Stiles vrazil jako velká voda do kuchyně, rovnou k ledničce, aby si našel něco rychlého k snídani. Cass nikdy nezvládala tak brzy ráno jíst, takže čekala, než vyrazí ven, ale on měl hlad jako vlk. Přinejmenším jako vlkův nejlepší kamarád. Dokonce přehlédl i svého otce, stojícího u linky s hrnkem kávy v ruce.
„Dobré ráno?“
Stiles se zaklonil, podíval se na něj zpoza dveří ledničky s nakousnutým plátkem sýra v puse.
„Vyspal ses?“
„Hm-hmm,“ zabručel Stiles, zavřel ledničku, sáhl do pytlíku bagelů na lince. Potom chytil nakousaný sýr. „Přiměřeně k našemu velkému problému. Proč se ptáš?“
„Prostě se zajímám, jestli se můj syn dobře vyspal.“
Stiles si ho podezřívavě přeměřil, zatímco si na bagel kromě sýra položil ještě plátek šunky. „Vyspal,“ vykročil ke dveřím.
„Ale… jsi opatrný, že?“
Stiles se otočil zpátky se stejným podezíravým pohledem. „Jasně. Stará klasika. Vždycky někomu říkám, kam jdu, neberu stopaře, neskáču cizím lidem na štěňátka a bonbony, smířil jsem se, že sem přicmrndá FBI, i když pevně věřím, že tak zkušený šerif jako ty to nakonec dokáže vyřešit…“
Šerif odložil hrnek a na poslední chvíli zadržel povzdech.
„Víš, co myslím. Dáváte si pozor, máte s Cass všechno, co…“
„Takže teď se zajímáš, jestli tvůj syn ví, co dělá v ložnici? Otče, Cassie na mě čeká vedle, nesnaž se zlikvidovat můj sexuální život, zrovna když je teď lepší, než byl kdy předtím! Což v mým zoufalým případě není moc vysoká příčka.“
„Stilesi,“ šerif ho přerušil s kamennou tváří. Už zažil nejspíš veškeré pokusy svého syna, jak ho odradit od debaty, včetně urputné snahy uvést ho do rozpaků, a nehodlal se vzdát. Nechtěl mít na krku jeho průšvih ještě v tomhle ohledu, ačkoli věřil v zodpovědnost Cass. Akorát mu to tak úplně nevyšlo, když Stiles vypálil:
***
Měli namířeno do čarodějnického domu. Cass s povděkem uvítala, jak Stiles ze seznamu podezřelých rituálních vrahů musel po vlastních zkušenostech vyřadit Danny, ačkoli tím se seznam zúžil na jedinou položku. Neznámý rádobydruid. Znamenalo to totiž, že teď můžou alespoň otevřeně hledat něco o druidech a trojité smrti v tetiných rozsáhlých záznamech, k čemuž Cass po téhle noci cítila mnohem větší entusiasmus. Kontrola Dereka, z níž včera také sešlo, když úplně automaticky odjela za Stilesem, by mohla počkat na odpoledne. Nebude mít co lepšího na práci, jakmile jí Stiles i bratr odjedou na soutěž v běhu, kam je raději nemínila doprovázet. Naopak si nehodlala kazit víkend trenérem Finstockem. Ale jestli měl Scott pravdu, teď už má Derek k zahojení jenom šrámy na duši. Společně s jeho dlouho odcizenou sestrou. Docela ji zajímalo, jaká je. Cora Hale. Stejně nabručená jako Derek… nebo stejně otravná jako Peter? Byli to jediní Haleové, jaké znala. Vlastně jací zbývali. Třeba by taky mohla být úplně normální. Nebo spíš ne.
Vešla do domu, jako obvykle nebyl zamčený. Nepotřeboval být. Z kuchyně vykouknul malý Matt a zakřičel někam na schody:
„To je Cass se Stilesem!“
A seshora se ozvalo tlumené „Pojď dál, Stilesi!“
I Stiles tak mohl po přešlapování u prahu, jenž nedokázal bez pozvání sám překročit, konečně vejít.
„Ty tu lítáš ve dresu?“ zeptal se potom Matta. Ten se zatahal za lacrossový dres se jménem Delgado nad číslem 02.
„Máme dneska poslední trénink před prvním zápasem. Trenér Singh by tu měl brzo být.“
Singh, toho neznal. Trénoval miniligu. V té Stiles nikdy nehrál. Nicméně rozhodně záviděl minilize a každé jiné lize jakéhokoli trenéra Ne-Finstocka.
„Tak ať vyhrajete.“
Matt se na něj podíval, jako by mu přál, ať se zítra rozední. „Jasně, že vyhrajeme. Nejsme lemry jak mužstvo ze střední.“
„Au…“ zakřenil se Stiles. Cass na Matta vyplázla jazyk.
„Máma je nahoře, ukážu ti kde.“
„Jo, já tady počkám… kdyby mě náhodou chtělo něco sežrat,“ mávl za nimi ještě Stiles, když už Cass s Mattem vybíhali po schodech.
Nahoře mohli zahnout doprava, do velké knihovny a pracovny, nebo doleva. Matt vyrazil doleva, chodbou vinoucí se kolem několika ložnic. Cass ho následovala. V jedné z nich směla občas přespávat. Nezůstalo v ní nic po původním obyvateli, podle Danny po její matce. Asi je to dobře. Nebyla si jistá, zda stojí o výlet do matčiny puberty. Ještě na chodbě si přitom všimla nové výzdoby stěn. Zpomalila, prohlížela si pár obrazů a zarámovaných fotek. Některé musely být docela staré. Trochu mladší Danny s tubusem a maturitní róbou. O hodně mladší Danny s o hodně mladší Melissou. Tady ještě působily docela přátelsky, sestersky. Nějaké mimino, ostřejší a novější snímek, takže to asi mohl být Matt. Pak Matt, jenom s ještě mnohem baculatějšími tvářičkami odrostlého batolete, předvádějící stojku u kamenné zídky. Když se u fotky zastavila, na pozadí si všimla kamenných teras zarostlých trávou.
„To jsme byli na Machu Picchu.“
„Tyjo, až tak daleko?“
„Jo, furt jsme někam jezdili. Když tam byla magie, chtěla tam být máma. Ale nejvíc cool to bylo v Mexiku.“
V Cass trochu bodl osten závisti. Je mu jenom deset a kde všude to už navštívil? Ještě víc ji bodlo uvědomění, jak ona a Scott mohli žít úplně stejně, kdyby jejich matka nebyla tak hrozně tvrdohlavá a vycházela s abuelou. Což se jim ani nikdy neobtěžovala říct. Bez Danny by se nikdy nedozvěděli, kde se jejich život tak zvrtnul.
„My jsme jeli akorát dvakrát k jezeru Tahoe.“
„Tam jsem nikdy nebyl.“
Cass se na něj vděčně usmála. Znělo to trochu jako útěcha. Ačkoli asi nevědomky.
Pak se přesunula dál. Schválně si prohlížela každý snímek, teď už otevřeně zvědavě. Nevšimla si žádného cizího muže, jakého by mohla odhadnout na Mattova otce. Nebo toho druhého dítěte. Pak uviděla další fotku. Ještě starší než ostatní, s mužem, jehož matně poznávala. Stál uprostřed v uniformě šerifa, vedle něj Melissa, když jí mohlo být možná jako Mattovi, hlavu plnou těch samých tmavých, neklamných kudrnatých vlasů jako teď, Danny s culíkem seděla v tureckém sedu před ním a zubila se do objektivu, v ruce držel batole. Jeho fotku měli i doma. Jediné spojení s celou rodinou, jaké Melissa dovolila. Po nalezení jeho meče v rukách Gerarda Argenta Cassie celkem chápala proč.
„To je děda. Byl šerif, to je super, co? Ale umřel už dávno, ani jsem ho nikdy nepoznal,“ sdělil jí Matt věcně, co už věděla, a mávl ke dveřím v protější zdi. „Tam je máma. Furt zdobí pokoj pro Auroru.“
„Děda byl šerif? To nám máma nikdy neprozradila.“
Danny seděla v křesle, nohy podepřené, a soustředěně dohlížela, jak se do zásuvek v novém nábytku skládají nakoupené věci pro miminko. Na první pohled samy od sebe, Cass už ale věděla, že je pohání svou vůlí a správným nasměrováním neviditelných magických proudů. Zase byla hrozně bledá. Nikdo cizí by ji nejspíš jako sestru opálené Melissy netipoval.
„Asi je na něj pořád trochu naštvaná. Stejně jako mamá.“
„Vždyť umřel.“
„No právě. Ze stejného důvodu, jako byl šerif. Chtěl pomáhat, i jako Grimm.“
Cass zjevně nechápala, tak Danny vysvětlovala dál. „Všimla sis, jak v některých starých denících Grimmů najdeš případy, kdy nepřišli nebezpečnou bytost prostě jenom zabít? Kdy jí radši nějak pomohli? Táta byl taky takový. Mamá mu vyčítala, jak se zbytečně vystavuje nebezpečí kvůli věcem, co se ho netýkají. Jenže podle něj se ho týkaly, pokud s nimi mohl něco udělat. A jednou se to vyplnilo. Šel s něčím pomoct, už se nevrátil a nikdo ho už neviděl. Teda Argentovi ho zabili, jak teď víme.“ Jen pro zbytek světa zůstával stále pohřešovaný.
„To mi bylo čtrnáct. Podle mamá řešil cizí problém a připravil svou rodinu o otce. Melissa to asi vidí stejně.“
„Ty ne?“
Danny zavrtěla hlavou. „Smířila jsem se s tím. Lidi dělají chyby, někdy ty největší, když chtějí pomoct.“
Cass se zavrtěla a rozhlédla. Tohle téma se jí zrovna nelíbilo, v mnohém to přestávalo znít jako vzdálený, nikdy nepoznaný dědeček, spíš jako někdo mnohem bližší.
„Hmm, no, hezký pokoj,“ poznamenala neurčitě k jemně mátovým stěnám, nábytku z tmavého dřeva, textilu v tlumených, pastelových barvách a vyrovnaným hračkám ve všech myslitelných odstínech. Její teta zjevně neuznávala dívčí preferenci růžové a červené. „A už máš jméno, Matt říkal.“
„Nejvyšší čas. Stejně jako to celé dokončit, doufám, že mi nic nechybí.“
Musela všechno shánět od píky. Kromě profesionální výbavy čarodějky a vzácnějších kousků si nenechala skoro nic, co v čarodějnickém domě zbylo. Když jí připadl poprvé, když se mamá s malým Freddiem odstěhovali do Mexika a Melissa do jiného domu se svým dočasným manželem, žila tu víceméně sama. Pokud nepočítá studium na univerzitě. Proto ho nechala, jak byla celý život zvyklá. Ne úplně proto, aby ji mamá nezabila, kdyby vyházela spoustu starožitných kousků, však teď skončily ve skladišti. Zkrátka se jí nechtělo nic měnit. Nepovažovala to za správné. Nepřipadala si úplně jako paní domu. Víc jako ta, která zbyla. Potom odešla z Beacon Hills i ona, kratší či delší dobu žila na mnoha místech, nikde neviděla smysl v budování domova, nikam nepřišla napořád. Bylo tak výhodnější přizpůsobit se okolí namísto naopak. Obvykle přišla kvůli něčemu, ne kvůli životu. Teď chtěla dokázat i sama sobě, že se sem skutečně stěhuje. Sama za sebe. Že to bude ona a její svět a ne svět s ní. Nepřichází kvůli něčemu, co chce najít nebo udělat. Otevírá něco nového, ne jen vrací zpátky tu, která zbyla. Na druhou stranu, nezbavila se pochybností, zda to nakonec není jen iluze a ve skutečnosti se všechno netočí dokola, teď jen s čerstvě naolejovaným pohonem.
„Takže už se narodí? Dřív?“
„Vypadá to tak.“
„Aspoň, že už mluvíš s mámou, když bude v nemocnici kolem vás.“
„V jaký- oh,“ Danny pochopila, „tak to u nás nechodí. Aurora se narodí doma jako všichni.“
„Není to nebezpečný?“ Cassie na ni překvapeně vykulila oči.
„Pod zkušeným dohledem. Pratety Hilda a Zelda z Greendale nikdy nesmí chybět.“
„Stejně mi to nepřijde úplně… bezpečný.“ Domácí porod? Neměla na ně zrovna silný názor, to ne, jen považovala porod za dostatečně traumatickou záležitost, aby nechápala, proč by si to vůbec někdo vybral. S pratetami odbornicemi nebo bez nich.
Danny jen přezíravě mávla rukou. Z police sjeli na zem úhledně vyskládaní plyšáci. Cass se pro ně sehnula.
„Sakra. Jsou to čarodějky. Asistovaly u Matta, všechno bez problémů. I u vašeho narození, na rozdíl ode mě. Což podle nich byla velká věc, akorát neřekly proč. Asi že dvojčata. Myslím. Zelda je v tomhle dost divná.“
Cass se na tetu podívala s náručí plnou měkkých, zatím neoslintaných a neokousaných slonů a žiraf.
„Nebo taky ne. Třeba to viděly už tehdy. Co jsem. Třeba je to vyděsilo. Jako, přitáhnout někoho do lidské podoby nebo donutit ho mluvit je jedna věc, fajn,“ začala váhavě a pomalu vyskládávala plyšáky zpátky na polici, „ale to ostatní? Připravit někoho o rozum? To přece není žádný Grimm. Nebo co jsem udělala včera ve škole… viděla jsi to.“
Danny přikývla.
„Ani Scott nedokázal dvojčata zastavit. Ani s Isaacem dohromady.“ Vlastně oba dostali dost přes hubu. „Já se jich sotva dotkla.“
„Možná to v tobě tety viděly,“ připustila Danny.
„I Deucalion to viděl. Nevím, jak mohl, slepotu snad jenom nepředstírá, ale viděl to.“
„Ano.“
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Plné otázek i téměř zformovaných odpovědí.
„Kvůli tomu jste tady?“
Cass škubla hlavou. „Vlastně se se Stilesem chceme podívat na toho daracha. A taky to auto.“
„S ním si nedělej starosti. Prakticky není ojeté, jestli se ti líbí, nebudeme nic přepisovat, to nech na mě. Prostě odteď plať za to, co s ním provedeš.“
„Neděláš to ale proto, že bych sama neměla na pojištění a tak?“
Danny se pomalu zvedla. „Nemusíš to brát.“
„Ne, ne, to já ráda. Vezmu Stilese do knihovny, jo?“
***
Ani si nevšimla, jak dlouho v knihovně zůstali. Občas si sedla Stilesovi na klín, když jí chtěl ukázat nějakou maličkost, což ho nesmírně rozptylovalo. Většinou zkrátka prohledávali spoustu knih a internet. Matt zatím odjel na ten svůj poslední trénink před zápasem, slyšeli klakson a potom bouchnutí dveří. Danny seděla v pracovně vedle. Prý píše nějaké výkazy pro Eichen House. Cass o tom radši nechtěla slyšet víc, blázinec na kraji města měl mizernou pověst a všem vyhovovalo na něj nemyslet.
„Hej, hej hej hej, asi něco mám!“ zavýskl Stiles ponořený hluboko do jedné z knih otevřené na stránce s velmi podobnou ilustrací, která se skvěla i na monitoru vedle něj. „Nemůžu uvěřit, že jsem to našel přes dětskej komiks!“
„Co máš, Stilesi?“ ozvalo se vedle a po chvilce do knihovny vešla Danny. I Cass si prohlížela jeho objev.
„Většina rituálů, co jsem našel předtím, měla uklidňovat bohy nebo přírodu nebo zahánět zlo. Teď jsem našel jeden komiks o válce Keltů proti Římanům s temným rituálem a pak jsem takový rituál doopravdy našel v záznamech. Jak před bitvou proti silnějšímu nepříteli obětování lidí povolávalo bojovníky ze záhrobí. Je tu popis jak to udělat, pokud chceš ducha toho kterého konkrétního mrtvého, ale povolávali je ne jako v Pánovi prstenů, ale aby se živé spojilo s mrtvým, jako v jednom magickém momentu, který smete nepřítele.“
„To nezní úplně… nebo to odpovídá tomu, co dělá darach?“
„Ne tak docela. Píšou tu i o upalování zaživa. Proč vždycky všude tak moc milovali upalování? Co měli bohové proti starýmu, dobrýmu useknutí hlavy, kdy tak maximálně třicet vteřin mrkáš, než úplně odumřou nervy, vždyť-“
„Stilesi!“ Cass do něj drcla. Nepotřebovala slyšet jeho nechuťárny.
„Jasně. Jako úplně stejně to není, uznávám, nic o můrách, nepíšou tu ani, jestli můžeš ten rituál dělat postupně, ale asi by se dalo použít, co darach dělá. Upřímně doufám, že nezačne upalovat.“
„Takže podle tebe může chystat bitvu proti silnějšímu nepříteli?“
„Asi nechystá piknik k rovnodennosti, to by nenechával těla povalovat kolem, nemyslíš?“ Stiles zvedl hlavu k Danny. Tu jeho jasná dedukce s tolika chybějícími dílky skládačky docela ohromila.
„Bezdůvodně to nedělá. A ani pro dobré důvody. Možná je to blízko. Ostatně, nemůžeš se plně spoléhat na texty, ani staré. Druidi po sobě nenechávali písemné záznamy.“
„Takže se nic nemohlo dochovat úplně přesně,“ pochopila Cass. Tím pádem by darach mohl znát přesnější rituál než komiks a jedna knížka napsaná nejspíš dávno po Keltech. Nebo by naopak darach mohl mít pokroucené informace a skutečně se snažit o tohle. Mohli se trefit.
„Ty se rád šťouráš v policejních záznamech a archivech, že?“ pokračovala Danny.
„Já? Jako já? Vůbec. Jako veřejnost se tam přece nemám jak dostat, nejsem ani novinář, jsem jenom spořádaný mladý občan, který plně dodržuje všechna pravidla a tohle je prachsprosté nařčení,“ hlásil Stiles vehementně, zatímco stejně vehementně přikyvoval na souhlas. „Co potřebuješ vyšťourat?“
„Řekněme osm až deset let zpátky, neobjasněné vraždy v úzkém okruhu osob, provedené stejným, násilným způsobem. Dělo se to tu, slyšela jsem o nich, a zdaleka ne všechno měl na svědomí Gerard. Zajímají mě jména kolem toho. Možná nic moc neseženeš, to říkám předem, ale za pokus to stojí.“
„Myslíš, že jedno z těch jmen by mohl být darach? Tehdy tu někdo vraždil a on se teď chce mstít pachateli?“
Ano, myslela si to. Dala si to dohromady už v noci, jenom jí chybí jména. Neznala skoro nikoho z nich, netušila, kdo mohl přežít. Všimla si, jak Stiles přemýšlivě našpulil pusu, jakmile znovu uslyšel „před deseti lety“, ovšem tohle nepotřebovali nutně vědět. Měli vlastní stopu, správnou, předpokládala.
„Možná. Je to jen výstřel do tmy. Jenže když je tma všude kolem, mohl bys něco zasáhnout.“
„Fajn, zkusím to.“
„A...asi bych měla zajet k nám,“ Cassie se dívala na displej svého mobilu. „Scott byl u Allison. Zjistil, že se mnou byla za úplňku u školy lovit vlkodlaky a řekl jí, co se stalo včera. Prý má o nás strach. Bojí se, že Scott něco plánuje, mám na něj dát pozor.“
***
Vůbec se jí to nelíbilo. Scott by se neměl bát o ni, měl by se bát o sebe, jeho chtějí zabít nebo… co s ním chtějí udělat. Jasně, jasně, Ethan ji už varoval, ať se nebojí o Isaaca ale radši o sebe. Už ji Deucalion viděl. Jak zvládla jeho rozzuřené alfy jednou ranou, v níž hořel pekelný oheň vzteku. Viděl to, ačkoli by vidět vůbec neměl. Danny to potvrdila. Netušila, jak to i ona ví, nicméně potvrdila. Ne, ne, tušila to. Stejně jako Stilesovi jí docházelo, že všechny nitky minulosti se přímo odsud rozběhly před deseti lety a teď se tu znovu sbíhají. Jenže Scott moc riskuje, když jde o ostatní. Musí ho ohlídat, Allison měla pravdu. Nesmí ho nechat udělat nějakou hloupou chybu, protože jim chce pomoct, jako udělal její dědeček.
Odemkla si, vběhla do domu, skopla z nohou tenisky a skoro se srazila s Isaacem. Hodně zaraženým Isaacem, jenž ihned couval zpátky k obýváku, aby jí uvolnil cestu, a sklopil hlavu. Nevypadal teď jako sebejistý, napumpovaný vlkodlak. Nevypadal jako beta. Spíš jako kluk, který dostal pár facek, protože zapomněl, že je přítěž. Podle Cass do té role vklouzl snadno. Jako by ji velmi dobře znal.
Za ním se objevil i Scott. Přelétla pohledem z jednoho na druhého.
„Co se stalo?“
„Derek,“ odvětil prostě Scott.
„Derek co?“
Isaac se odvrátil, neměl se k mluvení. Podle Cass ho tak nezřídil Derek, do téhle vystrašené formy ho někdo natloukl už dávno. Takhle účinně to umí rodiče a o starém Laheym si nikdo ve městě nemyslel nic dobrého, ani po jeho smrti.
„Scotte, uvař mu čaj. Nebo kafe. Nebo co chceš. Co on chce, ne ty, brácha,“ rozkázala.
„To je v pohodě, jsem v pohodě,“ odporoval Isaac.
„Tak mi řekněte, co Derek udělal.“
„Už jsem to včera večer vysvětlil Scottovi. Prostě… řekl, že už to nefunguje. Že s Corou se k němu nevejdeme a je toho moc.“
„Co? Jeho byt je jak náš barák!“ Podle Cass by se tam tři lidé pohodlně vešli. Klidně i deset. Isaac nebyl náročný, doma mu nikdy nedovolili mít požadavky.
„Ptal jsem se ho, co jsem udělal. Chtěl jsem, ať mi to vysvětlí, ale jenom po mně mrsknul hrnek. Je to alfa, musel jsem poslechnout. Fakt se choval jako ještě větší blbec než normálně. A nenapadlo mě, kam jinam jít než sem. Scott mě tu nechal přespat a vaší mámě to nevadilo.“
„To je dobře. Je tu místo, můžu chvíli spát u Stilese, šerifovi je to jedno,“ alespoň dokud ho znovu nezačne zajímat, jestli má Stiles dost kondomů. Sami sice neměli moc na rozdávání, rozhodně ne na uživení třetího krku, tady ale nešlo o živení Isaaca, jen o holou střechu nad hlavou. Když nemá alfa rozum, musí se o betu postarat někdo jiný.
„Díky. Já… ho nechápu.“
Cass se zamyslela.
„Je to Derek. Ale nemyslím si, že by to udělal jen tak. Víš, jak to bylo s Boydem a Ericou. Chtěli, aby je Derek zabil a přidal se k nim. Všechny ty alfy to udělaly. Třeba… to tak má za bezpečnější,“ navrhla potom. Pominula, jak by v takovém případě nejspíš vykopnul i Boyda. Sakra Dereku, co ti zase přelítlo přes nos? Ne, musí si s ním promluvit. Čím dřív, tím líp.
Nejdřív ale do Isaaca nacpala teplé kafe. Nejspíš se mu trochu ulevilo, už když směl včera zůstat u nich, ale pořád vypadal hrozně sklesle. Potom jejich dohodu o dalším improvizovaném fungování odsouhlasila i Melissa, než odešla na směnu do nemocnice. I Cass chtěla vyrazit. Než mohla vyjít ze dveří, Scott ji vzal za paži, trhnul hlavou ke schodům a nahoře se s ní zavřel v pokoji. Nejspíš chtěl říct něco, co Isaac nemusel nutně slyšet.
„Byl jsem dneska u Allison.“
„Psala mi to.“
Nemusela, vždycky byla kamarádka Lydie, což znamenalo, že není zrovna její kamarádka. Přesto jí napsala. Pomyslela si, že s Allison ono prohlášení, jak musí zabránit, aby se opakovalo krveprolití, snad doopravdy hodlají dodržet.
„A nechci slyšet žádný stížnosti, že byla za úplňku se mnou u školy. Nehodláme jenom sedět doma, jasný?“
„O tom právě chci mluvit. Cestou dolů jsem potkal ve výtahu Deucaliona.“
Cass mu skoro automaticky poklepala na paže a záda, pak jí došlo, že není a nebyl zraněný. To by poznala na dálku.
„Nech toho, jenom se mnou mluvil. Bydlí přímo nad Argentovými, což jenom podporuje, co jsem říkal Allison. Musí být opatrná, ne se vrhat do nebezpečí s tím, jak si umí poradit s vlkodlaky. Tohle nejsou normální vlkodlaci a buď si natolik věří, až je jim jedno, že my i lovci víme, kde bydlí, nebo chtěli, ať to víme.“
„Psala, že o nás máš strach.“
„Z dobrého důvodu. Ty alfy mě děsí. Nedokážu si s nima poradit ani jeden na jednoho. Ty… cos dokázala ve škole, to bylo neuvěřitelný, jenže to byl jeden. Dva, ale… víš, jak to myslím. Takovou sílu jsem nikdy neviděl. Jsou jako tsunami. Vůbec ne jenom vlk. A v tom výtahu mi Deucalion předhazoval, že ať chci nebo ne, budu muset začít vraždit, abych ochránil blízké. Myslím, že mě k tomu chce donutit, jenom nevím proč. A taky si myslím, že by to mohl dokázat. Nechci mu k tomu dát šanci.“
„Scotte…“
„Počkej, to není všechno. A tohle se týká i Isaaca, dost možná je to jeden z důvodů, proč ho Derek vyhodil. Šel jsem s tím za Derekem a byli tam Peter, Cora a Boyd. Už věděli, kde alfy bydlí, sledovali je a mají plán. Zítra na ně chtějí preventivně zaútočit.“
„No jasně, je to Derek, nedokáže sedět na zadku a počkat. Chce, ať mu pomůžeš, nebo ať nevystrkuješ nos z domova. ...jak tě pozoruju, chce to první, viď? Ale tohle je šílený.“
„Přesně. Proto hodlají sejmout jenom Deucaliona. Podle nich to stačí. Jenže mně se to nezdá. Tohle jim nemůže vyjít.“
„Teda brácha, začínáš přemýšlet zodpovědně. Viděl jsi je, Deucalion možná nevypadá, ale copak by se alfy nechali vést někým, kdo není ještě horší? Teď s Derekem tuplem musím mluvit.“
Scott ale odmítavě zavrtěl hlavou. „Neposlechne tě. Chce to vyřídit, Cora a Boyd hoří po pomstě. Přesvědčíš leda Petera a nepřekvapilo by mě, kdyby ten vycouval i bez tvojí intervence.“
„Tak co chceš dělat?“ zeptala se Cass s náznakem obav v hlase. Teď to určitě přijde.
„Chci se s ním setkat.“
„S Deucalionem?!“
„Zkusím si s ním promluvit. Dohodnout se. Vyřešit to jakkoli jinak než dalšími vraždami.“
Cass zoufale zavřela oči a stiskla si kořen nosu. Přesně toho se bála. Jít zachránit situaci, hloupá chyba, po které ho už nikdo neuvidí.
„Ale on tě chce mrtvého nebo… vyřízeného, proč by ses s ním šel vybavovat!“
Nenechala ho odpovědět, bodla ho prstem do prsou. „Je to nepřítel, to dal celkem jasně najevo. Nepřítel, o kterém toho nevíme dost. Vlastně skoro nic! Nemá na něj Derekova smečka a rozhodně na něj nemáš jen tak ty! Nedělej žádnou pitomost, prosím, Scotty!“
„Chci najít způsob, jak to vyřešit bez krve. Můžu to zvládnout. Nebo to aspoň zkusit. Kdyby na mě chtěl zaútočit jen tak, mohl to už dneska udělat. Věřím, že bude souhlasit, abychom si promluvili. Dneska odpoledne, než odjedem. Pokud bychom se nedohodli, minimálně pak na celý víkend zmizím z města, je to ideální. Tak věř ty mně.“
Nevěřila mu. Zodpovědné přemýšlení nakonec nebude tak horké. Vlastně spíš zešílel. A trval si na svém. Ať mu dá šanci setkat se osobně s Deucalionem a promluvit si s ním. Co jí zbývalo? Nemohla mu doopravdy bránit, nemohla Scotta přivázat k topení. Dala mu alespoň jednoznačně najevo svůj razantní, nezměnitelný nesouhlas. Derekovi napsala, ať se jí kouká ozvat. Nejspíš neposlechne, ale ona už si na něj došlápne. Možná. Neblaze pociťovala někde kolem žaludku, že minimálně jeho nakonec jen tak neuvidí. Její obava se rozhodně naplňovala. Netušila však, že se nebezpečně blíží ne k příběhu jejího dědečka a jeho zmizení, ale k příběhu, který se odehrál před deseti lety.
***
Danielle neočekávala závratný úspěch s prohledáváním policejních archivů. Deset let je dlouhá doba, kdo ví, zda se tehdy všechny vlkodlačí vraždy vůbec dostaly do hledáčku policie. Stiles také nic užitečného nenašel, alespoň prozatím. Naposílal jí pár starých, skoro náhodných jmen mrtvých nebo pohřešovaných, některá z nich poznávala, žádné nikam dál nevedlo. A nic víc už tenhle víkend nečekala, s lacrossovým týmem, respektive běžeckým, protože podle Cass byli všichni hráči lacrossu na střední automaticky i v běžeckém týmu, měli ještě ten den odjet na soutěž. Což znamenalo Stiles i Scott mimo město. Nejspíš jim to prospěje, soudila. Stejně to byl jen zoufalý pokus. Celou dobu věděla, kam zase musí zamířit, a to jim přiznat nehodlala. Nehodlala říct nahlas, jak to byla ona, kdo selhal. Kdo měl udělat něco víc. Rozhodně neměla v úmyslu se přiznat. Jenomže byl víkend a kromě toho, že jí opět bylo zle, potřebovala dohlédnout na Matta. Nebavilo ho sedět doma, jenže ho ani nechtěla brát s sebou a už vůbec se nemohl potulovat nikde po okolí, ne teď a ne tady.
Napsala proto Cass, zda by na něj mohla dohlédnout, protože musí na chvíli pryč z domu. Načež se jí dostalo odpovědi, že se pokouší sehnat Dereka, aby si s ním promluvila a pomohl jí nacpat trochu rozumu do Scotta, a pak se ukáže. Pořád museli mít za to, jak alfy donutí nechat Dereka a snad i Scotta na pokoji. Jak je zastaví. Podle Danny marná naděje. Nezastaví je, minimálně dokud-...a v ten moment jí to došlo. Musí to být pravda, její domněnka musí být správná. Nejen kvůli shromažďování moci darachem. Proto se vrátili a rekrutují.
***
Alan Deaton byl samozřejmě v plné práci. Nečekala nic jiného, a kdyby se necítila pořád tak slabá, i ona by věnovala mnohem víc času Eichenu. Nebyla nadšená z jeho stavu. Ani že to bylo víc vězení než léčebna. Ovšem také věděla, že není v pozici, kdy do toho může tlačit. Prozatím. Už vůbec dnes. Musela to probrat s Deatonem, hned, musela najít to jedno zatracené jméno!
Deaton ji opět pozval do ordinace. Ani teď uvnitř neměl žádné zvíře, jen zápach desinfekce dával tušit, že pokud před chvílí jednoho pacienta neposlal domů, asi odpočívá v kotci v připojeném křídle budovy.
„Prakticky zřejmá identita, říkáte?“ pobídl ji, aby dopověděla, s čím začala už trochu hekticky na recepci a s čím ji přerušil, aby si mohli promluvit v soukromí.
„A myslím, že vám to došlo taky. Víme, že je to druid. Viděli jsme ty můry. Ty děti s nimi asi nikam nedošly, ale zjevně je používá jako posly mezi světy, to také oba víme.“
Deaton to nepotvrdil ani nepopřel.
„Je to rituál, kupuje si sílu. K boji proti silnějším, v tom se Stiles trefil.“
Deaton pokýval hlavou a do negatoskopu zasadil rentgenový snímek kostry nějaké kočky.
„Nedávná divoká reakce zvířat v okolí musela odrážet něco většího než vlkodlaky. Stejně už v Beacon Hills byli, to je pravda. Otevřená hranice světů by rozhodně přinesla panický děs.“
„Zrovna teď, zrovna tady. Nepopírám náhody. Když to jsou skutečné náhody.“
„Myslíte si, že darach je emisar.“
„A není moc možností, čí. Vždyť oni taky sbírají sílu. Náhoda není náhoda, když to spolu souvisí.“
Muselo mu to dojít stejně jako jí. O druidech a emisarech toho přece ví mnohem víc. Ani tak na sobě nedal nic znát. Deucalionův emisar byl mrtvý, tím si byla jistá sama. Se smečkou alf určitě nezůstal ani žádný z ostatních. Mohlo to tak být.
„Je to lákavá možnost. S jedním problémem. Emisary smeček často nezná ani většina samotné smečky. Natož někdo mimo. Jako já. Nevím, kdo pro ně mohl pracovat, než ty své... ukončili, natož kdo je mohl přežít.“
Pak ho náhle přerušil zvonek u dveří. Hlasitá bolestná nadávka. Stále na sobě nenechával znát znepokojení. Podíval se na Danny, vypnul světlo negatoskopu a ťukl do klávesnice na stole vedle. Monitor jeho pracovního počítače ožil, objevil se malý obdélník, kam se přenášel obraz z kamery nad recepcí. V něm postávali tři lidé, mezi sebou táhli někoho čtvrtého. Z rychlého pohledu, jenž monitoru věnovala, nerozeznala, jestli byl živý. I Deaton si okamžitě všiml. Stále beze slova rychle přešel místnost, kývl ke dveřím do další a stůl, o nějž se Danny opírala, posprejoval další dávkou desinfekce. Potom zamířil na recepci.
Danny váhala. Žádný normální člověk by nepřitáhl zraněného k veterináři. A pokud to nebyli normální lidé, mohlo jít jen o jedinou další skupinu. Musí zmizet. Jedny dveře nebo druhé.
Pootevřela ty, na které ukázal Deaton, a vklouzla do potemnělé místnosti, z níž vycházel zvířecí pach. Podél stěn spatřila kotce a klece. Takže tohle bylo křídlo pro hospitalizované pacienty. Chytré. Čím víc pachů, tím větší zmatení. Opustit budovu naopak mohlo znamenat skočit do náruče komukoli, kdo mohl zůstat venku. Snad jen její auto nikomu nebude nápadné, nebyl to tu zrovna obchoďák s parkovištěm zdarma.
Zase za sebou potichu zavřela a se zadrženým dechem poslouchala. Z recepce k ní nic nedoléhalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat