Lullaby 6

Netušili, jak rychle dnes nastane večer. Mohli se řídit pouze úbytkem světla a šerem za jejich studenými mřížemi, ale i tak jim přišlo, že se čas hodně zpomalil.
Ovládalo je napětí a strach.
Ač si slíbili, že o tom nebudou mluvit, neustále mysleli na noc. Co udělají, jak to všechno skončí. A hlavně, kdo z nich, jestli vůbec, zůstane naživu.
V duchu začínal pomalu souhlasit se smrtijedy. Je jen zvíře, které by nemělo volně žít s ostatními lidmi. Je méněcenný a nebezpečný. Je divoká stvůra.

Lullaby 5

"Mama … mama …" ozýval se z dětské postýlky uplakaný hlásek. "Mamaaa! Mamaaa!" během chvilky už to byl křik. Dětský pláč, který prosil o utišení. Rozběhla se k postýlce, ale ta byla prázdná.
"MAMAAA!" ten pláč už se nedal poslouchat. Zoufala si. Toužila dítěti pomoct, ale nikde ho nemohla najít. Jako šílená prohledávala celý dům, ale nic.
A znovu.
Vzlyky a brek.
Trhla sebou.

Lullaby 4

"Co … co to je?" zeptal se Remus. Dora dýku zvedla a podívala se mu do očí. Ve třpytu stříbra se jí zvláštně leskly.
"Dýka. Ale proč … proč  mi ji dali?"
Remus nemohl odtrhnout zrak od chladného kovu. Už začínal plně chápat strategii smrtijedů. Nešlo jim o to, aby roztrhal Doru, až se promění, a zbláznil se z toho. Obyčejně je nechali navzájem se povraždit.
"Abys mě zabila," hlesl. Bylo to tak. A bylo to to nejlepší řešení.
"Ne … ne!" pustila dýku na zem. Kov zazvonil o kámen. Byla vyrobena z čistého stříbra. Jediná účinná zbraň proti vlkodlakům.
"Doro, je to tvá jediná šance!"
"Jediná šance? Jediná šance jak mě můžou déle mučit! Nemůžu tě zabít! Tohle nedokážu, Reme! Miluju tě, nemůže to po mně nikdo chtít!" byla už zoufalá. Jaká  je to naděje vyhnout se krvavému osudu, ale zavraždit ho a zůstat napospas?
"Já to chci. Právě proto, že mě miluješ. A proto, že já  miluju tebe. Probodni mě, dokud je čas. Nevíme, jestli úplněk přijde zítra nebo až za týden!"

Lullaby 3

Dlouhou dobu trávili v mlčenlivosti. Za téhle situace ani jeden netušil, co říct. Bylo příliš těžké uvědomit si, že tohle je doopravdy konečná, a popřít to? Zhola nemožné. Nebyla naděje na záchranu a oni se ani nepokoušeli přemýšlet, jak by se mohli dostat ven. Zkrátka nemohli.
Dora ležela na zemi. Možná se jí podařilo usnout, možná jen předstírala. A možná sama nevěděla, zda bdí či spí, protože strach a temnota byly všude kolem ní neustále.
Remus stál pod oknem. Díval se ven. Tma byla čím dál větší, nejspíš zašlo slunce a byl pozdní večer, nebo noc. Tady to nebylo důležité. Nic ho nemohlo vytrhnout z chmurných myšlenek. Kdyby aspoň mohl vidět hvězdy a měsíc..měsíc..sevřelo se mu hrdlo a cítil, že se mu dělá mdlo.
Něco uvnitř se začínalo probouzet.
Opřel se o zeď a chvíli jen ztěžka dýchal. Zavřel oči, před kterými se míhaly rudé zášlehy. Za sebou zaznamenal pohyb a prudce se otočil.
"Remusi je ti … je ti zle?" Dora byla ještě stále trochu omámená vzpomínkami či sny, ve kterých do této chvíle byla.
Tiše zavrčel a sjel podél zdi na podlahu.
"Re … Reme … co se děje?" opatrně se k němu přibližovala. Trhnul hlavou a krátce se jí podíval do očí.
"Panebože!" vyjekla a ustoupila o krok zpět. Právě jí všechno došlo. Už ví, proč ji sem zavřeli, už chápe, oč jde.
"Úplněk … brzy bude úplněk …"

Lullaby 2

Dora se stále neprobírala. Remus stál pod malým zamřížovaným oknem a hleděl ven. Na ten nepatrný kousek nebe, který mu ještě byl dopřán. Vypadalo to, že se schyluje k večeru, ale nemohl si být jistý. Díval se ven a vzpomínal na dobu před několika lety. Na to krátké šťastné mezidobí, kdy byl Pán Zla poražen.
Vytušil za sebou pohyb a otočil se.
Dora pomalu zvedala hlavu. Když zjistila, že stejně nic neuvidí, protože je kdesi ve tmě, posadila se. Všimla si další postavy, která stála kousek od ní.
Ani jeden nepromluvil. Ona ho nepoznávala a jemu se všechna slova zadrhla v hrdle. Zoufalost, kterou cítil, když ji sem zavřeli, se právě zestonásobila.
Bála se a cítila stejný strach i z neznámého.

Lullaby 1

Už tolik dní. Tolik dní trávil v temnotě této stísněné místnosti, kde mu budíčkem byl strach a ukolébavkou zoufalost. Bez naděje na světlo. Bez naděje na pomoc. Bez naděje na život.
Jedinou útěchou po dlouhý čas, kdy ho věznili a mučili, byla myšlenka na manželku a syna, které miloval nade vše na světě a kteří snad byli v bezpečí. Věděl od začátku, že je přivede na okraj společnosti, že je kvůli němu budou pronásledovat a nenávidět, ale ona, jeho milovaná, na podobné argumenty měla vždy odpověď. Svou lásku, které se nechtěla vzdát.
Netušil, jak dlouho tu vlastně je. Měsíc, dva, půl roku, dny mu splývaly v jednu dlouhou šílenou agonii, kterou, jak doufal, už brzy něco skončí.
Měl hlad a žízeň. Jeho věznitelům na něm nezáleželo natolik, aby mu dávali pravidelně jíst, ale zase nebyl dost bezcenný, aby ho konečně zabili.
Do ponuré cely, kde nebylo téměř nic, skrz malé okno s mřížemi dopadaly mdlé paprsky světla. Slunce nebo měsíc, to už nedokázal dost zřetelně rozeznat. Ani jedno nebylo tak jasné, jako si pamatoval. Doufal, že už to skončí. Přestalo mu záležet na životě, protože věděl, že ho ztratil.

Lullaby

Lord Voldemort zvítězil a Smrtijedi ovládají kouzelnický svět. Remus Lupin, vlkodlak, který vždy stál proti nim, je zajat v jedné z jejich temných kobek.

V následujících dnech má přijít úplněk, ale aby jeho utrpení nebylo příliš malé, do cely mu zlomyslně hodí novou vězeňkyni. 

Tuto povídku jsem začala psát v roce 2010 a v tomtéž roce i dopublikovala.

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6