Malý podsaditý muž v bílém plášti rychle prošel nemocniční chodbou. Byl už pozdní večer. Veškeré návštěvy pryč, chodby tohohle oddělení zely prázdnotou. Jen sem tam se na obvyklé obchůzce objevila sestra.
Muž věděl přesně, kam jít. Nahlédl do pokoje, kde spala jediná pacientka. Byla ráda za bezesný spánek, protože každou minutu bdění přemýšlela, co se svým životem udělá dál. Potřebovala obejmout, cítila, že se chce přitisknout k někomu, kdo jí navrátí ztracenou důvěru. Kdo jí podá ruku a řekne pojď. Ukáže jí cestu, po které eventuálně nebude muset jít sama. Jenže teď tu sama byla. Sama, opuštěná, těhotná v nemocnici. Možná nebude sama, ale co bude dělat, když nakonec ano? Když ani neví, kdo je otcem jejího dítěte, když neví, jak bude reagovat a když neví, jestli z něj nemá strach. Jediný den. Jediný den, co jí tak změnil. Předtím byl jeden horší, který jí podkopal úplně. Pak další, o kterém ani nevěděla. A teď znova. A vždycky za to snad mohl on? Nebo aspoň ty oči. Říká se do třetice všeho dobrého a zlého. Nemohlo by tedy teď přijít to dobré?
Muž v bílém lékařském plášti vešel potichu dovnitř. Neslyšně si stoupl k její posteli a sáhl do kapsy.
Vytáhl foťák. Opatrně pořídil několik snímků jejího obličeje a zase odešel.
V bílém prostředí se pohyboval obratně a zkušeně, přesto cítil, že by byl radši jinde. Vyfotil si ji, aby mohl její podobu dobře srovnat, potřeboval ale ještě pár dalších věcí. Stejně jako u předchozího úkolu naprosto přesně věděl, kam jít a kde hledat. Nechtělo se mu. Mohli ho zastavit, mohli se ho ptát a tím pádem ho odhalit. Nebylo tu tolik lékařů, aby nebylo nápadné, že tohohle nikdo nezná. Proto jednal rychle a nanejvýš opatrně. Jakmile zahlédl pohybující se stín, nebo zaslechl klapavý zvuk nemocniční obuvi, skočil mrštně jako kočka i přes svůj malý a trochu obtloustlý vzrůst do stínu nejbližšího kouta.
Takhle se přikradl až k místnosti se záznamy všech pacientů. Nové nevyjímaje. Zatajil dech, ještě jednou se kolem sebe rozhlédl a vzal za kliku.
Zamčeno.
Očekával to, ale zkouška byla zapotřebí. Vytáhl předem opatřený klíč. Je až s podivem, jak rychle a přizpůsobivě dokáží lidé pracovat, odehrává-li se něco v jejich prospěch, či snaží-li se o něco takřka životně důležitého.
Znovu se rozhlédl a odemkl. Rychle vpadl dovnitř a pro jistotu za sebou dveře zamkl. Rozsvítil kapesní baterku. Nechtěl přitahovat pozornost velkým světlem. Přeci jen pro personál i pacienty, co by se náhodou mohli potulovat chodbou, tady nikdo není.
Hledal ve velkém regále oddíl L. Našel ho během několika málo vteřin, pod destičkou s uměleckým písmenem, které načrtla nějaká snaživá ruka.
Další hledání bylo delší a důkladnější. Projížděl jak tlusté svazky tak útlé složtičky krátkodobých pacientů. La … La … L … Le … nějaká nepozorná sestra sem hodila i složku jakéhosi Traverse … Le … Levy! Světlo baterky dopadlo na úzký proužek papíru nalepený na deskách a osvítilo černá písmena.
Štěstí mu přálo. Dívku měli zítra propouštět a proto dali její složku už sem. Dychtivě ji otevřel, připravil foťák k další dokumentaci a na chvilku se začetl.
Alice Levy
5. 11. 1986 - prázdné místo. Rodiště tedy neznámé.
Adresa Harriet Street 131.
Student.
Víc údajů nebylo prakticky možné získat. Státní příslušnost, původ, občanství, nic z toho v žádné kolonce nebylo. A u které je zaregistrovaná pojišťovny mu bylo vcelku jedno.
Otočil na další list. Rentgenový snímek nohy. Nevyznal se v lékařských vědách o nic víc, než v botanice nebo astronomii, ale zlomeninu ještě poznal. Udělal několik detailních fotografií. I když uvnitř ho napadlo, že tohle je možná zbytečné. Jistota je však jistota.
Další spisy obsahovaly povětšinou neznámé lékařské termíny vztahující se ke struktuře zlomeniny, způsobu léčby, délky léčby a ošetření. To nebylo třeba.
Teď se dostával k jejímu celkovému zdravotnímu stavu. Zaostřil objektivem na drobné písmo, které po odborné prohlídce hlásalo: Gravidita. 8. týden.
Neskryl překvapení. Na rtech mu však začal pohrávat i zlomyslný úsměv. Další z věcí, o které si bude muset důkladně pohovořit.
Stěžejní informace byla adresa, která souhlasila. Nemohlo už být tedy pochyb. Ani když si porovnal její fotky s dříve získaným materiálem. K důležitým věcem se zařadila právě neznalost jejího původu a ještě více důležité se stalo její těhotenství. Byl to bod na kterém se ode dneška dalo stavět i proti takovému zatvrzelému hráči, kterým se Sean Blake po věrných letech stal.
Alice se ráno probudila do slunečného dne. Z předchozího večera měla na mobilu zprávu od Seana a jeden nepřijatý hovor. Znění bylo prosté: Tak jak jsi na tom?
Neodpovědět by bylo..jaké by to vlastně bylo? Nevděčné? Neočekávané? Neslušné? Může dělat, že ten mobil prostě nechala doma. Může dělat, že v kabelce, kterou jí podal do sanitky, prostě nebyl. Jenže to bude muset cestou domů utrácet za taxíka. Jezdila jím jen v opravdu výjimečných případech, protože tenhle způsob dopravy na ni byl drahý.
Neodjížděla z Prahy sice bez prostředků, ale ani tam nebyla kdovíjak bohatá. A to co si převezla, v dolarech, tady příliš nebylo. Federálové jí sice zařídili byt a školu, zfalšovali osobní dokumenty, či spíš vytvořili nové, ale to bylo vše. Dál se s nimi pro svou vlastní bezpečnost neměla znát.
Nemůže utrácet za taxík. Nejsnazší cesta tedy bude prostě odpovědět a poprosit o odvoz. Navíc, bude mu to muset říct. I kdyby mělo dítě znamenat konec. I kdyby se ho měla zbavit, což bude asi pravděpodobně řešení, musí to říct. Nejdřív bylo ale třeba přiznat si to sobě. Pořád ničemu nechtěla věřit, ani po vyšetření u gynekologa. Každý se na ni usmíval, věřili, že není problém, aby to dítě porodila a vychovala. Byla přece zadaná občanka spojených států. Co je na tom tedy špatného?
Snadná je odpověď: Všechno.
Počkala na vizitu, kdy jí lékař oficiálně propustil. Ptal se, jestli bude mít jak se dostat se sádrou domů. Nabídl sanitku, která by jí odvezla. V první chvíli chtěla nadšeně kývnout, ale pak si uvědomila, že Seanovi bude muset tak jako tak říct pravdu. Řekla tedy jenom, že její přítel se o to postará.
Nemohla otálet do nekonečna. Zmáčkla tedy zpětné volání a čekala.
"Blake," ozvalo se trochu netrpělivé a podrážděné. Už jen ten tón byl obrovské pokušení hovor přerušit.
"Alice. Neruším, Seane?"
"Ne. Vůbec ne, naopak, s tebou jsem chtěl mluvit."
"Neodepsala jsem, promiň, ale už jsem včera spala. Nohu mi dali do sádry, jinak prý jsem v pořádku."
"Tak to je dobře. Hned se mi ulevilo. I když jsem si myslel, že to nic vážného nebude."
"Jo. Propouští mě. Myslíš, že bys pro mě mohl dojet? Jestli nemůžeš, tak to nevadí."
"Pro tebe se odsud klidně utrhnu," poprvé zazněla trochu veselejší řeč. "Jenom mi řekni v kolik?"
"Tak za … půl hodiny?"
"Budu tam."
Za půl hodiny byla připravená k odjezdu. Sean byl přesný. Ozvalo se klepání na dveře a poté vešel. Na sobě měl kalhoty od obleku a košili. Takové, jako obyčejně nosí do práce.
"Tak co ty moje raněná, můžeme?" usmíval se.
"No jasně. Vezmeš mi tašku, prosím?" sama se zapřela do francouzských holí a nemotorně se blížila ke dveřím.
Došli tak až k výtahu, ale odsud se Alici vycházelo hodně špatně. Jedna berla se jí zasekla o dveře. Sean zakroutil hlavou, beze slova jí podal tašku a popadl jí do náruče.
"Strhneš si záda!" protestovala. Přesto jí ale do auta donesl. Trvalo to o dost kratší dobu, než kdyby šla po své a berlích.
"K čemu by mi potom byly hodiny v posilovně, kdybych tě teď neunesl?"
Že má sílu pak dokazoval i tím, že jí donesl k výtahu v jejich domě. Nejezdila s ním ráda, ale pro dnešek a pár dalších dnů schody prostě nemohla používat. Vyjeli do třetího patra.
"Co Barry?"
"Nechal jsem ho u toho tvého Curtisse. Říkal, že se o něj postará."
"Doufám, že mu nedělal problémy."
Postavil Alici už na zem, ta odemkla svůj byt a opatrně vešla přes práh.
"Pospícháš hodně?" teď nebo nikdy.
"No … myslím, že mě nepostrádají … a jestli jo, tak mě ještě chvíli oželí. Potřebuješ něco?"
"Potřebuju s tebou mluvit."
Žádné komentáře:
Okomentovat