Lullaby 5

"Mama … mama …" ozýval se z dětské postýlky uplakaný hlásek. "Mamaaa! Mamaaa!" během chvilky už to byl křik. Dětský pláč, který prosil o utišení. Rozběhla se k postýlce, ale ta byla prázdná.
"MAMAAA!" ten pláč už se nedal poslouchat. Zoufala si. Toužila dítěti pomoct, ale nikde ho nemohla najít. Jako šílená prohledávala celý dům, ale nic.
A znovu.
Vzlyky a brek.
Trhla sebou.

"Copak?"
Uvědomila si, kde je. Přečkali další noc a ona samou úzkostí usnula opřená o Remuse.
"Zdálo se mi o Teddym …" vydechla. "Plakal. A nemohla jsem mu pomoct."
"Šš, určitě je v pořádku. Je v dobrých rukou," uklidňoval ji.
"Mně se po něm tak stýská!"
"Mně taky, lásko. Už mu ale nepomůžeme,"  Už ho nikdy neuvidí, nikdy nepohladí, nepochová, nikdy neuslyší, jak mu řekne táta, neuslyší jeho smích … s tím se nejde smířit a proto, ač to zní krutě, nesmí o něm mluvit. Ani na něj myslet.

"Mám hlad. A žízeň," ozvala se znovu Dora.
Remus s trpkým úšklebkem přikývl. On taky. Ale už ho to nebude trápit dlouho.
Víc se k němu přitiskla. Oba byli hodně oslabeni nedostatkem potravy, vypětím a neustálým stresem.
Objal ji kolem ramen.
"Co to … Reme?!" všimla si předmětu v jeho druhé ruce.
"Ale nic … já jen kdybych …" zamlouval rychle a schovával dýku. Její stříbrný povrch se ale jasně leskl.
Jakmile Dora usnula, vzal ji do rukou a byl odhodlaný použít ji hned, co ucítí první příznak proměny. Samozřejmě ne proto, aby ublížil jí. Ale aby jí nemohl ublížit ten druhý. Ten, kterým se stává s každým úplňkem.
"Chtěl ses zabít?! Slíbils mi, že to zkusíš překonat!"
"Jenže už nepochybuju, že dnes v noci bude po všem. A nechci ti ublížit, smiř se s tím!"
"Ne! Nedovolím ti něco si udělat, dokud budu živá, s tím se zase smiř ty!"
"Nebuď paličatá! Aspoň teď přestaň být tak paličatá! Nějaká sebeobětovací gesta jsou tu k ničemu!"
"Neřvi na mě, Reme! Myslela jsem, že chápeš, co k tobě cítím a co jsem tedy schopná udělat. A co naopak absolutně ne!" hádka začínala nabírat na obrátkách.
"Jistě, že to chápu! Ale dneska v noci bude úplněk! Cítím to! A děsím se toho! Můžu si tak pomoct! Nám oběma!"
"To není pomoc, ale sebevražda! Akorát sobectví!"
"Tak z toho udělej vraždu! Což se stejně stane, pokud mě nenecháš! Chladnokrevná, brutální vražda! Po stěnách bude stékat tvá krev! Budu trhat na kusy tvé tělo! A jenom kvůli tvému strachu z ušlechtilého pocitu viny, který bys měla, kdybys tomu zabránila!" vyslovil konečně nahlas, až moc nahlas, co ho nejvíc tížilo.
"Není to vina ani jednoho z nás. Tak na mě konečně přestaň řvát!" ohradila se stejně hlasitě.
"Říkáš, že cítíš úplněk. Dnes je náš poslední den! Mám šílenej strach! Kdo by ne! Ale nechci ho trávit hádkou! Stačí, že jsme tady! V téhle odporné díře! Mám tě na poslední hodiny snad začít nenávidět?!"
"Třeba bys mě pak konečně zabila!"
Vzápětí ale pochopil, že teď už hodně přestřelil.

"Promiň, neměl jsem to říkat. Samozřejmě se s tebou nechci hádat …"
"Tak takové jsou hodiny před popravou …" neudržela se Dora. Jak se asi museli cítit Hermiona Grangerová s Ronem? Alespoň věděli, že je nečeká nic horšího, než vražedná kletba. Ale je? Ostrá čepel nebo krvelačné tesáky a drápy.
"Nemluv o tom. Jestli nemáme ještě i zešílet."
Všiml si ale, že ho nejspíš neposlouchala. Opět plakala. Věděl, že je velmi silná, jasný důkaz byl, že jen pláče a zoufale nevyvádí, ale nevěděl, co se odehrává v ní. Chtěl ji zkusit utěšit.
"Tak neplač … Už neřeknu nic, co by ti ublížilo," snažil se o chlácholivý tón.
Jenže nemohla přestat. Tolik snahy, tolik boje, tolik obětí a životů, co vyhasly a všechno k ničemu. Mohli se na to vykašlat od začátku, protože selhali. Nedokázali Voldemortovi překazit nástup k moci a teď i z nich budou jen další oběti v dlouhé řadě.
"Reme já už nechci myslet na to kde jsem a co se stane. Jinak se zblázním."
"Taky bych rád zapomněl," jenže netušil jak.