Je snad v pekle? Nebo v nebi? Ne, to musí být nebe. Už nemá pásku přes oči a ruce cítí podél těla. Musí být v nebi. Ale jak to? Když byla malá, strašili ji, že za odmlouvání, rvačky, lhaní, neposlouchání a pytlík bonbonů ukradený babičce půjde do pekla. Ale je v nebi … I poté, co podvedla přítele. A toho posledního taky. Zapletla se do mafie, nechala se prohlásit za mrtvou … lhala celý rok. Je v nebi. Věčná spokojenost a blaženost … ale jak? Co se vlastně stalo?
Pamatuje si … naposledy si pamatuje … našli ji. Odvedli do auta, svázali … a od té doby nic neviděla. Jen slyšela … slyšela ticho. A vnímala strach. Tolik se bála … někam ji dotáhli. Neměla tušení, kde jsou a kam míří. Věděla jen jedno - chtěli ji zabít. A to se jim povedlo. Kdo ví, kde je teď její tělo. Kdo ji pohřbí, jestli ho najdou? A kam? Bude mít na náhrobku Alice Levy … bude pohřbená znovu?
Co bylo dál? Je v nebi, přece jí nic nebrání ve vzpomínkách.
Stála a klepala se. Byla trochu zima, byla noc. Neví, kdo tam byl a kolik jich bylo. Neví ani kde. Nikdo na ni nemluvil. Až po hrozně dlouhé době přímo u ucha slyšela hlas … cizí, mužský a starý. Jeho dech páchnul doutníkovým kouřem. A ona téměř padala do mdlob, protože vyslovil její jméno. Její pravé jméno.
Měl zvláštní přízvuk, nedokázala ho určit. Angličtina byla perfektní, ale přízvuk nezvyklý. Ani se jí nedotkl. Neví, kdo to byl, ale říkali mu pane. Vnímala jen svůj bezmezný strach a smrad tabáku.
Dál? Co dál?
Zaslechla sirény. Policejní. A taky se tam objevil někdo další. Ten doutníkový muž ho oslovil Romeo … asi ji chtěl zachránit, ale to si mohl ušetřit cestu.
Co je s ním? Zabili ho? Bude ležet vedle ní?
A ta žena … podle hlasu musela být ne příliš stará. Ale neví, strach jí nedovoloval soustředit se. Všude bylo tolik lidí, vnímala policejní světla, i když je neviděla. Tolik hlasů, cvakání kovu, hučení motorů, křiku, vysílaček, zbraní … mířily na ni dvě …
A ta žena promlouvala, jako by nic z toho neexistovalo.
Pak?
Přišel Sean. Byla to jeho matka. Křičel …
Na tělo měla nalepené dvě zbraně. On pořád křičel … cítila, že ztrácí sílu v nohou. Kdyby na jedné neměla sádru, asi by se jí podlomily.
Někdo vystřelil. Zpanikařila … a pak už jen pád … kolem sebe absolutní nic promíchané s pachem slané vody … a pak tma. Dopad do hebké náruče bezvědomí a smrti. Konečná.
Co se stalo s těmi lidmi … kam vystřelila ta žena … co Sean … byla to jeho matka … mohl snad on být tím Romeem … a muž, kterému říkali pane, jeho otcem?
Na tom nezáleží. Je v nebi.
A co její dítě? Existuje nebe pro miminka? Určitě ano … nemůžou přece za skutky rodičů … a její andílek se ještě ani nenarodil … patří zpátky nahoru.
Cítila, že leží na zádech. Chtěla se zvednout a prozkoumat to nové prostředí. Zjistit, jestli je celé nebe jen bílá záře, jež ji dosud obklopuje.
Nedokázala ale zvednout nohy. Jedna byla hrozně těžká a ta druhá neposlouchala. A rukama sotva pohnula. Jak to? Proč se nezvedne?
Má snad křídla, která ji budou odedneška nosit? Ležela na zádech a pod nimi nebylo nic. Tak proč?
Je snad vážně v pekle a tohle je trest?
Měla žízeň. Příšernou. A něco jí pořád bzučelo v uších. Pronikavě, spíš pištělo, než bzučelo.
Nebude v nebi. Je to peklo s andělským pláštěm … Svět.
Pomalu se zvedala opona, co jí bránila ve výhledu. Zjistila, že její oči byly stále zavřené a do nich pronikalo pouze světlo z velkého okna. Začínala rozeznávat obrysy předmětů kolem. Nebzučelo jí v uších. Pronikavé pištění bylo ve skutečnosti pravidelné pípání něčeho vedle mé hlavy.
Bílá barva kolem zůstávala, ale tvořily se v ní stíny. Pomalu dostávaly tvar. Okno, dveře, přikrývka, to rozeznala první. Pak stolek vedle, hadičky co jí vedly z rukou a bedny do kterých byly zapojené.
Viděla asi metr před sebe, další prostor pořád pohlcovala bílá mlha.
Žiju, napadlo ji okamžitě, jsem živá. Někdo mi zachránil život.
Policie? Nebo snad ten tajemný Romeo? Musí se někoho zeptat.
Snažila se vydat nějaký zvuk. Ale následně zjistila, že nemůže. Přes nos a pusu měla nasazenou kyslíkovou masku.
Trochu se jí zvedl žaludek, tohle nesnáší.
Zatmělo se jí před očima. Asi upadla do bezvědomí, nevěděla, na jak dlouho.
Nevadilo jí to. Zjištění, že žije, jí dodávalo podvědomě dost síly na to, aby oči znovu otevřela.
Nebo spíš chtěla otevřít. Nebylo to tak lehké a už neviděla nebe, jako při prvním pokusu. Neviděla nic a čím víc na své tělo tlačila, tím víc se vzpíralo. Po chvíli boj vzdala, ale jen na chvilku.
Něco totiž zaslechla.
Byl to známý hlas. Mluvil.
Bez přestání mluvil.
Potichu a zdálo se, že kajícně. Ale zaznívala v něm naděje a touha. A také obrovská prosba.
Mohla jen poslouchat. I když zprvu nerozuměla slovům.
Jen ten tón a pocit, že tam je. To jí stačilo.
Konečně začala slova rozeznávat. Ale nebyla schopná vnímat všechny.
Nejčastěji zaznívalo maminka, otec … odpusť … zabránit …
Hrozně chtěla oči otevřít. Vidět ty jeho.
"Prosím … probuď se. Prosím …"
Prosila své tělo úplně stejně. Nechtělo se mu. Nutila se nepřestávat se snahou.
Šlo to pomalu. Hrozně pomalu, ale šlo. Najednou se všechno rozjasnilo a ona viděla svět.
Mohla se rozhlédnout kolem, žádná temnota, žádná záře.
Stále nemohla nic říct. Jen pohledem bloudila po místnosti.
Dokud se její nesetkal s jeho. A nepohltily ho jeho nádherné jasné oči.
Tolik naděje, lásky a proseb ještě v žádných neviděla. Smály se a plakaly najednou, přímo se do nich vpíjela jako by ji měly už navěky zachránit.
Nepostřehla, že je v místnosti najednou až na přístrojové pípání ticho.
Dokud se nerozsvítily ještě víc a dokud neřekl s obrovskou úlevou: "Amore mio …"
--------------------------------------O tři roky později--------------------------------------
Je v nich ale láska a radost. Nikdy nepřišla na to, proč jí tolik připomínaly osudnou noc a proč zrovna tyhle si pamatovala. On neměl s tím dnem vůbec nic společného.
Žijí v dvoupatrové vilce v San Franciscu. Dnes je už oficiálně paní Blaková.
Dodělává si školu, filozofii a žurnalistiku. Svou mizernou práci nedávno vyměnila za stáž v novinách a až bude mít v ruce diplom, zaměstnají ji na plný úvazek.
Sean pokračuje ve své firmě. Nemusela by pracovat, starému panu Blakovi stát nemohl vzít všechno a to, co z jeho majetku zbylo, připadlo jeho jedinému synovi.
Sean otcovy peníze nechtěl. Ale přesvědčila ho, část tedy darovali na dětský domov a část je jejich. Stačilo to na vilku s velkou zahradou, kde dnes žijí s menší smečkou hravých zlatých retrívrů a ročním synem. Dítě, které v tu děsivou dobu čekala, pochopitelně nepřežilo několik dní v kómatu. Nikdo tehdy nevěděl, jestli se z něj probere alespoň ona. Ale netrvalo příliš dlouho, než otěhotněla znovu.
Lituje, že nikdy nepozná jeho babičku. Podle Seanova vyprávění byla úplně jiná, než si ji představovala. Ale zastřelila se tehdy na Golden Gate Bridge, když zatkli jejího manžela. Vždycky věděla, že bez něj tady nemůže být.
Jeho dědeček, starý pan Blake … ani neví, proč se o člověku, co ji chtěl zabít a téměř se to povedlo, vyjadřuje stále takhle, ale budiž … starý pan Blake se oběsil ve své cele ještě před soudem.
Sean tvrdí, že svou rodinu nenávidí, ale ona vím, že je ve skrytu duše má velice rád. Je to znát z jeho italského temperamentu.
Pan Blake byl také napůl ital a v dětství tam s ním Sean strávil pár let. Jejich syn nese jeho jméno.
Roberto Jacob Blake.
Roberto po Blakovi, Jacob po jejím otci. Jmenuje se Jakub a neví o něm čtyři roky nic.
Ani o něm, ani o matce. Až se malý Roberto začne ptát, nemůže mu říct, že i její rodiče jsou mrtví. A nemůže mu ani tvrdit, že žijí na druhém konci světa a nikdy se s nimi nesetkají.
Co vůbec dělají?
Sean se hrozně snaží, aby byla šťastná. Ale nikdy nebude. Její srdce touží po opětovném setkání. Jak je na tom bráška, který v den její "smrti" maturoval? A druhý, který se chtěl po vzoru amerických seriálů dostat na policejní školu? Co sestřenka, která sice sotva vyžvatlala své jméno, ale jakmile se jí dostala k nohám, šplhala do její náruče dokud ji nevěnovala veškerou pozornost? Co tátova snaha po povýšení? A mamky pečlivě udržovaný květinový balkon?
Všechno je zapomenuto v jenom pražském bytě.
Je už volná. Může se sebrat a odjet do Čech...ale tam ji všichni mají za mrtvou. Má svůj hrob, svůj pomník … byl by to příliš velký šok, i pro ty, co jsou do plánu zasvěceni. Nemůže se vrátit. Ale hrozně chce.
Sedí na dece na jejich obří zahradě. Tony, který pořád vede svůj útulek a život, jak on říká, "ženyprostý", se sice nabídl štěňata odchovat a prodat. Sally se jich ale odmítla vzdát, takže kolem nich skáčou tři chundelatí psi, jeden praštěnější než druhý, z pod slunečníku to pozorují jejich rodiče, vypadají jako by byli rádi, že jsou v tuhle chvíli jen sami dva.
Mezi ní a Seanem se snaží proklouznout Roberto. Nejradši by se vrhnul mezi prohánějící se chlupaté klubko, i když jsou všichni o pořádný kus větší, než on.
Absolutně ho nezajímá svačina, snaží se jen podlézt otcovy natažené ruce a uniknout lžičce, kterou drží ona.
Sean na něj mluví anglicky, ona dost často i česky. Rozumí oběma jazykům, nechce, aby se na její původ zapomnělo.
Zůstala sice Alice, ale v srdce je Daniela. Umínila si a jednou to slíbila i Robertovi, že se do své rodné země podívají. Spolu s cestou do Itálie, kraje dětství jejího manžela. Chtěla cestovat. Už byli i v tom slavném Las Vegas v Nevadě. A naučila se poker. Další na řadě je Itálie. A tu musí spojit s Čechy.
Nenajde odvahu najít své rodiče a přátele, ale chce znovu vidět místa, která dřív pokládala za samozřejmé.
Tehdy se podívala večer z okna a s bodnutím v duši si představovala západ slunce místo nad paneláky v Praze nebo lesem v Krkonoších nad šumícím mořem někde v dálce.
Teď je to právě naopak.
Ale nemůže se vrátit domů.
Roberto Jakob právě prolomil bariéru a snažil se prchat za Bennyho ocasem. Začala jeho oblíbená zábava, honička po zahradě. Hrozně se smál, když ostatní předstírali, že ho nemůžou dohonit.
Nemůže se vrátit domů, je doma. Pochopila, že"zlatou branou" prošla dvakrát. Poprvé ji minula na příkaz federální vlády. Podruhé to bylo spíš jako by propadla, ale do štěstí.
Nemůže se vrátit domů, její domov je San Francisco.
Žádné komentáře:
Okomentovat