Stíny mrakodrapů 18

"Teď už mi ale prosím netvrď, že se nic neděje. Abby prosím. Co je s tím případem? A co je s tebou?" nemluvil přísně, ani příliš naléhavě. Jenže se bál. Nevěděl co se děje a já se mu měnila před očima.

"Nic. Nejspíš ho nevyhrajeme," odsekla jsem. Možná prudčeji, než jsem chtěla.
"To ne. Ale neříkej, že to je jediná věc, která tě trápí," bylo mu naprosto jasné, že nemůžeme vyhrát. Nebyla jsem schopná dostatečně reagovat, skoro ani mluvit a o nějakých pokusech usvědčit ho nemohla být řeč. I já to věděla, ale nešlo to jinak.
"Nech to být. Prosím," upřeně jsem se na něj dívala tak vyděšeně jako ještě nikdy. Nemohla jsem dopustit, aby zjistil, co se děje. Jediné štěstí bylo, že přestávka končila a mělo se pokračovat v procesu. Ještě chvíli bych Macovi zapírala a nejspíš bych musela utéct nebo se rozbrečet. Tento stav se podepsal na zbytku procesu naprosto fatálně. Sice to nemohlo skončit jinak, protože jsme se nejvíce mohli opírat o svědectví, ale přesto na mě verdikt nevinen působil jako destrukční vlna.
Sesypala jsem se hned, jak jsem opustila soudní síň.

"Macu, musím s tebou mluvit. O tom, co se děje s Abby," zastavila Taylora Lizbeth, když se chystal jít za mnou.
"Ty to víš?"
"Jo. A myslím, že je nejvyšší čas, abys to věděl taky. Mohli bychom jít někam do … většího soukromí?"
"Fajn, já ji jenom odvezu domů. Je to vážné?" zeptal se s obavou, která v něm narůstala čím dál víc.
"Myslím že vážnější, než kdy dřív," přikývla Liz.
Neváhal a odvedl mě do auta. Nechtěla jsem. Vůbec jsem se k němu nechtěla přibližovat. Co když to časem zjistí? To bylo něco, co pro mě znamenalo katastrofu. Tak hrozně jsem se styděla a bála, že jsem ze sebe nedostala ani slovo. A to ani když jsme dojeli domů.

"Abby, opravdu mi nechceš říct, co ti je?"
"Nic," stála jsem si na tom, i když bylo nad slunce jasné, že každý, kdo byl v soudní síni, tomu neuvěří. Jenže jediné, co jsem mohla dělat, bylo užírat se tím grázlem, který se mi smál do očí. Kterého osvobodili a který dál běhal po světě a kdo ví co dělal nebo udělá někomu dalšímu. Nemohla jsem proti tomu nic udělat a bála jsem se, aby on neudělal nic proti mně.
"Dobře. Tak já musím ještě na chvilku do práce. Zvládneš to?"
"Hm," ležela jsem na gauči a ani se na něj nechtěla dívat. Trápila jsem jeho, trápila jsem sebe, lhala jsem mu, milovala ho a nedokázala to změnit.
"Nechceš … něco na uklidnění?" zeptal se velmi opatrně.
"Jsem v klidu," odporovala jsem chabě.
"A to jsi tak bílá pro nic za nic?"
Chtěla jsem tvrdohlavě říct, že ano. Ale konečně všechna odvaha a odpor povolily a já se opravdu rozbrečela.
"No tak, třeba ti pomůžu …" sedl si vedle mě.
"Ne, nepomůžeš."
"Kdybys mi alespoň naznačila … já ti chci pomoct. Trápí mě, když takhle vypadáš a chováš se a nevím proč."
"Jdi prosím do té práce."
Nechtěla jsem už dál bojovat sama se sebou a touhou mu všechno vyklopit a nechat se utěšovat. Na druhou stranu jsem ho totiž k sobě vůbec nechtěla pustit, setřásla jsem jeho ruku, která se mě dotkla a jednoduše chtěla být sama.
"Dobře … vrátím se brzy. Co nejdřív," zvedl se. Když neslyšel mou odpověď, odešel. Ale nechtěl mě tam nechávat samotnou. Ve dveřích se ještě zarazil, ale když jsem ani tehdy nejevila známky toho, že si jeho přítomnost přeju, nakonec opravdu zmizel venku.

"Tak o co jde? Já se vážně bojím," dorazil Mac na smluvené místo s Liz.
"Jak je jí?" zeptala se nejdřív.
"Leží doma a brečí. Vůbec to nechápu, před tím případem byla úplně jiná. Všechno bylo fajn, všechno bylo v pořádku …"
"Víš, vlastně nebylo, akorát to dokázala spoustu let potlačovat. Sice jsem slíbila, že to nikdy nikomu neřeknu, ale jsi její manžel, máš právo to vědět, jinak vás to bude mučit oba. Podívej jak vypadá a co teprve, když jí konečně někdo nepomůže."
"Tak už to nenatahuj, Liz. Stalo se jí něco? Nebo má nějaký problém?"
"Vlastně tak trochu obojí. Víš na tohle by ses ale měl posadit. Vůbec se ti to nebude líbit a já tě prosím, abys mě poslouchal bez přerušování až do konce. A aby sis zachoval chladnou hlavu, protože ona nepotřebuje, abys začal vyvádět ještě ty."
"Fajn, slibuju, ale tak už mluv!" děsila ho čím dál víc.

"Když byla Abby … no myslím, že tehdy nebyla ještě ani plnoletá. Žila tu pořád s rodiči a jak o sobě tvrdila, byla hrozně nevychovaný a rozmazlený spratek. Ale to je úplně jedno. Víš, kde žila, pořád v tom domě, který nedávno prodala. No a dům v sousedství tehdy nechali jeho majitelé renovovat."
Mac se nadechnul, aby utnul její dlouhý úvod, ale nenechala ho nic říct.
"Slíbils mi, že mě budeš poslouchat. Už to nebudu natahovat. Pracoval tam i jeden řemeslník, který tehdy zůstal v domě sám. Abby šla stejnou cestou jako vždycky, on si na ní počkal, zatáhnul ji dovnitř a znásilnil ji. Její rodiče nepodnikli vůbec žádné kroky. Báli se o svou pověst a postavení, nechtěli, aby se toho chopil bulvár, takže ho nenechali hledat, nesháněli se po spravedlnosti ani trestu a nechali Abby, ať se v tom plácá sama. Navíc se k ní začali chovat jako k cizí a brzy ji tu nechali samotnou.
Ona to docela zvládla, potlačila to, nechala si to pro sebe a žila dál. Jenže pak přišel tenhle případ. Já vážně nevím, jestli ta žena, kterou zastupovala, byla znásilněná nebo ne. Ale bezpečně vím, že ten obviněný muž někoho znásilnil. A jestli ne tu ženu, Abby určitě."

"Chceš mi říct, že … ten chlap, kterého dneska pustili na svobodu …"
"Ano. Proto je Abby tak mizerně. Bojí se ho pořád a navíc se bojí, že se to doví okolí. A proto taky každého od sebe odhání. Myslí si, že je kvůli tomu, co se stalo, špatná. Však … ty asi víš o takových případech víc než já. Jak se potom oběť cítí a … co si myslí."
"Proč nikdy nikdo nic neudělal?"
"Její rodiče prostě nechtěli. A Abby se bála. Byla tehdy moc mladá. A teď už nemá jediný důkaz, který by proti němu mohla postavit. Teď už ho nemůže nechat zavřít, ví to a hrozně jí to užírá."
"A já tam jenom seděl a koukal na něj jak se samolibě směje když …"
"Klid, Macu. Ani ty proti tomu už nic neuděláš, bohužel! Jenom mi slib, že na ni dohlédneš, že neudělá žádnou hloupost! Sice tvrdí, že nepotřebuje, ale potřebuje tě víc, než kdy dřív."
"Proč mi to ale nikdy neřekla?"
"Protože se stydí, Macu," řekla chápavým a uklidňujícím tónem Liz.
"Vždyť on může být pořád nebezpečný, zvláště po tom soudu."
"Běž za ní a dej na ní pozor."

Už neodpověděl a rychlým krokem se vydal zpátky. Tohle netušil ani v nejmenším. Nikdy by ho to nenapadlo a navíc neviděl důvod, proč jsem mu nic nechtěla říct. Nemyslel by si, že jsem špatná ani nic podobného. Jenže to mi nikdo nedokázal vysvětlit. Nevěděl ani, jak má reagovat, až přijde. Jestli dál dělat, že nic neví, nebo se přiznat. Ale to nebylo důležité. Hlavní bylo, abych byla u něj, aby mě měl u sebe a aby se už nic nestalo.

Nastoupil do výtahu a netrpělivě podupával, dokud nedojel do požadovaného patra. Vystoupil. Proti němu šel nějaký další člověk, jinak byla chodba prázdná. Rychle prošel kolem něj, aniž by se na něj podíval, a pokračoval k našemu bytu. Narůstal v něm ale zvláštní neklid. Už dole ve dveřích měl nepříjemný pocit a ten teď obrovskou rychlostí zesiloval. Ten skrytý někdo pod modrou čepicí mu byl asi povědomý. Asi určitě. Ale to nebylo důležité. Nic teď nebylo tak důležité.
Šel dál. Ale něco bylo špatně. Něco se stalo. Dveře našeho bytu byly otevřené.

Ten soud.
Ten muž.
Ohlédl se.
Výtah už se zavíral, ale přesto se ohlédl ještě jednou.
Zdálo se mu to, nebo se ten muž usmál?
Ten soud.
Ten muž!
Pocítil touhu běžet za ním a chytit ho. Byl to on. Určitě to byl on! Měl by ho dostat dřív, než mu nenávratně pláchne.

Ale byly tu ještě otevřené dveře. Dveře, ze kterých určitě vyšel a za kterými určitě něco najde. Něco, co ho bude do smrti mrzet a štvát. Chtělo se mu běžet za ním a ublížit mu tak, aby prosil o smrt. S každou vteřinou, kterou stál a díval se k výtahu, mu ale víc a víc unikal a on stejně věděl, že ho musí nechat utéct, ať už udělal cokoliv. A on něco určitě udělal. Strach, který dosahoval únosné hranice v něm převládl a Mac konečně udělal několik posledních kroků.

"Abby!" zatmělo se mu před očima. Před sebou viděl svou manželku, která se opírala o nízkou skříňku a druhou rukou se křečovitě držela za břicho.
Ze dvou bodných ran se jí valila krev, kterou nemohla zastavit.
Upřela jsem na něj prosebný pohled, který se mu vypálil až do nejhlubšího koutu mysli. Udělala jsem krok směrem k němu a začala se pomalu sesouvat k zemi.
Mac mě chytil, položil na zem a okamžitě začal ucpávat rány, aby už nekrvácely. Ale nedařilo se.
"Miláčku vydrž to. Zavolám sanitku. Tohle zvládneme, hlavně to vydrž!" zakrvácenou rukou se chopil mobilu a čekal na spojení.
"To hrozně bolí," namítla jsem chabě. Bolest to byla opravdu nesnesitelná. Chtělo se mi podlehnout, vypnout veškerou snahu žít a prostě jít. Jenže to bych neudělala. Bojovat se musí a obzvlášť, když člověk má za co bojovat. Stačil jediný pohled na něj, i když jsem ho ani neviděla pořádně, a nemohla jsem přestat.
"Já vím, že to bolí, ale to přejde, to zvládneš! Budou tu každou chvilku. Nevzdávej se, to tomu hajzlovi přece nedopřeješ!" odhodil nyní už také zkrvavený mobil na zem, povzbuzoval mě a dál se marně snažil zastavit nebo alespoň zpomalit šílené krvácení. Krev byla všude kolem. Cítila jsem ji a obracel se mi z toho pachu žaludek.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, než přijela pomoc, ale jedno vím jistě. Vědomí jsem si udržela jenom kvůli Macovi, který se nevzdával. Potom mě zvedli na nosítka a dál už pro mě nebylo nic.

Macova obava o milovanou ženu dosáhla vrcholu. Měl pocit, že kdyby na ni přestal mluvit a kdyby neklusal po boku záchranářů, kteří s ní pospíchali do sanitky, musel by bouchnout a na jeho místě by zůstal jen neřízený chaos. V hlavě neměl nic. Nedokázal zformulovat jedinou myšlenku, slova, která říkal, byla automatická, cítil hroznou bolest a vztek na muže, který mu o několik málo kroků upláchl.
Sanita se rozjela, jakmile se zavřely dveře. Sotva do ní stihl také naskočit. Ale hned, jak se dostal dovnitř, chytil mě znovu pevně za ruku. Už neříkal nic. Nebyla jsem při vědomí a on mohl jen poslouchat nepříznivé poznatky zdravotníků. Přes všechno, co říkali, ale nepřestával doufat. Přece nemůže jeho Abby zemřít. Musí žít! Jsou na cestě do nemocnice, nebude dlouho trvat a budou tam. A potom se uzdraví. A on toho šmejda chytí a potrestá. Přece to nemůže dopadnout jinak.

Byly to jediné myšlenky, ke kterým se teď upínal. Do reality ho vrátil až v půlce cesty hlas jednoho ze zdravotníků.
"Paní Taylorová, no tak, nevzdávejte to, zůstaňte tu s námi!"
"Příliš velká ztráta krve, upadá do šoku! No tak, paní Taylorová!"
Macovi se snad zastavilo srdce. Nemohl ani pořádně dýchat. Nepromluvil, ale v duchu prosil, aby přežila. Držel ji za ruku a usilovně si přál, aby ta nikdy nevychladla. Nechtěl už od života nic jiného, jen moci zůstat s ní. Hlasy zdravotníků se změnily v hučení, které už nevnímal. Nevnímal vůbec nic, dokud mu nedošlo, že je ve voze příliš velké ticho. Všechno dosud probíhalo tak rychle, že mu připadalo, jako by se v téhle chvíli zastavil čas. Neměl čas zuřit, neměl čas přemýšlet ani se doopravdy bát, ale teď se zastavilo všechno.
Zvedl pohled právě ve chvíli, kdy jeden ze zdravotníků zakroutil hlavou. "Bohužel. Je mi líto …"

Ztráta krve byla až příliš velká.
Do nemocnice se nedalo dorazit včas.
Siréna ztichla.
Byl konec.
Mac se na ně už nepodíval. Věděl, že za to nemůžou a také věděl, kdo ano. Věděl, že už není pomoci. Přesto ale její ruku nepustil, dokud nemusel. Přesto stále v duchu opakoval miluju tě.