Pospíchala domů. Něco ji hnalo co nejrychleji domů, do newyorského bytu, kde žije se svým synem a manželem? Přítelem? Běžela nočním New Yorkem, i když ten už několik let neviděla.
Doběhla do dveří.
Věděla, že je něco špatně.
Otevřela je a na zemi leželo mrtvé tělo.
Malé mrtvé tělíčko jejich syna.
Začala křičet. Brečet. Vyřvávala si plíce.
Její manžel nebo přítel ji pevně chytil a vlastním tělem zabraňoval, aby se k nehybnému tělu s pláčem vrhla.
Sotva mohla popadnout dech. Uvnitř prázdno a pouze bolest.
Křičela. Hrozně křičela a nechtěla pravdě uvěřit.
Najednou ležela ve tmě sama na své posteli.
Byl to jen sen.
Zase po dlouhé době měla nějaký sen. Nebo spíš měla takový sen, který stál za to si alespoň uvědomovat.
Venku je potemnělá ulice Bostonu, ve vedlejším pokoji nejspíš klidně spící syn. A jinak prázdný a tichý byt.
Vstala a přes ramena si přehodila župan. Na nočním stolku vedle postele stál černý digitální budík. Zelené číslice oznamovaly čtyři hodiny sedm minut ráno. Ještě má čas. Spoustu času.
Potichu prošla ložnicí. Ani nerozsvěcovala. V tomhle bytě žije skoro sedm let a zná ho velmi dobře.
Otevřela dveře vedlejšího pokoje. Ani tady nerozsvítila, ale přesto se postava v posteli se simpsonovským povlečením otočila jejím směrem.
Přišla až k ní a sedla na kraj matrace.
"Zlato proč nespíš? Je ještě hodně brzo ráno."
"Nemůžu …" synův hlas zněl bolestně, unaveně a tiše.
"Proč? Pořád tě bolí hlava?" tohle už nebylo normální. Začínala si dělat vážné starosti.
"Jo. Pořád. A nechce přestat ani po těch tabletách. Ani po obkladě."
"Miláčku vydrž to ještě do rána a zajdeme k lékaři, ano?"
"Hrozně mě bolí …"
"Já vím. Přinesu ti ještě jeden obklad."
Za chvíli byla zpátky.
Dala synovy studený kapesník na čelo, pusu na tvář a vrátila se do ložnice. Už ale nešla spát.
Taky nemohla.
"Paní Bonaserová …"
"Máte už konečně něco po tak dlouhé době čekání?" přešla oslovení paní i když nebyla vdaná.
"Ano. Mám výsledky rentgenu i CT," odpovídal lékař stále s vytáčkami.
"A?"
A přišla zpráva, která vyrazí dech každé matce, každému otci. Možná každému člověku, který ví, co je milovat.
"Váš syn má nádor. Pokud se má uzdravit, musí se co nejdříve operovat. Právě rostoucí nádor mu tlačil na lebku a způsoboval bolest."
"Nádor? Ale … má šanci … být … v pořádku? Proč nikdo nic nezjistil dřív?"
"Má. Záleží na rychlosti zákroku. Není důvod k panice, madam, jsem si jistý, že všechno bude v pořádku."
"Kdy ho chcete operovat? Říkal jste, co nejdřív."
"Ano, zákrok můžeme provést prakticky ihned, ale doporučoval bych vám spíš specializovanou kliniku. Udělají mu ještě doplňující vyšetření a potom ho budou operovat."
"Kde je nějaká taková?"
"Velmi dobří chirurgové, kteří takové zákroky provádějí jsou v New Yorku. Tam by se mu dostalo veškeré potřebné péče. Navíc je to odsud asi nejbližší klinika, kde jsou na tyhle operace připraveni."
"V New Yorku … je bezpečné ho tam převážet?" New York byla jedna dlouhá kapitola života. Přinesla jí spoustu věcí z obou stran, jak dobré, tak špatné. Ale nad návratem nikdy neuvažovala. Nikdy za posledních téměř sedm let tam nebyla.
"Dostaneme ho tam letecky ještě dnes, pokud budete souhlasit. V převozu nevidím žádná vážná rizika. Věřte mi, tam to pro něj bude lepší."
"Tak dobrá … co mám dělat?"
"Podepsat souhlas s transportem. O ostatní se postará nemocnice."
O ani ne hodinu později už byla na cestě do New Yorku. Hrozně se bála. Při podpisu byla seznámena se všemi riziky, se všemi podrobnostmi, věděla, v jaké nemocnici bude, kdy tam dorazí a co se bude dít potom.
Ale nebyla s ním.
Sotva pět minut mu vysvětlovala co se teď bude dít a proč, sotva pět minut s ním mluvila a už ho připravovali k transportu.
Doktor ji mohl stokrát přesvědčovat, že všechno dopadne dobře. Mohl stokrát říkat, že její syn na tom není tak vážně a bude normálně žít dál.
Dokud s ním nebyla, nemohla tomu věřit.
"Macu, to děvče právě odvezli do nemocnice," oznámil detektiv Flack Taylorovi, když se od sanitky vrátil za ním k místu činu.
Zatím nevěděli jakého činu, ale obětí byla asi dvanáctiletá dívka, kterou našel v Central Parku nějaký běžec. Byla v bezvědomí, měla několik šrámů, krev pod nehty a roztrženou košili.
"Dobře, jakmile to tady dodělám, pojedu za ní."
"Ten běžec nic neví a určitě je to jen běžec. Jeho výpověď sedí na okolnosti."
"Na jaké okolnosti? Víme jen, že se tu něco stalo. Nevíme co, kdy ani jak," oponoval Mac.
"To … no tohle vypadá na někoho s pedofilními sklony, ta holka byla podle mě znásilněná. A každopádně ten chlap co jí našel má krokoměr se stopkami a podle něj je v parku sotva tak dlouho, aby sem doběhl."
"Dobře. Dám ti vědět, jestli se dovím, kdo to je. Zatím asi všechno," dával mu tak vlastně najevo, že už si tu s Dannym, který procházel cestu k lavičce, na které dívka ležela, a hledal nějaké stopy, poradí.
Flack tedy odjel zpátky na stanici ke svému stolu, kde měl čekat na Taylorův telefonát. Poté snad bude moct kontaktovat rodiče. I když paradoxně, co jim nejvíc mohlo pomoct bylo na jejich práci nejhorší.
Ve dveřích se skoro srazil s kolegyní Angellovou. Na poslední chvíli udělal krok zpátky.
"Až si šéf tvých pozdních příchodů všimne, brzo tě vyhodí."
"Je to jenom potřetí."
"Za jeden týden? To je celkem dost."
"Flacku, to je moje starost. Nemusíš si je s tím dělat ještě ty."
"Fajn, jak chceš. Ale neděje se nic …?"
"Ne, všechno v pohodě. Tobě se nikdy nestalo, žes zaspal?" nečekala na odpověď a rázně odkráčela do šaten.
Nezdálo se mu, že je všechno v pohodě. Chování Jess bylo čím dál zvláštnější. A i když si s ní dělat starosti dle jejích slov nemusel, docela si je dělal.
Žádné komentáře:
Okomentovat