Když jí volal, hovory nepřijímala a rovnou je pokládala, SMS od něj nečetla a jeho mailovou adresu si trucovitě zařadila mezi spamy a snažila se jím nezabývat. Takže pokud měla na ambulanci zrovna volno, nevšímala si telefonu, ale vytáhla skripta a se žlutým zvýrazňovačem připraveným v levé ruce se začetla.
Tak to bylo i odpoledne čtvrtého dne po nepříjemném zjištění o Aubře a Evanovi. Seděla u stolu, mezi prsty točila fixou a snažila se zjistit, kolik po absolvování anatomie zapomněla. Doktor Markowitz, který s ní většinou držel službu, byl na pozdním obědě a Jane tak měla spoustu času a žádné pacienty. Její poslední byl mladý kluk, co se snažil zpracovat nožem něco, čemu příliš nerozuměla, ale místo toho si zpracoval jen svůj ukazovák. Naštěstí o něj nepřišel.
Teď tedy zůstala sama na opuštěné ambulanci.
Věděla, že ve vedlejší místnosti, v jednom z menších skladů, je jedna ze sester, neboť slyšela přes
nepříliš silnou zeď neustálý cinkot různého vybavení. Jinak ale neměl v celé chodbě nikdo další být.
Zrovna spokojeně odříkala všechny latinské názvy a umístění kostí v paži, za model jí sloužila vlastní ruka, a promnula si oči, když zaslechla ze skladu mnohem hlasitější řinčení a pád nepochybně spousty věcí. O zem zvonily nástroje a tříštilo se sklo. Zároveň uslyšela ženský výkřik a náraz do zdi. A potom další. Tupé nárazy něčeho velkého.
Vyšla na chodbu a výkřik se zopakoval. Tentokrát s větší silou.
Proti ní vyběhl za rohem jeden zřízenec. Patrně slyšel totéž a chtěl zjistit, co se děje. Jenže dřív, než stačil kdokoli z nich otevřít dveře skladu, rozlétly se samy a z nich vyběhla sestra.
Šaty měla vepředu natržené a tentokrát už plnohodnotně a hlasitě ječela. Úplně vyděšená utíkala chodbou, nevšímala si ani Jane ani zřízence a snažila se dostat co nejdřív pryč.
Dveře zůstaly otevřené.
Jane se podívala na neznámého zřízence, jako by ho vybízela, aby se šel podívat. Ona rozhodně neměla v úmyslu zjistit na vlastní kůži, co sestru tak vyděsilo. Zřízenec, poměrně velký černoch, se tedy nadechl a udělal několik kroků směrem k ní. Ze skladu se však kroky, dalo-li se to tak nazvat, ozvaly také. Zněly ale spíš jako klepání něčeho špičatého na
podlahu.
Nemocničním křídlem se ještě chvíli rozléhal křik. Sestra už nutně musela zburcovat všechny přítomné, protože Jane zaslechla dusot dalších nohou.
Ale klepání neustávalo a z otevřených dveří mezi nimi se začalo nemotorně sunout něco obludného, hnědého a blanitého. Něco, co nikdy dřív neviděla a něco, co ji přikovalo na místě a táhlo oči z důlků.
Ven se pomalu protáhlo obrovské stvoření, které nejvíc ze všeho připomínalo dinosaura uprchlého z Jurského parku.
Zřízenec v tu chvíli úplně ztratil barvu a s řevem, který sestru mnohonásobně překonal, se vydal v jejích stopách. I Jane zaječela, ale pták, či spíš ptakoještěr, vyrazil za utíkajícím cílem. Zahradil jí tak cestu pryč.
Nemocniční chodba mu byla citelně malá. Blanitými křídly neustále tloukl o stěny a dlouhým ocasem srazil všechny plakáty, co nebyly pevně přilepené. Výhružně při tom klapal zobákem plným ostrých zubů.
Jen se modlila, aby se neotočil. Šlo by to sice velmi těžko, ale stačil jediný pohled a mohl by zjistit, že přímo za sebou má oběť bez možnosti útěku. Pomalu couvala zpátky k ambulanci. Pokud bude třeba, klidně se tam hodlala i zabarikádovat. Stačilo jí jen zahlédnout jeho zuby a drápy a i když nechtěla svým očím věřit, dostala děsivý strach.
Dinosauři jsou vymřelí. Věděla to. Ale z nějakého důvodu jeden stál přímo před ní.
"Jdi … jdi dál … jdi pryč … zmizni …" šeptala si pro sebe, třásla se a tajně doufala, že bude zřízence pronásledovat co nejdál od ní. Jenže ten pták, ten pterodaktyl, nebo co to bylo a co nedokázala určit, právě narazil na novou překážku, kterou byly sedačky podél obou zdí a aby se přes ně mohl dostat, prostě se je snažil vyrvat z cesty.
Vydával při tom příšerné zvuky, něco mezi ptačím křikem a hlubokým hrdelním hlasem.
Konečně, když sama při couvání bolestivě narazila nohou na další řadu sedaček a dosedla na ně, proti němu vyrazila pomoc. Nemocniční ochranka. Dva uniformovaní muži se svými tasery v rukou. Zarazili se prakticky hned, jak si uvědomili, že před nimi je pravěké monstrum a ne zešílelý pacient.
Jeden z nich se alespoň pokusil vystřelit a dinosaura zasáhl, jenže ten vydal podrážděný zvuk, elektřina ho nejspíš jen polechtala, a vyrazil k vlastnímu útoku. Zobákem chňapl po jednom z mužů a zuby mu zasekl do paže. Strážník začal ječet bolestí.
Druhý upustil svůj taser na zem.
"Do prdele co to je?"
V tu chvíli si dinosaurus jeho kolegu nadhodil v ostré tlamě a zaryl mu zuby hlouběji do masa. Jeho vlastní váha to nevydržela, ozvalo se krátké rupnutí, téměř neslyšné, a jeho ruka i s rukávem zůstala osamocená. Zbytek těla dopadl vedle taseru a utržil další ránu špičatými zuby, tentokrát směřovanou přímo na hlavu. Ruka odlétla o několik metrů dál.
Druhý strážník se chytil za ústa, lapal po dechu a po krátkém zaškobrtnutí urychleně opustil prostor.
Jane za jedním křídlem monstra zahlédla krvavou skvrnu, po které při úprku uklouzl. Mohla si jen domýšlet, že pochází z hlavy zatím jediného člověka, co se pokusil dinosaura zastavit. Unikl jí další výkřik.
Obluda si tak všimla, že stále není sama.
Pootočila hlavu a upřela na Jane velké nažloutlé oko. Potom se v úzkém prostoru začala otáčet celá.
"Ne … ne ne ne … nee …" Jane couvala dál. V panice úplně zapomněla odbočit do čekárny ambulance a pokračovala podél zdi až na konec chodby.
Dinosaurus se teď díky krvi na dlaždicích pohyboval ještě pomaleji, ale Jane už brzy neměla kam pokračovat.
Za sebou nahmátla jen vozík a zeď. Štrachala po něm zoufale rukama a nespustila při tom oči z drápů, které s každým klapnutím odpočítávaly její čas. Nebylo kam zmizet ani kam se schovat. Jestli tohle chce přežít, musí něco najít. Cokoli. S prázdnýma rukama nemá nejmenší šanci.
Odvážila se k jednomu rychlému pohledu za sebe.
A v tom jí osvítila krátká chvilka chladné logiky. Bleskově se sehnula pro jednu kyslíkovou lahev a vozík se zbytkem vybavení poslala proti dinosaurovi. Buď to pomůže, nebo stejně zemře. A už nemá čím jiným se bránit.
Dinosaurus chytil rozjetý vozík a několikrát s ním udeřil o stěnu. Pak ho převrhl, všechno náčiní se z něj vysypalo, a značně zdeformovaný ho posunul za sebe. Netrvalo mu to ani moc dlouho.
Jane mezitím roztřesenými prsty zajela do kapsy kalhot. Vždycky s sebou nosí malou tužku, švýcarský nůž a zapalovač. Ten teď vytáhla.
"Bože, jestli jsi, ať nebouchnu," pronesla přes zatnuté zuby, povolila uzávěr a cvakla pojistkou.
Z bomby okamžitě vyšlehl dlouhý plamen.
Dinosaurus se zastavil a vyrazil ze sebe hlasitý skřek.
Janina malá dušička poskočila nadějí. Bojí se toho. Bojí se ohně. Ještě si může proklestit cestu pryč. Postupovala malými krůčky kupředu, pořád s obavou, že každou chvíli vyletí do povětří, a on před ní couval.
Stačilo by jí dostat se k čekárně a zapadnout dovnitř. Jenže právě u toho požadovaného vchodu se dinosaurus zastavil a vyloudil z hrdla další výkřik. Z opačné strany se totiž blížil někdo s dlouhou tyčí, kterou měla na první pohled za násadu od smetáku.
Neznala ho. Měl na sobě obyčejné oblečení a jednu nohu zavázanou. Ale očividně oplýval větší odvahou, než zbytek oddělení dohromady.
"Dovnitř! Nacpěte ho dovnitř!" zařval na ni.
Jane nejdřív vůbec nedokázala pochopit, co chce. Jeho slova se jí nedostávala do mozku. Držela před sebou zapálený kyslík, ale logické uvažování jí už zase opustilo a tak pořádně netušila, co dělá.
"Palte ho! Jděte proti němu! Musí dovnitř!" řval na ni znovu neznámý hrdina a ohnal se po dinosaurovi tyčí. Ten se na oplátku po ní ohnal zobákem, ale v tu chvíli mu plameny z Janiny strany propálily křídlo.
Znovu ten ohlušující skřek.
A znovu couvání.
Dinosaurus už sám poznal, že za sebou má volný prostor k úniku a dobrovolně se do něj nasměroval. Teď se v pasti ocitl sám.
Donutili ho vejít do čekárny a muž s tyčí poté rychle zabouchl dveře. Přitáhl si vozík, který proti nestvůře Jane poslala, a postavil ho před ně.
"RYCHLE! Něco dalšího!"
Jane upustila zapalovač, který ihned zhasl a zavřela bombu. Ale zůstala nehybně stát a zírat na dveře.
"NO TAK!" zavrčel na ni muž a snažil se před ně dotáhnout nejbližší sedačky. Kdyby nepracoval pětadvacet let na safari a nejezdil na nebezpečné výpravy do Afriky, nejspíš by jen stál vedle ní a také si neuvědomoval, že několika lidem jeho dobrodružná a ostřílená povaha zachránila život. Jenže jezdil a i přes zraněnou nohu se snažil udělat, co mohl.
"Co to je!"
"Do hajzlu co to má být?"
"Co to sakra znamená?!"
Jako by někdo najednou zapnul zvuk, Jane kolem sebe zaslechla spoustu výkřiků. V chodbě už dávno nebyla sama, ale připojilo se několik dalších lidí, především doktorů a zřízenců, kteří muži pomohli zpevnit vchod do čekárny.
Právě včas, neboť se z druhé strany začaly ozývat rány.
"To je snad dinosaurus?"
"JO? A jak by se sem kurva dostal?!"
"POLICII! Zavolejte policii!"
"Co nám bude ksakru platná?! Armádu! Hasiče!"
"Paleontology!" ozval se někdo trochu moc sarkastický, koho ani neviděla.
"BACHA! Dávejte bacha! Probourá se ven!" zařval další, když se ozvala nová rána, silnější, a provizorní opevnění se otřáslo. Dinosaurus se nejspíš nechtěl spokojit s tím, že nemá o situaci přehled, a že z malých oken v čekárně se pryč nevysouká.
Jane znovu chytila odhozenou bombu, ačkoli neměla v plánu znovu pokoušet štěstí. Potřebovala zkrátka mít něco v rukou. Cokoli. Nevěřila, že to stvoření je možné zadržet. Vyplňovalo celou chodbu, mělo několik metrů, zobák plný zubů od krve ochranky, která stále zůstávala ležet na zemi s utrženou rukou a rozbitou hlavou, dlouhý a silný ocas a ta křídla … ta obrovská blanitá křídla. Dokázalo zlomit kost jako párátko. Dokázalo zvednout osmdesátikilového chlapa až ke stropu. Jak by ho mohlo vůbec něco zadržet! Oni jsou nemocnice! Oni nemají zbraně.
Panika se jí vracela.
Někdo znovu vykřikl, ale to už ani nevnímala. Křičelo nebo vzrušeně debatovalo tolik lidí, že nebyla schopná dál poslouchat.
Zatím se ale neproboural ven, zatím křičeli jen když našli zkrvavené a zmrzačené tělo.
Někdo konečně volal policii.
Někdo vyháněl šokované obecenstvo.
A nikdo se neobtěžoval vůbec si jí všimnout.
Neměla ani ponětí, jak dlouho na chodbě stála a sledovala zátaras před čekárnou ambulance. Pomalu se přemístila kolem něj, až k velké krvavé skvrně. Tělo někdo odklidil. Možná se ještě bláhově pokoušel ho zachránit.
Rány ale neustávaly a jakmile se i onen ovázaný dobrodruh rozhodl pro vlastní bezpečí vyklidit pole, po každé se improvizovaná hradba nábytku o kousek posunula.
Jane couvala a nespouštěla oči z toho místa. Její mysl odmítala skutečně uvěřit tomu, co se odehrálo. Nedokázala přijmout, že přímo před jejíma očima vyběhl ze skladu dinosaurus starý několik desítek milionů let, zabil ochranku a téměř i ji. Zdálo se jí, že jí mozek co nevidět vypoví službu úplně. Že upadne do šoku nebo se zblázní. Nějaký nový ruch za sebou už nevnímala vůbec.
Dokud jí na rameno nedopadla něčí ruka.
Vykřikla a ohnala se.
Za ní stál Evan Cross.
Evan Cross, o kterého se právě pokusil těžký šok. Když jejich čidla znovu zareagovala na otevření časoprostorové trhliny a vniknutí dalšího pravěkého tvora do naší doby, okamžitě popadl společně s týmem, který vytvořil, vybavení a vyrazili.
Nebyl to zdaleka první ani poslední výjezd, měli za sebou už několik hodně nebezpečných zvířat, která se celá zmatená dostala do Vancouveru a nečekal nic příliš složitého. Mělo se jednat o uzavřenou budovu, rychlou akci. Vlastně po tragické smrti jeho ženy způsobenou právě takovou trhlinou a únikem dinosaura doufal, že se už nemůže stát nic tak hrozného. Jediný problém byl v tom, že se to odehrávalo v nemocnici. Ale se svědky už si bude muset poradit armáda, tak zněla dohoda a pro něj byl jen jeden cíl. dostat tvora domů.
A teď tu viděl Jane. Přesně v situaci, které se tak bál a kvůli které se stáhl zpátky, když se dostala příliš blízko a když mu na ní začalo záležet.
Přesně v situaci, která ho připravila o někoho významného.
Nesmí to dovolit znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat