Golden Gate 9

Sean Blake vystoupil. Čekal, až vystoupí i řidič a ukáže, kam jít. Zamířili k jedné velké a staré vile. Z venku vypadala jako kousek zralý k rekonstrukci. Čišela z ní starobylost, led, prach, zatuchlost a zašlá sláva. Budova sama o sobě se prázdně dívala do ulice, jako by vzbuzovala minulé časy, kdy zářila. Druhou tváří pak vyhlížela cosi, co dávno přešlo most, tu zlatou bránu, a ztratilo se v běhu věků. Vyjádřeno jedním slovem: Smutek.
"Co mi chce?"
"To nevím," řidič sotva pohnul rty a šel rovnou. Neohlížel se ani napravo, ani nalevo. Nesundal ani sluneční brýle, přestože slunce bylo za mrakem.
Nebude tedy tak důležitý, jak si původně myslel. To by ho otec zasvětil alespoň do povrchních tajů svých záměrů.
"Ale asi to bude dost důležité," dodal ještě, otevřel mu dveře vily a nechal ho vejít. Potom za ním zavřel, ale sám nevešel.

V hale bylo šero. Sean stál chvilku na místě, nechal přivykat oči a čekal, až se ho někdo ujme. Po minutě se v protějších dveřích, které se otevřely a rychle zavřely, objevila vysoká štíhlá postava známé ženy. Pomalu se k němu blížila. Na zádech se jí pohupovaly dlouhé černé vlasy, oproti chmurné atmosféře budovy se příjemně usmívala. Oči jí jiskřily stejně jako jemu.
"Mami?"
"Seane. Doufala jsem, že přijdeš," přiskočila k němu a objala ho. Políbil jí na tvář.
"Tak tebe sem vzal taky? To se často nevidí," usmíval se na ní a prohlížel si obličej, který několik let neviděl.
"Chtěla jsem. Kvůli tobě, víš. Ale teď se se mnou nezdržuj, popovídáme si potom."
"Co ode mě chce? Může mi to už někdo říct?"
"Neměla bych a ani toho moc nevím. Znáš ho. Ale nehádej se s ním, nemá moc dobrou náladu," radila mu během cesty chodbami vily.
"A ty znáš mě. Jestli je to nějaká hovadina, nebo tak, neudržím se."
"Seane!" napomenula ho po vyslovení "hovadina". Zakládala si na slovníku úplně prostém od jakýchkoli vulgarismů. "Zaklepej, měl by tam být. A vážně se nehádejte," pohladila ho po vlasech a vrátila se stejnou cestou do svých pokojů. Tak to bylo vždycky. Otec trávil většinu času v pracovně, kde se za chvíli pro nevětraný doutníkový kouř nedalo dýchat, a matka měla své prostory, které si zařídila jak chtěla.

Nepochybně otce milovala, on jí taky. Ale čím modernější byla doba, tím více se musel věnovat "byznysu", a tím méně času trávili spolu.
Ona byla pořád krásná. Když si jí otec bral, byla mladičká Italka. Ze své krásy ztratila jen málo, většinou starostmi o manžela a syna. Trochu se divil, že nemá milence. Ale i ona žila jejich tradicemi.
Radši nepřemýšlel nad účelem návštěvy, zaklepal a rovnou vešel.
V ten moment měl dojem, jakoby se vrátil do dětských let. U stropu místnosti se vznášela oblaka doutníkového dýmu, jeden stále doutnal v popelníku. Nábytek byl tmavě hnědý, tak trochu starobylý jako celý dům. Koberec rudý se zvláštními vzory, křesla měkce polstrovaná, jedna tmavá pohovka pod oknem. Stůl úhledně uklizený, v jenom rohu telefon, v druhém hrnek kafe. Jediná změna byl notebook uprostřed. Ten byl nový a teď zavřený.

"Seane …" ozvalo se od okna, "nebo chceš-li stále Romeo … Romeo Romeo … který ses ve jménu cti, poslušnosti a bohatství, co ti jen může náš život nabídnout vzdal všech Julií světa. A teď ses, Romeo, vzdal i toho, i své Alfy, i svého života mezi lidmi, co ti mají co nabídnout, i bohatství, pro jedinou Julii. Pro tu tvou křepeličku Julii, která před tebou tak bedlivě střeží každé slůvko, která se bojí, aby se ti neprozradila. Která se bojí tebe. Ach Romeo …"
"Nech těch teatrálních šaškáren a mluv k věci!"
"Vždyť já mluvím celou dobu, Romeo."
"A neříkej mi Romeo … prosím," dodal po delší odmlce. "Nejsem už malej kluk."
"Ne to nejsi. Nejsi ten malý poslušný kluk."
"Kterého bys mohl tak dobře ovládat," doplňovali se, ačkoli mladší muž toho staršího zřejmě neměl v lásce a staršímu na tom příliš nezáleželo.
"To máš taky pravdu."
"Takže ti jde o co? O Alici?"
"Napadlo mě leccos. Věděl jsem o tvém opětovném zakotvení v rodném Carson City, napadala mě spousta profesí, které můžeš vykonávat. Nebo míst, kde můžeš být. Ale že tě najdu tady, to opravdu ne," mluvil medovým hlasem a očividně ho strašně uspokojovalo, jak tím syna vytáčí.
"Co je na tom špatného? Jsem v San Franciscu a pracuju tu jako každý jiný člověk. Co ode mě chceš?"
"Jsi tady a úplnou náhodou bydlíš proti slečně Levy, s kterou se pak náhodou seznámíš a ona po několika krátkých týdnech vaší známosti náhodou otěhotní?"
"Jak to víš? Otče proč se hrabeš v jejím a mém soukromí?"
"Nikde se nehrabu, synku."
"Promiň, ty samozřejmě ne. Máš na to lidi. Ale proč?"
"Víš, kdo je Alice Levy? Víš to, ty zamilovaný cvoku?"
"Americká studentka, moje přítelkyně a možná budoucí matka. Nic tajného to není," nechtěl mu odpovídat, ale měl z něj respekt a byl uvyklý vždycky odpovědět na položenou otázku. Tohle mu vštěpovali od útlého věku.

"Ale Seane …" znělo to, jako by se chtěl rozesmát. Na tohle už nic neodpověděl. Věděl, co chce slyšet, ale nechtěl nic říct. Dlouhé ticho tak přerušil pouze paví křik. Takže i pávy si nechal přivézt. Právem považovali lidé rodinu Blakových za … zvláštní.
"Kdopak je ta okouzlující slečna, s kterou ses zapletl? Všechno jsi zkomplikoval, víš to?"
"Je mi to jedno," vzpomněl si na matčino upozornění, otočil se a chtěl odejít.
"Kam teď půjdeš? Za ní?"
"Ne, do práce. Večer vyzvednu naše psy a pak až za ní. Je na tom něco špatného?" ptal se znovu.
"Kdepak. Víš dobře, že nikdo neuznává lépe než já věrnost a pozornost v partnerském a později manželském vztahu."
"Stihl jsem si všimnout," myslel to dost ironicky. Nebylo pochyb, že je jeho matce věrný. Ale pozorný byl hlavně ke svým penězům a pohodlí. Ve snaze zajistit ho i jí tak trochu přehlížel její city.
"Ptám se tě znovu a naposledy," teď už zazněla výhružka, "víš, kdo je Alice Levy? Víš, jakou tvář nosí, i když jméno a minulost si změnila?"
"Vím," vzal za kliku.
"Takže taky víš, že tě za ní v žádném případě nepustím?" ze špičky doutníku v popelníku odpadl kousek popela. Kouř jako by zhoustl, pávi utichli. Jediné, co bylo slyšet byl tikot hodin.
"Nemáš právo mě tu držet. Zřekl jsem se naší rodiny i našich zvyků. Znamená to, že vaši nepřátelé nejsou mými a od vašich zločinů jsem si očistil ruce."
"Můžeš se vzdávat všeho. Můžeš se nám do konce života vyhýbat. Ale něco nezměníš. Naše krev je a bude i tvoje krev."
"Bohužel."
"Ten, kdo není s námi, je proti nám," usekával ledovým hlasem starý pán.
"Od dětství to chápu."
"Kdo je proti nám, neměl by si příliš vyskakovat."
"Zásada každého člověka."
"Znamená-li nebezpečí,"
"… je třeba se o něj postarat," dořekli oba najednou. Tahle zásada byla nejdůležitější.
Upřeně nehybnou tvář svého otce pozoroval. A čekal, až dá povel svým lidem, kteří ho tu násilím zadrží. Nic takového nepřicházelo.
"Ať jde o cizince nebo o vlastního syna."
"Odcházím."
Teď. Už ho někdo musí přirazit ke zdi. Přiložit mu hlaveň ke spánku. Nebo ho alespoň chytit.
Nic.
Ani otec už nic neřekl. Zkusmo tedy zmáčkl kliku. Stále nic. Otevřel dveře a vyšel z nich. Chodba zela prázdnotou. Otec si sedl za stůl a vzal do prstů doutník.

Sean rychlým krokem přešel prostor dělící ho od dalších dveří, za kterými byla už jen jedna místnost a po ní svoboda.
"Synku?" neslyšel ani kroky ani vrznutí jiných dveří. Buď se pohybovala jako duch, nebo na něj čekala.
"Mami … já musím jít."
"Prosím vyslechni mě, Seane. Jde ti o život."
"Není to novinka. To tady jde každému."
"Ale tobě …"
"Maminko, žiješ tu už tolik let … víš, že se o mě nemusíš bát," nemyslel tuhle vilu. Myslel nebezpečné mafiánské prostředí.
"Jestli teď odejdeš, tak máš pravdu. Budu mít totiž jistotu, že tě už neuvidím."
"Přece by mě nezabil."
"Má tě rád. Ale říkala jsem, aby ses s ním nehádal. Tu dívku hledal celý rok. Pomalu stahoval smyčku a teď tě našel u ní. Už to ho dost vytočilo. Nech ji být, počkej tady, až bouře přejde. Potom můžeš zase zmizet."
"Mám je nechat, aby jí zlikvidovali? Mami!" nemohl uvěřit, že tahle dobrá duše, která jediná mírnila jeho otce, mu toto radí.
"Ona už možná tuší, co se děje. Zatím jsme měli štěstí. Jakmile jí ale dojde všechno a opět se spojí s federály, bude to náš konec. Bez tvého otce tady nebudu."
"Nemyslíš, že by ti jeho zatčení dalo svobodu?"
"Svobodu mám. Nikdo mě nedrží ani nevyhrožuje. Chci s ním zůstat. Seane měj rozum. Chlapče, jakmile vyjdeš ze dveří, bude to to poslední, co uděláš."
"Co mám dělat? Kdy jí chtějí …" takže tohle byl otcův plán. Jeho život či smrt měla být čistě jeho volba. Měl si sám vybrat, jestli se nechá zabít. A otec buď nastrčil matku, protože nechtěl o potomka přijít, nebo se to matka dověděla sama. Ta ho bude bránit do posledního dechu stejně, jako svého manžela.
"Zůstaň tady. Kdy nevím. Ale nenuť ho likvidovat vlastní rodinu. Trhá mu to srdce."
"Zabije své vnouče, mami. Své i tvoje," sám se divil, že vydrží udržet se v klidu. Ale dlouho se učil nepanikařit ze smrti a nešílet při pomyšlení na ni. A to ani v případě těch, které má rád. Na přesvědčení, že se s ní nesmíří a nenechá Alici zabít, se ale nezměnilo nic.

Proč jí tady nechal celý rok žít? Přeci není náhoda, aby jí našel ve stejnou chvíli, jako on. Samozřejmě, Sean dobře věděl, že Alice Levy je Daniela s pro něj nevyslovitelným příjmením, Češka, která mu před rokem změnila život. Celá léta dělal, že jeho otec neexistuje. Přesto se k němu donášely zprávy o jeho činnosti.
Věděl, jak nakládá se svědky a s těmi, co ho ohrožují. Proto, když se dověděl o téhle dívce, musel jí pomoct. Horečně jí hledal, jen aby se mu mstil. Hledal, aby ho naštval. Samozřejmě, mohl ho udat. Mohl to tolika lidem ulehčit. Jenže tím by udal tak trochu i sám sebe a zničil by život milované maminky. Jí jediné litoval.
Hledal Danielu a našel. A chtěl chránit. Jen nenápadně brousit kolem a kdyby bylo nejhůř, přemoci obra, kterého se jako malý kluk bál, přestože mu výchova nakazovala ho milovat.
Jenže Daniela - Alice se ukázala jako skvělá žena, do které se zamiloval. Teď už nešlo jen o ochranu svědka a překřížení plánů nenáviděného milovaného otce. Šlo o ochranu života, který se překřížil a splynul s jeho vlastním.