Pád (2012)

Občas se vyplatí dávat pozor při historii. Ono se sice zdá, že je to nuda, ale kdybych pozor nedával, asi jsem teď v háji.
Měli jsme totiž takovou maličkou nehodu s lodí. No, ona to nebyla ani tak nehoda, ona ta loď totiž jaksi spadla, zřítila se, a my s ní. Ale ne někam do hlubin vesmíru, ale do minulosti, a to rovnou na Zemi. Stále se může zdát, že je to příjemné, být hezky na planetě Zemi, navíc v době bez světových válek, konkrétně roku 2012, ale zase tak příjemné to není. Zvláště proto, že všechno je úplně jiné a ani hodiny historie nikomu nevylíčí, jak probíhal běžný život.
Čelní představitelé mocností, objevy, geografie, stupeň vývoje lidstva, ano, to můžeme umět, ale jak to fungovalo reálně, to se musíme přesvědčit teprve teď.

Ale uznávám, tak složité to není. Je to už asi měsíc od našeho zřícení a zdá se, že všechno běží celkem normálně a nikomu nepřijdu podezřelý.
A já si taky zvykám.
New York na počátku jednadvacátého století je děsně zajímavý. Na jedné straně odporně šedivý a zašlý, na druhé straně se leskne největší monumentalitou, jakou jsou lidé namačkaní na tak malém místě schopni stvořit.
A taky je tam spousta barů, mně velmi příjemných barů. A spousta holek. Asi v každé době byly krásné holky, ale tady … tady to má něco do sebe.

A zvláště včera mělo.
Šel jsem zase do jednoho z barů a pil. Alkohol se vyvíjí také a tenhle chutná nezvykle. Ale dobře. A je celkem silný. Ale to nevadí, prostě jsem pil.
Pak se ke mně nějak přimotala nějaká holka. Hezká. V upnutých kalhotách, takovém topu, že stačilo jen zatáhnout za šňůrku za krkem. Který blbec by si jí nevšímal? Já rozhodně ne.
Konverzace nebyla nijak valná, ostatně nechtěli jsme si vykládat o astrofyzice ani soudobé biologii, od chvíle, co přišla, jsem zachytil, že chce jedno. A já na to přistoupil.
Křestní jména, pozvání na skleničku, jsem odsud, jsem odsud, chtělo by to zábavnější večer, hezký oči (i přes to, že do očí se žádný chlap koukat nevydrží), zatancovat ani ne, ale přesunout se můžeme, pár podobných větiček o ničem, ale s naprosto jasným cílem.
A alkohol. Dost alkoholu.

A teď?
Velká postel. Velká měkká postel s chromovanou pelestí. Bílá deka a ne zrovna příjemné světlo z protějšího okna s příliš průsvitnými závěsy.
Potom světlé zdi a světlý nábytek, který s tím vším dokonale ladil, tedy nějaká skříň, nějaký stolek, koberec.
Jen to bylo vše naprosto nepodstatné vedle skutečnosti, že tohle není má ložnice, takže to ani není můj byt.
A to, co mám na sobě, není dokonce ani moje oblečení a dokonce to není ani moje holka. Tedy holka to je, jenom je to ta ze včera z baru, se kterou se sotva znám. A na sobě krom ní nemám vůbec nic.