek.

Golden Gate 8

"Jen do toho," stále se usmíval. Je ten úsměv hraný nebo upřímný? Nevěděla. Ale ty oči. Ty co jí pronásledují i ve snu. Všude, kam se hne. Jenom hluboce vzdychla.
"A jé … měl bych si na to sednout? Chceš mi snad dát košem?" zamračil se trochu, i když na rtech mu pořád hrál úsměv. Jakoby se smál vlastnímu nápadu, který prostě nepřipadal v úvahu.
"Já ne."
"Snad já? O tom nevím."
Chvíle ticha.
"No tak už mluv. Chtělas něco říct. Tak to neodkládej," přisedl si k ní.

Golden Gate 7

Malý podsaditý muž v bílém plášti rychle prošel nemocniční chodbou. Byl už pozdní večer. Veškeré návštěvy pryč, chodby tohohle oddělení zely prázdnotou. Jen sem tam se na obvyklé obchůzce objevila sestra.
Muž věděl přesně, kam jít. Nahlédl do pokoje, kde spala jediná pacientka. Byla ráda za bezesný spánek, protože každou minutu bdění přemýšlela, co se svým životem udělá dál. Potřebovala obejmout, cítila, že se chce přitisknout k někomu, kdo jí navrátí ztracenou důvěru. Kdo jí podá ruku a řekne pojď. Ukáže jí cestu, po které eventuálně nebude muset jít sama. Jenže teď tu sama byla. Sama, opuštěná, těhotná v nemocnici. Možná nebude sama, ale co bude dělat, když nakonec ano? Když ani neví, kdo je otcem jejího dítěte, když neví, jak bude reagovat a když neví, jestli z něj nemá strach. Jediný den. Jediný den, co jí tak změnil. Předtím byl jeden horší, který jí podkopal úplně. Pak další, o kterém ani nevěděla. A teď znova. A vždycky za to snad mohl on? Nebo aspoň ty oči. Říká se do třetice všeho dobrého a zlého. Nemohlo by tedy teď přijít to dobré?

Golden Gate 6

Byly to téměř dva měsíce, co utekly od jejich první noci. Nebo prostě od doby, co spolu začali. Ona mu stále odmítala říct, odkud pochází. Už se ani neptal, dostál svého slibu. Ale ani ohledně svého původu neřekl nic. Tedy ohledně rodičů.
Bála se kvůli těm očím. Kvůli těm výstřelům. Kvůli smrti. Kvůli životu.
Bála se, protože věděla, že záhadné černé auto pořád krouží kolem, ale zůstává ve stínu, jako hladový sup co čeká na svou šanci. Čeká, až uháněné zvíře škobrtne a zlomí si vaz.
To auto, tedy ti, co v tom autě byli, také čekali na její škobrtnutí.
Určitě ho už viděla. Viděla ho tehdy doma, viděla ho v pražské uličce zamlžené rokem dalších událostí.
Oni si možná nebyli jistí. A čekali, až se něčím prozradí.
Seanovy oči. Ty ji mohly prozradit.
Připadal jí známý. Děsivě známý a nebezpečný. A to ji přitahovalo. Proto se zamilovala.
Byly noci, které trávila sama, v opuštěném bytě jen s Barrym.
Její křik už ji neprobouzel, to retrívrův čumák, kterým ji vytrvale šťouchal, dokud noční můra nezmizela.
Sen byl pořád stejný.
Obrovské jiskřivé oči se přibližovaly tmou. V jejich černých panenkách pomalu rozpoznávala tvary, vlastně dvě tmavá auta. V každém oku jedno.
Dvě hlavně.
Nemířily na Toma.
Mířily na ni.

Golden Gate 5

"Seane, promiň, moc se omlouvám!" přiběhla udýchaně k muži, který se už chystal odejít znuděný čekáním. Od toho dopoledne se se spisovatelem Mikem neviděla, číslo, co si lhostejně poznamenala, někam založila, a snažila se na něj už vůbec nemyslet. Neznamenal v jejím životě víc, než pouhou krátkou kapitolku, odehrávající se v parku a zakončenou ve Franklin Street. Nevzpomínala si, kdy naposledy byla takhle nezávazně bláznivá, a hodlala na to také zapomenout.
Měla štěstí, že Sean Blake stále čekal. Vlastně nevděčila tak docela štěstěně. Sean chtěl odejít už před zhruba deseti minutami. Zahlédl ale onen známý odlesk černé kapoty BMW, které se vždy nečekaně zjeví a zase zmizí, jako sníh na slunci. Jako němý stín ho provázely pohledy řidiče dobře skryté za tmavými skly, ale stále znovu nutící klopit pohled k zemi a roztavit úsměv v bolestný škleb, nebo, což se právě stalo, v zoufale smutnou grimasu.

Golden Gate 4

"Ahoj Seane. Neruším?" seděla nad právě snědeným obědem a u ucha držela telefon.
"Ne, jasně že ne. Co se děje?"
"Tak mě napadlo, že bych ti oplatila ten předvčerejšek a někam tě pozvala," řekla jen tak lehce, ale při tom doufala, že bude souhlasit.
"Dneska?"
"Klidně."
"Promiň … dneska nemůžu … ale co zítra?"
"Dobře. Zítra večer. To by šlo."
"A kam to bude?" z telefonu jí jeho hlas připadal veselý a nadšený.
"To uvidíš. Nech se překvapit. Chci ti ukázat nějaká místa tady ve městě."
"Aaa tak se těším. Takže zítra," trochu uspěchaně se rozloučil a ukončil hovor.

Golden Gate 3

"Tak co, spokojen s péčí o Sally?" uvítala Seana, když i se psem dorazil domů.
"Jo, jo. Počítáš doufám dneska s tím pozváním? Aspoň jako poděkování."
"Určitě. Pokud tedy večer nehodláš prosedět na zadku."
"Jak je ctěné přání. Hele a … nejsi nějaká pobledlá?" propíchl její pohled svým. Odvrátila se. Nejen, že byla pobledlá. Také nebyla tak živá jako ještě ráno a neusmívala se.
"Ale ne. Všechno v pohodě. Tak v kolik a kde?"
"V osm? Tady před domem, svezu tě."
"Fajn. Budu se těšit."
Bylo šest a ona se konečně odhodlala opustit zdání bezpečného okruhu kolem domu a doběhla do chovatelské stanice.

Golden Gate 2

Bylo šest a z jejího budíku se začaly linout tóny rádia. Napadlo ji rádio vypnout a přispat si. Dnešní ráno prostě vypustit.
Zrovna když natahovala k tlačítku ruku, něco stáhlo peřinu z postele a zuřivě pobíhalo kolem. Naskočila jí husí kůže a ospale se posadila.
"Barry! Já spím!" okřikla čtyřnohého buřiče. Ten vyskočil za ní a čumákem ji vystrkoval ven.
"Před dvěmi hodinami jsme byli venku! Tak mě nech!"

Golden Gate 1

Výstřel.
Probudila se, celá zpocená a vyděšená s výkřikem na rtech.
Druhá noc. Druhá noc, kdy nespala déle, než těch pět minut, ve kterých stihl zamířit, vystřelit, ona vykřiknout a dát se na útěk. Pět minut spánku, kdy se odehrávalo totéž, co ve dne.
Už téměř rok se ty představy neozvaly. Rok měla klid, teď najednou je vše zpátky.

Golden Gate

Golden Gate je pokus o první kapitolovou povídku, která pojednává o dívce z Čech, vlastním jménem Daniela Předotová, která se však stala svědkyní v kauze mezinárodního organizovaného zločinu a padla do programu na ochranu svědků. Aby na to vše zapomněla, odstěhovala se do San Francisca, kde začala nový život. Ale staré události ji tam, zdá se, dohnaly.

Tuto povídku jsem napsala publikovala v roce 2009.

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5 
• Kapitola 6 
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12