"Dýka. Ale proč … proč mi ji dali?"
Remus nemohl odtrhnout zrak od chladného kovu. Už začínal plně chápat strategii smrtijedů. Nešlo jim o to, aby roztrhal Doru, až se promění, a zbláznil se z toho. Obyčejně je nechali navzájem se povraždit.
"Abys mě zabila," hlesl. Bylo to tak. A bylo to to nejlepší řešení.
"Ne … ne!" pustila dýku na zem. Kov zazvonil o kámen. Byla vyrobena z čistého stříbra. Jediná účinná zbraň proti vlkodlakům.
"Doro, je to tvá jediná šance!"
"Jediná šance? Jediná šance jak mě můžou déle mučit! Nemůžu tě zabít! Tohle nedokážu, Reme! Miluju tě, nemůže to po mně nikdo chtít!" byla už zoufalá. Jaká je to naděje vyhnout se krvavému osudu, ale zavraždit ho a zůstat napospas?
"Já to chci. Právě proto, že mě miluješ. A proto, že já miluju tebe. Probodni mě, dokud je čas. Nevíme, jestli úplněk přijde zítra nebo až za týden!"
Nedokázala si představit, jak to vypadá, když se vklodlak krmí. S jakým potěšením rve z oběti maso, jak nádherně vzrušující je cítit její strach a s jakým potěšením si s obětí hraje. Pro vlkodlaka je zábava honit se za svou kořistí až na pokraj jejích sil. Tady je ale zavřený mezi čtyřmi stěnami v malém prostoru. Po proměně bude zuřit. Bude brutální. Bude jen zvíře lačící po krvi.
"Nedokážu to. Jestli někoho probodnu, budu to jedině já sama!"
On si zase nedokázal představit, jak by se cítila, kdyby vzala dýku a vrazila mu ji do srdce, nebyla by to ona. Nemůže! Nemůže a tečka!
"Ne! To nesmíš, Doro. Nechápeš to?" už propadal panice. Proč jí některé věci nemůžou dojít! "Když mě nezabiješ, přijde noc, kdy tě jeden vlkodlak sežere! Živou nebo mrtvou! Copak můžu klidně čekat, až ta chvíle nastane? MŮŽU SNAD ČEKAT, AŽ SE ZAČNU KRMIT?!"
"Ještě máme čas …" pohladila ho jemně po tváři.
"Ale kolik …"
"Slib mi, že dokud nebude vyhnutí, nevšimneme si jí," odkopla dýku do kouta. Ta ublíženě zazvonila o stěnu.
Remus němě přikývl.
Ani jeden se ale neubránil kradmým pohledům, dokud znovu nenastal den a Removi se neulevilo. I když jen mírně.
Všechny další dny byly až neskutečně monotónní.
Pokaždé, když jeden z nich usnul, ten druhý tonul v myšlenkách a pohrával si s dýkou, která mohla ukončit jejich trápení. Ale nedokázali sebrat dost odvahy, aby jí k tomu definitivně dopomohli.
Remus většinou nutil Doru spát. Ani nevěděl proč. Aby celou tu strašnou dobu zaspala?
Stejně nemohla. Jen předstírala, aby ho netrápila.
Nemluvili spolu. Neměli o čem.
Všechen čas trávili mlčky v obětí.
S každým večerem trnuli hrůzou.
Remusovi bylo čím dál hůř.
Další večer. Tři dny po Dořině uvěznění.
Venku už byla tma a mraky pomalu odhalovaly jasné hvězdy. Měsíc nebyl z jejich úhlu vidět.
Remus chvíli stál čelem opřený o chladný kámen ve zdi.
Dora spala.
Měsíční cyklus se chystal ke svému vrcholu. Cítil to a nemohl se tomu postavit. Nemohl dělat vůbec nic. Bezmocně se schoulil do opačného kouta, než spala jeho žena.
Bylo mu zle. Kolem sebe začínal cítit spoustu nepříjemných a dráždivých pachů. Taky jeden krásný. Moc přitažlivý a chutný.
Probudila se a rozhlédla kolem sebe. Viděla jen matně, byla zřejmě noc. Jak dlouho spala?
Vyplašeně hledala obrys Removy postavy. Víc znát nebylo. Ale po pár vteřinách jasně poznala, že se krčí u země.
"R … Reme?" promluvila opatrně.
Už dnes? Je snad právě dnes úplněk?
Otočil na ni hlavu.
Zatím to byl stále on.
Dora se natáhla po dýce.
"Ne! Tohle už nevydržím!" popadla ji a hrot namířila proti sobě.
Jestli se má změnit, ona rozhodně nebude svědkem. A jestli ne, nedokáže trpět další noc a den!
Rozmáchla se a … Remus vyrazil.
Srazil ji k zemi a dýku jí vyrazil z ruky.
"To nesmíš!" zařval. "Zab mě! Zab mě dokud můžeš!"
Kroutila hlavou a po tvářích jí tekly slzy.
"Já chápu, že by to pro tebe bylo nejméně bolestivé řešení, ale … já to nedokážu …" vzlykla.
"Doro … lásko … je nejvyšší čas … každou chvíli můžu …"
Nemuselo to být dnes, ale pokud ne dnes, nejpozději pozítří určitě.
Měsíc dostává svého vrcholu a to pro něj od mala znamená pouze jedno.
"Tak ať," vymanila své ruce z jeho sevření. Prsty mu zajela do vlasů a políbila ho.
"Reme zkus to vydržet. Já vím, že to bolí. A je to nepříjemné. Ale zkus to. Kvůli mně."
"Zkouším to přežít už víc jak tři dny. Ale prokletí se nevyhnu. Stane se to."
"Třeba ještě ne dnes. Snaž se. Já tě neopustím do poslední chvíle, rozumíš? A rozhodně ti nedovolím, abys tu dýku použil sám. Nesmíš mi umřít před očima, rozumíš?"
Přikývl. Oba se posadili, propletli si prsty a čekali, zda dnešní noc přečkají živí. Nic jiného jim nezbývalo.
Dora cítila, jak sebou Remus škube. Prosila nějakou vyšší moc, aby jim byla dána ještě jedna, ještě aspoň ta dnešní noc a příští den. Věděla, že na víc už nemají nárok.
Žádné komentáře:
Okomentovat