Starý babky maj tuhý maso (2024)

Prší. Hustě, prudce. Někdo u sousedů táhne po chodníku popelnici. Vyváži ji od domu do garáže po vybetonované příjezdovce. Má v ní schovanou mrtvolu a v dešti je to nejbezpečnější, protože pokud jde náhodou někdo kolem, jde nebo jede rychle a nerozhlíží se. Nechce přece zbytečně moknout. V noci by to kupodivu nebylo tak bezpečné, to tu na rohu často někdo postává, kouří, řve nebo jen tak plive do řeky opřený o zábradlí, a mohl by si všimnout, jak hlasité to skřípání popelnice je. Až hororové. V noci se přece jenom zvuky víc nesou než ve dne, kdy je takové drhnutí popelnice o beton docela normální zvuk na docela normální ulici v docela normální dobu u docela normálního domu docela normálních lidí.

El Diablo (2020)

Poznámka: Tento výňatek z příběhu datovaného na přelomu středověku a novověku mluví o dědečkovi Melissy a Danielle Delgado z fanfikce Instinkty během jeho pobytu v Evropě a naznačuje, co byl zač, že v jejich rodě je díky silné magii typická značná dlouhověkost, a že jsem se rozhodla v tomto universu primárně Teen Wolf propojit většinu fantasy seriálů, které jsem sledovala. Je to tedy součást "mého kánonu", ale nic, co by zatím pro děj bylo natolik důležité, abych to musela vysvětlovat ve fanfikci samotné.

Dlaci (2018)

Ne, že by si neuvědomoval, že je důležitý. Alespoň co se týkalo jeho rodiny a všeho, čeho se dotkla. Ostatně, byl dědic své rodiny. Byl nejstarší dítě, byl syn, byl hned druhý v pořadí, byl… princ. Ten, čí slovo, drápy a tesáky budou jednou rozhodovat. Ten, koho už teď měli respektovat a poslouchat a kdo už teď mohl vším slušně… vlastně spíš neslušně zamíchat. A ne, že by se mu takové postavení nelíbilo. Jen ho to někdy otravovalo. Unavovalo. A teď, když se přestěhovali do zapadlého Beacon Hills, měl to všechno zase prožívat od začátku a přispívat k budování jejich i své pozice na novém místě. Což ho otravovalo ještě víc. Někdy prostě jen chtěl sednout na motorku, někam odjet, vypít flašku, neříct nikomu své jméno, třeba se i porvat, i když ne úplně zbytečně a rozhodně ne zbytečně rýt do někoho silnějšího nebo důležitějšího. To nebyl jeho styl a nebyl to styl jaguára. Pokud to není nutné, je nesmysl čelit příliš reálné porážce. Stačilo mu něco menšího. Ostatně, i bez věčných rvaček snadno vypadal jako zlý hoch a spousta holek miluje zlé hochy. Některé si myslí, že ho změní a chtějí z toho udělat své poslání, některým to jen přijde sexy. Bavilo ho to. Byl si jistý, že úplně stejně to bude tady. V nové škole v Beacon Hills.

Monstrum (2015)

„Zacu? Co... se děje?“ zaraženě si sedla vedle něj. Její nejlepší kamarád, vždy jen kamarád, nikdy víc nehledě na to, co by si možná někdy přála, totiž seděl na schodech před domem, přestože už ráno měl být pryč z města. Rozhodl se odjet, protože na něj všechny události až příliš dolehly, nedokázal jednoduše přijmout existenci nadpřirozeného světa, a když se z jeho bratra, kterého mu rodiče vždy dávali za vzor, vyklubalo něco děsivého plného plamenů, nemohl zůstat dál. A ona ho nepřesvědčovala, i když moc chtěla, ať zůstane. Zvykla si, že se vším, co se stane, běží za ním, že i on se svěřuje právě jí, a že spoustu času tráví spolu. Nechtěla, ať to končí, ale respektovala jeho rozhodnutí. Jenže teď se patrně něco stalo a místo odjezdu vypadá téměř na zhroucení.

Smrt, sex a vyhaslé hvězdy zář (2015)

„Jo aha! Nemusíš mu věřit, můžeš říkat, že je zločinec, ale věř alespoň mně! Nepodvedl by mě, nic by na mě nenastražil, prostě je to můj otec, i když se po něm nejmenuju, tak toho nech! Udělal teď pro nás dost!“ obořila se Jenna na Mikea, který jen zíral střídavě na ni a na místo, odkud odjelo auto Raye Donovana, odstrčila ho a zamířila k jejich vlastnímu autu. Věděla, že to nebude schvalovat. A věděla, co je její otec zač. Zločinec... i tak by se to dalo popsat. Zahlazuje průšvihy horních deseti tisíc po celém LA a nebojí si umazat ruce, třeba i krví. Ale není žádný mafián, nebo vrah. Prostě má jen své způsoby a kontakty. Musí to překousnout.
Nasedla na místo řidiče a nastartovala motor, což konečně Mikea probralo, takže se rozběhl za ní.
„Já jen... vím, co je zač. Co všechno na něj FBI měla, než šel případ k ledu. A není to bezpečný, i když tobě možná neublíží.“

Nový soused (2015)

„Ahoj...“ usmála se trochu nejistě, když jí po druhém zazvonění otevřel dveře blonďatý mladík s plnými rty a strništěm kolem nich. V tu chvíli také zapomněla, co chce a kde vůbec je. Jestli totiž opravdu existují momenty, kdy filmové hvězdy předstírají, jak ze svých filmových partnerů úplně ztuhli, nejspíš ho právě prožívala. I když... jakmile promluvil, možná se spíš začala rozpouštět.

Vybrala jsem si? (2015)

„A kdo že by je měl hrát?“ zeptal se John zvědavě své kolegyně Jenny, když mu oznámila, že zaslechla, že pár producentů projevilo zájem zfilmovat vlastní příběh o Avengerech, hrdinech, kteří zachránili New York před invazí mimozemšťanů a jejich sláva nepohasla ani ve chvíli, kdy teroristická nacistická organizace Hydra vystrčila růžky a prozradila, že infiltrovala jejich domovskou organizaci – SHIELD.

Fitzpotter (2015)

Ian netrpělivě přešlapoval na chodbě vedoucí od Havraspárské společenské místnosti ke vstupní síni. Blížila se večerka a on čekal na smluvenou schůzku a doufal, že se neobjeví ani nevrlý školník Filch, co by ho nejspíš zahnal zpátky, ani jeho kočka paní Norrisová, ani žádný z příliš zvědavých učitelů. A už vůbec strašidlo Protiva, který by mu mohl nadělat víc problémů, než všichni ostatní dohromady. Navíc už uběhlo pět minut po chvíli, kdy se měla objevit.
Začínal se bát, že si to rozmyslela. Ostatně, on nebyl žádný zvláštní hezoun. Bledý, kudrnatý zrzek, který ani nemohl využít zbraně jiných slavných bradavických zrzků – Weasleyových – a to dostávat spolužáky do kolen humorem. Byl totiž i trochu zakřiknutý, a i když sám míval bláznivé nápady a rád se nechal zatáhnout do různých výmyslů, nebyl tím, koho děvčata vyhledávala. A ona? Potterová. Sestra slavného Harryho Pottera, jíž, jak se neoficiálně vědělo, by nepohrdl ani Draco Malfoy. A i když se spolu už několikrát sešli a často spolupracovali na úkolech v knihovně, bál se, že si to rozmyslí.

Večer, co vše změnil (2015)

„Jsi si jistá tím, co právě děláš?“ zeptal se Scott, zatímco jí držel ruce kolem pasu a vyzývavě se jí ze sedla díval do očí.
„Jasně, že ne,“ Jenna pokrčila rameny a skousla si ret.
„Tak proč to nenecháme na jindy?“
„Protože moje máma nekouše. Ale stáhla by mě z kůže, kdybychom teď utekli.“
„Co to risknout?“ pokusil se ještě jednou vykroutit z povinnosti, kterou začínal nenávidět, protože nikdy nedopadla dobře. Když se seznámil s rodiči jeho první přítelkyně, pokusili se ho zabít šípy a kulkami. A když se seznámil s rodiči jeho druhé přítelkyně, pokusili se ho zabít tradičním japonským sushi. Nedokázal si tak ani představit, co ho může čekat teď, i když Jenna, nejnovější přírůstek ve městě a zároveň po odstěhování Kiry jeho nejnovější objev, měla jen matku, takže šance na průšvih snad byla poloviční.
Jenna ho ale vzala za ruku a táhla z motorky dolů.
„Pojď.“

Zařiďte zázrak (2014)

Každý čekal, že tahle situace přinese spoustu problémů a i spoustu obětí bez ohledu na všechny plány i bez ohledu na to, že se Furymu podařilo dát dohromady tým Avengers. Ostatně i o tom panovaly pochyby. Ale podařilo se mu to. Sehnal si na palubu kapitána Rogerse, Starka, doktora Bannera a agenty Romanovu a Bartona a i samotného Thora a nechal na ně dohlížet Coulsona. Nepochybuji o tom, že předpokládal, že to nějak zvládnou, a že nakonec budou spolupracovat, ostatně Coulson do toho sám vkládal dost nadějí a Fury je dostatečně sebejistý a egoistický parchant na to, aby byl přesvědčený, že vždycky ví, co dál. Dokázal se tvářit přesně tak, že mu nemuseli věřit oni, ale věřil mu Coulson.
Ale povedlo se! Sice nejdřív moc nespolupracovali, ale k předpokládaným obětem došlo, a to dokonce i v Evropě, než se centrum dění přesunulo do New Yorku. A za oběť padla dokonce i Stark Tower, čehož krom Starka nelitoval patrně nikdo. Všechno probíhalo skvěle. Boj, shromažďování informací, odhalování záměrů, rekalibrace oblbnutých nejrůznějšími metodami od vědecké po pěstní, Fury stojí na můstku a spokojeně mhouří oko, zatímco všichni ostatní mají spoustu práce. Jo, asi bych na to neměla myslet takhle, protože to působí velmi drze, ale nemůžu si pomoct.

Harašení v autobuse (2013)

„Co to zase provádíš?“ ozvalo se tiché ospalé zamručení vedle něj, když omylem vrazil do sedačky.
Bylo půl sedmé ráno a jejich školní autobus už půl hodiny mířil do Willmingtonu v New Jersey. Pokud by jeli vlakem, za necelé dvě hodiny by byli na místě. Jenže protože jejich učitelka je cestou na Studentlab chtěla mít pevně pod kontrolou, drkocali se žlutým školním autobusem, naštěstí už aspoň trochu modernizovaným z příspěvku do fondu na doprovodné vzdělávací programy, a cesta měla trvat přibližně dvě a půl hodiny. A jelikož vyjížděli před šestou ráno, většina studentů a i učitelka samotná stihli zase usnout a pokusit se se sluchátky v uších dohnat v ne zrovna ideálních podmínkách to, co nestihli v noci.
Vlastně pevně vzhůru už zůstali jen řidič a Paul.

Potomek Lothlórienu (2013)

„Prý jsi se mnou chtěl mluvit.“
Legolas se přihnal jako velký vítr vanoucí přes planiny z východu do síně, v níž zadumaně seděl jeho otec Thranduil. Jako obvykle měl na sobě svůj stříbřitý plášť a na hlavě velkou zdobenou korunu lesních elfů. Vypadal tak o něco vznešeněji a lidským jazykem by se nepochybně dalo říci urozeněji, než jeho syn, který měl zelený oděv, v němž se dokázal mistrně skrýt v lese, a o stěnu opíral svůj věrný luk. Poslední dny, i když ho nepotřeboval, ho totiž moc neodkládal z ruky.
„Ano, a doufal jsem, že si během svých her s půlelfkou s Gondoru najdeš trochu času,“ odpověděl mu Thranduil po chvíli ticha, která nastala, když si ho prohlížel.
„Her? Nehraji si s ní. A její jméno zní Areiné,“ ohradil se Legolas a zůstal stát před otcovým křeslem u stolu. Posadil se, až když mu pokynul.
Thranduil sám ale sedět nezůstal. Zvedl se a pomalým krokem došel k oknu s výhledem na řady stromů pomalu se ztrácejících v nastávajícím šeru. Potom potichu promluvil.
„Areiné Isilmë, Artëwin, Gondorská půlelfka, všechno jsou to její jména. A ovšem, nehraješ si. Učíš ji být elfem.“

Už ne (2013)

„Najdou ho. A včas. Uvidíš. Neboj se,“ stála u něj, držela ho za ruku a utěšovala ho, když se všechno začalo rozpadat. Po recitálu rozhodně nenastala žádná atmosféra vzpomínání a cest domů, ale naprostá katastrofa. Šerif zmizel a jen několik málo lidí vědělo jak. A vůbec nikdo netušil kam. Téměř navíc zemřel další student a konec umírání ani zdaleka nebyl. A on propadal panice, protože nikdo nedokázal tento prudce rozjetý vlak s učitelkou literatury v kabině strojvůdce zastavit.
„Tobě se to říká! Ty svýho tátu nesnášíš, ale já už nemám nikoho jinýho!“
„Právě proto tomu musíš věřit. Pojď sem, sedni si,“ dotáhla ho k jedné z nemnohých laviček kolem školy. On se poslušně posadil, ale pořád vypadal, že každou chvíli začne naplno panikařit. A její polibek na tvář dokonce úplně ignoroval.
„Nemůžu o něj přijít. Ale ona ho chce… chce je všechny …“
„Nepovede se jí to, rozumíš?“ chytila ho znovu za ruce a snažila se ho uklidnit dřív, než se dostane do ještě horšího stavu. „Nepřijdeš o něj.“
„Musím ho najít. Nemůžu ho taky nechat umřít, to nejde.“
„Nestane se to.“
„Mám jenom jeho.“
„Co se vůbec stalo tvojí mámě?“ věděla, že to není nejlepší téma, ale potřebovala ho odvést jinam. A navíc ji to zajímalo. Nikdy o ní nemluvil. Neznala ho příliš dlouho, ale ani tak se o ní nikdy nezmínil. A pokud mohla vědět, nikdy to neudělal nejen před ní, svou přítelkyní, ale ani před nejlepšími přáteli.
„Už je to spoustu let, co umřela,“ poznamenal a nejspíš se snažil pořád přijít na to, kde má hledat a co má dělat. Ale protože nedokázal souvisle uvažovat, nedokázal ani nic vymyslet.
„A ty si myslíš, žes tomu mohl zabránit?“ jí totiž neuniklo, že řekl taky nechat umřít.

Odloučená sestra (2013)

Scott tohle neví. Vlastně to asi nikdo neví. Mohly by tu být někde záznamy, ale když pracuju v nemocnici, dokážu je ohlídat. A tak by se to nikdo ani nemusel dozvědět. A zvláště právě Scott ne. Byla by to pro něj docela rána a vzhledem k tomu, co se děje, je to to poslední, co potřebuje vědět. Ani on a vlastně ani ona. Ani jeho sestra.

Jsem hajzl, jako vy (2013)

Zkusit se má všechno. Alespoň se to říká. A tak pomalu zkouším.
Cigarety, tráva, alkohol, sex, nevěra, přechod na červenou, šikana a podobné radosti a k tomu občas i něco ušlechtilejšího, jako je výjimečné učení nebo třeba šerm.
Akorát, že ty ušlechtilejší radosti vydrží být zábavné o poznání kratší dobu, než ostatní, a úplně stejně to dopadlo i se šermem. Prostě mě úplně přestal bavit a já s tím seknul. Ne, že by to byla taková otrava, ale čím dál častěji se mi nechtělo chodit trénovat, čím dál častěji jsem si říkal to prokleté půjdu příště, a čím dál víc jsem se nakonec blížil k ještě prokletějšímu kašlu na to.

Zlatý les (2012)

O tom, co vlastně a proč se v Gondoru děje, nakonec mluvit nechtěla. Vlastně vůbec o Gondoru mluvit nechtěla.
V Elrondově sídle ale začala zářit spokojeností a doslova vykvétat.
Elfské jídlo Artëwin svědčí, stejně jako prostředí míru a klidu mezi elfy. Ačkoli ona sama ještě netuší, proč na ni má naše blízkost tak příznivý vliv.
Netuší, že je sama poloviční elfkou a ačkoli si zvykla na oslovení Areiné a přijala ho za své, nechápe ho. Ani své celé jméno. Ale zatím není vhodná doba na poznání pravdy. Je příliš brzy na pochopení.

Peter (2012)

"No páni, Petře, já mám dneska radost. Vidíš, že to není vůbec těžký, mluvit. Co myslíš?" usmívala jsem se. Nejenom proto, že to je většinou naprosto nutné, ale proto, že mi dnes radost opravdu udělal. Obyčejně je zakřiknutý a nechtělo se mu mluvit o svých problémech, ale začal se pomalu lepšit a myslím, že dneska jsme si solidně popovídali.
"Jo, fajn, asi není," zlehka se usmál. Dělal to vždycky, když říkal něco pozitivního. Při tom se díval doprava dolů na zem.
"Tak doufám, že příště to bude ještě lepší a přijdeme na kloub konečně všemu," oba jsme se zvedli, protože naše sezení - byly to terapie, ale přijatelnější pojem je pro ně vždycky sezení nebo povídání - bylo u konce. On přikývl a udělal pár kroků ke dveřím. Ale pak se otočil.
Jeho úsměv nebo spíš úšklebek byl pryč a on se znovu díval do podlahy.
"Já … víte, já mám jednu kamarádku …" začal poměrně ze široka. O tom se ale předtím nezmínil.
"To je dobře. Nebo není?"

Spidy voyer (2012)

Je to dost divné. Dobrá. Řeže se. Možná má deprese nebo nějaké problémy. To není jediná. Ač se mi to v nejmenším nelíbí.
Ale co mělo znamenat, když natahovala ruce k různým předmětům, ale nedošla si pro ně? Co mělo znamenat, když byla tak frustrovaná, protože se po nich natahovala?
A dělá to každý večer.

Poletíš nebo porodíš? (2012)

Nikdy jsem si sice nemyslel, že tu ztvrdnu na věky, ale nějak jsem tušil, že to bude na dlouho. Je to dlouho. Ale teď jsem volný. Je to zvláštní pocit.
Byl jsem vždycky zvyklý tu být, muset tu být, pracovat tu, muset tu pracovat, neznat nikoho jiného, než obyvatele Heuréky. Teď se můžu sebrat a vypadnout. Tedy ne hned. Chci na Titan. Chci letět do vesmíru. A myslím tím pořádně letět, ne nechat idiota Farga odstartovat nevybavenou a pro život nevhodnou raketku a skoro sestřelit ISS.
Ale potom? Můžu se sebrat a jít. Můžu se odstěhovat třeba na druhý konec země. A o Heuréce nikdy nemusím slyšet.
Na jednu stranu bych si asi musel tvrdě zvykat bez všeho technického vybavení, který zbytek světa nenabízí. Ale oproti tomu stojí úplná svoboda bez obav o to, že mě zabije další nepovedený experiment.
Přesto je tu jedna věc, kvůli které to není tak jednoduché, sbalit se a užívat nabyté svobody.
Jo.

Synovec nebo neteř (2012)

Člověk je rád, že je doma, že má po perném dni zase na chvíli pokoj, zvlášť, když se opět musel namáhat, utíkat, střílet, chytat, zatýkat a tak podobně, zkrátka ty obvyklé činnosti obvyklého dne, a on mu někdo zazvoní u dveří.
V tu chvíli jsem si ještě myslel, že jestli to není kdokoli s něčím k jídlu, pošlu ho do háje.
Nebyl.
Ale neposlal jsem ho nikam. Tedy spíš ji.