Netušil, co bude dál a tak trochu se bál. Bál se, že jí ztratí.
Uběhly další minuty a i když byl nevyspalý, uznal, že musí vstát.
Jenže co když všemu přikládá až příliš velkou váhu? Včera byla Sara extrémně smutná. Dolehlo na ni všechno zlé prakticky od dětství do posledních dnů. Potřebovala utěšit, vědět, že je tu pro ní někdo další. A teď? A zítra? Až tu nebude? Co když se bude chtít odstěhovat zpátky do hotelu? Ztratí jí. Na dobro.
Do ložnice se vrátil až těsně před odchodem. Pohled na ni však nedovoloval nadvládu těchto myšlenek a vyvolával spíš tak trochu pocit štěstí.
Došel k posteli. Naklonil se nad Saru a dal jí pusu. Zavrtěla se, něco zamručela, ale oči neotevřela. Znovu, tentokrát jí věnoval větší polibek.
Během chvilky se vzbudila. Tak příjemný budíček už dlouho nezažila.
Posadila se, pak si ale uvědomila, že nemá nic na sobě a přitáhla si blíž k tělu přikrývku.
"Ty už jdeš?"
"Musím. Budu se snažit vrátit co nejdřív. Dneska máš poslední volno, tak si to užij."
"Jo," usmívala se, "i když kdybys tu zůstal, bylo by to volno mnohem krásnější."
"Jsem rád, že je ti už dobře. Ale do práce musím."
"Je mi fajn. Tak jdi, nebo tě ten šváb zastřelí."
"Šváb?"
"Eckliemu se leskne pleš stejně jako exoskeleton švába …" nasadila úšklebek.
Zasmál se, "Včera jsem měl na mále. Tak se měj."
Sledovala, jak vychází z ložnice. Poté slyšela klapnout zámek domovních dveří.
V posteli zůstala ještě asi půl hodiny a poté udělala, co udělat musela.
"Grissome fakt tě nechci honit, ale Ecklie se ptal, jestli náhodou nevím, zda máš posudky hotový. Takže ty je nemáš!" vstoupila Catherine do Gilovy kanceláře s výtkou na rtech.
"Ne, ale pracuju na nich. Už toho moc nezbývá."
"To je fajn, ráda bych se dožila úpravy platu. Úsměvy na monitor moc nenapíšou."
"Já vím."
"No …" nadechla se, že ještě něco řekne. Nakonec ale jen vzdychla a zase odešla.
Grissom skutečně posudky dopisoval. Chyběly mu dva. Nemohl se ale plně soustředit, musel stále myslet na Saru a včerejší večer.
Zavřel jedno okno s hotovým textem. Jenže najednou vyskočilo znovu. A znovu. Znovu. Znovu. Měl jich na monitoru v tu chvíli už patnáct. Když jedno zavřel, další tři se otevřely. A stále to pokračovalo. Nevěděl co s tím. Další a další okna vyskakovala z lišty a akci nešlo zastavit. Šlo. Vypnul by počítač. Jenže tím by ztratil veškerou dnešní práci. Jestli mu ji může někdo zachránit, tak snad leda Archie. Když se zvedal, měl spuštěných už asi pětatřicet oken. Rychle došel do technické laboratoře a dotáhl laboranta ke svému PC.
"M … tak to tě asi zklamu."
"Neříkej že ty posudky nezachráníš!"
"Asi máme v síti spyware. Text ti prokládají okna reklamy. A na to pomůže leda restart a pak kontrola antispywarem."
"Jenže to je jako bych celou dnešní práci vyhodil do koše!"
"Grissome s tímhle už nic dělat nejde," pokrčil rameny a vrátil se na své pracoviště.
Naštvaný šéf směny třísknul do tlačítka restart a čekal, až bude moci začít kompletně od znova. Jenže počítač byl přetížen a nabíhal extrémně pomalu. Netrpělivě do něj třísknul znova.
"Tím že do něj flákneš ho k větší rychlosti nedonutíš," nakouknul dovnitř Hodges poté, co slyšel ránu.
A kdybych fláknul tebe, tak bych donutil? Řekl si sám pro sebe a chtěl Hodgese ignorovat.
"Taky ti to shodil spyware? Chytla to skoro celá kriminálka, selhal antivir. Ecklie řádí. Ale už se pracuje na opravě."
"Fajn, díky za informaci!" momentálně mu bylo jedno, jestli spadnul systém třeba celého Vegas. Důležité bylo, že se zhroutil JEHO počítač, ztratil JEHO posudky, přišel o JEHO čas a dostane vynadáno od JEHO šéfa a navíc i od Catherine.
Naštěstí si velkou část napsaných posudků pamatoval, takže je mohl vyhotovit znova. Byl hotový poměrně rychle. Zbýval poslední. Sary. Každou chvilku kontroloval dveře, jestli se náhodou neblíží Catherine. Ta se ale neukázala. Stejně jako nikdo jiný. Psal a nevěnoval přílišnou pozornost monitoru. Teprve když zvedl pohled zjistil, že musí posledních několik řádek smazat. Vůbec nepsal posudek. Spíš si vyléval pocity.
Jenže touhle nudnou a vlastně nicnedělající činností strávil zbytek své pracovní doby. Nebýt Ecklieho, věnoval by se užitečnějším věcem. Případům. Tuhle práci dělá proto, aby pomohl zajistit spravedlnost. Poslední spravedlnost pro oběti ohavných činů jako je vražda, znásilnění, ublížení na zdraví, únos … Jakékoli násilí. Upřímně zločince nenáviděl. Nenáviděl každého, kdo z obyčejného rozmaru vztáhl ruku na druhého. Ale nedával to na sobě znát. Nenechával na sobě znát své city a pocity. Protože nikomu nevěřil. Nebo byl možná důvěřivý až moc a tak se snažil prostě nevěřit. Vyhýbal se tak zklamání.
Ale i o další tak přicházel. Lásku našel jen náhodou a pokud svou důvěru vůči ostatním nezmění, ztratí ji. Věděl to. Sara mu úplně nevědomky pomáhala pomalu a zlehka, zatím neznatelně, změnit život. Začínala mu s tím pomáhat.
Už se k ní chtěl vrátit. Všechno dopsal a odevzdal asi hodinu před koncem směny. Mohl se začít věnovat své opravdové práci.
Jenže Warricka s Gregem našel plně zaměstnané a debatující v laborce, Nick byl u výslechu, Catherine neviděl. A pokud se chtěl věnovat případu, musel by znovu začít pracovat na některém z neuzavřených a nikdy nevyřešených. A to nechtěl. Nechtěl svou mysl znovu soustředit na něco, co mu nepůsobí žádné potěšení. Na hádanky, co nemají řešení, nebo ho mají příliš složité i na měsíce jejich práce.
Ani ale neodešel dřív. Zbývající hodinu tam prostě byl. Zavřený ve své kanceláři, mimo společnost, mimo svět, mimo vědomí.
Jenom být, nic nedělat, na nic nemyslet, prostě obyčejně být, to bývá někdy mnohem těžší, než ten nejtvrdší výcvik. Je to stejně těžké, jako pro krutě týranou osobu prostě žít.
Hodina neuběhla ani rychle ani pomalu. Prostě uběhal tak, jako jedna hodina. Ve stavu holé existence vůbec čas nepodléhá žádnému vlivu a odpočítává se stále stejně. Rytmicky, vteřina za vteřinou, minuta za minutou. Nezrychluje se, ani nezpomaluje. Není čím ho vyplnit, ale nelze ani zmučeně počítat dlouhé vteřiny. Prostě je.
Konečně se zvedl a odešel do šatny. Bez dlouhého zdržování si vzal věci a ani nevěděl za jak dlouho, stál před svým bytem. Chvilku hledal klíče a pomalu odemkl.
Když vešel a zouval se, byly jeho boty jediné, které obývaly botník. Jediné.
Celým prostorem pulsovalo ticho a prázdnota. Úplně stejná, jako kdykoli dřív.
Odložil klíče na stolek.
Slabé cinknutí bylo jediným zvukem, který ticho narušil. Rozčíslo ho na malou chvilku. Poté se tíživě znovu spojilo a začalo tlačit na ušní bubínky, tlačilo na myšlenky, které se chtěly vydrat do vědomí a hlavně tlačilo na srdce.
Byla pryč i se všemi svými věcmi. Odešla a nezanechala jediný vzkaz. Nenechala po sobě vůbec nic. Byt zůstal neutěšeně nedotčený. Jako by tu ani nikdy nebyla. Jako by se všechno, co se stalo, odehrálo pouze v jeho snech a představách.
Vážně si myslel, že tu může zůstat? Vážně si dovolil myšlenku, že by mohli být spolu? Podlehl?
Zavřel oči a dosedl na pohovku. Snažil se vytěsnit včerejší noc. Patrně pro ni nic neznamená. Takže pro něj by taky neměla. Ještě, že neobchoduje na burze, byl by mizerný obchodník. Opět vložil naděje někam, kde nemají místo. Nechce ho a nejspíš nikdy nechtěla. Co vůbec čekal?
Nehodlal se z pohovky zvednout po celý zbytek dne a noci. Jediný pohyb, který učinil, byl, že si na ní lehl.
Žádné komentáře:
Okomentovat