Po třech dnech se setkali v posilovně znovu. Ona ho pozdravila, on se na ni usmál a zeptal se, jak se daří. A když se ona ujistila, že jeho ruka je v pořádku a on zase, že se má fajn, šli po svém. Stejně jako při další návštěvě.
Neznamenalo to ale, že by zapomněla.
Přesně po týdnu totiž opět vkročila v tutéž hodinu do stejného baru. Možná se chtěla trochu pobavit a možná doufala, že na něj znovu narazí.
Najednou byl přívětivější, milejší, ale pořád bylo dost co objevit, pořád to nebylo ani přátelství, pořád se jí líbil víc a víc a pořád ji ještě po prvotním úspěchu nepřešla odvaha.
"Ahoj … můžu?" srdce jí poskočilo, když ho tam znovu viděla sedět, a tentokrát zamířila rovnou k němu.
"Jasně. Skoro to vypadá, jako že jste mě tu hledala," usmál se na ni. Očividně už naprosto v pořádku, protože v očích mu zajiskřilo.
"Skoro to vypadá, jako že jste tu na mě čekal," oplatila mu a s úsměvem se posadila.
A po týdnu zase.
A potom po dvou dnech.
Už to nebylo jen potkávání ve fitku. Ať už ho hledala nebo ať na ni čekal, a nejenom ten jediný večer, začali spolu trávit čas čím dál raději. Jí to tak alespoň připadalo.
Byl vtipný a milý. A chytrý. A byl ochotný ji poslouchat. Bavil se s ní. Nechal ji, ať ho pozná. A ona se pořád propracovávala blíž a blíž nejen k jeho nejhlubším tajemstvím, ale i k vlastnímu poznání, že je strašně sexy, a že to nemůže být kamarád. Že se od kradmých pohledů ve fitku a nesmělého dotazu, jestli je v pořádku, dostala dál. A že chce ještě dál.
Dlouho neměla žádného přítele. Na rozdíl od July s jejím celoživotním Samem její vztahy končily špatně a v čím vyšším ročníku byla, tím náročnější měla i učení a tím méně času. Navíc odmítala být závislá a bála se uvazování. Bála se povinností vůči druhým. A bála se okovů.
Teď se ale chtěla podvolit, teď se zase chtěla nechat vtáhnout. Poznala toho nejlepšího chlapa, jakého zatím kdy viděla. Jeho peníze v ničem roli nehrály, získal ji, okouzlil ji sám sebou. Začala chtít, aby udělal to, před čím všem předchozím po posledním rozchodu utíkala.
Jenže Evan doopravdy nikdy nic nezkusil. Dokázal být až protivně sebejistý a dokázal flirtovat. Ale pořád ještě zbývalo neodhalené tajemství, které mezi nimi udržovalo poslední zeď. Netušila, že čím vytrvaleji do ní tluče a nechává ji praskat, tím většímu nebezpečí, že na ni spadne, se vystavuje.
Když se ho zeptala, co se stalo ten den, kdy spolu prvně promluvili v baru, neřekl to. Jen nejasně odpověděl, že před dvěma lety se stalo něco hrozného a jeho žena zemřela. Ale nechtěl to rozvádět a Jane poznala, jak málo prozradil a jak náhle ochladl. Snažil se to zamaskovat, ale neušlo jí to.
Nepoznala však, co to může ještě přinést. Úplně do něj nedohlédla. A jen možná proto se zamilovala.
Doufala, že potřebuje jen čas. Ještě trochu se sblížit. Přeci jen týdny, co se stýkali, byly perfektní. A neviděla důvod, proč by to měl vidět jinak. Měli spoustu společných zájmů. Ona sice byla medička a on softwarový génius a majitel prosperujícího podniku, ale našli hodně společného. Nechával ji zamilovat se do něj a ona ho nechávala ... myslela si, že je to pomoc konečně překonat to cosi, co se před dvěma lety stalo. A zároveň myslela, že ho dokáže zaujmout. A dokáže ho získat stejně bláznivě, jako oni ji.
Nikdy jí nenaznačil, že chytá její signály. Nikdy se vlastně neodvážil sám něco udělat, ať chtěl nebo ne. Ona to chápat nemohla a neměl jí to za zlé. Tušil, jak mu chce pomoct ze všeho se dostat, zvlášť po jedné slabé chvilce, kdy jí řekl víc, než plánoval a kdy si vylil srdce. Ale bál se. Začínala pro něj být blízkým člověkem, někým důležitým, na koho se může obrátit, začínala se dostávat do jeho života tolik, že mu nahnala strach. Ale to jí nikdy nemohl vysvětlit.
Jak by mohla přijmout jeho strach ze ztráty?
Jak by mohla vzít obavu o bezpečí?
A jak by vůbec mohla uvěřit slovům o krvavém masakru, který už nikdy nechce zažít? Nejspíš by si myslela, že je to opravdu hloupá výmluva, která má zakrýt, že ji nechce. Nedokázal opětovat všechno, co mu dávala a přesvědčil sám sebe, že je jen kamarádkou a on ji ničemu nevystaví. Nikam ji nestáhne. Neublíží jí.
A proto jí ublížil.
Nikdy neměla moc ráda náhody. Náhodou zaměnili její výsledky při přijímacím řízení a téměř jí tak znemožnili nástup na vysokou. Náhodou jí před důležitou postupkou za dva ročníky ujel autobus. Její otec náhodou vstoupil do cesty rozjetému opilci. Její matce náhodou našli nádor. A teď náhodou šla jinou cestou, než měla a náhodou viděla něco, po čem netoužila.
Stál tam totiž Evan vedle auta, černého mercedesu, ruce na zadku Aubry Denbroughové, dívky, která až do dneška Jane nikdy neřekla, že by s ní cokoli měla. Ačkoli ji považovala za kamarádku. A teď? Teď se k němu natáhla a začala ho líbat. On se vůbec nebránil a dokonce vypadal, že si to užívá.
Jane vytřeštila oči, její pohled se stočil do prázdna, obrátila se a rychle odkráčela pryč.
Ta děvka!, pomyslela si ihned. Ale potom si uvědomila, že za to nemůže. Není to její vina. To on si našel jinou, i když mohl mít ji. Asi ale nechtěl a radši ji tahal za nos. Nejspíš jen předstíral, že není takový parchant, jako všichni ostatní.
Byla ráda vlastně jen za jednu věc. Že se ještě neodhodlala říct mu, co cítí. Určitě by ho to nijak nevyvedlo z míry. Najednou byla přesvědčená, že by se jí prostě vysmál. A pak by šel za Aubry a vlezl s ní do postele. Nepochybovala, že se to stejně stane, když společně nastoupili do jeho nablýskaného mercedesu. Nadávala si, jak mohla být tak hloupá. Jak mu mohla skočit na všechny řeči a jak mohla podlehnout pocitu, že se mezi nimi něco odehrává. A že by ho snad dokázala dostat sama!
Jasně, že si našel jinou. Ona s ním jen mluví, ona ho poslouchá, ona mu dělá společnost, když nechce být sám, ale jinak má bezpochyby na každém prstu dalších deset holek, s kterými dělá všechno ostatní. Byla naivní a nejradši by si za to nafackovala. Možná ji potřeboval jen jako jednu výjimku, s kterou může i mluvit, a která nevypadá jako tupá panenka na jedno použití.
Evan Cross je zkrátka jeden z hromady hejsků, kteří chtějí od ženy jen jedno a když to nedostanou, poohlédnou se jinde.
S tou myšlenkou zamířila rovnou domů. Nemělo smysl cokoli jim říkat nebo na sebe upozorňovat. Závěr si udělala sama.
Vzteklá a zklamaná padla rovnou na postel a přesvědčovala se, že nesmí brečet. Proč by taky měla, vždyť jí jen zlomil srdce. Zradil ji s její kamarádkou a to, že nejspíš o jejích citech neví, rozhodně není omluva. Bude na něj muset zapomenout.
To bylo konečné rozhodnutí, které bez rozmyslu přijala. Ale nechtěla ho už měnit. Proto jen naštvaně zabručela, když se ozval zvonek.
Nepochybovala, že pokud je to on, bude schopná dát mu pár facek.
Jenže za dveřmi nestál Evan, ale July.
"Nezapomnělas náhodou, že dneska máme jít do kina?" opřela se rukou o otevřené dveře.
"Ale ne … zapomněla. A dneska stejně nikam nechci!" snažila se ji Jane odbýt.
"Co je? Co máš zase za náladu?"
"Nic! A nebo víš co? Za to můžeš vlastně ty! Ty jsi mě do toho fitka dotáhla!" řekla to, co ji napadlo už před několika týdny, ale v mnohem pozitivnějším smyslu.
July ale očividně vůbec nechápala, o čem mluví.
"Nech to plavat. Prostě nikam nejdu. Jdi si za Samem. Jdi za ním, dokud ti neutek za jinou, protože chlapi jsou bestie!"
"Nepotkala jsi náhodou v tom fitku nějakýho, kterej ti dal dneska kopačky?" napadlo July konečně.
"Nee, kdepááák. Nepotkala jsem "nějakýho", potkala jsem Evana Crosse! A nedal mi kopačky, on o mě nikdy nestál! Čau!" zabouchla dveře, nedbaje toho, že na nich má sestra ruku a dodala přes ně:
"Uvidíme se v nemocnici!"
Žádné komentáře:
Okomentovat