Bylo šest a z jejího budíku se začaly linout tóny rádia. Napadlo ji rádio vypnout a přispat si. Dnešní ráno prostě vypustit.
Zrovna když natahovala k tlačítku ruku, něco stáhlo peřinu z postele a zuřivě pobíhalo kolem. Naskočila jí husí kůže a ospale se posadila.
"Barry! Já spím!" okřikla čtyřnohého buřiče. Ten vyskočil za ní a čumákem ji vystrkoval ven.
"Před dvěmi hodinami jsme byli venku! Tak mě nech!"
Jenže z ulice se, jak brzy zjistila, ozval štěkot jeho nové kamarádky. Tak to nebyl sen. Vážně se setkali. Sally se dívala na jejich dům a vrtěla ocasem.
Sean za ní, za denního světla ještě zajímavější, na sobě černé nažehlené kalhoty a košili s krátkým rukávem, hnědé vlasy pečlivě učesané, oči upřené tímtéž směrem. Na rozdíl od Sally ale jen chviličku.
Z kapsy vytáhl klíče od auta. Barry už nesnesitelně vyváděl. Přešla ke vstupním dveřím, otevřela je a nechala retrívra vyběhnout. Pak se vrátila k oknu.
Pes už vyběhl i z domovních dveří, přeběhl ulici a málem Seanovi podrazil nohy.
Usmál se a něco říkal. Přes sklo ho ale neslyšela, tak okno pootevřela. Sean si všiml pohybu, zvedl oči nahoru a zamával. Nemělo smysl dál se schovávat, proto se vyklonila ven.
"Promiň, nedal se zastavit."
"To je dobrý. Ale já potřebuju odjet do práce."
"A co Sally?" překřikovali rozdíl tří pater. Doufala, že se neozvou rozhořčené protesty lidí z jiných bytů.
"Právě. Beru ji s sebou a tvůj pes se od ní asi nehne."
"Počkej minutku!"
Tak dobře, nejmíň dvě. Rychlostí blesku se učesala, oblékla, stihla se narychlo namalovat a seběhnout schody.
Sean byl sehnutý k Barrymu a drbal ho na krku.
"Jestli chceš, tak já ho přes den nechávám u známého. Chová psy ve vedlejší ulici."
"Jo, všiml jsem si tam něčeho takového. Myslíš, že by Sally pohlídal?" držel Barryho stále za obojek a pustil až když se zvedal.
"Určitě. O jednoho navíc …" zasmála se. "Chceš, abych jí tam vzala? Tady je adresa," vylovila z peněženky kartičku s vyobrazeným dalmatinem.
"Byla bys moc hodná," výměnou za vizitku jí podal vodítko. "Musím už letět. Ale jestli chceš, večer se uvidíme. Kde bydlím víš. Zvu tě za to do baru," nastoupil do auta, tmavě modrého golfa, zabouchl dveře, nastartoval, vycouval z dlouhé řady aut a odjel.
Kde asi pracuje? Takhle brzo a tak upravený? Napadlo ji. Zblízka si všimla, že má tmavě hnědé oči. Vypadaly unaveně, chvílemi úplně neživě a kamenně. Když se ale díval na Barryho a pak i na ní, najednou se rozsvítily. Nevěděla proč a čím dál víc ji zajímalo, co je vlastně zač.
Ty oči byly povědomé. A nikdo to nevymluví.
Vše zapomeňte. Nic jste neviděla, nic nevíte, nic se vlastně nestalo. Minulost už neexistuje. Ty oči ale zná! Ovšem odkud..
Popadla obě vodítka a zamířila do chovatelské stanice.
"Ahoj Tonny!" zavolala na starého známého modrookého dlouhána s vrabčím hnízdem na hlavě.
"Licy, dneska nějak brzo," otočil se na ni se štěnětem berňáka v náručí.
"Vedu ti přírůstek. Soused potřebuje pohlídat tuhle slečnu. Doufala jsem …" mrkla na něj.
"Nemohl mi poslat dvounohou?" předal štěně svému kolegovi a přebral od Alice vodítka. Ta zavrtěla hlavou a protočila oči.
"No fajn. A aspoň jeho jméno? Pak bych psa vydal komukoliv."
"Jo, majitel je Sean."
"Sean, Sean … Connery nebo nějak tak dál?"
"Nijak dál. Nevím, bydlí naproti mně a na příjmení nějak nedošlo."
"Vyzvedne si jí on?"
"Buď, nebo já. Ale můžu tě o něco poprosit?"
"Sice je to dneska druhá prosba, ale ty můžeš, krásko."
"Když přijde on, prohlídni si ho a řekni mi pak, co si o něm myslíš, jo?"
"Jak chceš. Když nebudu mít moc práce. Bertě se narodila čtyři štěňata."
"Áá, ty jsi zlatej Tonny!" dala mu pusu na tvář, mávla na rozloučenou a odešla.
"Mě ty ženský jednou umučej!" křikl ještě za ní, ale nebyl si jistý, jestli ho slyšela.
Přestože si nebyla úplně jistá, co to všechno znamená, nemohla se dočkat večera. Celý den marně vzpomínala, kde jen mohla vidět ty hnědé, zvláštně tvarované, chvíli živé, chvíli kamenné oči.
Na nic nepřišla a trápilo ji to. Někde uvnitř je měla spojené s nebezpečím, které prozatím nedokázala pojmenovat.
Musí se Seana zeptat ještě na pár věcí.
Je možné, aby ho někdy viděla doma v Čechách? Viděla ho někdy předtím, než tam domov ztratila? Uvědomila si ještě horší věc. Může on vědět, kdo doopravdy je?
"Alice! Dovolil jsem ti, když máš přednášky, být tu zlomek pracovní doby, ale ty dopisy se samy nevyřídí!" burcoval jí po několikáté David Myers, nadřízený, co jí velkoryse dovolil u něj pracovat s nejasnou, různou pracovní dobou. Po další půl hodině ji radši poslal domů.
Šla.
Za normálních okolností by vyzvedla Barryho, ale čekala. Doufala, že Sean přijde jako první. Seděla u svého oblíbeného okna, pročítala zápisy z přednášky a chvílemi vyhlédla ven. Pokaždé, když něco nějak upoutalo její pozornost.
Jednou to byl křik nějakých dětí, jindy bouchnutí dveří nebo okna, houkání auta.
Teď zrovna jedno auto rapidně zpomalilo. Bylo černé s chromovanými doplňky. Bavorák. Další němec. Po chvilce zastavilo úplně. Neviděla na řidiče, její stranou byl spolujezdec. Pokud nějaký byl. Auto mělo tmavá skla, ale zdálo se, jako by v něm najednou bylo více světla. Řidič tedy nejspíš spustil okno dolů.
Stáli tam asi pět minut. Motor pořád běžel, ale i kdyby byl vypnutý, do takové výšky by neslyšela ani slovo. Kolem auta se nic nepohnulo, netušila, co se děje a částečně ji to děsilo.
Ten večer.
Výstřel.
Vlastní výkřik, mrtvé tělo a dvě černá auta.
Dvě auta, dva muži, dvě mířící hlavně, dva prsty na spoušti.
Zběsilý útěk do davu.
Zrychlený dech a obrovský strach. Strach o svůj život.
Byla zmatená. Známá místa najednou nepoznávala. Dorazila domů, zamkla se v pokoji a brečela.
Snažili se z ní dostat, co se stalo. Nepromluvila.
Ráno přišla policie.
Dnes už dávný příběh někoho jiného.
Z noční můry odehrávající se za otevřenýma očima ji probral prudký start a svištění pneumatik. Černé BMW odjelo a nezůstala po něm jediná stopa.
Zvonek.
Trhla sebou a nemohla se odlepit od sedačky. Nohy jako z olova, spoutané vizí nebezpečí, stoupající z posledních událostí, nechtěli dojít ke dveřím.
Člověk za nimi už ztrácel trpělivost. Zabouchal.
"Pizza!"
Oddechla si. Otevřela, přebrala objednanou krabici, zaplatila, zabouchla a po dveřích se sklouzla na zem.
Třeba tomu přikládá příliš velký význam. Třeba tudy projížděli a museli se podívat do mapy, protože zabloudili. Kéž by to tak bylo. Zavřela oči.
Ze tmy se k ní pořád větší a větší rychlostí přibližovaly hnědé oči. Tlačila na víčka, aby iluze zmizely.
Místo toho z nich vyrazila dvě černá auta.
Musela je zase otevřít. Chvilku trvalo, než pominuly červené a žluté kruhy, co se před nimi míhaly.
Přece to nemůžou být oni!
Žádné komentáře:
Okomentovat