"No páni, Petře, já mám dneska radost. Vidíš, že to není vůbec těžký, mluvit. Co myslíš?" usmívala jsem se. Nejenom proto, že to je většinou naprosto nutné, ale proto, že mi dnes radost opravdu udělal. Obyčejně je zakřiknutý a nechtělo se mu mluvit o svých problémech, ale začal se pomalu lepšit a myslím, že dneska jsme si solidně popovídali.
"Jo, fajn, asi není," zlehka se usmál. Dělal to vždycky, když říkal něco pozitivního. Při tom se díval doprava dolů na zem.
"Tak doufám, že příště to bude ještě lepší a přijdeme na kloub konečně všemu," oba jsme se zvedli, protože naše sezení - byly to terapie, ale přijatelnější pojem je pro ně vždycky sezení nebo povídání - bylo u konce. On přikývl a udělal pár kroků ke dveřím. Ale pak se otočil.
Jeho úsměv nebo spíš úšklebek byl pryč a on se znovu díval do podlahy.
"Já … víte, já mám jednu kamarádku …" začal poměrně ze široka. O tom se ale předtím nezmínil.
"To je dobře. Nebo není?"
"Jo … ona je o dva roky mladší, než já, ale je … je fajn," připadalo mi, že neví, co jak přesně říct. Měl by mít přátele. To byl jeden z největších důvodů, proč se sem vůbec dostal. Ale očividně to nebylo tak bezproblémové.
"Jsem ráda. Je s ní všechno v pořádku?"
"Já … no … co znamená … proč se člověk jen tak zraňuje? Myslím jako proč se třeba škrábe až do krve, nebo co znamená, když si takhle ubližuje jen tak z nudy?" tentokrát už pohled odpoutal od podlahy. Doopravdy ho to zajímalo a doopravdy chtěl znát odpověď.
"Jen tak z nudy? Myslíš jako, že podvědomě hledá činnost pro ruce a prsty, tak dělá tohle?" na to existují antistresové míčky nebo jakýkoli předmět, co se dá držet v ruce, vím, že je šíleně těžké odvyknout hledání vad na kůži proto, aby člověk ruce zabavil.
"No asi jo, ale … nemůže to být jako něco víc? Než jenom nuda? Víte ona … já myslím, že ona je v depresi. Že má depresi a že je to pořád horší," gestikuloval. Dost gestikuloval, pomáhalo mu to se vyjádřil, protože se mu očividně nemluvilo lehce. Pojala jsem podezření, že nemá kamarádku. Že stále žádné přátele nemá a co hůř, teď mluví o sobě. Chodil za mnou v mikinách s kapucí a dlouhých džínách, vážně jsem nevěděla, jestli má nějaká zranění a jak vypadají jeho ruce.
"Petere sebepoškozování je hodně hodně vážná záležitost. Může to být porucha, která se musí léčit, nebo za tím může být snaha pomoct si fyzickou bolestí od té psychické. Pokud má tvoje kamarádka hodně vážné problémy, může se jí to jevit jako způsob, kterým je vyřešit. Nebo spíš způsob, kterým je přestat prožívat. Deprese s tím samozřejmě úzce souvisí. Může se vystupňovat až k pokusu o sebevraždu. Jsi si teď naprosto jistý, o čem a o kom mluvíš?"
Chvíli na mě zíral, jako bych mu řekla, že jeho bezejmenná kamarádka má rakovinu. Pak přikývl.
"Takže ona … si ubližuje … protože ji něco trápí?"
"A hodně trápí. A asi to nedokáže zvládnout sama. Víš, když si někdo vezme prášky uprostřed obýváku, znamená to, že chce rodičům něco říct. Ale když se někdo řeše, pálí nebo škrábe do krve a schovává to, nedělá to kvůli ostatním. Dělá to proto, že si špatně myslí, že mu to pomůže. A při tom se propadá pořád hloub."
Peter měl chviličku vytřeštěné oči. Zdálo se mi, že dostal strach. Asi ne, asi vážně nejde o něj. Na jednu stranu o to hůř. Kluk, co se nedokáže vypořádat se světem a společností potřebuje přátele. Ale pokud má přátele, kteří jsou v depresích a ničí sami sebe, nemůže to dopadnout dobře.
"A to si toho nikdo nikdy nevšímá?" zeptal se ještě.
"No, pokud si ubližuje tak, že to není navenek vidět, nebo to nenápadně schovává, většinou je dost pozdě, když si někdo všimne. A pomoc není tak snadná."
Pořád přikyvoval. Snažil se vstřebat cokoli, co by snad on mohl použít, a mě to začalo pořád víc zajímat. Ale nechtěla jsem na něj tlačit. Jestli mi alespoň trochu věřil, jakýkoli nátlak to mohl zničit.
"Měla bych ještě něco vědět?"
Nejdřív neodpovídal. Měl nepřítomný pohled a o něčem usilovně přemýšlel.
"Petere?"
"Co? Ne, ne … děkuju. Třeba to je jenom z nudy. Nashle," popadl svůj batoh, který odkládal u dveří, a odešel.
Další sezení proběhlo za pět dní. Rozhodli jsme se prozatím pro tohle období, později to roztáhneme na týden, dva týdny a jakmile se budeme vídat jednou za měsíc, bude prakticky vyhráno. Teď je to ale pět dní.
Peter přišel ve stanovený čas, batoh odhodil jako vždy ke dveřím, a už prakticky jako doma zamířil k pohovce, na které obvykle sedává.
"Co je nového za dobu, co jsme se neviděli?" začala jsem obligátní otázkou. Snažila jsem se ho tak rozpovídat, i když většinou řekl jen 'Nic'. Dnes ale ne.
"Myslím, že moje kamarádka na tom není moc dobře."
Nedala jsem najevo žádné překvapení z toho, že začal sám od sebe o nějakém tématu.
"Ne? Co se děje? Přišel jsi na to, proč si ubližuje?"
"Hmm. Ona má problémy se svou matkou a psala mi, že se má stěhovat. Prý za otcem, kterého nikdy neviděla."
Hochu, hochu, brzdi, tohle je na tebe přímo slovní lavina, pomyslela jsem si v jednu chvíli.
"To je určitě velká zátěž. Takže ona … má přijít o svůj dosavadní život a tímhle si ulevuje, to chceš říct?"
"Asi ano. Psala, že se nikam stěhovat nechce, a že nechce poznat žádnou novou rodinu, ale prý její matka nenašla jinde místo," chrlil ze sebe. Tedy on to říkal normálně a pomalu, ale pro něj to bylo jako by jiný člověk bez ustání chrlil slova a věty. Při tom vytáhl z kapsy svůj mobil.
"Psala? Tys s ní nemluvil?"
"Ne, ona je ... ona se má právě stěhovat sem, ona teď žije v Evropě. upřesnil.
"Takže bude muset změnit úplně všechno."
Na to Peter přikývl.
"No a když se bude stěhovat sem a je to tvoje kamarádka, mohl bys jí lépe pomoct, nebo ne?" byla by to šance pro oba. On by měl v kolektivu tohohle města alespoň jednoho člověka, s kterým vychází, přestal by mít depresivní symptomy a asociální projevy a ona by se lépe sžívala. Očividně totiž opravdu není fiktivní postava beroucí na sebe jeho problémy.
"To já nevím … snažil jsem se, ale ona pořád říká, že se nemám starat. Myslím, že to je s ní pořád horší," podíval se na display telefonu už podruhé.
"No chvíli to určitě o dost horší bude. Nikdy není snadné si zvyknout, ale třeba ji to tady překvapí," odhadovala jsem.
"Je zaujatá, nechce dát šanci," podíval se znovu na display.
Vzala jsem ho za ruku, ve které ho držel.
"Petere, řekni mi jednu věc. Kdo se ti provrtal pod kůži a převléknul se za tebe?" musela jsem se vážně pobaveně usmát. Nikdy jsem s ním tohle nezažila. Nikdy ze sebe nedostal v několika málo minutách tolik.
Díval se na mě překvapeně, jako by to bylo naprosto přirozené.
"A o tom telefonu jsme spolu mluvili už na začátku, ne?" vzala jsem mu ho a odložila na stůl. "Má se ozvat někdo důležitý?"
"Ona mi … dlouho neodepsala. Nejdřív se urazila, když jsem jí řek, že bude mít nové sourozence, potom to bylo celé takové divné, pořád se utápěla v sebelítosti a přiznala, že si ubližuje, aby uvolnila stres a aby nebrečela a když jsem jí pak nemohl odepsat, nereagovala ani na další zprávy."
"Máš o ní strach?" zeptala jsem se rovnou.
"Co když si něco udělá? Říkala jste, že deprese … že můžou vrůst až … to …"
"Říkala, ale nemusí. Vůbec nemusí. Třeba má jen spoustu práce se stěhováním," měl strach, i když to neřekl. Viděla jsem to na něm. S tou dívkou z Evropy … možná se s ní sblížil, možná ne, kdo ví, kdo to vlastně byl, ale on měl strach a měl o ni starost. Poprvé se tolik zajímal o někoho, kdo nebyl z jeho rodiny. A to znamenalo pokrok.
"Doufám. Ona je … vážně moc fajn. Sice mi asi moc nevěříte, když žije na druhém konci světa, ale myslím, že si rozumíme. Tedy … když pominu její zaujetí pro upíry … ale zase díky ní zase čtu staré komixy a tak … jenže pak přišlo to její zraňování a problémy, o kterých vůbec nechce mluvit … a to stěhování."
"Podívej, ale když bude tady, možná byste se mohli poznat osobně. Možná by to pro ni hodně znamenalo a zase by se to zlepšilo," nadhodila jsem.
"Jo, jenže … já nevím, jestli by se to zamlouvalo Gwen …"podotkl zamyšleně.
"Kdo je Gwen?" zeptala jsem se. O ní taky nikdy nemluvil, a to už je druhé děvče, co se dostalo do našich sezení.
"No to … je … Gwen a já … tedy já ani nevím, jestli …" zase se nedíval na mě, ale do neurčita pravého rohu. Snažil se přijít na správná slova a ta se mu nedostávala. "Ona je … vlastně … my …" pak se jeho pohled ještě o něco zneurčitěl a prohloubil a přestal nad slovy přemýšlet. Zdálo se mi, že si spíš přehrává vlastní obrazy a už nemá potřebu odpovídat. To, co nedokázal nahlas pojmenovat, dokončil ve své mysli vizuálně. Ale to já nemohla vidět.
"Dobrá, takže tvá Gwen. Dá se nazvat tvojí přítelkyní?"
Peter se zasmál. "Jo, možná. Asi."
"Ty jsi dneska samé překvapení. Nikdy jsi mi neřekl, že nějakou máš. Ale to je fajn."
"Ono to není tak jednoduchý, její táta je policajt, takže se snažíme, aby to vůbec nevěděl. On by … podle ní by to nedopadlo dobře, tohle … fakt nevím, jak bych vám vysvětlil."
"Tak tohle nemusíš," zarazila jsem ho. Teď jsem se musela zasmát i já. Dokonale jsem to chápala.
"Mezi námi, můj táta je taky policajt."
"No … no tak vidíte," pak ale jeho výraz pomalu přešel do přemýšlivé vážnosti.
"Děje se něco?"
"Ne … ne," zalhal a dál se tvářil podezřívavě. Ale víc neprozradil. Jen se znovu podíval po odloženém telefonu.
Dalších pět dní uběhlo možná až příliš rychle a nevím, jestli se během nich cítil hůř Peter nebo já. A kupodivu to nebyla jediná věc, co nás spojovala.
Přijela totiž Jane. A mně okamžitě došlo, kdo je Peterova tajemná kamarádka z Evropy. Jenže oproti očekávání jsem rozhodně nemohla říct, že teď bude něco lepší. To děvče mělo snad ještě negativnější přístup ke všemu a ke všem, než Peter, a tahala do něj všechny kolem. A navíc to nebyl konec všem problémům.
Peter přišel ve stanovený čas přesně, jako pokaždé. I když mu údajně na většině společnosti a jejich názoru na něj vůbec nezáleželo, nikdy se neopozdil ani přede mnou nenechal ujet své nervy. Ano, byly chvíle, kdy mlčel, ale nechoval se vyloženě špatně. A poslední dobou byl stále otevřenější a možná trochu šťastnější.
Jenže po tom velkém zvratu v našich životech jsem se začla bát, že spadne zpátky. A nejen on.
"Ahoj."
Ani se nenamáhal pozdrav opětovat. Prostě si sedl na obvyklé místo, oči zabořil do stolku před ním a bez zájmu začal nehtem obtahovat jednu z rýh.
"Děje se něco? Něco nového?" zeptala jsem se, abych nenarušovala obvyklý chod našich sezení a našich rozhovorů. Ačkoli jsem sama tušila, co řekne.
"Vy přece nejste hloupá. Kolik lidí se sem mohlo během týdne nastěhovat ze střední Evropy k někomu, kde se jmenuje Taylor a je od policie?"
"Ozvala se ti od té doby?" takže to pochopil sám. Zatím jsem nevěděla, jestli mu mám říkat, že jeho záhadnou kamarádku Jane už znám, ale vyřešilo se to samo.
"Jednou. Napsala mi, jak je to tu příšerný a jak by nejradši někam utekla. Zkritizovala všechno od vašeho otce přes vás až po … kuchyňský stůl a pak už nereagovala."
"No, nebudu říkat, že jsem to po tvém vyprávění nečekala. Ale určitě to nevzdávej. Rozuměli jste si přeci, že?"
"To rozuměli, jenže po tom stěhování, copak může nemít ještě větší deprese? Co když se pokusí zabít, nebo tak něco!"
"Petere …"
"Vždyť je to tak! Než s tím začala a než se sem přestěhovala, psali jsme si hrozně často! Ona mi posílala i zprávy na mobil z internetu, teď můžeme být v kontaktu i bez problémů, bez oceánu, bez roamingu, vy snad doma internet máte, tak beze všeho, a ona se neozývá!"
"Petere uklidni se. Sice se neozývá a sice asi na tom není moc dobře, ale je tady. Je dá se říct pod dohledem. Potřebuje čas."
Ačkoli sama jsem si tohle přesně nemyslela, respektive věděla jsem, že potřebuje mnohem víc, nemohla jsem tím stresovat i jeho. Ke všem problémům přibyl ještě tenhle a kdyby měl ležet jen na něm, mohl zanechat ošklivé následky.
"A jaká vůbec je?" zeptal se najednou.
"Nikdy jsi ji neviděl?"
"Jednou mi poslala fotku. Po dlooooouhym přemlouvání. Ale stejně."
"No a co Gwen?" pokusila jsem se nakousnout jiné téma, abychom zůstali u něj. Nikdy není dobré přesunout se k problémům cizím.
"Co s tím má společného?" zatvářil se nechápavě, jako by v životě její jméno neslyšel.
"Asi by se jí nelíbilo, že řešíš jiné děvče, je to přeci tvá přítelkyně, jak jsi minule odsouhlasil."
"Jo, jo to jo …" přestal klepat do stolu a prakticky se zhroutil na sedačku. Opřel se, vydechl a jako vždy, když jsme se dostali k rozebírání toho, o čem zrovna mluvil sám, mlčel.
"Je mezi vámi všechno v pořádku?"
"Hm."
Ihned jsem si uvědomila, že žádné další překvapení nepřijde. Prostě zase mluvit nebude.
"A všechno ostatní? Co škola? něco nového?"
"Ne," zahučel stejně bezbarvě, jako předtím.
"Spolužáci už ti dali pokoj? Nebo se pořád posmívají?" vrátili jsme se ke stereotypním dotazům předchozích setkání.
"Asi je to přestalo bavit."
"A tebe přestalo bavit tohle? Proč se mnou mluvíš jenom o Jane a jinak se vyjadřovat nechceš?"
"Fajn no, když to její otec!" rozhodil rukama.
"Její otec? Jako detektiv Taylor?" nechápala jsem přesně, o kom mluví.
"No ten možná taky, ale detektiv Stacy hlavně! Otec Gwen," dodal, když viděl, že dál nechápu.
"Pořád je proti vám dvěma?"
"Včera mi skoro zlomil ruku, když mě vážně ne moc šťastně chytil," poznamenal kousavě. Ovšem už nedodal kdy a nechal mě tak myslet si, že když ho chytil s Gwen.
"Co má přesně proti vám dvěma?" tohle mě trochu šokovalo, ale ne natolik, abych si nevzpomněla na obvyklé neortodoxní metody policistů v soukromých záležitostech.
"Asi mu nejsem dost dobrej. Komu bych taky byl, že jo."
"Mám ti zase opakovat, že nejsi v ničem vůbec horší, než ostatní? Jestli si tohle on myslí, je to jeho chyba, ne tvoje. A navíc si to určitě nemyslí. Spousta otců jenom dlouho nechce přijmout vůbec žádného přítele jejich dcer."
"Ne, to ne, můžete si být jistá, že tenhle mě přímo nenávidí," řekl s naprostou jistotou.
"Copak má důvod?"
"Myslí si, že má," pokrčil rameny, začal nervozně pohupovat nohou a znovu rýt do stolu.
Čekala jsem ještě několik minut, ale ten údajný důvod neřekl. Neřekl dál už vůbec nic.
"Dobře, tak … o čem bys chtěl ještě mluvit?" snažila jsem se ho k nějaké aktivitě přimět. Minule jsem ani nemusela, ale dnes?
"Jane," odpověděl prostě.
"Podívej, Petere, ty se o ní bojíš a já to chápu. A je to dobře, záleží ti na ní. Ale nevyřeším to s tebou. Můžu ti slíbit, že pokud s ní budu mluvit, zmíním se o tobě a poprosím ji,a by se to ozvala. Ale nepomůže ti v tvých problémech prožívat i její. Oba víme, že kdybys žádné závažné neměl, nesedíš tu. Ale jsou tu tví spolužáci, tvůj vztah, otec tvé přítelkyně a je tu celý svět, s kterým nevycházíš. Na to se musíme zaměřovat. Proto tady jsme. O Jane bychom neměli mluvit tak, že se budeme snažit přijít na podstatu jejích trápení, aniž by tu byla."
Povzdechl si, jako bych mu právě shodila jeho přání. "Fajn, tak můžete jí aspoň něco vyřídit?"
"Zkusím to," přikývla jsem.
"Ať se ozve. Že nemůže být sama a já ji taky zase potřebuju."
Žádné komentáře:
Okomentovat