Člověk je rád, že je doma, že má po perném dni zase na chvíli pokoj, zvlášť, když se opět musel namáhat, utíkat, střílet, chytat, zatýkat a tak podobně, zkrátka ty obvyklé činnosti obvyklého dne, a on mu někdo zazvoní u dveří.
V tu chvíli jsem si ještě myslel, že jestli to není kdokoli s něčím k jídlu, pošlu ho do háje.
Nebyl.
Ale neposlal jsem ho nikam. Tedy spíš ji.
Neviděli jsme se už hrozně dlouho, ale nedá se říct, že by se nějak zvlášť změnila. Jen s sebou měla kufr a žádala pomoc.
"Jakou pomoc, proč? Co se děje?"
"Až potom, můžu dál?" zeptala se a moc nečekala na odpověď, kufr odložila za dveře a vešla.
"Nebyla jsi … náhodou na Havaji? U 5-0?" na to jsem si vzpomínal. Tam nastoupila, i když na Havaji je ještě větší vedro, než tady, a nějakou dobu tam pracovala. A rozhodně to byla méně nebezpečná práce, než ta moje, proto jsem vůbec netušil, jak jí můžu kvůli čemu pomáhat.
"Jo, to je docela správný slovo. Byla jsem tam."
"Oni tě vyhodili?" vypadala vyděšeně a naštvaně a zoufale a prostě od pohledu nevěděla, co dál. Ale že by tak vyváděla kvůli vyhazovu, když mohla nastoupit k zástupu dalších jednotek, protože sice není žádný Rambo, ale má jiné kvality, to snad ne.
"Ne, odešla jsem. Musela jsem jít, musím pryč, teda musela jsem pryč, tak jsem tady. Doufám, že mě v tom nenecháš, potřebuju pomoc, jsem těhotná a musím …" chvíli přemýšlela nad slovem, kterým větu dokončit, "to nějak vyřešit."
"Počkej … těhotná a proto utíkáš z Havaje? S kým jsi těhotná?"
"Na tom nezáleží, G. Pomůžeš mi? Třeba jenom na pár dní, na chvíli, než si všechno pořádně rozmyslím."
V tu chvíli jsem si jí dokázal docela jasně představit. Nebylo na ní ani v tomhle krátkém tričku vůbec nic vidět, takže to asi není moc dlouho. Takže vidím, jak se dozvěděla, co se děje, popadla kufr, naházela do něj rychle věci, jako by strašně pospíchala, a když měla zabaleno, ještě dlouho seděla na posteli, div nebrečela, že všechno opouští, ale v těch svých někdy dost nepochopitelných myšlenkách byla přesvědčená, že otec dítěte musí zůstat stranou pro jeho vlastní spokojenost, čehož samozřejmě paradoxně strašně litovala, pak se teprve zvedla, odjela na letiště a beze slova nebo možná jen s krátkým vzkazem, že odchází, odletěla.
Jakmile přistála tady, samozřejmě se hned chtěla vrátit zpátky, ale aby dostála svému přesvědčení, že na to bude sama, nemůže.
Jako bych to viděl. Aspoň trochu ji určitě znám.
"Mám … spoustu věcí, co bych ti teď rád řek. Ale u tebe nemají žádnou cenu a nechci se hádat. Jestli myslíš, že utéct sem a zasklít dítě a začínat někde znova opravdu chceš, fajn. Já bych to nedělal." a štve mě, když jsou nějakému dítěti odpíráni rodiče jen z něčí vůle. Když je někdo měl, nebo alespoň znal, nemůže si představit, jak takové dítě chce nějaké mít a chce je znát.
"Takže … nepomůžeš?" chytila zase kufr a s šokovaným výrazem, protože počítala, že alespoň ji v tom nenechám, chtěla zase jít.
"Ne ne ne, počkej, pomůžu. Nechám tě tady nějakou dobu. pořád jsme ještě bratr a sestra, ne?" což byla pravda, sice adoptivní, ale jsme.
"Nebudu tě otravovat, fakt …"
Jenom jsem si musel povzdechnout. Někdy vážně dělá blbosti. A tohle mi zatím přišlo jako největší. Podíval jsem se na ni, potom sjel pohledem na její břicho.
"Synovče nebo neteři … nezávidím ti," ušklíbl jsem se a sám popadl ten její velký modrý kufr.
Líbí se mi tvůj styl psaní a těším se až si od tebe přečtu něco dalšího.
OdpovědětVymazat